Revue

 

Revue měsíce srpna 2018

Vítězslav Markus

Z besed s Mistrem Jiráskem

(1932)

Dnes již zřejmě nežije žádný přímý pamětník Aloise Jiráska. Proto jsou velmi cenné dobové vzpomínky, zvláště ty, které Jiráska ukazují jako člověka z masa kostí. Takovou vzácnou vzpomínkou je vyprávění dnes již neznámého židovského spisovatele Vítězslava Markuse (1877-1942), který tragicky zahynul v koncentračním táboře. Na Aloise Jiráska zavzpomínal na večeru vzpomínek na Aloise Jiráska, který se uskutečnil v rámci II. ročníku festivalu Jiráskův Hronov.

Chodil jsem k Mistrovi na táčky a literární porady. Byly to chvíle srdečné intimity, krásné a nezapomenutelné. Při takových příležitostech měl jsem často možnost nahlédnout i do jeho soukromého života. 

Náruživě rád popíjel silnou černou kávu. Žádná nebyla mu dost silná a dost dobrá, na každé našel nějakou vadu. Těšil jsem se na tyto návštěvy, byly pro mě vzpruhou, osvěžením a poučením. Někdy byly delší, někdy kratší, někdy velmi krátké, několikaminutové, podle nálady Mistrovy. Dobrou jeho náladu rozpoznal jsem, když mně někdy nabídl šálek černé kávy. Mistr dovedl mne vždy, neměl-li času, nebo byl-li ve špatné náladě, elegantním způsobem vypoklonkovat. Nikdy však neopominul mne pozvat na příště a já ovšem rád zase a zase přicházel.

Na ulici jsem si nikdy netroufal Mistra oslovit. Zdálo se mi, že to na svých procházkách neměl rád... Myslím, že chtěl, pokud to jen trochu šlo, být nerušen a sám. Chodil, jak je známo, denně před polednem a k večeru a později ve své chorobě pouze před polednem od nynějšího Jiráskova mostu až k Národnímu divadlu a zase zpět.

To byla jeho denní promenáda.

V zimě ve své charakteristické beranici a obyčejně s doutníkem v ústech. Všude ho znali, uctivě a srdečně pozdravovali a byli zvyklí, že Mistr mnohdy ve své zamyšlenosti na pozdravy nereagoval.

Často mluvil se mnou o Národním divadle. Jeho poměr k Národnímu divadlu byl za režimu Kvapilova velmi srdečný a radostný. Ale na Hillara později si Jirásek často trpce postěžoval. Nechápal, jak je možno, že se Národní, naše nejpřednější scéna, propůjčuje k různým hypermoderním pokusům, kterým upíral jakoukoliv uměleckou cenu. Ovšem, že také bolestně nesl, že za Hillara jeho dramatické práce byly opomíjeny a zanedbávány.

Známá byla Jiráskova neobyčejná přesnost ve všem. 

I v posledních letech jeho těžké a bolestné choroby musil ošetřující lékař přicházet přesně denně v určenou a smluvenou chvíli. Bylo to, pokud mně jest známo, vždy hned ráno po 7.hodině. Jestli se někdy lékař opozdil, již na něho čekal s kapesními hodinkami v ruce a přivítal ho slovy: "Buďto hodinky jdou špatně mně, nebo vám, doktore. Budu vám muset koupit nové a strhnu vám to z honoráře."

Špatně pochodil ten, kdo chtěl Jiráskovi vyprávět nějakou frivolnější anekdotu. Jistě ji nedopověděl, neboť Mistr pikantnější anekdoty přímo nenáviděl a považoval jejich vyprávění za chorobu společnosti.

Ať přišel kamkoliv, všude ho očekávala spousta jeho ctitelů a ctitelek s jeho knihami a žádala autogramy. I do bytu domů k Mistrovi tito prosebníci chodili. Sám jsem byl jedné takové návštěvě přítomen. Mistr vždy vlídně každému vyhověl, jen se velmi zlobil, když někdo mu přinesl najednou několik knížek svázaných motouzem a v rozčilení, že s Mistrem mluví, zapomněl snad provázek rozvázat a Jirásek tak musel učinit sám. Tu se vždy Jirásek rozhorlil a sliboval, že takového žadatele prostě vyhodí, ale ve své neskonalé dobromyslnosti to ovšem nikdy neudělal.

Že byl nadšeným přítelem sokolské myšlenky a Sokolstva vůbec, to jistě netřeba vyprávět, to každému jest známo. I o Sokolstvu jsem s Jiráskem mluvíval. Viděl v Sokolstvu jádro a nedobytnou tvrz českého národa a celou nejkrásnější jeho budoucnost.

Nejhlubším dojmem jsou vzpomínky na můj styk s Jiráskem asi v roce 1900. Tehdy jsem psal právě svoji divadelní hru "Tereza". Ve svém mladistvém nadšení jsem rukopis Mistrovi předčítal. Ale ne najednou. Dobře se pamatuji. Napsal jsem scénu a běžel s ní k Mistrovi, aby mně poradil, opravil, pohanil nebo pochválil. Mistr ve své až dojímavé skromnosti, ale velmi přísné autokritice, snad se sebezapřením a s velkou shovívavostí poslouchal mé deklamace, ale opravovat a kritizovat nechtěl.

Říkal: "Co je vše platno, kdybych Vám i řekl své mínění a vy třebas byste podle toho svoji hru opravil, když nakonec přece jen bude mít hlavní slovo naše neomylná kritika novinářská a pak ovšem i obecenstvo. Poradím vám, vy mne poslechnete a pak najdou právě na tom nějakou chybu a vy třebas, aniž byste mi to řekl, budete se na mne horšit, že poradil jsem vám špatně. Spisovatel, který má určité cíle, a který ví, co chce, musí mít vždy sám tolik sebevědomí a autokritiky, aby se mohl cele za svoji práci postavit a ji obhájit bez cizích rad pokynů."

Tak nějak to řekl a tím mne odzbrojil.

Netroufal jsem si ho ani na premiéru pozvat. Ale on přišel nepozván...

Bylo to ve smíchovské Aréně za dob rozkvětu tohoto divadla, kdy hrála se tam za ředitelství dr. Karla Švandy dobrá činohra. Pozval mne do své lóže.

Blahopřál mně a pravil: "Nu tak vidíte, měl jste úspěch a šlo to i bez mé rady."

A přece jsem vycítil, že leccos se Mistrovi nelíbilo, leccos byl by chtěl mít jinak napsáno a jinak procítěno a promyšleno. A tak jsem později nikdy více s Mistrem o své literární tvorbě nemluvil.

Až teprve jednou při náhodné mé návštěvě začal Jirásek sám...

Četl prý v "Českých listech", které v Pardubicích vydával přední židovský pracovník a spisovatel dr.Viktor Vohryzek, moji povídku "Kočka" a tato nepatrná věcička se mu zalíbila.

Řekl mně přímo: "Vidíte, Markusi, takové povídky vám svědčí. To se zdáte být ve svém živlu. Podobné srdečné věci měl byste psát."

Tedy přece se Mistr odhodlal kritizovat...

 

Revue měsíce července 2018

Viktor Dyk

Sloky k 70.narozeninám Aloise Jiráska

(1921)

Jiráskovy 70.narozeniny byly slaveny opravdu monumentálně - teprve krátkou dobu svobodný národ chtěl vzdát hold svému nejmilovanějšímu spisovateli, který se za doby světové války nebál veřejně vystoupit a podpořit vznik samostatného státu a který i v těžkých válečných dobách přinášel národu naději a víru v budoucí vítězství. Jirásek byl zahrnován poctami a chvalozpěvy, z drtivé většiny upřímnými. Známý spisovatel Viktor Dyk (1877-1931) oslavil Jiráskovy narozeniny nádhernou básní, v níž se vyznal ze svého obdivu ke svému staršímu kolegovi. 

Takové se duše rodí na hranicích, 

kde už příval cizí trhá rodný břeh,

v krajích lidí pohorských, těžce pracujících,

za lopotnou prací jdoucích v úzkostech;

nejsou rozběhnuté, nejsou rozesmáté,

ve vzdálených mořích ony nekotví.

Kořeny však jejich, věrné, houževnaté

v půdě, z které vzrostly, za vichřice tkví.

 

Takové se duše rodí v těžkém čase,

oheň když už hasne, pramen vysychá.

Minulé v nich slovo znovu ozývá se,

slova dávno mrtvých zazní do ticha.

Sláva i trud zašlý mluví jejich slovy,

v tepu srdce jejich generací tep.

A když v shonu chvíle srdce zahladoví,

slova jejich dobrá jak ten boží chléb.

 

Neděkujem stromům, květy obsypaným,

pohled, v němž je radost, dík je nad jiné;

neděkujem polím, klasy požehnaným,

bez kterých co žije, zítra zahyne.

Postojíme němí s obnaženou hlavou

před kmetem, jenž nosí v srdci lásku jar.

Nečeká dík, nechce placen býti slávou.

"Příštím," praví tiše, "předejte můj dar.

 

Vyrostl jsem z půdy milované země.

Naslouchal jsem věkům s okem planoucím.

Stíny velkých mrtvých mluvívaly ke mně.

Kéž tak, jako ke mně, mluví k budoucím!

Z ohně otců mrtvých berte v denním trudu,

nezlomí vás vichr, jenž chce květy rvát.

Na verš jeden myslím, myslím na Nerudu.

Do skonání světa bych byl s vámi rád."

 

Neděkujem stromům, květy obsypaným,

pohled, v němž je radost, dík je největší.

Neděkujem polím, klasy požehnaným;

největší je láska němá, bez řečí.

S obnaženou hlavou skláníme se pouze

před tím, který dával, nechtě odměny.

Stojíme tu němi v jediné jen touze:

Kéž předáme dál dar neumenšený!

 

Revue měsíce června 2018

Alois Jirásek

O staré, bělohorské elegii

(1920)

O Jiráskovi koluje nejeden mýtus - například ten, že byl proti všemu německému. Každý, kdo zná Jiráskovo dílo, však ví, že tomu tak není. Jirásek nikdy neviděl svět černobíle - ve svém díle vyzdvihuje celou řadu Němců žijících v Čechách, kteří to s naší zemí mysleli dobře, neboť jim na ní záleželo a považovali se za její právoplatné obyvatele. Neopomíjí ani velký pozitivní vliv německé kultury na českou. Jiráskův zapomenutý drobný článek, otištěný v Lidových novinách u příležitosti výročí bitvy na Bílé Hoře, který se zabývá německy psanou elegií, je toho nejlepším důkazem.

Osvobozeni, v obnoveném státu svém vzpomínáme třístého výročí bělohorské bitvy. Po ní žalost a hrůza v zemích české koruny, a pak bída největší, když národu namlouvali, že to neštěstí je jeho štěstím, že ta zkáza je požehnáním, a když většina tomu uvěřila a ještě děkovala Bohu za svou pohromu, když oslavné písně o ní skládali, jako "árii o bílohorské bitvě a victorii 1620 dne 8. Novembris".

Pak i procesí pořádali na tu smutnou horu do kostela zbudovaného na oslavu římsko-císařského vítězství a tam děkovali Panně Marii de Victoria za tu porážku. To bylo "po času, když z horlivé práce jezovitů ten větší díl národa zhovězil a o svůj zdravý rozum přiveden byl", jak připomíná Jeník z Bratřic ve svých zápisech.

Císař Josef II. procesí ta jako všechny pouti zakázal. Kostel bělohorský zrušen, prodán i obraz Panny Marie Vítězné. Ale ani ne po třiceti letech vlály korouhve zase nad houfy poutníků putujících k obnovenému kostelu bělohorskému. A prodaný, mariánský obraz zase v něm na oltáři. Sám se přihlásil.

Páteru Čapkovi, někdy kaplanu u sv.Mikuláše na Malé Straně v Praze, pak kanovníku u Všech Svatých, zjevila se, jak tvrdil, Panna Maria. Oznámila mu, že její bělohorský obraz je u mlynáře ve Stodůlkách za Oujezdskou branou a že "její svatá vůle jest v jejím paláci na Bílé Hoře residirovati". P.Čapek s procesím odnesl obraz od mlynáře ze Stodůlek do bělohorského kostela. To se stalo roku 1813.

Sedmého léta poté bylo dvousté výročí bělohorské porážky. Slavná bohoslužba, procesí, zpěvy.

Ale ta "tma ve dne jako v noci na rozumu lidském" neměla se po všem národě. Nezapomněli exulanti a emigranti 17. a 18.věku, nezapomněli četní "bratři" a evangelíci, kteří se doma tajili, a pamatovali osvícení vlastenci a buditelé. Jak asi vzpomínali o dvoustém výročí osudné bitvy, jak Jungmann, jemuž se zarosily oči, když poprvé spatřil bělohorskou pláň, jak Palacký, který nechtěl ani na ni vkročit, a jak ostatní věrná srdce...

Panoval císař František, panoval Metternich. A tak mlčet, mlčet; upřímně, bez přetvářky a falše vzpomenout bylo možné jen v důvěrném kroužku.

Tenkráte tajně, v opisech, kolovala elegie, kterou po německu složil baron Stencz, "náš vší vážnosti hodný, velmi učený vlastenec a znamenitý sbírač rerum bohemicarum neb věcí vlasti naší se dotýkajících", jak o něm napsal Jeník z Bratřic. Jan Stencz je znám také z dějin pražského divadla. Byl náruživý divadelník; r.1797 najal vlastenecké divadlo u Hybernů a řídil jej.

Jeho elegie na Hvězdu (An den königlichen Thiergarten Stern bei Prag) nevznikla o chmurném dni listopadovém, nýbrž pod zářícím sluncem prvního máje v mladé, něžné zeleni královské obory Hvězda. Odpočívaje tu pod stromy, vzpomněl si baron Stencz, "že v tomto 1820 běžícím roce zrovna dvěstě let vypadají, co se zde na Bílé Hoře ta zarmoucená bitva přihodila, v kteréž Čechové, bohužel, všecko ztratili". Tu že jsou pohřbeny "všechna privilegia země, svoboda a právo národa našeho." A tu počal v truchlivosti srdce svého na tu bělohorskou Hvězdu obzvláště pěkně rýmovati.

Jak milo je tu Hvězdou procházet se po dlouhé zimě, v háji balsamové vůně (tak začíná se elegie), každé lidské srdce se tu zaraduje, tak že si libuje Pražan, zástup, jenž hoví sobě pod krytem omládlého lesa; ale jej, básníka, že ovívá tu umrlčí ovzduší. Co lehkého měšťáka oblažuje, to děsem tu naplňuje pravého, českého člověka.

"Hvězdo, nejstrašnější místo Čech, hrůzy plné popraviště...

Chmurná Hvězdo, hrobe české slávy,

rakev, jež i samo naše jméno pochovala,

jež vyhlazeno z listu svatyně, jen v Rakušanu žije..."

"Düsterer Stern, du Grab des Čechenruhmes,

Sarg, der unseren Namen selbst begräbt,

der getilget von des Heiligthumes Blatte,

nur im Österreicher lebt..."

Vyčítá Hvězdě, že urvala nám statky, jméno, svobodu, že snížila nás za pacholka, jenž Rakousku je břemen nosičem. A dále oslovuje vyčítavě Hvězdu, že zbavila nás vlastní koruny, jejíž lesk na věky nám pohasíná. Vzpomíná Ferdinanda II., že "drzými nůžkami zpupně rozstříhal naše pergameny"...

A teď že oklamaný dav domnívá se o pouti, že kráčí místem posvátným, tu, kde je hrob české samostatnosti. Jeho, básníka, že Hvězda těšit nemůže, že jen tupého měšťana vábí, on, Stencz, že ji nenávidí tak, že by si přál její zkázu, aby její duby byly z kořen vyvráceny, aby nic nerostlo, pták ani nezazpíval...

Ale poněvadž elegie podle pravidel poetiky nemá končit vášnivě, proto dotkl se básník na konci své básně mírnějších strun. Smiřuje se s hájem, nikoliv však s minulostí. Hlubokého žalu a rozhořčení nad krvavou křivdou netlumí, to zůstává.

Tak psal o Bílé Hoře, o Rakousku, o císaři Ferdinandovi za Františka I. a Metternicha k dvoustému výročí bělohorské bitvy baron Stencz. A nelíčil jen svých dojmů a citů. S plným porozuměním a souhlasem četli jeho elegii osvícení, uvědomělí muži, kteří tak jako baron Stencz nezapomněli, jak v českém království bývalo, a srovnávali, jak je, kteří věrně lnuli k české vlasti a její minulosti, třebaže po německu vychováni a kteří tenkráte o dvoustém výročí bělohorské bitvy vzpomínali tím bolestněji, poněvadž neměli ani naděje "jitřního světla".

Baron Jan Stencz zemřel 26.června 1827 v Praze. "Věda a praví Čechové utrpěli jeho smrtí ztrátu převelikou", přidává k této úmrtní zprávě Jeník z Bratřic, který nám Stenczovu elegii zachoval.

 

Revue měsíce května 2018

K.J.Vopálecký

Alois Jirásek zákonodárcem

(1930)

Jak je všeobecně známo, zapojil se Alois Jirásek v těžkých dobách první světové války do veřejného a politického života, kdy několikrát jako uznávaná autorita odvážně podpořil vznik samostatného státu. Dožil se slavných říjnových dní roku 1918, uvítal T.G.Masaryka při jeho příjezdu do Prahy a své síly, které mu ještě zůstávaly, plně věnoval utváření nového československého státu. Jakmile však revoluční nadšení opadlo, nepolitik Jirásek z politického i veřejného života odešel. Když Alois Jirásek zemřel, věnoval mu zajímavou vzpomínku K.J.Vopálecký - zajímavou tím, že přiblížila čtenářům Jiráska - politika.

Bylo samozřejmo, že Alois Jirásek delegován byl národní demokracií do Revolučního Národního shromáždění, jež vypracovalo ústavu. Zasedal pak také v prvním voleném senátu jako příklad a vzor: ano, toť senátor, jak mnozí u nás si představovali, jak tanul nám na mysli při čtení dějin římských. Skromný, nenáročný, jako vždy, vystupoval v senátu nenápadně, ale všeobecná vážnost a úcta stále stavěla jej v popředí.

Neobyčejně svědomitě vykonával svůj mandát: vždy včas na místě, vždy vytrval až do konce - a byly tehdy schůze, při nichž čas neměřen, hodiny nerozhodovaly. Bedlivě sledoval průběh jednání, při velkých projevech často vycházel před řečnickou tribunu a přidržoval si ruku u ucha, aby ani slůvko mu neušlo.

Při tom vždy klidný, i při prudkých debatách. Politický boj nebyl nikdy jeho doménou, nyní pak tím spíše ponechával jej jiným, mladším, že snad více chápal, cítil a prožíval tu obrovskou, šťastnou, radostnou změnu osudu našeho národa, splněn životní jeho sen, korunováno dílo, na němž pracoval půl století.

Byl patriarchou, který vidí jen věci veliké, a drobný, denní boj a zápas ponechává druhým.

Dobré, předobré jeho věci, jakoby říkaly: jen zápaste, jen bojujte, vždyť zdravý jest kvas, zdravé je vření, nechť nové myšlenky se rodí, nechť zápolením duchů blahodárný pro vlast vzejde čin!

Proto byl vždy tak klidný, mírný, shovívavý, proto nikdy, ani za vzrušených i bouřlivých debat se nerozčílil, nerozechvěl, ač nebylo snad posluchače pozornějšího. Byla to vznešenost velikého ducha, byla to celoživotní zkušenost muže, jehož cesta vedla po výšinách.

Své dílo považoval za dovršeno. Zdůraznil to právě před deseti lety, v r. 1920 na sjezdu 4.divize v Hradci Králové, kde zdůraznil, jak málo bylo starých českých spisovatelů, kterým bylo popřáno dočkati se obnovení samostatnosti národa.

Do debat nezasahoval, ale přece vystoupil rázným činem, bylo-li třeba: v prvním voleném senátu projednávána předloha učitelská. Učitelstvo s ní nesouhlasilo, neboť daleko nevyhovovala jeho přáním. Národní demokracie, vázána koaliční disciplínou, musela pro předlohu hlasovat. Alois Jirásek, jenž vždy byl učitelem, s učitelstvem cítil, s ním svůj život prožil, prohlásil, že pro předlohu hlasovat nemůže a koalice jeho stanovisko uznala.

Při druhých volbách do senátu již nekandidoval, jeho místo, k němuž stále zalétalo tolik pohledů, osiřelo.

A dnes opouští své místo v čele národa.

 

Revue měsíce dubna 2018

Alois Jirásek

Matouš Trenčanský

(1912)

Alois Jirásek byl opravdu věrným a upřímným přítelem bratrského slovenského národa. O Slovensko se živě zajímal, nebylo mu lhostejné, co se s ním děje, a trpěl tím, jak byl slovenský národ za doby Uherska utiskován. Několikrát Slovensko navštívil a věnoval mu mnohá svá díla, mj. svoji mistrovskou trilogii Bratrstvo, které je považováno za jeden z nejlepších historických románů týkajících se slovenské historie. Drobný článek "Matouš Trenčanský", otištěný ve "Slovenské čítance", Jiráskův trvalý vztah ke slovenskému národu pouze potvrzuje.

V lednu roku 1301 skonal uherský král Ondřej III., poslední po meči z rodu Arpádova, a pochován jest v Budíně u františkánů v kostele sv. Jana. Uhři měli sobě zvoliti nového krále; než nebyli jedné mysli, nedohodli se o něj. Jeden z nejmocnějších pánů, který měl veliké slovo v těchto sporech o trůn, byl palatin Matouš Čák hrabě Trenčanský.

Když část uherské a charvátské šlechty zvolila si za krále Karla Roberta, mladičkého prince neapolského, jehož bába Marie byla z rodu Arpádova, nepřidal se k nim, nýbrž přičinil se s Janem, arcibiskupem kaločským, o to, aby na uherský trůn dosedl Václav II., český i polský král. V červenci roku 1301 vedl s jmenovaným arcibiskupem znamenitou deputaci ke králi Václavovi, aby mu nabídli uherskou korunu.

Král je v Hodoníně uvítal skvěle; že mu však břímě dvou korun bylo již těžké, nechtěl ještě třetí. Zato však nabídl deputaci svého syna Václava, tenkráte dvanáctiletého, jemuž byla Eliška, dcera zesnulého krále Ondřeje III., už jako děvčátko zaslíbena.

I byl Václav III. stranou Matouše Trenčanského přijat za krále a korunován v Stoličném Bělehradě, při čemž zaměnil pro Uhry své jméno v "Ladislav". Tak měly Uhry krále dva; z toho se strhly těžké boje mezi jejich stranami. Většině pánů běželo přitom o vlastní prospěch. Také Matouš Trenčanský především na sebe pamatoval. Za své přičinění o krále Václava dostal odměnou královský hrad Trenčín, jehož byl dosud županem, v dědičný majetek, jakož i všecku stolici trenčanskou. Dlouho však nezachoval věrnost mladému králi.

Už roku 1303 přestoupil ke straně Karla Roberta jako mnozí jiní páni, poněvadž nedosáhli všeho toho, co očekávali a čeho žádali. Matouš Trenčanský nejen že od krále Václava odpadl, ale i urputně dorážel na české vojsko, které král Václav II. vypravil do Uher, aby přivedlo jeho syna zpět do Čech.

To bylo v létě 1304, kdy panovala ukrutná parna, jež Čechům a jejich koňstvu víc uškodila než houfy Matoušovy.

Než ani Karlu Robertovi, i když byl zbaven Václava III. i druhého po něm protivníka, Otty, vévody bavorského, nezůstal Matouš Trenčanský věrný. Rozšířil za těch zmatků velice své panství, po otci Petrovi zděděné, a nechtěl už nikoho být poslušen; toužil po tom, aby sám vládl. Nejen že nepřijel na korunovaci Karla Roberta, ale nadto začal s ním válčit. Pustošil statky jeho i přívrženců jeho, jmenovitě zboží ostřihomského arcibiskupa a nitranského biskupa.

Neobyčejnou odvahou a obezřelostí rozšířil a upevnil svou moc tak, že panoval nejen v celém Pováží, ale přes Malé Karpaty na západ až k Moravě, na jih až k Bratislavě.

Královský hrad, slavný Děvín, dostal se do jeho moci, i město Komárno; z Nitry vypudil biskupa a pobořil hradby tohoto města, na Oravě, v Liptovsku i Zvolensku rozhodovalo jeho slovo. Takový šel z něho strach, že ostřihomský arcibiskup a papežský legát, který podporoval Karla Roberta, necítili se ani v Budíně před ním dost bezpečni a ujeli do Bratislavy, aby včas mohli utéct do Rakous.

Zatímco Matouš Trenčanský v těchto končinách sám bojoval, vtrhl jeho vojevůdce Demeter do šarišské stolice, kde opanoval mohutný hrad šarišský, strmící na vysokém kopci.

Podle jména panoval v Uhrách jediný král, Karel Robert, ve skutečnosti však kromě něho ještě jeden, a ten byl Matouš Trenčanský. Slovensko, skoro celé, bylo jeho královstvím a jeho hlavním městem a sídlem Trenčín.

Karel Robert sebral posléze proti Matoušovi vojsko zesílené rytíři svatojanskými a vytrhl s ním roku 1312 dobýt hradu Šariše. Matouš Trenčanský poslal obleženému Demeterovi na pomoc tisíc sedm set jezdců. Uherský král nechal obléhání a vytrhl proti nim a porazil je v krvavé bitvě, ač sám přitom utrpěl hrubé ztráty. Matouš byl tím oslaben a pak také tím, když pozbyl Komárna, ne však přemožen.

Pánem na svém slovenském území zůstal i nepřítelem královým. Ale nejen do jeho země najížděl, nýbrž i do Rakous a na Moravu, kde se zmocnil několika hradů. Proto český král Jan Lucemburský vypravil se proti němu v květnu roku 1315. Tenkráte mu Pražané přispěli na válečné výlohy čtyřmi sty hřivnami stříbra. Král Jan opanoval všechny moravské hrady, obsazené Matoušovými houfy, jmenovitě přepevný hrad Veselí na ostrově řeky Moravy.

Ale když vtrhl do Uher, marně dobýval Holiče města i hradu. A v tom přivedl Matouš Trenčanský vojsko na pomoc obleženým.

S velikým křikem udeřilo na Čechy, a když střely a šípy jako sníh nebo prach metalo, zvláště lehká jízda, vrazil ve vojsko královské postrach tak veliký, až veliká část jeho dávala se na útěk. Ale tu pan Jindřich z Lipé osvědčil své veliké hrdinství. Zadržel útěk, spořádal rozviklané houfy a znovu se obořil na nepřítele. Zvláště těžká jízda česká, tisíc pět set obrněných jezdců, přispěla k vítězství. Trhala, jak vypravuje Zbraslavská kronika, lehkou jízdu Matouše Trenčanského jako pavučinu.

Král Jan zvítězil, poražených však pronásledovat se neodvážil, neboť neměl dostatek spíše, a byl rád, když trenčanský hrabě požádal o mír.

To byla Matoušova poslední veliká válka. I po ní panoval jako předtím ze svého hradu Trenčína, který znamenitě opevnil jmenovitě vysokou, čtyřstěnnou věží. Matouš sídlil na Trenčíně jako král. Měl svůj dvůr, hojné dvořanstvo, měl svého palatina, tím byl Felicián Zach, měl svého kancléře, dvorského sudí i nejvyššího komorníka. Daně vypisoval jako král, v Nitře svou minci razil.

Na přečetných hradech svých měl tisíce vojáků pod správou šlechtických kapitánů. Spousta drobné šlechty byla v jeho službách, v ní nejen rytíř český z Čech nebo Moravy, a také kněží dost, ačkoliv jej papežský legát dal do klatby. Vojenství a myslivosti dbal především. Opevňoval hradby, města, jako Topolčany, zaváděl vodovody, zakládal obory.

Tak panoval jako malý král. A to v slovenském království.

Úředně se jednalo jako všude po latinsku; ale slovenské bylo to království nejen zemí a poddaným lidem, ale i šlechtou, zemanstvem, tenkráte ryze slovenským, neboť znalost jazyka maďarského na Slovensku byla toho času jakož i později praskrovná. Než slovenské toto království netrvalo dlouho.

Jen do roku 1318, kdy Matouš Trenčanský zemřel.

Po jeho smrti se rozpadlo. Většinu zabral král Karel Robert. Paměť však na Matouše Trenčanského a zvláště na jeho panství dlouho se dochovalo. Uherský letopisec Thurócz, který žil o dobrých sto let po Matoušovi, svědčí, že Horní zemi, uherskému Slovensku, říká se "země Matoušova". A tak se říkalo i po staletí po Thuróczovi až do našeho věku.

Nad rozlehlými rozvalinami hradu trenčínského strmí mohutná věž. Ta podnes hlásá jméno svého budovatele, někdy velikomocného Matouše Trenčanského.

 

Revue měsíce března 2018

Alois Jirásek

Několik slov o Psohlavcích

(1896)

"Psohlavci" jsou jedním z nejvýznamnějších Jiráskových děl. A nejen to. Patří i mezi základní díla české literatury vůbec. Jiráskovi se podařilo oživit starý, zapomenutý kus české historie mimořádně poutavým a svébytným způsobem - ihned po svém prvním otištění způsobil román doslova senzaci. Dodnes známý katolický spisovatel Jindřich Šimon Baar (1869-1925) si dokonce zvolil pseudonym Jan Psohlavý, a to pod obrovským dojmem, kterým na něj Jiráskův román zapůsobil. Popularita Psohlavců vedla k oživení chodských tradic a zásadním způsobem přispěla ke znovuvzkříšení Chodů v českém povědomí. Díky Jiráskovu románu není (nejen) v Čechách nikoho, kdo by neznal Chody a Chodsko. Jiráskův román byl několikrát zfilmován i zdramatizován, Karel Kovařovic složil dobově velmi úspěšnou stejnojmennou operu (dnes již bohužel téměř neznámou). Na vznik (nejen) "Psohlavců" zavzpomínal Jirásek krátkým článkem v časopise "Kniha, ilustrovaná literární revue".

Navrhl jste mi, vážený pane redaktore, abych pověděl, jak vznikla má kniha "Psohlavci". Poslechnu Vás tím spíše, poněvadž mně bude tak možná splatit alespoň do jisté míry dluh vděčnosti.

Jednou odpoledne r.1881 došla mně v Litomyšli zásilka z Prahy: Průvodce po Šumavě, titulu již nevím, a šest fejetonů vystřižených z nějakých německých a patrně již velmi starých novin. Fejetony nebyly úplné, začátek scházel a jméno autorovo nikde. V Průvodci jsem nenašel nic nového. Také zatržené jeho stránky, obsahující pověst o Janu Kozinovi, vypravovaly jen známé věci. Ale ty fejetony, nadepsané "Vergessene Geschichten", svým obsahem křísly.

Bylo v nich mnoho podrobností patrně z dobrého pramene vážených, jmenovitě o procesu domažlických Chodů s trhanovským pánem o svobodu a práva.

Vše mně naráz jinak vystoupilo, vše oživlo a cítil jsem, že v tom ještě více. Tragédie chodská mne uchvátila.

Fejetony, které mi posvítily na cestu k novému dílu, poslal mně přítel, prof. Antonín Truhlář. Když na ně uhodil, nevím už kde, hned si pomyslil, tak mi psal, že by se mi hodily. Měl jsem upřímnou radost, že si tak na mne vzpomněl. A zaslané fejetony se hodily...

Tu bych mohl přestat, neboť co se dál dělo, nemohlo se jinak dít a rozumí se samo sebou. Sháněly se nové prameny, nastalo studium. Emler, Erben, Pangerle, Pavel Stránský, Dalimil, Balbín, T.Bílek, posloužili výborně, ten víc, ten méně. Než bylo také nutno podívat se do archivu a především seznat kraj a lid.

Svatobor přispěl na cestu a chutě jsem se vydal příštího roku na západ, k Domažlicům a pak i dál, do Bavor.

Archiv domažlický mně jak náleží posloužil a mnoho ochoty mně tenkráte prokázal bývalý starosta p. J.Kressl. Chodsko samé jsem už trochu znal od té doby, kdy jsem tam navštívil přítele R.E.Jamota. Ale teď nastalo pravidelné, systematické toulání chodským krajem od Postřekova až dolů po Všerubský průsmyk (kolem loučimského hřbitova, kde odpočívá R.Mayer) do Lhoty a Pocínovic, studovat lid, jeho obydlí, kroje, nářečí, i dějiště samé.

Došel jsem všude mnoho laskavosti a ochoty a rád, vděčně vzpomínám všech, zvláště p. V.Horského, tehdy ředitele domažlického cukrovaru, a p. K.Forejta, tenkráte řídícího učitele v Postřekově.

Byly krásné, srpnové dni a mile se chodilo půvabným pošumavským krajem. A lid v něm tak zachovalý a svérázný! Oči jsem mohl na něm nechat tam u "sv.Vavřence", osamělého kostelíka nedaleko Domažlic na vrchu na šest set metrů vysokém. Jako na makovém poli bylo kolem bílé svatyňky pod košatými stromy směsí barev, od bělostných plen, rukávců, tmavomodrých kabátků s vyšíváním, pestrých fěrtochů a šátků, vrapovaných, rudých sukní, punčoch červených i tmavých obleků mužských a bílých šerk.

A jaký nádherný rám kolem té idyly venkovské pouti! Chlumy a vrchy kolem, les a les, šumavské pásmo v pozadí, vše v sálavé záři letního slunce, v nejrůznějších tónech a odstínech modra a zelena a nade vším slavnostní klid svátečního dne!

Nenadál jsem se tenkráte, že po třinácti letech uvidím daleko víc chodského lidu, ze všech končin jeho, v slavném průvodu, a pak kolem Kozinova pomníku tam na vrchu Hrádku nad rodnou vesnicí Kozinovou...

Tam u sv.Vavřence naslouchali kázání pod širým nebem, zpívali a modlili se, odpoledne pak statečně tancovali. Dole v Nevolicích byly muziky dvě: "panská" s plechy, s celou kapelou, a stará, "selská", kde dudák hrál na "pukl" a s ním hudec. Oba již staří. U těch jsem vyseděl nejdéle a dával si hrát a hrát (jiní tancovali). Když jsem se vyrovnal a odcházel, starochové vstali, vyprovodili mne ven a šli se mnou dál hodný kus, a dudy, housle hrály a hrály, až se po vsi rozléhalo. S takovou slávou vracel jsem se od muziky.

Promiňte laskavě, to sem vlastně nepatří. Ale taková je moc vzpomínek. A jen ještě jedno. Když "Psohlavci" vyšli, mínil v jedné úvaze o nich pan referent, že "doslov" tam nemusel být. Ale v novém vydání bude zas. Neobsahuje ani slova přibásněného. Přihodilo se, jak psáno, a to, co ta stařena mi řekla, stálo, myslím, za napsání, protože sotva co by stručněji a jasněji vyznačilo, jak chodský lid smýšlí o svém hrdinovi...

Z Chodska pak dále do Bavor, také za novou látkou, po stopách žoldnéřského vojska českého, které tu v cizích službách bojovalo za války o dědictví landshutské.

Přes Amberg, Sulcpach, který naši obléhali, do Norimberka: odtud přes Mnichov na Landshut, někdy sídlo mladých knížecích manželů, jimž Čechové sloužili. Pak na půlnoc ku starobylému Řeznu a za Řezno několik hodin, hledat bojiště, kde 3 000 Čechů beze vší dělostřelby, zrazených vyššími důstojníky německými, bojovalo proti 16 000 Němců vedených císařem Maxmiliánem I., co nejlépe vypravených, a utrpělo porážku, "kterouž nade mnohé vítězství slavnou nazvati můžeme".

Na pláni mezi vesnicí Vencenbachem, Bernhardsvaldem a starým hradem Schönberkem se bili. Chodil jsem tu polem i svahem, zapisoval, přehlížel i kreslil na podiv bavorských sedláků sem tam v poli pracujících - po třech stech letech asi první Čech, který sem přišel kvůli těm, kteří v těch místech se 12.září 1504 chystali k zoufalému zápasu o život a svobodu, kteří tu naposled "prosili milého Pána Boha, aby jim ráčil pomoci zvítěziti", a kteří pak u své vozové hradby hrdinsky se bili za vrchního velení statečného Matěje Libáka z Radovesic.

Pomníky některých německých pánů, které ubili, podnes viděti v Řezně v dominikánském kostele, na české však padlé žoldnéře nikde žádné vzpomínky ani památky.

Bylo pod mrakem, vítr vál pustnoucí plání a teskno padalo na člověka.

Tisíc šest set Čechů a Moravanů tu vykrvácelo.

Marné bylo jejich hrdinství, plané a bez užitku, ale dojímá... Tu vyklíčilo "kus české anabase", román "V cizích službách", který jsem napsal po návratu.

A hned pak došlo na "Psohlavce". Rostli po kusech, na pokračování, jak za mých poměrů není ani jinak možné.

Ke křtu jsem jim dal dvě jména a Svatopluk Čech, můj vzácný přítel, jako redaktor "Květů" rozhodl pro "Psohlavce".

Teď víte o nich všechno.

 

Revue měsíce února 2018

Alois Jirásek

Rabbi Löw a smrt

(1913)

Jiráskovy "Staré pověsti české", které se staly základním zdrojem všeobecného povědomí o českých národních mýtech (v dobrém slova smyslu), obsahují i část věnovanou židovské Praze. Osudům židovské komunity se ostatně Jirásek věnoval i ve svých jiných vrcholných románech, jako např. v "Mezi proudy" či "U nás" - a nebál se vykreslit protižidovské pogromy v Praze i těžkosti soužití Židů s křesťany s dechberoucím účinkem. Jiráskův vztah k židovství a velmi výrazný odraz tohoto vztahu v jeho díle (v českém kontextu naprosto mimořádný) by ostatně zasluhovaly podrobnější odbornou studii. Slavnému rabbi Löwemu věnoval Jirásek drobný příběh - ve stylu svých slavných Starých pověstí českých. Pověst byla otištěna v "Kalendáři česko-židovském" pro rok 1913-14.

Jehuda Löw ben Bezalel, "veliký rabbi", byl slavný mezi svými. Než i křesťané si ho vážili, jejich učenci, vznešení pánové, i sám král.

Nikdo se mu nevyrovnal ve znalosti talmudu a kabbaly a ve hvězdách četl tak, že i Tycho de Brahe, králův hvězdář, jej ctil. Z jeho rukou vyšel hliněný Golem, kterého oživil, když do úst mu vložil tajemný "šem". Rabbi zmáhal tajemství přírody jiným ukrytá, i na samu smrt se odvážil.

Stala se proměna na slunci a mor přišel mezi Pražany. Zle bylo po pražských městech a v židovském nejhůře. Hrůza v každém stavení, nejhroznější však v Beth-Chajmu, kamž od úsvitu do noci přinášeli morem poražené.

Tam do "zahrady mrtvých" ubíral se v ten čas jednoho dne rabbi Löw, provázen svými žáky. Chtěl vejíti zadní brankou a již vytáhl klíč z tobolky u pasu. Než šedá branka pod starými stromy sama se otevřela.

Mátožná postava bledé a chmurné tváře v šerém závoji stála v ní, držíc v hubené pravici popsaný pruh papíru. To smrt tam čekala. Všichni se jí lekli, jen rabbi Löw zmužile k ní přikročil a mžikem vyškubl jí listinu z ruky.

"Tentokráte jsi mně ušel," zahuhlala smrt, "chraň se však potkání!" A zmizela. Jen ten list po ní zbyl. Na listě jména těch, kteří s ní měli odejít, rabbi Löw a všichni jeho žáci.

Tak ji přemohl poprvé.

Pak s ní stále zápasil, neboť smrt ustavičně o něj ukládala. Divokým koněm na něj na ulici udeřila, než rabbi včas uhnul. Po břehu Vltavy se procházel a břeh se utrhl mu zrovna pod nohou. Ale rabbi se krokem zachránil. Smrt se ukryla na dně poháru; rabbi ji postřehl, nedopil a ušel jí. V rozzuřeném zástupu křesťanů se na něj hnala; jeho moc však byla silnější. Bláto a kamení, jež po něm z davu jen pršely, v kvítí se proměnilo; růže a fialky padaly na jeho hlavu a k jeho nohám.

Za tmavé, bouřlivé noci vkradla se smrt do jeho ložnice a v černé tmě se plížila k jeho loži, neslyšně, jako stín. Rabbi Löw však ji přece uslyšel; rychle vstal, rozžehl kahan a jal se čísti v talmudu. A smrt neměla na něj moc.

Léta ubíhala v tom zápasení. Rabbimu zbělely vlasy i brada; již nastal osmdesátý rok jeho věku. I sešla se všecka jeho rodina, synové a dcery, snachy a zeťové, vnuci a pravnuci a přinesli mu dary.

Věrná jeho stařičká žena podala mu kytku s překrásnou růží. Rabbi Löw se radoval z dětí svých, jejich potomstva i z jejich darů; ale když bělovlasá žena jeho podávala mu tu krásnou růži, pohnulo se mu srdce. Svěží růže připomenula mu první čas, když byl mlád on i jeho žena, když jim jejich láska počala kvésti.

V tom pohnutí zapomněl na svou dávnou nepřítelkyni.

Vzal růži a přivoněl k ní plným douškem. Vůně květu i mládí jej ovanula tak silně a líbezně, že přivřel oči a povzdechl blažeností. 

Přivřel oči a už je neotevřel.

Mrtev klesl do náručí své bělovlasé ženy a svých dětí.

Smrt v růži ukrytá jej přemohla...