Ostatní díla A-R

 

Balada z rokoka (1895 - povídka)

XXXXX

Je rok 1741, s francouzskou armádou přišly z Paříže také tři krasavice, které si důstojníci ubytují na zpustlém zámku poblíž Písku. Sotva se 3 Francouzky, uvyklé pohodlí rokokových interiérů a parků doma, v nevlídném zámku zabydlí a začnou se odvažovat vyjít ven, fronta se prolomila, francouzská armáda ustupuje k Praze. Ale kavalíři se o své milé zapomněli postarat. Nastalého pohybu naopak využije trojice mužů ze zámku, kteří předtím zahlédli u dam cenné věci. Aby se zmocnili šperků a peněz, hajný s mušketýrem odvlečou krasavice do lesa, tam je zabijí, okradou a nechají napospas. Na místě hrůzného činu myslivec prokleje vrahy a kletba se naplní – hajného zabil v lese strom, sedláka postihne chromota a mušketýr se zbláznil.
"Balada z rokoka je napsána s nevšedním smyslem pro dynamiku, zkratku a tragickou ironii."
Jaroslava Janáčková

Blažej Chotěřinský (1887 - povídka)

XXXXX

Na cimbuří věže hodonínského hradu vystoupil hejtman krále Jiřího, Blažej Chotěřinský. Byl sevřen, čeká útok od Uhrů, ale čeká také pomoc, kterou má přivést jeho mladší syn Zdeněk. To je jeho poslední naděje. Starší syn leží dole v hradě a umírá.
Přišel uherský posel, aby se vzdali. Pomoci ať nečekají, neboť pan Zdeněk se všemi svými byl zajat. Blažej nevěřil a nevzdal se. Počala uherská střelba, ale místo kulí lítaly hlavy zajatých Čechů. Poslední hlava byla Zdeňkova.
V noci učinil zoufalý Blažej hrozný výpad – pohubil Uhry a pomstil syny. Ale sám zahynul. A tak byl pohřben se svými syny…
Surový a mistrně vykreslený příběh plný tragiky a lidskosti, neprávem zapomenutý. Dramatický spád a vnitřní napětí ukazují Jiráska jako mistra povídkového žánru.

Černá hodinka (1882-1886 - soubor povídek)

XXXXX

Po vsi je jasno, všude besedují. Výměník Šedivý líčí starodávnou svatbu, výměník Klikar vypravuje o sirotkovi Marjánce, hospodář Kopecký viděl u studny svou děvečku, jak pořád křičí Nedám! Povídal o tom ženě. Po dlouhých domluvách se děvečka vyznala, že měla sen o hrozném kohoutu-ďáblovi, který za ní pořád chodil a chtěl po ní duši. Bránila se mu dlouho, ale konečně prý unavena a mrzutá zavolala: Tak si ji tedy vem! A teď že se prý bojí o duši, a proto v noci vstává a chodí se modlit.
Helvita vypravuje o tom, jak přestoupil z katolické víry na evangelickou, pátá beseda je na hřbitově – žena, kterou trápí její druhý manžel, chodí v noci na hřbitov, aby se potěšila hovorem se svým zesnulým manželem…
V chalupě na konci vsi umřelo děcko. Neplakal otec ani babička, jen matka plakala. Bába jí chtěla proto domlouvat, ale muž pravil: Nech ji, ať se vypláče. Copak má člověk na světě než trochu toho smíchu a pláče!
Příběhy a situace, o kterých hodinky vyprávějí, jsou málo utěšené, převládají v nich naopak zážitky hořké, ale celkové pojetí je nadlehčuje. Jirásek téměř nepracuje s místními jmény, místo příběhů mají hodinky epizody a situace, místo šťastných konců trpká, dojemná či elegická, v jednom případě i humorná pointa. Příběhy exponují postavy v silném pohnutí citu, mysli anebo vzpomínky, a to v jediné chvíli nebo v jediné situaci, která může zůstat neuzavřená.
Zarámováním do stesků osamělého člověka z města, volbou základního času a prostoru, všudypřítomností hovoru ocitají se drobné obrázky Černé hodinky v širších, a nadto symbolických souvislostech. Samy o sobě jsou jednotlivé scénky a epizody málo útěšné, je to atmosféra hovoru a porozumění jednoho člověka pro druhé, co ty nelehké a bolestiplné úděly nadlehčuje.
"Pospojováním a rafinovaným prokomponováním vyrostla z roztroušených obrázků malá idylický epopej v próze."
Jaroslava Janáčková

Do Němec (1889 - povídka)

XXXXX

Odchod chlapce z domova mezi lidi neznámého jazyka se opírá o Jiráskovu vlastní zkušenost. Chlapec, který putuje v druhé části povídky na Vánoce domů, jeho nemoc a smrt těží z příběhu, jehož byl Jirásek svědkem až později jako suplent na litomyšlském gymnáziu.
Povídce vtiskuje vzácnou jednotu napětí stesku a touhy a hodnota domovského bezpečí, které ztělesňuje matka. Citlivý chlapec i v Němcích nalezne lidi, kteří mu nahrazují domov, nicméně stesk, vystupňovaný magickým časem Vánoc, je silnější. Nad rakví té dětské oběti stesku se trápí matka – její hoře násobí žal za bratrem, který kdysi také cestou do světa za vzděláním ztratil svůj život.
Jirásek kombinoval prožitky různé provenience, aby osvětlil nějakou podstatnou lidskou situaci, postoj či prožitek, související se sociálním a národnostním rozrůzněním lidí, ale také s bytostným určením člověka – s potřebou domova, matky a rodného hnízda. (Jaroslava Janáčková)
Brilantní povídka, čtivá a prohřátá lidským teplem, zapadnutý klenot Jiráskova povídkářského umění.

Domů (1893 - povídka)

XXXXX

Starý úředník žije osaměle svými vzpomínkami a zklamanou láskou a těší se na penzi, že se vrátí ze špinavé Prahy zpět domů, na venkov a bude konečně žít tak, jak o tom sní. Jeho život je jednotvárný, nudný, nic si nedopřává, šetří si na to, co jej teprve čeká.
Půjčí ještě peníze svému příteli a během několika měsíců dostane mrtvici a zemře. Tolik vytoužené penze a lepšího života se již nedožije…
„A co je člověk, co má, že se tak pachtí za štěstím. Co je štěstí! Klouzačka! Člověk se z daleka rozbíhá, aby se kousíček svezl a hladce jel a už – fík – jsi u konce, nebo bác a ležíš na zádech“.
Mistrná povídka, dodnes stále aktuální a čtivá, s mimořádným pochopením duše starého „kancelisty“, výborně vyprávěná a vypointovaná. Další pozapomenutý klenot české literatury.

Druhý květ (1890 - povídka)

XXXXX

Soudní adjunkt Vít byl přeložen do města, kde studoval, měl lásku a lásku opustil, protože odešel na studia do Prahy. Nyní se tam má setkat se svou bývalou láskou Karlou. Ale ona, když se dozvěděla, že tam dorazí, se přestěhovala do Prahy. To adjunkta nesmírně podráždilo. Kdyby byla zůstala a nadháněla mu, byl by se jí vyhýbal. Ale takto byl zklamán ve své ješitnosti.
Pražská studia jej zkazila. Pohodlnosti a ješitnosti dal přednost před ideály a duševní čistotou. Karle se však začalo stýskat a příbuzní, kteří viděli ve Vítovi dobrou partii, jí přesvědčili, že se do ní Vít znovu zamiloval.
Vít se však vedle ní začal rychle nudit. Potkal veselou a bohatou vdovu, a tak nakonec ze svatby sešlo…
Moralistní povídka z tehdejší současnosti, která svým námětem i zpracováním nemá šanci zaujmout dnešní čtenáře, snad jen jako dobová kuriozita.

Dvorský (1872 - povídka)

XXXXX

Dvorský, šedesátník, je dobrý člověk. V mládí se podvolil naléhání otce a místo milované chudé Johanky si vzal za ženu jinou, s věnem, která si oblíbila jeho. Manželství zůstalo bezdětné, v domě však vládne pohoda a velkorysá štědrost, které se mladší sedláci až posmívají. Trvalý stesk po Johance, která však již zemřela, vyrovnává Dvorský ve svém jednání obětavou pomocí každému, kdo se octl v tísni a koho ohrožuje podobná ztráta, jakou zakusil on sám. Tak se ujme záhadného cizince, který pod jeho stropem zemře, své neteři vyplatí z vojny milého, synovci, jehož se ujal, sjedná sňatek s dívkou, kterou si vyvolil. Dvojí šťastná svatba těchto dvojic oživí ve Dvorském ozvěnu vlastního stesku.
"Zažité hoře si dle Jiráska člověk nese až k hrobu. Jedinec takto poraněný se stává silným, když se žalu nepoddá, naopak mu vzdoruje a také svoje bližní chrání před neštěstím, jaké postihlo jeho. Tklivá vzpomínka titulního hrdiny, která se v povídce několikrát vrací, se v konfrontaci s ušlechtilým jednáním a štědrostí Dvorského jeví jako ztajený rozměr jeho dobré povahy a motiv jejího jednání.
V Dvorském Jirásek uplatnil taktiku důvěrného srozumění mezi vypravěčem a čtenářem – jenom ti dva znají utajené motivy v jednání hrdiny, ostatní postavy v příběhu berou rozšafného dobráka, aniž by se tázali, proč jedná tak velkomyslně, nanejvýš se mu zlomyslně posmívají.
Od základního pásma odbočují zpětné pohledy vypravěče a vzpomínky postavy. Švy mezi časem vyprávění a časem vyprávěným bývají zvýrazněny, podobně také švy mezi míněním jiných a míněním vypravěče. Vznikají tak efekty, které připomínají filmový střih a příběh působivě dynamizují."
Jaroslava Janáčková
Zapomenutá, avšak mimořádná hodnota nejen Jiráskova povídkářského umění.

Felice Tankredo (1880 - povídka)

XXXXX

Felice Tankredo byl roku 1635 císařský plukovník, bytem na zámku v Litomyšli. Zde bydlela i zbožná paní Frebonie, poslední z rodu Pernštejnů. Jejím pravým opakem byla plukovníkova žena, Sidonie. Plukovník byl muž přísný a bezohledný. Svou krutostí popudil Sidonii natolik, že od něj utekla se svou skutečnou láskou, plukovníkem Ritterem.
Tankredo však Sidonii, která se ukrývala v odlehlém stavení své služky Maruše, která před Tankredem také prchla ke své rodině, vypátral a nechal ji krutě utýrat k smrti.
Spravedlnost však Tankreda nakonec dohnala. Po roce, kdy se do země dostali Švédové, k nimž se z touhy po odplatě přidal i plukovník Ritter, jej přepadla skupinka vedená právě plukovníkem Ritterem a k smrti jej utýrala.
Těsně před smrtí však bezcitný Tankredo poznal skutečnou lásku a odpuštění – uprchlá služka Maruše jej náhodou nalezla umírajícího v lese a poskytla mu – přese všechno utrpení, které jí způsobil – poslední pomoc i odpuštění.
V žádném jiném díle nevylíčil Jirásek takovou bezohlednost jako v tomto díle. Povídka však přes svoji nebývalou krutost končí očistnou katarzí. Je to jedna z nejlepších českých povídek, má pevnou stavbu, spád a neobyčejně silně působí na své čtenáře. Rozhodně si nezaslouží opomíjení, protože se jedná o opravdový klenot české literatury.

Hejtmanská sláva (1883 - povídka)

XXXXX

Pan Jiskra z Brandýsa se poddal králi Matyášovi a vrátil se s nashromážděným bohatstvím domů. Bylo po hejtmanské slávě. Tak bohatě se nevracel domů jeho slavný hejtman Jan Talafús z Ostrova. Na chudém voze v sešlém stavu s jediným mužem přijel domů na Ostrov. A Ostrov už nebyl jeho. Před lety jej v záchvatu dobrotivosti daroval své sestře. Ta se nešťastně provdala a její muž, lakomý a mrzký sobík, nechtěl pochopit její povinnost vůči bratrovi. Sice jej přijal, ale hned jeho pacholka zapřáhl do práce, koně mu udřel a omezoval jeho svobodu. Talafús raději z tvrze odešel, toulal se a žebral. Scházel více a více, začal pít.
Tu vtrhli roku 1469 do Čech Uhři, hubili a plenili. Všichni se dali na útěk, také obyvatelé Ostrova. Talafús se vrátil na tvrz, že ji bude sám hájit, se svými věrnými. Obhájil ji a zhynul ve cti a hejtmanské slávě.
Jedná se o skutečný klenot nejen mezi Jiráskovými povídkami. Jemná elegičnost, pronikavá psychologie bývalého válečníka, dramatický spád a obyčejná heroičnost činí z povídky čtenářský klenot, který čeká na objevení dnešními čtenáři.

Host (1875 - povídka)

XXXXX

Osobní Jiráskova vzpomínka na válku, která roku 1866 zasáhla i náchodské okolí. Autor se přišel ze zvědavosti podívat na vojáky táhnoucí krajem. Poznal Poláka, sloužícího u nepřátelského vojska, a prožil s ním několik krásných chvil.
Pak se strhla vojenská bitva. Po ní zůstalo na poli mnoho mrtvých – a mezi nimi našel autor zabitého Poláka – na památku si vzal jeho knihu a staré hodinky zaschlé krví…
Realistická vzpomínka bez zbytečného sentimentu, mistrná a ve své syrovosti strhující. Čtenáři by k ní měli najít opět cestu.

Husaři (1894 - povídka)

XXXXX

Roku 1848 se rozjeli maďarští husaři žijící v Čechách sami o své vůli domů bránit maďarskou svobodu a nezávislost. Byli však pronásledováni českými dragouny…
Starý nájemce se právě o tom dočetl v novinách. Nesnášel Maďary. Když tu se před jeho opuštěným statkem objevily zbytky maďarských husarů… Přijal je k sobě na noc s tím, že je udá. Statečnost husarů a jejich odhodlání pomoci svým krajanům ho však přemohly – se slovy „Ale ještě něco pane poručíku. Tam u vás bojují za svobodu. Tak jste řekl. Přejte ji i jiným, Slovákům, víte? My víme, jak se u vás mají“, jim pomáhá ke zdárnému útěku…
Drobná, ale účinná povídka. Nejlépe ukazuje Jiráskovu životní filozofii – svoboda a láska jsou mu nade vše, ať o ni bojuje Čech, Němec, či Maďar… Zapomenutá, avšak cenná česká povídka.

Jiskry v popelu (1893 - povídky)

XXXXX

Tři drobné obrázky – v prvním s názvem Růženec se starý sedlák Zafar, hrozný lakomec, po knězově kázání proti lakomství užírá nad svým skrytým pokladem, který kdysi nalezl pod starým stromem – a sice nad truhlou plnou zlaťáků. Ke své čeládce se chová krutě, žebráky odhání – jako poučení z apelu proti hromadění mamonu se však rozhodne, že ze zlaťáků udělá růženec a bude se skrze něj modlit k Bohu, a jeho bohatství tak poslouží k Boží slávě.
Začne však špatně vidět, nakonec už svůj růženec ani nevidí. Aby růženec ukryl přede všemi, chce jej zahrabat tam, kde poklad našel. Avšak při hrabání náhle zemře. Sedláka i růženec najde místní žebrák, který si růženec ponechá pro svoje modlení…
Druhý obrázek Cop vypráví vzpomínku staré paní na svého staromódního dědečka, který si přes svou nelibost nechal nakonec ustřihnout cop, který celý život nosil a který už byl natolik z módy, že se mu kvůli němu ostatní posmívali. Cop však zůstal zachován…
Třetí obrázek Zahrada líčí trápení staré matky, která musela dožít ve městě, ve kterém jí chyběla zahrada, příroda, stromy.
Drobné, lidsky hluboké příběhy, obsahující Jiráskovu životní zkušenost. I dnes mohou potěšit a zaujmout svoji jemnou krásou a skrytou životní moudrostí.

Johanka (1883 - povídka)

XXXXX

Johanka byl student, vlastně Jeník, nejmilejší žák posledního francouzského emigranta, abbé Regnarda. Za bouře roku 1848 běžel Johanka s jinými do Prahy, byl pak chycen a strčen do bílého kabátu. Bojoval v Itálii, byl raněn, všecko však přestál, ale tak byl ve všem nešťastný, že nakonec, chtěje stůj co stůj přes velkou vodu k dívce, se utopil.
Trochu melodramatický příběh, rozhodně dobrá průměrná povídka.

Konec a počátek (1879 - román)

XXXXX

Román začíná tajemným přivezením někdejšího vlivného kazatele, nyní vězně, Korandy, na hrad Litice. Osobnost obestřená svou pověstí a kouzlem zapovězeného začne svou pouhou přítomností ovlivňovat atmosféru Litic. Purkrabí hradu a jeho žena sice Korandu odmítají, ale to jen vzněcuje zvědavost jejich dcery Kateřiny na zavrhované učení, sympatie k pronásledovanému starci i pro všecky osoby, které se k němu uchylují a hlásí. Druhou dívkou, kterou ovlivní Korandova blízkost, je Petruše Krajířova, dcera litického hlásného, kdysi věrného Korandova stoupence na Táboře a nyní oddaného společníka a ochránce. Třetí Korandovou ženskou obdivovatelkou je jeho příbuzná Eva, přicházející do blízkosti Litic z Prahy.
Počáteční sympatie ke Korandovi přivádí trojici ženských bytostí k novému učení, které šíří schovanec litického purkrabího, seznámený s Chelčickým, mladý vzdělaný Vavřinec. Každá z dívek se chce také šťastně provdat. Nejdříve se to povede dceři hlásného, která se vdá do vsi. Další dvě vzhlížejí v obdivu k Vavřincovi. Jeho ženou se stane Eva – Kateřina, dcera litického purkrabího, má cestu ke štěstí komplikovanou. Vychytralý panský hejsek, který se o ni ucházel, si vedl tak lehkomyslně, že byl usvědčen a odmítnut, ale vyhlédnutého a vysněného Vavřince získala druhá. Poté, co Jiří z Poděbrad povolil nové učení a odvolal jejího otce z Litic, co se na Kunvaldě ustavila Jednota bratrská, získá Kateřina pro nové učení vlastní matku a odhodlává se neprovdána sloužit bratřím.
"Složitá problematika vzniku nového hnutí, nové etapy husitské ideologie, je zde vyznačena v hrubých obrysech, jimž není nesnadno vytknout zjednodušující aktualizaci a anticipaci. Co je nutno však Jiráskovi přiznat, je sama snaha předvést zvolený předěl ve vývoji husitské ideologie jako zápas a boj, který vyvrcholil v Komenském. Rámcovým vyznáním, které je zprvu situováno do návštěvy Litic, v závěru ke Kunvaldu, se k dědicům významného duchovního odkazu přiřadil i sám autor ve snaze dodat mu sugestivnosti a s rizikem nesouhlasu ve vlastním okolí. Imponuje tu snaha zachovat myšlenky vyslovované v debatách, vedených souvěrci i odpůrci, ale také nastiňovat myšlenkové hnutí a postoje i pocity, které zůstávají nevysloveny. Vnitřní monology plné nejistoty, váhání a tlumených citových vznětů prokreslují hlavně ženské postavy. Mladý autor obratně zachází s polopřímou i nevlastní přímou řečí, jimiž svůj obraz dynamizuje. Dokáže se na jednu skutečnost – třeba z koloběhu roku – podívat z několika pohledů."
Jaroslava Janáčková

Markytánka (1877 - povídka)

XXXXX

Příběh o tvrdém životě markytánky ve válečném vojsku. Napadnutá svévolným rytmistrem byla ochráněna Jagičem, který byl kvůli tomuto činu odsouzen k smrti.
Osud však nakonec rozhodl jinak – díky vojenské situaci se podařilo markytánce, jejímu dítěti i jejímu milému Simoničovi prchnout a zachránit si život. I starému Jagičovi štěstí přálo – jako vojenský vysloužilec poctivě sloužil Simoničovi, jeho krásné ženě i dítěti.
Tvrdý příběh se šťastným koncem – tak trochu pohádka, nerealistická fabulace, přesto s jistým půvabem.

Mozart v Praze (1916 - dramatický obraz)

XXXXX

Žánrový dramatický obrázek napsal Alois Jirásek pro Mozartův večer v Národním divadle dne 11.4.1916. Zachycuje Mozartovu návštěvu v Praze u hraběte Pachty a věrně zobrazuje atmosféru tehdejší Prahy, okouzlené hudebním géniem. Ve výjevu vystupují členové Bondiniova pražského operního souboru i Pachtův komorní orchestr, proslulý varhaník Jan Kuchař a Pachtův kapelník Brejcha. Nechybí samozřejmě samotný Mozart. V první části je kapelník Brejcha stižen trémou, že bude vystupovat před samotným Mozartem - přichází Mozart a hudebníci odehrávají první část koncertu. Mozartovi se hra velmi líbí, pochválí i kapelníka. Brejcha je dojat. Hudebníci odehrají druhou část koncertu. Nadšení se stupňuje a Mozart "svým Pražanům" slibuje, že pro ně napíše operu - Dona Giovanniho. V předtuše velkého díla hudební obrázek končí.

Půvabný žánrový obrázek, z něhož je cítit Jiráskova láska k Mozartovi, nelze posuzovat podle měřítek používaných na divadelní hry. Nemá vysoké ambice, jeho jediným cílem je vytvořit náladu, vhodnou pro hudební vystoupení a oslavu Mozartova génia. To se Jiráskovi bezpochyby povedlo. Přesto se "Mozart v Praze" neobjevil ani v Jiráskových sebraných spisech, ani nikdy nevyšel knížně. Od svého uvedení v roce 1916 zůstává zapomenut...

Mudrcové (1880 - povídka)

XXXXX

Dva vojáci roku 1778 stáli na stráži – nepřátelé sice, ale Češi. Zapomněli na stráž, usedli a spolu mudrovali. Oba však byli za neplnění povinností potrestáni – jeden smrtí, druhý krvavou uličkou.
„Co je do vojska, které myslí a mudruje“ – to je ironický závěr povídky.
Povídková miniatura, zato umělecké veledílo. Ironický nadhled dodává povídce mimořádné kouzlo a korunuje vyznění tohoto skvostného literárního klenotu.
"Byla v ní nezměrná hloubka citu a takové porozumění tragice národních našich dějin, že soud zněl všeobecně: zde máme před sebou historického vypravovatele první řady."
Jan Neruda

Na Krvavém kameni (1877 - povídka)

XXXXX

Je líčen boj píseckého pluku proti Turkům v jeskyni Na Krvavém kameni na Dunaji. Statečný boj však skončil čestnou prohrou.
Hrdinům povídky se podařilo přežít a vrátit se zpět domů.
Mistrně líčený každodenní život obléhané vojenské jednotky i bojové výjevy, konec však nesourodě melodramatický. Rozhodně však stojí za přečtení.

Na Ostrově (1888 - povídka)

XXXXX

Jan Hodoval, bývalý vychovatel v knížecí rodině, pak advokátní koncipient, dostal nabídku bývalého profesora Bláhy, aby přijal vychovatelské místo u majitele Ostrova, a sice proto, aby pomohl zachránit české vlastenectví mladého pána – Jan Valenta, statkář na Ostrově, byl totiž hodný pán a vlastenec, ale jeho druhá žena byla pravý opak. Jeho první syn je inženýr, také vlastenec, zato druhý hejsek a maminčin mazlíček. Třetí je Edáček, kterého má Hodoval vychovávat.
Paní se vlastenecký vychovatel nelíbí, ale pracuje proti němu marně. Běží o to, aby se syn dostal na německé školy a dcera se provdala za Němce továrníka. Dceru provdá, ale syn a dědic je zachráněn pomocí inženýra.
Tendenční povídka, jejíž obsah a poselství dnes už málokoho zaujme.

Na Staré poště (1881 - povídka)

XXXXX

Povídka líčí, jak to chodilo na starých poštách, jak se v domě žilo a hospodařilo a jak se kolem pošty soustřeďoval veškerý ruch života ve městě.
Hospodářem na poště byl pantáta Pavlovský, již dědeček. Jeho vnuk a dědic, Vincínek, má po něm převzít poštu. Ale dali ho studovat a on už domů nechce. V tom jej podporuje soused Voborník, puškař a všeuměl. Rok 1848 je však za rohem – vypuknou bouře, nastane hon do Prahy a zase útěky z Prahy, úřední stíhání, noční hluk na poště a romantická tragédie – raněný Vincínek zachraňuje přítele a zemře. Stará pošta shoří a celý její starý svět tak zanikne…
Rozkošná, elegická povídka si rozhodně zaslouží pozornosti čtenářů i v dnešním století.

Nevolnice (1888 - povídka)

XXXXX

Za knížete Bořivoje žily v české zemi zcela odlišné národy – Lučané, na východě Charváti, z nich nejudatnější Mladenovici. Jejich západními sousedy byli Zličané. Navzájem si nepřáli a přepadali se. Zajatci byli nevolníky. Radovan Mladenovic při jednom nájezdu uloupil vladyckou dceru, dívku Květu. Chtěl, aby byla jeho, ona však, hrdá Zličanka, jej ranila zbraní a uprchla. Našli ji arabští kupci, jejichž karavanu vedli Židé. Koupili dívku a jeli na Hrutov. Tam se v noci vloupal Radovan se svým přítelem, unesli Květu a uprchli do lesů. V lesích se Radovan léčil ze svých zranění. Jeho přítele náhle přepadl zubr. Květa se pomalu do Radovana zamilovala, a proto s ním běžela na Hrutov pro pomoc. Právě vyjížděl z lesa bohatý průvod biskupa Metoděje, který přijížděl šířit křesťanství. Pomohli jim, a tak se Květa i Radovan stali mezi prvními, kteří přijali křesťanství.
Drobná povídka, která stojí za přečtení.

Obětovaný (1874 - povídka)

XXXXX

V slavné bitvě u Kressenbrunnu (1260) na Moravském poli porazil Přemysl II. Uhry a Kumány. Vítězům padla do rukou bohatá kořist i mnoho zajatců. Heřmanický vladyka zajal Alana, syna kumánského náčelníka, a odvezl ho do Čech na svou tvrz blízko Litomyšle. Nedlouho potom odevzdal mladičkého zajatce opatovickému klášteru, aby tu byl obětován bohu, tj. aby se stal mnichem. V Alanovi však neuhasl žár divoké krve a vzdorně mnichům odpíral. Konečně se mu podařilo prchnout do Uher. Nebylo po něm slechu až do nešťastné bitvy u Suchých Krut na Moravském poli, kde padl Přemysl II. (1278). V Čechách tehdy nastaly kruté časy. Žoldnéři Oty Braniborského, správce Čech, zle řádili v zemi, drancovali, pálili a loupili. Ještě hůře si počinaly uherské roty. Přivedl je do Čech Alan, který se přišel pomstit. Vypálil Heřmanickou tvrz a celý rod zahubil. Potom se chystal s braniborskými žoldnéři na opatovický klášter. Byli však od spojeného vojska českých pánů poraženi a Ota musel vydat králevice Václava. Alan byl usmrcen rukou své zrazené milenky…
Strhující příběh, napsaný mistrnou rukou, který nenechá čtenáře v klidu od začátku do konce.

Obrázek (1892 - povídka)

XXXXX

Autor při svých toulkách narazí na starý manželský pár, jak za vypětí všech sil obrací seno. On je slepý a hluchý, na autorovy otázky reaguje žena velmi podrážděně – a autor se na závěr ptá „Co žene slepce do té práce: neúmorná láska k ní, či návyk, dlouhá chvíle, či nouze či ta babka?“
Bravurní ukázka Jiráskova smyslu pro humor – lehkou ironii. Dokonalá miniatura s vtipným závěrem – rozhodně stojí za to, tuto povídku znovu objevit.

P.Eustach (1889 - povídka)

XXXXX

Páter Eustach, žijící v jednom klášteře v Praze, byl podivín. Zdálo se, že ve svém pokoji skrývá velké tajemství, protože tam nikdy nikoho nepouštěl, ani uklízet si tam nenechal. Když umřel, našli tam starou vesnickou truhlu a v ní ženský oblek. Žárlivě si tak skrýval památku na svou matku…
Tak hluboké pochopení lidské duše, složité a nepřístupné svým životním osudem, na malé ploše, prostřednictvím atraktivní literární formy povídky s tajemstvím a ve zkratkách, které vnímavý čtenář pochopí a domyslí, je svědectvím mistrovského umění svého autora, Aloise Jiráska, pro něhož je tato povídka ukázkou jeho špičkové povídkové tvorby … Svou náladou jistě potěší i dnes.

Pandurek (1883 - povídka)

XXXXX

Povídka je pokračováním Sousedů. Roku 1743 byla v Praze korunovace Marie Terezie. Také v Polici pořádali oslavu a Honzíček Drozanských, hrbáček, bubnoval na bubny. Byl ubohý, ale přece se dobře oženil. Byl krejčím, vtipný a zábavný člověk. Měl syna Vašíčka, kterého velmi miloval. Ale vojna, hlad a nouze jej připravily o všechno, o ženu i děcko.
Za Vašíčka však dostal náhradu. Přijeli panduři a jejich důstojník mu odevzdal chlapce, sirotka Pavla, se slibem, že si pro něj časem přijde. A dal mu i peníze. Honzíček Pavla vychovával co nejlépe, pak ho dal i do kláštera, aby studoval na kněze. Ale malý pandurek měl v hlavě jiné plány – vojnu.
Za války se stalo, že přišel do Police císařský štáb. Generál a nejvyšší důstojníci a jejich dámy se usadili v klášteře. A měli se tam vesele, i bál měli, a mniši dělali muziku. Generál Laudon sám byl onen pandurský generál, který dal Pavla Honzíčkovi k vychování. Generál se teď staral o to, aby Pavel neopustil studium a zapomněl na vojnu. Pověděl mu o jeho rodičích, že je synem vojenského ranhojiče, kterého na pochodu zabili.
Strhne se však bitva a pandurek – schován na půdě – vyslechne úmluvu pruských velitelů – donese zprávu Laudonovi a přispěje tak k jeho vítězství.
Pandurek tedy smí na vojnu…
Čtivá povídka, která by neměla být zapomenuta.

Petr Kmínek (1889 - povídka)

XXXXX

Petr Kmínek, vysloužilý nadporučík, svlékl uniformu a odebral se do rodiště na odpočinek. Měl tu bratrance Emanuela Kmínka, u něhož se ubytuje. Bratranec je však šosák, vyhledává rozkoš v parádní uniformě, ale jinak je to zbabělec.
Petr Kmínek je však šlechetný a vzdělaný člověk. Na strážnici spatřil sirotka, kterého se ujal jako otec a vzal ho k sobě. To se naprosto nelíbilo domácí hospodyni Frony, sobecké ženě, a ta se přičinila, aby chlapce dostala z domu. Ubohý Petr Kmínek navíc myslí na vdovu po setníkovi, kterou vždy miloval, ale kvůli starostem o sirotka se drží stranou. Vše však nakonec dobře dopadne – sirotek, kterého se ujal, mu nevědomky pomůže ke štěstí…
Znamenitá povídka, která si zaslouží být čtena.

Po letech (1873 - povídka)

XXXXX

Antonín Lipeckých, který musel odsloužit šestnáct let na vojně, zůstal sám a opuštěný. Jeho vyvolenou mu intrikami přebral bohatý statkář Josef Olšáků. Setkání po letech - žebráka Tondíka a bohatého Josefa Olšáků - je vskutku osudové.
Hluboce lidský příběh má téměř baladický závěr - patří mezi tzv.povídky z hor, které sice napsal mladý Alois Jirásek, ale které již patří mezi jeho první mistrná díla. Zaujme i dnes.

Ráj světa (1880 - román)

XXXXX

Mezi postavami románu se oproti Na dvoře vévodském nově objevila dcera vévody Kuronského Johanka, jejíž útěk z náchodského zámku po boku chytráckého Arnoldiho patřil mezi kulminační momenty románu Na dvoře vévodském. Ji i Arnoldiho poznamenal čas i zklamání, ale ona moc nezmoudřela a on se nestal poctivějším, spíš naopak. Tato dvojice se pohybuje ve světě panských zábav a kratochvílí, které provázejí jednání vídeňského kongresu roku 1815. Stranou tohoto ráje světa, ale ve vztahu k němu, se pohybují lidé několika národností, které služba a snaha poznat svět i vyniknout svedla v hlavním městě rakouské monarchie – český hudebník Kalina, francouzský malíř Chénier a Polák Feliňski s dcerou Zosiou – ti marně čekali, že Napoleon osvobodí Polsko.
Skupinka lidí z rozličných zemí stojící v popředí příběhového pásma si v kontaktech s panstvem ujasňuje šalebnost „ráje světa“ a hodnoty domova. Feliňski se posléze rozhodne strávit zbytek života v rodném Krakově, malíř Chénier, který se dal zlákat leskem peněz a úspěchů, pronikl do dvorských salonů, ale intrikami Arnoldiho byl odtud vyhnán, hledá východisko ze skličujícího osamocení v návratu do Francie – a padne v bitvě u Waterloo. A tak jenom skromný, nevýbojný, zato houževnatý muzikant Kalina dá před uměleckou drahou přednost údělu varhaníka v rodném městečku po boku Zosii, kterou si získal trpělivou oddaností – končí v přístavu pokojné rodiny a pravidelné služby mezi svými. Vévodkyně Johanka z Acerenza, která kdysi ve Vídni odlákala Zosii Chéniera, při návštěvě na malém českém městě stane v obdivu nad Zosiiným zpěvem i stěstím.
"Ráj světa byl prvním Jiráskovým příspěvkem do diskuse o postavení umělce ve světě rozděleném na majetné a chudé a o poslání umělecké tvorby v takto problematizovaném „ráji“. Chtěl otázku společenského postavení umělců a jejich tvorby prezentovat řadovému čtenáři, aniž by se sám přiklonil na tu nebo onu stranu.
V postavě Chéniera varoval před ctižádostí umělce včlenit se do kruhů, které vládnou mocí a penězi, protože v nich je pramálo výjimečných znalců a mecenášů umění, zatímco většina má zájem učinit si z umělců kejklíře a šaška, výrobce podívaných a přisluhovače vlastních orgií. Navíc každý nováček je tu vystaven závisti nejrůznějších příživníků a intrikánů, na něž nezkušený nemůže stačit a stane se jejich kořistí.
Naopak Kalina nehledá hodnější pány, než jaké měl a poznal Chénier, naopak přítelovo zmarnění a neštěstí ho přiměje obrátit se zády k mocným, k lesku a přitažlivosti jejich světa a těšit se jenom domovem a tím, že svou hudbou povznáší prostá srdce.
K zásluhám Ráje světa patří, že sociálně a politicky naléhavé téma umělce a jeho společenského poslání prezentoval až líbivě sdělným příběhem. Tzv. zlatý věk pojednal Jirásek jako zjednodušující podobenství, kriticky natočené k vlastní době s cílem varovat před duchaprázdnou poživačností a zbohatlickou pýchou, vyzývat k hájení české knihy, poklonit se umění, které nenese zisk ani slávu, zato však tvoří hodnoty s poselstvím z věků do věků."
Jaroslava Janáčková
Málo známý román, který si jistě zaslouží čtenářovu pozornost.

Rozmarinka (1893 - povídky)

XXXXX

Drobná Jiráskova vzpomínka s něžnou pointou – jako dítě, jako dospívající i jako zralý otec se setkal s rozmarýnkou – rozmilým typem stop ve sněhu, které připomínají rozmarýnku. Dětskýma očima viděl rozmarýnku své nejmilejší kamarádky i skutečnou rozmarýnku na její malé bílé rakvičce, když náhle zemřela, dospělýma, stydlivýma očima viděl rozmarýnku krásné dívky, kterou chtěl oslovit, zralýma očima obdivuje rozmarýnku své malé dcerky…
Ta je ta nejhezčí, uzavírá vzpomínku otec Jirásek.
Rozmilá poezie přetavená do drobné minipovídky. Skvostná miniatura, působící jako pohlazení po duši. Neměla by být zapomenuta a ležet v zaprášených archivech.

Rybnikář (1881 - povídka)

XXXXX

Byl rok 1625. Na milhostickém zámku hospodařili otcové jezuité. Florian Libochovský, sobecký člověk, se odřekl své víry, jen aby se mohl stát regentem panství. Poslouchal jezuity natolik, že i vlastní matku přinutil násilím, aby se zřekla víry. Matka z hrozného zážitku oněměla.
Na zámku byla vychovávána Salomena, sirotek po kazateli Javorském. Měla vstoupit i přes svůj nesouhlas do kláštera. Ale našli se tajní přátelé, bývalý šašek Karban a rybnikář Vostrovec, kteří dívku unesli, ale byli chyceni a zabiti.
Drastická povídka, která vyhroceně zobrazuje utrpení a bezcitnost v kontrastu s ušlechtilostí šaška a rybnikáře, je neprávem zapomenutá. Pro svou atmosféru i strhující vyprávění si zaslouží čtenářskou renesanci.