Mýty a legendy

 

Je Jirásek opravdu tak nudný?

Jiráskovo dílo se často hodnotí nesprávnými měřítky. Jako kdyby se Kafka hodnotil podle toho, nakolik jsou jeho postavy reálné. Jirásek byl mistr českého realistického románu a jeho cílem bylo nejen vyprávět, ale navozovat atmosféru, proto se vedle strhujícího vypravěčství věnuje i drobnokresbě. Chce ve čtenáři dokonale navodit atmosféru doby a příběhu. To samozřejmě může působit na některé čtenáře milující jiný typ literatury nudně (vadí jim, že jim Jirásek nejprve evokuje dobu i výchozí situaci příběhu a pak to teprve „odpálí“), ale cílové čtenáře, tj. milovníky historických pláten, naplno uspokojí, neboť si přijdou na své nejen v dokonalém navození dobové atmosféry, ale i v mimořádně věrohodné akčnosti, kterou díla Aloise Jiráska skrývají. Tato akčnost je ovšem v Jiráskově díle různorodá – od akčnosti dějové k akčnosti textové (tj. poutavě psaný text skoro bez příběhu). Navíc se Jiráskovo dílo vyznačuje skrytým pozadím, které lze odhalit jen přemýšlením o textu.

Zkresluje Jirásek historii?

Tak jako každý historický beletrista (nikoliv historik) přizpůsobuje i Jirásek některé momenty svému uměleckému záměru. Jirásek se však snaží – a ten, kdo si přečte jeho díla, to hned pozná – nepřekrucovat dobu a jejího ducha (například je fakt, že Zikmund byl nespolehlivý partner, který porušoval často své slovo, a původní myšlenka husitů byla idealistická a volala po rovnosti všech lidí, po Bílé Hoře byli nekatolíci pronásledováni apod.). Jirásek si však záměrně vybírá dobu tak, aby se v jejím líčení mohl postavit na stranu svobody člověka, svobody názoru, svobody vyznání a svobody ducha. Jirásek je každým coulem demokrat a milovník svobody. Nesnáší jakýkoliv útlak a násilí – vždyť kolik kritiky si v Jiráskově díle vysloužili husité za svoje chování a extremismus (nejvíce kritiky ovšem samozřejmě schytalo křižácké hnutí cíleně zaměřené na potlačení skupiny lidí pro jejich názory a touhu po náboženské svobodě), kolik touhy po soužití katolíků a nekatolíků vtělil Jirásek do svých děl (smíření otce nekatolíka se synem katolíkem ve Skálách, konflikt emigranta-evangelíka s ženou-katoličkou v Emigrantovi, moudré a osvícenecké působení katolického faráře Havlovického v U nás apod.). Ten, kdo v Jiráskovi vidí opěvovatele husitů a soudce katolíků, Jiráska nikdy nečetl a nepochopil. Husitství měl Jirásek samozřejmě rád pro jeho původně ušlechtilé myšlenky, které měly přinést všem svobodu, rovnost a bratrství. Vždyť husitství se svými cíly předběhlo reformaci v Německu či revoluční hnutí ve Francii! Ale i husitství je podrobeno Jiráskově kritice, jakmile se zvrhlo v extremismus, bezobsažné násilí a plenění (Jirásek líčí násilí husitů stejně barvitě a bez obalu jako násilí křižáckých výprav, ostatně Proti všem končí tím, že husité upálí jiné husity!). A v románu Husitský král Jirásek bez obalu popisuje, jak tehdejší husitská vláda v čele s králem Jiřím z Poděbrad – podobně jako kdysi katolická církev – potlačovala nově vznikající jednotu bratrskou a její zastánce mučila, pronásledovala a nutila pod hrozbou smrti k odvolání bludného učení (kapitola z Husitského krále, kdy jsou mučení zastánci nové víry donuceni k odvolání bludů „též přísahat, že věří, že skrze věrného kněze služebnost přijímají tělo a krev pána Ježíše pod způsobem chleba a pod způsobem vína, jemuž se klaní a modlí, a slibují věrou naší pode ctí vším věkem odporných věcí proti víře již vyznané nečinit“, působí mrazivě a účinně – málokdo z českých spisovatelů dokázal vylíčit české dějiny tak nezaujatě, pouze s ohledem na to, jak se kdo stavil k svobodě slova a vyznání!)

Jirásek prý jen popisuje, ale psychologie postav je mu cizí.

Jirásek je naopak ve svých vrcholných dílech mistrem realistické psychologie, kterou samozřejmě jako realistický spisovatel zasazuje do doby a prostředí. Teprve nynější doba by naopak mohla ocenit mistrnost psychologické zkratky, kterou dokázal ve svých vrcholných dílech dovést k dokonalosti. Ano, v jeho slabších dílech postrádají jeho postavy (tak jako tato díla sama o sobě) hloubku a propracovanost, ale ve svých nejlepších se naopak může měřit s nejlepšími světovými realistickými spisovateli.
Nehledě k tomu, že se Jirásek jako první z českých spisovatelů zabýval realistickou psychologií postav – vzpomeňme jen mimořádné studie člověka- sobce v Otci, kněžny znavené životem v Lucerně, rodinného a názorového konfliktu v Emigrantovi, ženy-mstitelky v Bratrstvu, snadno omámené, protože životem těžce zkoušené paní z Hvozdna v Proti všem, slabé dívky Helenky, podléhající společenské převýchově  v Proti všem apod.
A nelze zapomenout mimořádné črty týkající se prožitků z válek, rodinných tragédií a citových strádání v zapomenutých, avšak mimořádně mistrných Jiráskových povídkách. Např. málokdo z českých spisovatelů dokázal tak geniálně ve zkratce vylíčit a popsat stavy a pocity těžce zkoušených vojáků a jejich rodin!

Je pro Jiráska pobělohorská doba skutečně Temnem?

Jiráskovo Temno je velkokepou alegorií proti útlaku kvůli víře a názorům. Jirásek líčí pobělohorskou dobu jako dobu, kdy se lidem nežilo nijak extrémně špatně, ale všudypřítomný strach z postihu kvůli nekatolické víře a nekonformitě s novými poměry deformoval lidský charakter i svědomí. Jirásek dává najevo svůj nesouhlas s jakýmkoliv cíleným útlakem a geniálně popisuje stav zkrocené a ponížené společnosti. Temno by se dalo klidně odehrávat za komunistické totality – zůstává jen záhadou, jak takové dílo, jednoznačně odsuzující jakýkoliv diktát, mohlo být komunisty glorifikováno. Ano, pro Jiráska je pobělohorská doba temnem. Ale kvůli onomu potlačování jiné víry a jiných názorů. Ti, co Jiráska odsuzují za to, že šmahem odsoudil barokní pobělohorskou dobu a neocenil, co v Čechách vzniklo za hodnotné umělecké památky a díla, Jiráska nepochopili – vždyť on sám vzdává v Temnu a i v dalších dílech hold českému baroknímu umění. Jiráskovi není temnem doba pro její umělecký přínos, ale pro její nesvobodu a nucenou přetvářku. Ostatně v Temnu i jiných dílech se to jen hemží umělci, kteří se snažili vytvářet trvalé hodnoty.

Jirásek byl prý vydržovaný spisovatel, hřál se na výsluní…

Jirásek byl mezi čtenáři populární, to je nesporný fakt. Jeho osobní statečnost, kdy v pozdním věku a uprostřed první světové války, kdy vůbec ještě nebylo jasné, jak válka dopadne, a kdy se protistátní vystoupení trestalo málem jako vlastizrada, odvážně přednesl projev požadující samostatnost českého státu a svojí reputací a jménem se postavil za odvážné prohlášení, jej po první světové válce samozřejmě postavilo do řady spolutvůrců československé samostatnosti.
Jirásek si však užil mnoha odsudků svých kolegů-spisovatelů, kteří – možná i ze závisti k jeho mimořádné pozici ve státě – na Jiráska nevybíravě, neobjektivně a leckdy i sprostě útočili. Byl vylučován z řad pokrokových českých spisovatelů, jeho umění bylo kvůli jeho mimořádné oblibě i oficiální podpoře degradováno. Nechal se strhnout i jinak velmi trefný Šalda, jemuž Jiráskova oficiální podpora nemohla být nikdy po chuti. Přitom v Jiráskově díle lze najít jedny z nejmodernějších prvků tehdejší literatury, navíc mistrně zpracovaných.
Jiráskovi útoky hodně ubližovaly, neustále se snažil svoji pozici a význam zmenšovat, aby ostatním ukázal, že je pořád obyčejným spisovatelem jako ostatní, pokoušel se nabídnout ruku k usmíření s mladými spisovateli – psal články, ve kterých oceňoval nové myšlenky, i když sám přiznával, že jeho umělecká práce je jiného druhu, avšak marně…
Byla by to nádherná ukázka vzácného charakteru člověka, kterého oficiální sláva nijak nezkazila a četné útoky nijak nepřiměly k podrazům, sprostotám a urážkám…

Byl Jirásek socialistickým spisovatelem?

Zdeněk Nejedlý a s ním tehdejší komunistická propaganda si vzali Jiráska za svůj štít. Hodilo se jim to. Jirásek byl dávno mrtvý, takže se nemohl bránit. Zneužili Jiráskovu ohromnou popularitu a nehorázně překroutili jeho dílo. Učinili z něj ideologického a třídního spisovatele, díky čemuž se dnes většina čtenářů dívá na Jiráska skrze prsty. Jirásek, jeden z největších demokratů a milovníků lidské svobody hned vedle Čapka, by takovou roli, jakou mu komunisté přisoudili, nikdy rozhodně hrát nechtěl. Kdyby viděl, co se stalo po Únoru 1948, zcela určitě by protestoval a dostal by se do vážného střetu s tehdejší mocí. Vždyť Jirásek – a to se málo ví – byl jako jeden z mála odvážný v době, kdy se ještě nevědělo, jak dopadne první světová válka, a vystoupil oficiálně s protirakouským projevem. A jako málokdo si už několik let před nástupem Hitlera k moci uvědomoval nebezpečí fašismu!

Proč si komunisté vybrali ke své ideologii zrovna Jiráska?

Rozhodně to nebylo proto, že by Jirásek byl komunista. Jirásek byl před válkou a za války velmi populární a pro režim by bylo těžké jej úplně vystrnadit z myslí lidí. Proto zvolili jinou variantu – Jiráska, který ve svých dílech vždy odsuzuje nesvobodu, zvůli a násilí, si vzali za svého a začali ho vykládat po svém. Jeho boj za demokracii a svobodu si vyložili jako boj proti buržoazii a feudalismu (vždyť přece v jeho románech bojují lidé proti tehdejším vládcům!), jeho kritiku husitů jako boj proti odpadlíkům a kladné katolické duchovní jako ty, kterým tehdejší doba neumožňovala být komunisty (i samotný Hus nebyl podle nich revolucionářem jen proto, že tehdy nemohl proti nešvarům společnosti bojovat jinak než pod rouškou náboženství!). Jirásek se tedy přestal číst (kdo by četl někoho, kdo je mu neustále vnucován) a začal se pomalu nesnášet a spojovat s komunistickou ideologií. Komunisté tak fikaně zničili jednoho ze svých možných protivníků, svobodomyslného demokrata Jiráska, jehož dílo mohlo provokovat a nastavovat zrcadlo komunistickému režimu.

Byl Jirásek grafoman?

Jirásek napsal opravdu úctyhodný počet děl. Bylo to však dáno tím, že byl nesmírně pilný a pracovitý a že se dožil celkem vysokého věku. Vytyčil si velký cíl – zmapovat důležité okamžiky českých dějin – a šel za ním. Ovšem rozhodně nepatřil mezi nejupsanější spisovatele – takový Vrchlický se mu jistě přinejmenším vyrovnal. Když si však uvědomíme, že se Jiráskovi podařilo – a to před ním ani po něm ještě nikomu – zmapovat podstatnou část českých dějin, měli bychom před ním spíše smeknout.

Je Jirásek mrtvým autorem?

Čtenářsky dnes bohužel je spíše mrtvým autorem. Lidé jej čtou jen z povinnosti na škole, a to ještě s odporem a bez vlastní potřeby. Málokdo si jeho dílo vezme do ruky sám a dobrovolně. A je to obrovská škoda. Jirásek není ani nudný, ani nezajímavý, ani zastaralý. Jeho dílo je velmi pestré i moderní, může nabídnout strhující dramata, barvité příběhy, rozkošné miniatury, kouzelné povídky, mimořádně náladové texty, zajímavě a originálně zpracované literární formy… Ne vše je samozřejmě aktuální, ale jeho nejlepší díla zcela určitě mají stále co nabídnout. Myslím si, že Jirásek teď bude ještě nějakou dobu spát, aby ho pak za pár let někdo probudil k životu. Tak jako dílo Bachovo leželo sto let ladem a nikoho nezajímalo…Jiráskovu dílo ovšem menší pauza jen prospěje. Vymizí mezitím staré předsudky i dávná ideologizace a někdo nepoznamenaný náhodou sáhne po Jiráskovu dílu a bude žasnout…A Jiráskovo dílo se opět začne probouzet k životu.

Psal Jirásek pouhé příběhy?

Jen na první pohled. Jirásek perfektně zvládal umění zkratky. V jeho díle je mnoho lidské moudrosti a přehršle hlubokých myšlenek, které jsou však umně zakomponovány do barvitého děje či strhujícího textu. Vše je jen napovězeno, naznačeno a skrývá se za textem a příběhem. Proto se domnívám, že Jiráskovo dílo mohou skutečně pochopit a ocenit jen lidé se životní zkušeností. Tak jako v životě musí člověk leccos pochopit z dějů, chování a reakcí, tak i v Jiráskově díle je třeba přemýšlet o tom, co čteme. Mnohovrstevnatost Jiráskova díla je skutečně nečekaná.

Byl Jirásek namyšlený?

Jirásek o svém díle neustále pochyboval. Byl velmi skromný a vážil si více děl jiných spisovatelů než svých, o čemž svědčí jeho postoj k jeho nominaci na Nobelovu cenu za literaturu. V protikladu ke komunistické glorifikaci to byl prostý člověk, který sice rád přijímal chválu, ale nikdy si nebyl sám sebou jistý.