Popis projektu
Historická povídka
Napsáno 1887
První vydání: Lumír 1888, dále v Povídky a novely 1889, ve sv. 18 Sebraných spisů I a ve sv. 12 Sebraných spisů II, ilustrované vydání 1929
Věnováno: Příteli Mikoláši Alšovi
Motto: bez motta
Průměrně stran: 130
Kapitol: 24
Charakteristika: Historická povídka
Doba: 18./19.století
Hlavní témata: Umění, hudba, malířství, svoboda, láska, zvůle
Zfilmováno: Ano (1968, režie Bohumil Sobotka, premiéra o Štědrém dnu 1968)
Zajímavost: Při své druhé návštěvě jižních Čech se Jirásek stavil v Jindřichově Hradci u švagra F.Janele a zapůjčil si tam výtisk pamětí lesmistra Wachtla o honech na zámku Jemčině kolem roku 1800. Paměti spisovatele poučily, jak se velké hony spojené s panskými zábavami připravovaly a organizovaly. Jemčinu Jirásek osobně nepoznal, jméno Zahořany si vymyslel pro potřeby svého díla – jméno má předjímat lidi, kteří zahořeli láskou či hněvem.
Josef Škvorecký považoval dílo za “půvabnou hříčku”.
Jaroslav Křička složil na motivy díla stejnojmennou operetu, která měla premiéru v roce 1950 (libreto napsal František Kožík).
Otakar Ostrčil plánoval složit podle povídky operu – nakonec ji nenapsal, ale do tria scherza své Symfonie A dur použil hudbu psanou původně pro tuto zamýšlenou operu – jedná se o hudební myšlenku groteskní noční scény.
Václav Trojan složil hudbu k úspěšnému televiznímu filmu režiséra B.Sobotky (1968).
František Kožík dílo zdramatizoval pro úspěšnou rozhlasovou adaptaci z roku 1969.
Alois Jirásek se stal čestným občanem skutečných Zahořan.
Za deštivého počasí se v zájezdní restauraci setkávají rozšafný myslivec i hornista Svída, svobodomyslný malíř Rys a ušlápnutý kantor-hudebník Vojna. Svída i Vojna jsou bez místa a jdou na vandr hledat dobré zaměstnání. Rys je na tom lépe – jde od jednoho zámeckého pána ke druhému, jeho malířské služby jsou ceněny.
Při veselém rozmlouvání zaregistrují, že ve druhé místnosti sedí nádherná slečna se starým, jisté nóbl pánem. Rysovi okamžitě padne do oka, a tak požádá Vojnu, aby narychlo složil nějakou skladbu, kterou pak Vojna se Svídou zahrají pod okny neznámé mladé dívky. Dívka se sice v okně mihne, ale je odehnána svým obstarožným průvodcem…
Ráno se starý pán snaží dozvědět, kdo byli ti hudebníci a kdo to vše zorganizoval. Svída a Vojna zjišťují, že se jedná o vrchního na zámku v Zahořanech. Tomu se hudba tuze líbila, a protože chystá na podzim velký hon pro mladého hraběte, potřebuje dobrého myslivce i kantora-hudebníka. Nabídne tedy Vojnovi a Svídovi službu, kterou oba přijímají. Rysa však vrchní nechce ani vidět.
Všichni tedy – kromě Rysa – odjíždějí kočárem na zámek v Zahořanech. Nesmělý Vojna, který celou cestu sedí s mladou neteří vrchního v kočáře, se do mladé dívky zamiluje…
Jakmile dorazí kočár na zámek, jsou všichni překvapeni – vítá je totiž malíř Rys. Hrabě jej pozval na zámek, aby obnovil staré obrazy. Vrchní je naštvaný, Svída s Vojnou mají radost.
Neteř vrchního, Tereza, se dozvídá, že dostaveníčko pod jejími okny bylo nápadem malíře Rysa, a začne se s ním sbližovat. Vrchní je obezřetný – Rysa nesnáší a snaží se mu za každou cenu házet klacky pod nohy. Ostatně s Terezou má jiné plány – má pro ni za ženicha bohatého, starého barona.
Rys se pokouší s Terezou zkontaktovat, ale Vojna je natolik bojácný, že se před ním skrývá, aby mu nemusel pomáhat, a Svída je pořád mimo zámek, chystá vše potřebné na velký hon.
Nakonec se mu podaří objevit za starými obrazy tajné dveře, kterými se dostane k Tereze. Tak začínají jejich tajné schůzky, při kterých se oba do sebe zamilují.
Vrchní se však nevzdává – aby se Rysa zbavil, vymůže na hraběti příkaz, že Rys musí vymalovat lovecký altán mimo zámek. Rys tedy opouští zámek, na který přijíždí starý baron, kterého vrchní vnucuje Tereze za manžela.
Vojnova servilita vůči vrchnímu dosáhne vrcholu, když dovolí, aby si vrchní přivlastnil jeho skladbu, kterou má být vítán hrabě a jeho hosté.
Trápení, které však vrchní působí Tereze, Vojnu zlomí – rozhodne se spolu s Rysem a Svídou, že se vrchnímu pomstí…
Začíná hon. Přijíždí hrabě se svými početnými hosty. Vše probíhá bez problémů, až do doby, když se vrchní dozví, že Tereza zmizela. Jede jí hledat, zabloudí, a dostane se spolu s baronem do středu štvanice. Nakonec se ukryjí v loveckém altánu, jehož nové výzdoby si ani nevšimnou… Do altánu, kde je připravena hostina, se po honu přiřítí hrabě se svými hosty. Jako překvapení se náhle v ohradě před altánem objeví zajíci s připevněnými malovanými postavami, které zobrazují Vojnu i vrchního. Všichni se baví a zjišťují, že pod postavami jsou texty – hrabě se tak mimojiné dozvídá, že si vrchní Vojnovu hudbu přivlastnil. Když všichni vejdou v dobrém rozmaru do altánu, překvapí je nevšední malířská výzdoba zpodobňujícího vrchního i Vojnu… Vrchní před ostudou prchá.
Mezitím Tereza odjíždí s Vojnou ze zámku. Rys se ještě chvíli na zámku naoko zdrží, ale po odchodu ze zámku si bere Terezu za manželku. Vojna se smiřuje s prohrou v lásce, vrchní odchází před ostudou při honu, nepříliš dobrém výsledku kontroly jeho hospodaření na zámku i útěkem vlastní neteře ze zámku ke své sestře a rokokový příběh končí…
Hudba je v Zahořanském honu pojata jako umění podmanivé a potěšné, kdežto obraz je s to usvědčovat lidí křivé a zastat se těch, kteří se nedokáží obhájit sami. Obraz tak může podněcovat k nastolení spravedlnosti, kde vládla přetvářka a zvůle.
Na záhořanském panství se zásluhou dvou muzikantů a jednoho malíře a díky šlechetnému majiteli panství, který prohlédl, dosáhlo harmonie, spravedlnosti i štěstí. Jak to k idyle patří, tři vzácní lidé šťastnou náhodou přišli, společnou souhrou prosadili svůj um a převahu, a poté, co splnili svou úlohu v jednom odlehlém koutu země, vesele odcházejí jinam. Epilog patří vypravěči a jeho zpřítomňujícímu hovoru se čtenářem. V něm vzdává hold obrazu jako trvalému svědectví o tom, co bylo, ale také důkazu o moci umění.
Jednoduchý příběh je vlastně pojat jako podobenství o tom, že jen lidé čistí, ať prostí anebo vzdělaní, vnímají umění bezpředsudně, s tichou radostí anebo jako zřídlo důvtipu a poznání, kdežto nepoctiví pozéři chtějí umělce manipulovat a jeho výtvory se nepříslušně vychloubat. Ostatně jednoduchý je Jiráskův příběh jenom na první pohled – hon z názvu příběhu se děje ve smyslu přímém i přeneseném.
Dynamiku reálné výjimečné události násobí hony v přeneseném smyslu: správce honí malíře Rysa, ten sleduje Terezu a s pomocí dvou věrných druhů ji uvádí mimo dosah Zahořan a po svůj bok. Hrdý Rys vyzraje na správce hned dvakrát: slavnostní leč a únik správcovy neteře Terezy spadají v týž čas. Hon na jelena a na Terezu zápolí o zájem čtenáře. Oslava umění se sama stává ukázkovým výkonem literární stavby.
Vzpomínkou na časy rokoka, prý nejatraktivnější umělecké hnutí mezi renesancí a impresionismem, chtěl Jirásek v Zahořanském honu evokovat fantazii, vtip, citlivost a úsměvnou lehkost, jíž vynikal onen sloh 18.století, jeho rytmický pohyb v esovité křivce, smysl pro oblost a pro polokruh.
Zahořanský hon však není rokoková idyla, ale idyla moderní, z času, kdy za nástupu realismu a na křižovatkách vývojových cest selanka v české próze nově rozkvetla, pochopitelně dík tomu, že do sebe pojala něco ze závažné životní kostrbatosti.
(Jaroslava Janáčková)
Čtverácký kousek, mela zajíců, je také kabinetní kousek Jiráskova pera, pružného i v komice.
(Jaromír Borecký)
Rokokový obrázek znamenitě pravdivého slohu i barvitosti a humoru zvláště rozkošného; studie nad míru podrobná, pravá rokoková drobnomalba na porceláně… Výběr osob i scén je takový, že stačí nejen na vlastní komedii v zámku a v lese, ale i na zobrazení života, jak byl za robotních časů na zámcích a kolem zámku. V hospodě rozpráví se šibalským myslivcem sedlák, dobrohloupý, nevědomý, přikrčený a přece v tajnosti svého plánu furiant, žalostná oběť doby, kořist pánů i jejich služebníků. A děj učitelského mládence vede nás opět do poměrů tehdejší školy. Scény jsou skvostné.
(Jan Voborník)
Je to nadmíru rozmarný “příběh, jak malíř a muzikanti přemohli vrchního, t.j. jak umění, nechtíc potupně sloužiti, zvítězilo nad hrubou mocí.” Zdařilý kolorit místní i časový dodává celku onoho milého, zamlouvavého dojmu, jako asi líbezná vůně krásné květině.
(dobová kritika)
Zde máme Jiráskovo rokoko celé a bez kazu… Středem rokokového obrazu jest tu lov, štvanice jelena, a to jest Jiráskovi z rokokového šlechtického života tak milé, že se tu tím přímo kochá. Vždyť mimo vojáka neznal snad nikoho, koho by byl měl pro jeho životní energii tak rád jako myslivce. A tak rozkoš z lovu stupňuje tu ještě rozkoš z rokoka, a vzniká tak obraz svítivý a hřejivý, jak jen si možno představit.
(Zdeněk Nejedlý)
Zahořanský hon je líbezný rokokový příběh, který svým vtipem a lehkostí nejen námětovou skutečně přesvědčivě navozuje rokokovou náladu. Mnohým čtenářům zřejmě bude vadit právě ona úmyslně zachycená nenáročnost a jednoduchost, ale ti, kteří skutečně budou hledat to, co kniha má nabízet – tedy jednoduchou, ale přece jen věrohodnou rokokovou idylku, nebude zklamán barvitým a svižným jazykem a oslavou umění, svobodomyslnosti a samozřejmě i lásky.
Banální příběh, který svými nepochybnými literárními kvalitami získal na čtenářské přitažlivosti, rozhodně stojí za to si přečíst. Prostě si jen tak lehnout a nechat se nenáročně unést do doby dávno minulé a trochu se i pobavit – vždyť celý příběh je o vtipu, ale ne tak ledasjakém a bezúčelném – o vtipu, který strhává masky a odhaluje pravé tváře.
