Ostatní díla Ř-Ž

 

Slavný den (1879 - povídka)

XXXXX

Dcera z uvědomělé pražské české rodiny nakloněné husitům se zamiluje do příslušníka německé rodiny, a ten ji unese z domu do broumovského kláštera, opory Zikmundovy. Potom však zrádný svůdce oddanou milou opustí, aby mu nebránila v kariéře. Ztracená dcera se vrací ke své rodině do Prahy v kajícné touze napravit svůj poklesek. Takto připravena se zúčastní bitvy na Vítkově a s několika dalšími zachrání Jana Žižku. Je zabita ve chvíli, kdy chce vlastním tělem chránit svého nevěrného milého, který bojuje za Zikmunda.
"Svůj první větší obraz husitství vedl autor po ose sentimentálního románu o ženách a pro ženy, doplňovaného souvisle vedeným komentářem historika. Vrcholná událost, bitva na Vítkově, je vtlačena do polohy sentimentálního románu. Slavný den sice nestojí po úrovní běžné produkce, avšak Jiráskův literární výkon je sporný."
Jaroslava Janáčková

Sobota (1887 - povídka)

XXXXX

V městě S. byla ulice zvaná Šalamounská, a to kvůli množství lidových myslitelů, kteří v ní žili. Posledním z těchto mudrců byl mistr Sobota, knihař. Kolem něho se shromáždilo více takových hloubalů – kronikář krejčí Linhart, mlčenlivý kmotr Čermák, mlsný a zvědavý kostelník Mrázek a jiní. Sobotovi žili svým synem, jehož všemožně ze svých chudých příjmů podporovali na studiích.
Znenadání dostali Sobotovi nepříjemného souseda – do města se přistěhoval jejich strýc, bývalý sudí z Haliče – přísný, bezohledný soudce, jemuž šlo při výkonu zaměstnání i o život.
Sobotka se snažila žít se strýcem v míru a získat jeho přízeň, aby jim pomohl podporovat syna na studiích. Vše by zřejmě dobře dopadlo, kdyby se jedné noci neobjevil u Sobotů polský emigrant – objevil se díky přátelství s mladým Sobotou. Sobotovi se ho ujali, schovali u sebe a chystali jeho tajný útěk.
Díky udavačskému sousedovi Hláskovi, který slídil kolem Sobotových, se o všem dozvěděl přísný sudí. Naštěstí přišel pozdě, tak jako přivolaní četníci... Polák už byl pryč.
Strýc odjel s ostudou do Prahy. syn Sobotových dostudoval a dělal rodičům jenom radost. Sobota sice záhy zemřel, ale Sobotka si užila klidného a šťastného stáří.
Čtivá a napínavá povídka s dobře vypointovanými situacemi a přesně vykreslenými postavami. Rozhodně stojí za znovuobjevení.

Sousedé (1882 - povídka)

XXXXX

Roku 1740 přivezli do benediktinského kláštera v Polici nad Metují v uzavřeném kočáře tajuplnou postavu. Byl to mladý mnich, páter Aemilián. Nikdy nechodil sám, všude byl hlídán. Jeho tajemství způsobilo ve městě rozruch. Mladý Martin Jelipivo, zamilovaný hlupáček, si umínil to tajemství odhalit. Ale nepodařilo se mu to. Páter Aemilián byl tichý šílenec z nešťastné lásky. Byl učitelem mladé šlechtičny, do které se zamiloval. Ale za to musel do kláštera, posílali ho z místa na místo, až se v Polici opět sešel se svou láskou. Byla už chotí zemského hejtmana. Jeho šílenství se proměnilo v zuřivost a nakonec zahynul.
Sousedy jsou manželé Březinovi, konšel Tomáš Březina a jeho žena Markéta, a Peškovi, vlastně jen Pešková – její muž odešel kvůli víře ze země. Březinovi mají syna, který studuje na kněze, Pešková má dceru Lenorku. Z kněžství sejde, neboť se Jiříka a Lenorka do sebe zamilují. Vzniklá válka přivedla zpět domů starého Peška. Přišel domů, aby se podíval na svou dceru a vyřídil si účty s klášterními pány, kteří jej pro víru vyhnali. Nový páter kláštera, páter Bonaventura, však Peškovi promluví do duše, takže Pešek odchází zpátky do ciziny bez toho, aniž by splnil, to, co si předsevzal.
Povídka má silný náboj, je čtivá a předjímá Jiráskovo vrcholné drama Emigrant.

Stromy (1887 - povídky)

XXXXX

Povídka vypravuje o setkání se zajímavým poutníkem, který obchází staré stromy a zapisuje o nich příběhy a pověsti. Poutník zaznamenal příběh např. o starém jeřábu, jehož poražení přineslo smůlu a zkázu, o starých jedlích a životních osudech starého faráře, o starých dubech a staré zahradě se zámkem, ve kterém přebýval starý správce, a mnoho dalších…
Čtivá črta, svým námětem jistě zajímavá, ale málo propracovaná a bez patřičného vyznění, zřejmě Jiráskovo odpočinkové dílo bez vyšších uměleckých ambicí. Svým zvláštním kouzlem zaujme však i dnes.

Svědomí (1893 - povídka)

XXXXX

Krajinou běžel napoleonský myslivec, hledal své spolubojovníky. Na blízku se strhla bitka, Francouzové byli pobiti. Jeden kyrysník přijel k myslivci a ačkoliv k němu spínal ruce a vzdával se mu, uťal mu je. Poručík jej okřikl, že je to vražda, a zaklel ho, aby mu ruka zdřevěněla…
Bylo po válce, kyrysník zestárnul, na svůj čin však nezapomněl. Pořád choval ruku a vyhříval ji. Když ho do ruky kopl ryzák, odmítal doktora a nechal nemoc dostoupit tak daleko, až bylo nutné ruku amputovat. Tak přijal svůj trest za svůj velký hřích.
Vynikající miniatura, která patří ke skvostům české povídkové tvorby.

Tčevská hranice (1891 - povídka)

XXXXX

Roku 1432 vyjel pan Jan Čapek ze Sán se sirotky do Polska na pomoc proti německým rytířům. Král Vladislav byl spojenec Čechů. Tažení bylo vítězné, pouze Chojnice nedobyli, a tak dotáhli dál. Zadní voj kryl hejtman Matěj Salava z Lípy na Skalách, a jeho soused a přítel Mikuláš z Rokytníka, věrný husita a žižkovec. Syn Jiří se mu už dával na stranu táborskou, a nepřitáhnul k otci, nýbrž s Hradeckými do Slezska. To poctivého vladyku velmi rozzlobilo.
Vojsko přitáhlo ke Tčevu a dozvědělo se, že jsou ve městě na pomoc Němcům i mořští loupežníci a nějací Češi. Nakonec bylo Tčevo dobyto. Ubohý pan Mikuláš však pozná, že Čechy přivedl Němcům jeho vlastní bratr Jan a syn Jiří. Sám otec hlasuje pro smrt zrádcům, i pro smrt svého syna.
Neprávem opomíjená povídka, o její kvalitě svědčí přirovnání – český Taras Bulba! Její jakoby úmyslná hutnost korespondující s nelehkým osudem hlavního hrdiny však může některé čtenáře odradit.

Turečkové (1876 - povídka)

XXXXX

Turečkové byli vojáci setníka Turečka, kteří se vyznačovali krutostí, nekompromisností, ale i hrdinstvím a oddaností. Zradou lidí z vlastního pluku byli téměř vyvražděni, ale přesto se ubránili a nelítostně pomstili své mrtvé kamarády. Nakonec na ústupu před Valdštejnem setník Tureček zemřel - zbytky jeho skupiny byly pobity v bitvě u Lützenu roku 1632.
Syrová povídka, umně vykreslující, jak se na vojně i hrdinsky umírá a jaké city vděčnosti a obětavosti mohou vykvést z tvrdé a ohyzdné válečné půdy.

U domácího prahu (1878 - povídka)

XXXXX

Roku 1778 přitáhl do země pruský král. Vojna se hromadila v Náchodsku. Vůdci byli maršálek Lascy a císař Josef. Válčilo se však pouze obilnicemi a sklepy. Všude bylo plno špehounů. Mezi nimi Pelyněk, vlastně Václav Petrů, kdysi selský syn, pak pruský voják, člověk zkušený a ztrápený dlouhými léty ve vězení.
Rychtář Volšinský měl sestru, kterou Václav miloval, ale protože byl chudý, nesměl si ji vzít. Jakmile se vrátil nyní s Prušáky, pomstil se Václav Volšinskému tím, že mu zapálil statek. Za to však, když nalezl bývalou milenku, pomohl jejímu - svému synovi k penězům za dobytou vojenskou zásluhu, a k povolení se oženit.
Přímočarý příběh, který stojí za přečtení.

U Rytířů (1879 - povídka)

XXXXX

Paní Anna Zárubová z Častolovic, vladyckého rodu, se provdala za prostého muže, který brzy zemřel. Její syn si v Itálii vzal za ženu Vlašku. Oba, syn i jeho žena, brzy zemřeli, a sirotkové, Irena a Toník, zůstali babičce na starost. Bydleli v nádherném domě na náměstí v Litomyšli. Vedlo se jim bídně, babičku sužovaly dluhy, až hrozil prodej domu. Šlechetný piarista, páter Dupal se jich však ujal, a tak díky jeho pomoci a přispěním bohatého dědečka, kterého Toník mezitím vyhledal v Itálii, bylo nejhorší odvráceno a babička Zárubová mohla pokojně zemřít pod vlastní střechou.
Mistrná povídka, která zaujme svou lidskostí a důvěrností.
"Má-li Filosofská historie ráz bujarosti a mladistvé svěžesti, má povídka U rytířů nádech elegický. Tvářnost tato a také dojem souvisí s vnitřním obsahem toho, co se tu vypravuje. Vymírající dobrý český rod rytířský, zašlá sláva jeho a konečná skleslost, zápas s těsnými, skoro nezdolatelnými poměry - toť jsou věci, jež nevynucují úsměvu na tváři, ale způsobují vrásku na čele, svědčící o vážném přemýšlení. Episodické vypravování o tajné lásce Irenčině ku mladému hraběti jakož i sama osoba Irenčina jest jedním z nejtklivějších míst celku. Charakteristika jest také zde zdařilá. Vedle rekyně povídky, staré paní Zárubové, nejvíce zamlouvá se pozornosti piarista Dupal, horlivý sběratel starožitnin, jenž pod neladným zevnějškem skrývá ryzí srdce, plné čisté lidskosti. Mistr Potůček jest pěkný typ, zastupující tu pohyblivější, veselejší živel. Menší počet osob a společné, ať tak díme, jeviště učinily možnou přísnější jednotu děje než ve Filosofské historii. Že ke konci starý konte italský tak činnou rukou zasahá v děj, zdá se poněkud překvapujícím; méně překvapí ovšem zjev jeho, hledíme-li k tomu, že již v první části povídky byl trpně v děj pojat a že i později zraku čtenářovu nezmizel."
F.V.Vykoukal (o prvním knižním vydání)

Učitelský (1888 - povídka)

XXXXX

Elegantní humoreska popisující osudy učitelského Kořínka, než se stal učitelem a manželem, jak jel troubit na svatbu a jak se s ním zaběhla kobyla.

V ohni (1879 - povídka)

XXXXX

Stavení uprostřed válečného běsnění – matka, mající špatný vztah se svou tchyní – prchá s manželem pryč a ve spěchu zapomene doma malé dítě se starou bábou – tchýní. Ta dítě ochrání vlastním tělem, a když boje utichnou a matka s otcem se vrátí, získá si tchýně přízeň své snachy nadosmrti.
Drobná povídka s trochu zidealizovaným dějem – její vyznění je však povznášející. Určitě stojí za přečtení.

V Pekle (1879 - povídka)

XXXXX

Tři vojáci se usídlili na starém mlýně, který obývala stále statná mlynářka-vdova, její sličná děvečka, stará bába a stárek. Mlynářka odolala nátlaku chlípného velitele a její sličná děvečka zase namlouvání mladého vojáka. Panovačný velitel byl po zásluze sesazen a mlynářčina děvečka si vzala toho, koho milovala.
Idylický příběh plný jemného humoru a ironie, i přes romantický závěr rozkošný a určitě si zasluhující pozornost dnešních čtenářů.

V sousedství (1874 - povídka)

XXXXX

Napřed chrlení krve sklátilo do hrobu Karáska, jehož otec nebyl místní. Přišel kdysi odněkud, pálil cihly, usadil se, pomohl si k majetku - jediný syn si přivedl nevěstu odkudsi z kraje, ale zůstal bezdětný, a žena si zase ze své strany přivedla děvče. Soulad mezi stavením Karáskovým, které postihlo neštěstí v podobě hospodářovy smrti, a mezi domem sousedním se záhy rozvine v příslib šťastného spojení svatbou. Jenomže schovanka Justyna od Karásků poruší slib věrnosti, který dala Antonínovi odvedle, a ten pod tíhou zklamání spáchá sebevraždu. Nevěrnice je potrestána – proradný milý ji opouští pro jinou a ji pěstounka, vdova Karásková, odvede kamsi do kraje, odkud předtím přišla.
"Dobrému průměru tehdejší lidové četby Jirásek jistě dostál."
Jaroslava Janáčková

V temnu (1882 - povídka)

XXXXX

Tak trochu netypický Jirásek – jedná se vlastně o básnický obraz v próze – miniatura vykreslující v příkrých kontrastech letní noc a osud starého pandura, chyceného a uvázaného uprostřed velkého ohně. Tolik očekávaný déšť se snese z nebe příliš pozdě – starého pandura již nezachránil.
Čistě básnická kompozice a pro Jiráska nepříliš typická absence epičnosti. Miniatura, dnes sice zapomenutá, ale zcela určitě patřící mezi skvosty české literatury. Svými kontrasty a ponurou atmosférou s tragickým koncem se řadí do úplně jiného literárního směru, než kterým je Jirásek proslavený.  

Viktora (1894 - povídka)

XXXXX

Titulní hrdinka, dcera evangelického kněze, je bytost typicky trpná. Představuje světlou krásu a dobro, je útočištěm pro bojovníky a lákadlem pro slouhy. Celá její aktivita tkví v citech a v oddanosti. Dvakrát se vzchopí k vlastnímu jednání – poprvé objeví na bělohorském bojišti drahého Světelského, sotva unikl smrti, posléze zabije Lahůnka, který přišel rozvrátit útočiště jejích souvěrců a lidí nejbližších v horské samotě. V té jediné srážce je Viktora mstitelkou i obětí. Viktora umírá v předvečer své připravené svatby s doktorem Světelským, je pochována v bílém svatebním šatě.
"Ve smyslu dobové konvence pojal Jirásek tragický zvrat v českých dějinách jako elegický žalozpěv – hrdinové Viktory často slzí, v motu i v textu se cituje Jeremiášův pláč. Postavy jsou černobílé, povídka má spád a bývala patrně dojemná a na dojímavost vypočtená. Nikde jinde nesplatil Jirásek tak velký dluh tklivé plačtivosti."
Jaroslava Janáčková

Zámecký hejtman (1879 - povídka)

XXXXX

Starý vladyka Straka z Nedabylic byl hejtmanem na náchodském zámku, majetku paní Salomeny Slavatové. Osudného dne 8.11.1620 přijel Strakův syn se zprávou, že král Fridrich prchá z Prahy s družinou a že se zastaví na zámku. Starý hejtman zdrcen nechce zprvu věřit, že král nebyl na bojišti. V noci se dostal starý hejtman do komnaty ke králi a zapřisahá jej, aby se vrátil do Prahy a neopouštěl lid. Vroucí prosby vlasteneckého starce vyzněly naplano. Cizímu králi a cizí šlechtě byl osud země i jejího lidu lhostejný. Rozmrzen, že je vyrušován z nočního klidu, dává král nepohodlného starce vyvést stráží. Potom prchá ze země před zodpovědností a s ním do ciziny odchází i Strakův syn, který se zamiloval do krásné a bohaté Němkyně.
 Starý vladyka se sice ještě dozvěděl o tom, jak byl jeho syn oklamán krásnou Němkyní a jak začal pomáhat emigrantům, sám však sešel a začal bláznit.
Stručná a hutná povídka s romantickými prvky, zajímavá tím, že se v ní objevuje samotný Komenský.

Zemanka (1885 - povídka)

XXXXX

Zemanka Eliška byla žena vladyky Prokopa Odrody z Doubravice. Ten bojoval u Lipan proti Táborům a po vítězství ukořistil mezi jinými i táborské děvče, Elšku, kterou si pak vzal za ženu.
Eliška měla v táboře mladého přítele, Laurina, syna vladyky z Metelska. Laurin se pak dostal k adamitské sektě Křížovského. Když už byla Eliška dávno vdaná, objevil se Laurin v jejím dvorci. Odroda nebyl právě doma, honil v lese cikány a naháče. Laurin se pokusil získat zemanku na stranu své víry a podařilo se mu to. Eliška totiž svého muže nemilovala a Laurin její duši svým učením mocně zaujal. Vladyka to zpozoroval a chtěl Laurina chytnout a upálit. Zemanka však šla do lesů, ve kterých se Laurin skrýval, Laurina varovat. Vladyka je přepadl, zemanku smrtelně zranil, ale sám byl Laurinem zabit…
Nádherná elegická povídka, s úchvatnou atmosférou polipanské doby a osudovou láskou.

Ze zlatého věku v Čechách (1882 - povídka)

XXXXX

Bylo to roku 1593. Při pověstné českobrodské silnici stála lukavecká krčma s kovárnou, poblíž nebezpečné lesy. U hospody odpočíval farář Jan Mancipalík, který se stěhoval s rodinou jinam. Přibyl k němu mistr Kolešovský, který se vracel z dalekého světa, na oko chudý a prostý, a proto od pyšných a lakotných přátel znevažován. Uchýlil se k mladým manželům Růženým, nemajetným, ale šlechetným lidem - Růžený byl malířem kancionálů.
Pečka z Radostic, jejich pán, se choval zhýrale a ke svým poddaným byl krutý. Zavinil smrt starého Machana - jeho syn mu přísahá pomstu.
Bratr Růženého, který se vloudil do domu, ale v hloubi duše tajil svoji závist vůči svému úspěšnějšímu bratrovi, vyšel Pečkovi vstříc, když ten si umanul, že chce za každou cenu dostat Růženého ženu, která se mu hned napoprvé zalíbila.
Ta je k jeho pochlebování lhostejná, proto Růženého bratr využije příležitosti a slíbí Pečkovi, že Růženého ženu získá násilím - najme si nevědomky potulné loupežníky, kteří slouží mladému Machanovi - ti využijí příležitosti, díky únosu Růženého ženy se dostanou do Pečkova sídla a Machan Pečku z pomsty zabije. To samé se stane Růženého bratrovi... Pomsta dokonána, vše dobře skončí.
 
Podařený obraz, který budí úžas i soucit.
 

Zkouška (1894 - hra)

XXXXX

Žánrový obrázek nezajištěné dívky, která se za pobytu u dobře situované sestřenice dostane do nebezpečí, že by si z ní ochotně učinil milenku sám pán domu. Ve chvíli, kdy plán zraje v skutek, se však naštěstí vyskytne poctivý nápadník pro čestnou Evu, ta odchází ze scény v zadostiučinění...
Hra bez náboje, neaktuální a šablonovitá, bez šance dnes někoho zaujmout. Jedna z nejhorších Jiráskových her.

Ztracenci (1875 - povídka)

XXXXX

Tři vojáci –jeden toužící po své milé, druhý obtěžkán těžkým hříchem, kdy v zápalu nenávisti zabil v boji nevinné nemluvně, třetí neznající nic jiného než vojenský život. Spojil je útěk z válečného pekla.
Na útěku se dostali k vesnici, kterou právě plundrovala nepřátelská vojska. Z odlehlého stavení vyběhla žena prosící o pomoc – vojáci chtějí vyvraždit rodinu i s dítětem!
Rozhodli se bez váhání. Pomohli, avšak sami podlehli přesile...
Mistrná povídka, hutná, vypointovaná a se skrytým významem – klenot české literatury vůbec. Byla předlohou stejnojmenného úspěšného filmu.