Revue

  

Revue měsíce června 2017

F.X.Šalda

Jiráskův Otec

(1895)

Vztah uznávaného kritika F.X.Šaldy k Jiráskovi byl rozporuplný - ač v mnohém jsou Šaldovy soudy dodnes platné, většina jeho kritických slov vůči Jiráskovým dílům pozbyla svou platnost. Jirásek nebyl Šaldův "šálek kávy", ostatně tak jako realistická tvorba vůbec, Jiráskova díla posuzoval z pozic jemu blízké moderny a zcela ignoroval odlišné zaměření a styl Jiráskovy tvorby. Přesto se občas dostal ze své zaujatosti vůči Jiráskovi - v roce 1910 například požadoval po Národním divadle, aby respektovalo "všecku cennější produkci domácí - rozumí se všech věků a odstínů: od Štolby a Jiráska až k Dvořákovi a Mahenovi". V letech 1933-34 zase celou realistickou dramatickou tvorbu šmahem odsoudil - "takové obrazy z venkovského života, jako podávala Preissová ve svých hrách Gazdina roba a Její pastorkyňa, Jirásek ve svých dramatech Vojnarka a Otec, Stroupežnický v Našich furiantech nebo bratři Mrštíkové v Maryši vybledly dnes velmi, poněvadž je tu venkovský život retušován do barevného a líbivého povrchu nebo do teatrálné pózy odvozené a nikterak autentické". Po stu letech od vzniku jmenovaných děl (včetně Jiráskových) můžeme konstatovat, že tyto hry nepřetržitě žijí v českých divadlech a stále oslovují nové generace tvůrců i diváků...  Platí to i pro Jiráskovo tragické drama Otec, které Šalda "rozcupoval" na kusy. Inu, i velcí se někdy mýlí...

... Žádáme dnes všude více, určitěji a naléhavěji souvislost logické nutnosti, důkaz a hmatavou jistotu toho zapjatého řetězce příčinného. Fatalismus sneseme pouze dnes jako psychologický, jako látku dramatu, ale ne jako jeho formu, ne princip jeho komposice. Chutnám kupř. výborně poesii fatalismu u Maeterlincka, kde se mi fatalismus podává pouze náladově jako psychologický fakt, objektivně a zkušebně v podobě strachu, bázně, předtuch a zděšení - ale je mi nesnesitelně odporný v dramatě Jiráskově, kde má býti ideovým důkazem, kde je podstatou stavby dramatické, celou jeho formou, vlastní spekulativní záhadou.

Pan Jirásek dopouští se téhož bludu jako kdysi krajní naturalista Diderot a krajní němečtí romantikové tzv. Schicksalstragedie. Aby ukázal falešné stanovisko, pochybenou snahu svého Divíška, jeho otcovskou vinu a hřích - použije k tomu náhodné rvačky, v které mu zabijí Bobše. Nemusil být ani tak vyběravým - stejnou cenu logickou a důkazovou měla by Bobšova smrt v posteli na tyfus kupř. Nebo ještě radikálnější cesta, aby úmysly a snahy Divíškovy byly obráceny v prach a popel: mohl zemřít sám dříve, než dosáhne statku Kopeckých, raněn mrtvicí. Není třeba karikovat, aby bylo patrno, že autor nemá nejmenšího smyslu pro dramatickou logiku. Neboť každému diváku běží o to, vědět, jak pochybená snaha Divíškova sama sebou se na něm pomstí. Jak tím, že bludný úmysl svůj pojal a prováděl - sám první stal se jeho obětí.

Takové je tu téma dramatické logiky. A na ně není žádnou odpovědí smrt Bobšova ve rvačce. Je to pouhé mrzuté neštěstí, mrzutá náhoda, která nesouvisí nijak příčinně a logicky se špatným otcovstvím Divíškovým. A účinek této katastrofy je jen čistě napínavý, hmotně rozrušující. Z hlediska dramatické logiky je roven nule, je naprosto lhostejný. Pan Jirásek nedokázal, co chtěl a měl dokazovat: totiž že Divíšek je špatný otec a jaké smutné následky vede za sebou toto špatné otcovství pro rodinu a hlavně pro něj sama. Chtěli jsme vidět, jak otravuje a rozrušuje tato chorobná zvrhlá snaha děti a jak nakonec tyto přirozenou důsledností reakce odemstívají se otci; chtěli jsme kritiku snahy Divíškovy viděti zcela hmotně v příčinné důslednosti, v zhoubě, které podlehne nakonec sám; chtěli jsme viděti, jak tento tvrdošíjný tupec nakonec prohledá pod ranami, bolestmi, klamem, kterou mu přinese důslednost jeho snahy, logika cesty, kterou sám chtěl a kterou sám šel.

Otci Jiráskovu schází všecka komposice, všecka dramatická logika, všechna myšlenková hodnota. Nepřesvědčuje jasně vedeným důkazem logické nutnosti, logikou činů, nýbrž ohromuje, zastrašuje, rozrušuje pouhou slepou náhodou. Je to hra myšlenkově pustá a prázdná. Nemůžeme v ní býti vzrušeni kritickou účastí psychologickou, poněvadž necítíme nikde hybné pracující teplo rozboru a důkazu. Je to melodram slovem, který budí buď tupý úžas nebo mlhavou sentimentálnost jako překvapující nevypočítatelnost náhody vůbec. Jsme sklíčeni a zklamáni po smrti Bobšově stejně, jako kdyby zahřmělo a blesk zabil Bobše nebo Divíška nebo zapálil statek. Nedokazuje to nic. Důkaz, postup, vývoj si p. Jirásek vůbec škrtnul. Zdá se, že bude dokazovat, chystá se k tomu, vidíte přípravy, a nakonec vezme houbu a smaže všecko. Takové zklamání působí trapně a odporně.

Jedno lze namítati, co bylo, tuším, všemi přehlédnuto. Vypouštíme z počtu totiž povahu Divíškovu. Je to, jak známo, člověk tajemný, pověrčivý, bigotní, jak se zdá. Lze tedy namítnouti: tomuto pověrčivému člověku je smrt Bobšova hotovým, skutečným důkazem, že bloudil ve svých snách. On, který zavěšuje lampu před svatý obraz a blahořečí Bohu za zkázu svého nepřítele, netuší, že vedle v komoře leží umírající syn. Nebude vidět v této náhodné smrti prst boží? Není ona tomuto fatalistovi a mystikovi zřejmým, nevývratným důkazem a trestem? Proti tomu je nutno ukázati, že Divíšek není dosti rozhodně a prohloubeně kreslen jako fatalista a mystik; psychologicky je vůbec nevyjasněn, nanejvýše povrchně, plaše, mělce a rozplizle ve stínu narýsován.

Ale i kdyby tomu tak bylo, je hra stále roztržena, beztvará, zvrhlá a prázdná, poněvadž p. Jirásek postavil jiné téma, než na jaké odpovídá; téma jedná o důsledcích zvláště zvrhle pochopeného otcovství a ne o nepříčetnosti fatalisty. Je jasně viděti, že p. Jirásek nepochopil naprosto dramatickou logiku, příčinnou závislost a objektivnost dramatického důkazu: místo důkazu objektivního, místo logiky faktů a činů podává logiku tupého šílence, totiž jeho neobjektivní víru, lépe jeho pověru. Ta by měla býti dramatickým důkazem. Místo řetězu logického určení - subjektivní mátohy, halucinované představy monomana. To je skutečně postup všech tragiků osudovosti: místo řetězové řady skutečností, místo objektivního, konkrétního sledu logické nutnosti podávají překvapující, nepravděpodobné, nevyzpytné náhody, které jsou důkazem jen pro horečný nebo ztuhlý, tupý mozek jich nepříčetných, pod průměr chápání a usuzování stlačených reků.

Takový je také Divíšek Jiráskův. Je to v sazích kreslený surový divoch, nevyzpytovaný hloubavec, tajemný a šíleně tvrdošíjný podivín, o jehož duševním ustrojení ničeho nevíme, které nám není ničím odkryto a odhaleno. Chápeme pak také úplně, proč neodvážil se pan Jirásek na demonstrační hru logického rozvoje, na objektivní určitost skutečnosti a proč odevzdal se fatalismu, jeho subjektivním dýmům a mlhám, které nepřipouštějí, ba přímo vylučují všecku kontrolu, všechnu kritiku a poznání.

Vidíme to v naprosté neschopnosti k psychologickému rozboru a rozvoji, která nás přímo zaráží i ve všech ostatních figurách Otce.

Starý Kopecký i jeho žena, Václav i Anna Kopeckých, Jan Divíšek - ti všichni kresleni jsou úžasně mdle, prázdně, bez reliéfu a barvy. O duševním ustrojení jich ani prostě o temperamentu nemáme názoru. Bobeš Divíšek a venkovský kořenář a zpěvák - předříkač Křivda jsou jedině chyceni vnějškem jako zajímavější, pestřeji slátané loutky. Pánové Sedláček a Mošna mohli jim tak vtisknouti výraznější minci než ostatní herci svým kalendářovým tuhým odlikám.

Ještě poznámku o druhém aktě Otce. Mlhavé, šeré, smutečními stíny zalité téma fanatismu nese samo v sobě sílu jisté sugestivní náladovosti, dušemalebné a podmračené poezie. Tak se stalo, že pan Jirásek, tento tak prosaický prosatér, napsal druhý akt, který má jistou vyvolací sílu ve svém konci, kdy v kmitavém dešti olejového kahanu, rozžehnutého před bohorodicí, v široké záplavě měsíčního světla, jež venku stojí jako zelenavá louže, sbíhá se zvolna poděšená ves k mrtvole Bobšově a starý Křivda, rozhořčený a malicherně zlostný, že posílají pro lékaře, odchází skřehotaje jako sýček táhlý pohřební žalm nad teplým ještě tělem.

Zdálo se mi, že tu pan Jirásek přestoupil do školy k Maeterlinckovi. I ostatek potvrdil mi, že pan Jirásek "podivně zabřídá", jak zní slovníkový termín naší starší musejníkové kritiky. Naneštěstí je sugestivní síla této scény ve vás ihned zdušena, když si uvědomíte liché a falešné motory její, a působí pak odporně jako dekorační klam a násilný světelný efekt, který přichází nejlépe vhod dramatikům, kteří mají v hlavě tmu.

Celkem mne Jiráskův Otec překvapil. Vyložil jsem již nahoře, jak. Čekal jsem každým způsobem plod správnější, konkrétnější, akademický a viděl jsem lichý a zvrhlý revoluční náběh - třeba ke stu let starý náběh - ale přece jen revoluční. Otec by byl dnes zajímavý, i kdyby jej napsal kdokoliv. Že jej napsal pan Jirásek, uvádí v úžas.

   

F.X.Šalda (1867-1937)

Revue měsíce května 2017

Igor Stránský

Rozhovor o Vojnarce

(2017)

V divácké anketě Slovácký Oskar zvolili diváci Slováckého divadla v Uherském Hradišti nejlepší inscenací roku 2016 Jiráskovu Vojnarku. Nestává se často, ba skoro vůbec, aby česká klasická hra, navíc vážné drama, získala tak jednoznačnou přízeň diváků, a ve svém prvenství v divácké oblibě porazila i vyložené divadelní hity a trháky. Odpověď na mimořádnou událost českého divadelnictví poskytl www.aloisjirasek.cz režisér nezvykle úspěšné uherskohradišťské Vojnarky p. Igor Stránský.

Vítězství klasické hry českého dramatu, Jiráskovy Vojnarky, hry vážné a zcela jistě nikoliv oddychové, u diváků Slováckého divadla je opravdovou divadelní senzací. Jak si vysvětlujete mimořádný úspěch díla, které lze stěží považovat za kasovní hit či trhák?

Nemáte pocit, že se v současné době divadlo mnohdy uzavírá do jakési těžko čitelné šablony? Podle mnohých tvůrců musí být vše nové, originální, provokující, překvapivé. Vlastní "Já" je rozhodující, divák je pro ně téměř bezpředmětný. A to je škoda. Vojnarka asi nebude v očích těchto tvůrců moderním divadlem, ale reakce diváků o mnohém vypovídá... A přece stačí tak málo. Čitelný příběh s lidskými osudy a konflikty, které jsou staré, jako je lidstvo samo. Žádné zbytečné kudrlinky a kličky - chce to přímý tah na branku...

Když jste inscenaci připravovali, tušili jste, že jste u zrodu mimořádné inscenace, která diváky doslova chytne za srdce?

Česká klasika, resp. období kritického realizmu je mojí velkou láskou. Ve své tvorbě jsem se již dvakrát setkal s Maryšou a Našimi furianty. A okolo Vojnarky jsem přešlapoval řadu let. A když nastala ta správná chvíle, ani na okamžik jsem nezaváhal. Věděl jsem, že je to předloha mimořádně kvalitní, že mám tři základní klíče - co, proč, jak - připraveny. A po zkušenostech s Maryšou a Furianty jsem věřil, že znám tu správnou cestu. Teď mne čeká ještě Otec a Její pastorkyňa. Snad se jich dočkám...

Čím Vás osobně Vojnarka nejvíce zaujala? Čím Vás překvapila?

Svojí člověčinou, která by měla být cítit v divadle i do té poslední řady. A co mne překvapilo? Při přípravě na inscenaci Vojnarky jsem si uvědomil, jak je nesmírně důležité dějství, které se ve Vojnarce vůbec nehraje. Jirásek napsal dějství čtyři, ale to páté a vlastně je to dějství první - to co se stalo před osmi až desíti roky - existuje jen v několika zmínkách. A přitom je to základní klíč k celé inscenaci. Proto jsem si toto "první" dějství napsal jako malou povídku a jsem přesvědčen, že nám to všem v naší práci pomohlo.

Změnila Vojnarka Váš názor na Jiráska - dramatika? Jak?

Nezměnila. Pocházím z kraje Al.Jiráska. Zásluhou mého dědečka - řídícího učitele na jednotřídce v Pohoří, patřily Jiráskovy knihy k mému základnímu vzdělání. Jedničkou byly tenkrát pro mne Staré pověsti české a Psohlavci. Docela mě mrzí, že se Jirásek v současné době z knihoven nezaslouženě vytrácí. Nemalou "zásluhu" na tom má mnohaletá prezentace v povinné školní četbě, či téměř až nebes se dotýkající pomník, od konce devatenáctého století, až do poloviny století dvacátého. A pak zde byl nepřehlédnutelný Zdeněk Nejedlý, který tento pomník vybavil rudou svatozáří. Proto hlavní snahou mé Vojnarky bylo, abych vrátil co nejvíce lidem Jiráska v jeho skutečné velikosti. První krok jsem tak učinil, když jsem režíroval Lucernu, která se také setkala s mimořádným diváckým zájmem.

Alois Jirásek napsal celou řadu divadelních her - komedie, pohádky, tragédie, velkolepé historické hry. Jaká další Jiráskova hra Vás láká? A proč?

O Lucerně jsem se již zmínil, je to skutečný klenot české klasiky. Trochu rozpačitý však zůstávám nad jeho hrami historickými - zde by to chtělo dost podstatné úpravy, protože ve svém originále jsou v současné době dost těžko hratelné. Ale stále na mne bez úprav kyne Otec... Bude to asi tím, že Otec a Vojnarka patří mezi Jiráskova raná díla, souvisejícím s mým milovaným kritickým realizmem.

Ukázka měsíce dubna 2017

Petr Skarlant

Jiráskův most a Jiráskovo náměstí

(1988)

Nejen Jiráskova osobnost a jeho dílo bývá inspirací pro jiné umělce. Známý český básník Petr Skarlant (nar. 1939) věnoval ve své originální básnické sbírce Mosty a náměstí, která je uměleckým vyznáním lásky k naší stověžaté Praze, dvě básně mostu Aloise Jiráska a Jiráskově náměstí.

Jiráskovo náměstí

Dívka tu hraje na klavír,

je neděle, jez k hudbě hučí,

krouží racek a krouží vír,

jména mostů se dítě učí.

 

V pohledu sochy chlad a mír,

ten kov nevezmeš do náručí,

je neděle, jez k hudbě hučí,

kdo to tu hraje na klavír?

 

Pedály mostů, akord prudší,

Praha, loupená lyra lyr,

mé a tvé srdce za ni ručí,

břicho Luculla hladem kručí,

Vltava hraje na klavír.

 

Most Aloise Jiráska

Ramena svícnu z hvězdné síně,

sedm oblouků, sny bez podpěr,

s cizinci mluví řeka plynně,

dívka se těší na večer.

 

Sedm oblouků, sny bez podpěr,

pohled z plovárny na Žofíně,

vím, proč se těšíš na večer,

jez hučí, mele hvězdy v mlýně.

 

Pohled z plovárny na Žofíně,

je štěstí najít si svůj směr,

jez hučí, mele hvězdy v mlýně,

racci se vznesou od žeber.

 

Je štěstí najít si svůj směr,

sedm parabol se klene líně,

racci vynesou od žeber

ramena svícnu v hvězdné síně. 

 

Ukázka měsíce března 2017

Alois Jirásek

Mikoláš Aleš

(1903)

Mikoláš Aleš byl Jiráskovi velkým, dlouholetým přítelem - jejich hluboký přátelský vztah je krásnou ukázkou mimořádného souznění dvou umělců, malíře a spisovatele. Oba mimo jiné spojovala velká láska ke koním a historii. 

Kupka Alšových listů adresovaných skoro vesměs do Litomyšle. První z roku 1874, kdy jsem se s Alšem v Praze rozloučil; ostatní chodily pak věrně plných čtrnáct let v mezerách kratších, delších, někdy hodně dlouhých do toho zátiší při moravských hranicích.

V těch listech leccos veselého i vážného, a plánů a snů mladého umělce i strastí zápasícího muže. V nejednom z nich kresbička mezi řádky nebo na konec hozená, tu nějaký kyrys nebo krojový náčrtek, tu Aleš sám putující per pedes přes Mníšek do Mirotic.

Mnohé, proč pisatelovo srdce bolívalo, již přebolelo, nejeden sen, nejedna tužba jeho se nesplnily, ale splnilo se nejpřednější, po čem Aleš dychtil, oč hned od počátku své umělecké dráhy vědomě se snažil: vystihnouti svým způsobem duši a život svého lidu i starou slávu, moc i ponížení všeho národa.

Z té kupky starých psaní písma již blednoucího několik míst. Kdysi měla jediného čtenáře, teď budou zajímati tisíce ctitelů milého mistra ve všech zemích české koruny; dnes, v památný jeho den obzvláště.

O svém svátku r. 1874 píše:

"...Vid se jako malý hoch, jak jsem k strýci pernikáři chodíval na svůj svátek pro ohromného, perníkového Mikoláše, kterému jsem napřed uříz´ infuli a pomalu z něho nezbyla ani berla, ani viksované boty. Pozdějc, když jsem byl již v Písku, to jsem zase šel s bratrem; mrzlo, byl jsem vesel, koupil mně ořechy, které jsem si v burnusku soukenném do nejhlubší kapsy uložil a na silnici, která k domovu vedla, kudličkou otvíral. Ó, kam se poděla ta zlatá doba! A dnes?...

Žiju divně. As tak jako Eliáš na poušti. Jenomže tady Bůh mně seslal člověka místo krkavce; prosím tě, v Praze se to nesluší. Jeden žák v akademii mě má tak rád, že mně každé poledne do školy něco přinese od jídla. A tak mezi těmi bílými bohy obědvám (v akademii ve sbírce sádrových odlitků). Jest to bídné, ale jsem spokojen přec. Nejsem za to aspoň dlužen."

Zrovna v tu dobu, kdy nebývalo na oběd, kdy se Aleš "sytil" mezi bohy slunné Hellady, docházel uznání ředitele akademie.

"Povídal (ředitel, proslulý belgický mistr Jan Swerts)", píše v témže listu, "že to mohu přinést zu einem grossen Künstler. To, co se nedá naučit, mám prý ve velkém. Přirovnával mě k Rötlovi --- ale co pak na tom, to vím já nejlíp, co mně schází. Dále se mne ptal na českou literaturu --- Bude se učit česky, líbí prý se mu to. Byl jsem u něho skoro dvě hodiny. Když jsem šel pryč, pravil česky: S Bohem!".

Uznání dost a dost i jinde, hmotné však podpory málo. Aleš musil dobývati všeho strádáním a tuhým zápasem. Až pak přece přišla s uznáním díla i hmotná úleva. když "Vlast" dosáhla ceny při konkursu na výzdobu Národního divadla.

Radostnou tu událost ohlásil mně roku 1879 krátký list písma vzrušením zrovna rozletitého a nad obyčej velkého:

"--- jsem vítězem v konkurenci pro divadlo! A tehdy přišla hodina má!! Bratře drahý!"

Vzpomněl v jásavé radosti, vzpomněl i ve chvíli hlubokého žalu, kdy se domníval, že totéž dílo je plameny zkaženo.

V den po shoření Národního divadla psal:

"Za dob smutku vzpomíná na Tebe Tvůj přítel. Škoda, že neuvidíš... ani můj Tomášek svého táty verky. Jak asi hleděl s náspů švédských (zbytky dávných valů u Klecan, kde Beneš byl toho času kaplanem) Beneš Třebízský na oheň!"

Buď Bohu chvála, "Vlast", úchvatné epos plné divinace stkví se v lunetách foyeru Národního divadla.

Všude jinde, myslím, bylo by po takovém výsledku konkurence o mladého malíře postaráno. Jak bylo s Alšem? Co všecko musil kreslit! Musil! Trpko vzpomínati. A k veškeré té tísni jaké ještě často ústrky! Z těch zlých časů několik řádků. List z roku 1883.

"--- a přec chci i uměním tím vlasti svojí hřivnu přinést, a co pak? Nezbývá než boj, práce, v proudu materialistů držet pevně svůj ideál, urážek nedbat, těch nejhrubších nevšímání atd. atd."

A přitom všem ten humor v mnohých jeho pracích! To je síla.

Dost; vzpomínky zavádějí. Co ještě psáti? Jiní ocení Alšovo dílo odborné.

Mně dovolte, abych Vás zavedl do jeho ateliéru. Pracuje ve svém prostém, světlém pokoji, kde není ani malířské štafle, ani nádherných paraventů a koberců, drahých draperií a jiných ozdob parádních ateliérů.

Po zdích nějaká stará šavle nebo ozdobná "valaška", bambitka, černá P.Marie ruská, rytina chrámu sv.Petra v Římě, kterou přinesl z Itálie Alšův strýc, Tomáš Famfule, starý švališér; u stolu stojí dřevěné křeslo, kdysi majetek Josefa Mánesa. Teď v tom křesle sedá Aleš někdy s čapkou z hubky na hlavě.

V rozích dvě skříně plné knih. Aleš je čtenář, a to čtenář vzácný, jenž má vřelost a vnímavost starých písmáků. Zná Bibli jako oni, ale kroniku ještě líp. Což kroniku; Palacký, Tomek jsou jeho, rád zachází i k pramenům i k pomocným vědám historickým, zvláště do archeologie a heraldiky. Z beletrie miluje díla osobitého, národního rázu, národní písně a zpěvy domácí, slovanské, z básníků Erbena, Máchu, Čelakovského. Zajímavo je, že jej živě zajímají děje Ameriky, zvláště však prvotní její obyvatelstvo. Cooperových indiánských románů je čtenářem horlivým...

V Alšovi je pravdivá báje o Antaeovi. Je silný svým pevným přesvědčením uměleckým, je věrný sobě, roste ze svého; kořen jeho umění tkví v rodné půdě, jež dala mízu na tolik krásných květů. Co srdcí potěšily! A budou těšit budoucí, po letech letoucích, ať šumějí hesla jakákoliv.

Příteli Mikoláši, to, co mělo přijít tenkrát, když jsi svým prvním, velkým dílem ukázal, co umíš, jaká síla v Tobě, jaký poklad v Tvé duši, aby alespoň teď se stalo, když jsi z toho pokladu tolik nám rozdal: abys bez starostí mohl dál tvořit.

Tisknu Ti ruku, starý druhu, buď zdráv, buď zdráv!

 

Ukázka měsíce února 2017

Božena Jirásková-Jelínková

Život a dílo

(1880-1951)

Nejznámější Jiráskovou dcerou byla Božena, provdaná Jelínková  - roku 1905 si vzala významného básníka, překladatele a kritika Hanuše Jelínka (1878-1944). Studovala na Uměleckoprůmyslové škole u prof. Schikanedra a soukromě u Antonína Slavíčka. Žila delší čas v Paříži, kde malovala žánrové obrázky z pařížské periferie a krajiny od břehů Seiny, z Provence a Korsiky.

Její manžel, Hanuš Jelínek, byl nadšeným obdivovatelem Francie a po celý svůj život významnou osobností, která zprostředkovávala rozvoj česko-francouzských uměleckých styků. V pařížském časopise vedl rubriku "Lettres tchéque" a na pařížské univerzitě uskutečnil přednáškový kurs o české literatuře. Po první světové válce až do roku 1932 pracoval na ministerstvu zahraničí, roku 1919 se účastnil mírových jednání ve Francii, tři roky řídil Čs.tiskovou kancelář v Paříži. Na pařížskou scénu prosadil Jiráskovu hru "Otec".

Francie se stala i pro Boženu Jiráskovou-Jelínkovou trvalou inspirací. Setkala se s Otakarem Coubinem a v Paříži se zúčastnila několika výstav (Salon d’Automne, Salon des Indépendants a Salon des Tuilleries), na kterých se prezentovala především svými figurálními kompozicemi a krajinomalbami.

V roce 1924 uspořádala v Praze svou první samostatnou výstavu (Topičův salon, 22.2.-7.3.1924). Další výstavy následovaly v roce 1931 (opět Topičův salon, 30.5.-18.6.1931) a 1940, kdy se v jejím díle objevil návrat k realistické malbě a české krajině. Inspirací byly malířce krajina v Hronově a okolí, horské vesnice kolem Harrachova, ale také rodiště jejího manžela, Příbram se svým okolím (Podbrdsko, Svatá Hora). Od roku 1929 byla Božena Jirásková-Jelínková členkou SVU Mánes.

O jejích výstavách referovali mj. Josef Čapek, Václav Vilém Štech, František Xaver Havlas, Jaroslav Jíra, Emil Pacovský a mnozí další.

Jaroslav Jíra o jejích obrazech v roce 1924 napsal:

"Je to teprve naše doba, která přivedla konečně ženy k zrovnoprávnění s muži ve všech odvětvích společenského i lidského snažení a podnikání a jež jim dovolila, aby rozvíjely své talenty i na poli věd a umění... Ženy, ženské umění, by se nemělo posuzovati podle míry radikálnosti v tom či onom novém směru, nýbrž především podle stupně přínosu a grácie ženství v jejich výtvarném díle. A tento půvab a květ opravdového ženství u nás, bohužel, stále tak vzácný, je především (vedle moderní ekonomie výrazové a technické výstavby jejích obrazů) předností a chválou díla paní Jelínkové."

V roce 1921 jí vyšla kniha "Patero pohádek", kterou napsala a také ilustrovala. V roce 1953 připravila Anna Masaryková pro Galerii Práce v Praze další její výstavu.

Božena Jirásková-Jelínková zemřela v roce 1951, symbolicky v roce 100.výročí narození svého slavného otce, spisovatele Aloise Jiráska.

Narozdíl od svého slavného otce byla pochována na vyšehradském hřbitově (hrob 12A-14).

Po mnoha letech, kdy autorčino jméno téměř upadlo do zapomnění, se v roce 2010 v Galerii Františka Drtikola v Příbrami konala ucelená výstava obrazů Boženy Jiráskové-Jelínkové - video z vernisáže ZDE.

Více o malířčině tvorbě naleznete ZDE.

 

Ukázka měsíce ledna 2017

Alois Jirásek

Dvě básně z mládí

(1873)

Lednovou revue bychom chtěli navázat na předchozí sérii týkající se dnes téměř neznámých Jiráskových básní, které psal mladý Jirásek, ještě než se rozhodl věnovat se pouze próze a dramatu. Dvě básně z mládí, již dávno zapomenuté, nám ukazují Jiráska mladistvě poetického. I když se nejedná o Jiráskova nejlepší díla, mají své kouzlo i dnes - báseň "V temnu" strhne svým strohým, upřímným výkřikem jdoucím z nitra Jiráskovy duše.

V temnu

Hledám tě bože!

Jsem poutník bludný o holi,

hlas jehož ve tmě zaniká.

 

Kol bludná světla po poli -

tma veliká, tma veliká.

Za světlem jdu. Zas jiný svit -

jdu za ním na vrch, v údolí.

Můj marný krok. Nenajde klid

ten poutník bludný o holi!

Hledám tě bože!

 

Na jaře

Šíré stráně, černá pole,

poslední sníh v záhonu,

již ta bělorouchá zima

ve truchlivém ve skonu.

 

Pošeptával vítr lesům,

že jde jara sluníčko;

tráva v dole v naslouchání

povykoukla maličko.

 

Dýchal vítr na haluze

stydlé dubu u lesa:

Netruchli ty stará hlavo,

modrají se nebesa.

 

Odlož listí, upomínky

na to, co již zmizelo,

přijde radost, slunce s písní,

věnec vloží na čelo.

 

Ukázka měsíce prosince 2016

Alois Jirásek

Betlém

(1911)

Ve svých pamětech Jirásek s láskou vzpomíná na adventní čas, který prožíval jako malý chlapec. Vzpomínky mají vedle literárních hodnot i hodnotu dokumentární - jsou autentickou památkou na doby již dávno minulé.

Kolik neděl před "dlouhou nocí" chodil a naděloval Mikuláš. To byl tenkrát u nás hlavní svátek malých, ne Ježíšek. Mikuláš naděloval do punčoch u okna pověšených, na talíře za okna postavené nakládal jablka, ořechy, křížaly, sušené hrušky, chodil i sám do stavení a za ním chlupatý čert s řinčivým řetězem.

Prosinec ubíhal za mrazů, chumelek i vánic, svátky vánoční se blížily. Netěšil jsem se na Ježíška, ani na stromeček. Nikdy jsem ho neměl a nikdo u nás v Hronově. Nebylo u nás tenkráte zvykem, dětem jej strojiti. Za to dával betlém hodně radostí. Vím, jak jsem jako hoch po něm toužíval, že jsem se ho nemohl dočkat, že už na podzim jsem si v lese hledal a vybíral mech na hebkou půdu pastýřům a jiným betlémským.

Koncem adventu začínaly přípravy. Kupovaly se archy betlému; jejich ukázky visely za okny, za poloskleněnými dveřmi Vlachova krámu, před nímž stály do hranice vyrovnané svazky bukových loučí, pytle plné ševcovských floků a na nich trubice tenkých bukových plátů do podešvů. Nad těmi visely různobarevné houně do saní a na koně, biče a šklebily se lesklé, rudé "larvy", tj. masopustní škrabošky nejbizarnějších výrazů.

V ten čas už bývaly tuhé mrazy; okna i dveře Vlachova krámu zarostla často ledovými květy a v krámu samém studeno, až od úst šla pára. A přece bývalo rozkoší v tom krámě na jeho pultě pod mořskými pannami strnulých očí a silně zardělých tváří převracet balík betlémových archů, přehlížet jejich obrázky prostě kolorované, jejich pastýře a ovce, jejich město s půlměsíci nad modrými, rudými kopulemi, fialové skály a palmy a keře, havíře, anděly, zlatou hvězdou s ohonem, tři krále s prapodivným velbloudem hrbatým, šedivým slonem a grošovatým běloušem, na nichž, na jejich kobercích, přikrývkách, pasech a pštrosích perách byl našim očím nejnádhernější kolorit těch prostých obrazů.

Oči tenkrát tolik chtěly, kapsa však s několika krejcary mnoho nemohla. Pak když jsem se s vybranými archy domů přihnal, nastalo podlepování jich na tuhý papír prostým mazem z vody a mouky, vystřihování, přilepování špičatých dřevíček, aby figurky a zvířátka mohly se zarazit do mechu. To byly utěšené chvíle za zimních odpolední, kdy v jizbě ticho a teplo a venku mrzlo a chumelilo, saně jezdily a zvonce, drkáče zvonily a chřestily, když přede mnou na stole, na jasanové jeho desce rostly řady živě omalovaných postav, ovcí, bujně zelených stromů a křovin.

A pak stavění betlému o Štědrém dnu! Prkno se upevnilo na zdi, zavěsilo se, aby leželo se stěnou do úhlu; na něm se pak budoval uprostřed chlév, nad ním vlevo na výšině město, na druhé straně vpravo na skalách z papíru a z mechu zaráželi se pastýři, ovce, stromy, řemeslníci, dole pak při okraji vpravo, vlevo od chléva s jeslemi v hebkém koberci sivého, zelenavého mechu pastýři a ženy s dary, s ovečkami, s vánočkami, jablky, husou a o třech králích pak naposledy tři mudrci od východu se svým komonstvem. A ve výši nad chlévem anděl držící bělostný pás s legendou: Gloria in excelsis deo!

Co všecko dětská fantazie viděla v betlému, zvláště navečer, o Štědrém večeru, když poprvé se rozžehly svíčičky na kraji prkna a všechen betlém se proměnil v jejich záři! Jak upřímně jsme před ním zpívali betlémskou:

"Pochválen pan Ježíš Kristus

bratře Ondřeji!

Až na věky věků amen,

bratře Matěji!

Já do Betléma běžím,

co se tam stalo, nevím.

Narodil se Ježíš Kristus,

tolik ti povím.

Naši hoši včera pásli

blízko Betléma;

velká záře o půlnoci

jako den byla."

 

Ukázka měsíce listopadu 2016

Alois Jirásek

V bouři

(1874)

Další Jiráskova báseň z jeho rané literární tvorby je plna mladistvého elánu a odhodlání, ale i jisté melancholie, která velmi často bývá průvodním jevem všech mladických vzplanutí.

Písní moje, zvuku žalující!

Bouře vůkol, vichry rozpoutané -

zajdeš v jeku hluchém, ve tmách noci.

Kéž jsi maják, loď, jenž zápasící

 

přes mělčiny, moře rozhněvané

do přístavu vede zátiší.

Zhasne majáku svit ve výši.

Ale jistá loď a slunce vzplane!

 

Šumí vichr po doubravě,

bouře spěchá zdaleka,

brzo v horách zahlaholí.

Tebe, hochu, neleká?

 

Oj, vždyť já jsem synem bouře!

Mluvu její duše zná:

v pochod víří hromu rázy,

vichr, píseň válečná.

 

Duše peruť volněj pne se,

oj, to nota písně zní,

o níž duše truchlá často

ve hrobovém klidu sní.

 

Tak často na útržek šedý

praporů svatých pozírám,

a hanba synů, prach ten šedý,

ze zbraně otců utírám.

 

A počítám ty skvrny rudé,

mou duší předků píseň zní,

a smuten ptám se, jak to bude,

až přijde boj ten poslední.

 

Ukázka měsíce října 2016

Alois Jirásek

U rakve dělníkovy

(1872)

Navazujeme na zářijový příspěvek a pokračujeme ve zmapování Jiráskova raného, básnického díla. Jak již bylo uvedeno, Jiráskovy básně jsou veskrze neznámé. Je to pochopitelné - těžiště Jiráskovy tvorby leží v jeho prozaickém a dramatickém díle. Přesto stojí za to, poznat i Jiráska - básníka. V Jiráskových básních, které psal kolem svých 20 let, velmi často rezonovala sociální otázka - Jirásek byl z tohoto hlediska velmi vnímavý a citlivý. Typickým příkladem je jeho báseň U rakve dělníkovy, která vyšla v radikálním časopise Svoboda. Literárními historiky je označována za Jiráskovu nejlepší báseň.

Naklonil hlavu v tvrdém, tuhém spánku,

a již se více, více nevzbudí.

Po těžké, tvrdé oddechl si práci

a nic mu dobré srdce neztrudí.

Však zármutku měl na tom světě dosti

až do hrobu od bujné mladosti -

a již se více, více nevzbudí.

 

Tu čtěte v jeho tváři vráskovité,

na jeho ruky hleďte mozoly,

a dozvíte se o tom věrném srdci

a slzou zkropíte tvář mrtvoly.

Svou bědnou vlast miloval nade všecko,

jí vychovat chtěl dobré, věrné děcko,

jí zasvětil své ruky mozoly.

 

Měl syna - měl být vlasti bojovníkem,

a v synu tom své vlasti bědně žil.

Hoch hledal moudrost v školách malých, velkých

a otec-dělník, ten se lopotil.

Dal všecko mu, co získal svojí rukou,

a nestýskal nad práce těžkou mukou,

vždyť ve svém synu vlasti žil.

 

Dorostl ve strom štěp - hoch jarý v muže

a silou ducha tepal vrahů řád.

Dělníku otci přišla radost v srdce,

již vlas mu zbělel, a byl přece mlád.

A po práci, když spočívalo tělo,

ku hvězdám vroucí slovo zaletělo

za syna, který tepal vrahů řád.

 

"Můj hochu dobrý," říkával tak synu,

"ty matičky se lepších dočkáš dob.

Bůh s vámi! Den až slávy uvítáte,

též rozpomeň se na nízký můj hrob -

co měl jsem, rád jsem dal, svou pilnou rukou.

Ty můžeš víc, ty mírni matky muku,

až dočkáte se lepších jejích dob!"

 

Naklonil hlavu v tvrdém, tuhém spánku,

a již se více, více nevzbudí.

Po těžké, tvrdé oddechl si práci

a nic mu dobré srdce neztrudí.

Sem pojďte, páni, vizte mozol, vrásky!

Jak on k své vlasti, máte tolik lásky?

Ach, on se více, více nevzbudí.

 

Ukázka měsíce září 2016

Alois Jirásek

Stíny

(1873)

Málokdo ví, že Alois Jirásek začínal svoji literární kariéru jako básník. Ostatně - který mladý hoch neskládal někdy básně? Ani Alois Jirásek, student gymnázia, nebyl výjimkou. První publikovaná báseň s názvem "Žena podloudníkova" vyšla v časopise Světozor v roce 1871 - to měl Jirásek krátce před maturitou. Než se Alois Jirásek definitivně rozhodl, že se bude věnovat pouze próze a dramatu, napsal několik zajímavých básní, které svědčí o Jiráskově mimořádném talentu - téměř neznámá báseň Stíny je toho jasným důkazem.

Je bolu v světě jako trní polem,

je strastí jako v horách balvanů.

Muž mladý usedl na loži holém,

ve plamen bledý zírá kahanu.

Ten jeho zrak jak světlo na kahánku,

snad s ním pohasne ku věčnému spánku;

a čelo bledé jak sníh na ulici,

myšlenky temné, divé ve směsici:

upírů dav za noci bez světel.

 

Byl mlád. Duch jeho, oř to bujný, mladý,

jenž pátral žízniv pravdy po světle.

Byl chud. A tělo umučeno hlady,

starostí, bojem líce odkvetlé.

Jak horník pouštěl v labyrint se vědy -

zapomněl na chléb - s září rostly bědy.

Odkvetla růže mu a vavřín v dáli!

Však kráčel dál - druzí se usmívali -

Zapomněl na chléb - růže odkvetla.

 

Jak výskají a bujně pějí venku -

Noc bláznů - jaký ryk a plesání -

On mučen, spoután nouzí pro myšlenku -

Ten smích a zpěv! Lid divně vyzvání.

Chtěl jemu sloužit - nouze za odměnu,

dík nezazní snad ani jeho jménu.

 

Trn za myšlenku, led za vřelost dali

a v pýše mnozí se mu vysmívali.

Noc bláznů, rej a - němá zoufalost.

 

Do knihy veršů nahléd otevřené

a dlouho, dlouho upíral v ní hled -

Tam kvítko bledé, časem vysušené -

s ním krátký blaha čas mu navždy zbled.

Kdys červenal se kvítek, líbal líce

a pro ně stavěl hradů na tisíce.

Však chleba neměl - jiní měli zlata -

Tak sesula se mu štěstí tichá chata -

odvedli růži bílou k oltáři.

 

A pak - a pak - kdo poví rmutnou dobu?

Paprsek slední zašel do šera.

A matka! Našla ulehčení v hrobu.

Syn neoblékl roucho pátera.

"Ó matičko!" muž šeptal kryje čelo,

pak hleděl kol - jen bídu oko zřelo,

ledový poškleb - sáhl po nádobce -

Hodina hučí - světlo jako v hrobce

zhasíná - temno. Dole divý jas.

 

Paprsky ráno bloudí v pospěchu

přes báně pyšné, střechy, zahrady,

až vnikly v chladnou jizbu pode střechu,

kde zhynul voják světla armády.

 

Letní revue - červenec/srpen 2016

Recenze

Jiráskova Vojnarka ve Slováckém divadle

(23.6.2016)

Dne 18.6.2016 měla ve Slováckém divadle v Uherském Hradišti premiéru Jiráskova čtyřaktová hra Vojnarka. Jirásek hru napsal v roce 1889 a věnoval ji svému příteli J.V.Sládkovi, první provedení se uskutečnilo v Národním divadle v Praze dne 23.4.1890. Od svého vzniku je Vojnarka jednou z nejoblíbenějších a nejhranějších Jiráskových her - předčí ji pouze populární Lucerna. V čem tkví neobyčejné kouzlo této hry, která - ač z venkovského prostředí, které je již navždy minulostí - stále láká současné divadelníky a vzrušuje diváky? Vždyť tolik venkovských děl, tak oblíbených v 19. a první polovině 20.století, navždy zapadlo a nedokáže již dnešní čtenáře vůbec zaujmout? Odpověď je jednoduchá - Jiráskovi se podařilo napsat nadčasovou hru, dramaticky i psychologicky silnou, kdy venkovské prostředí je pouhou kulisou pro strhující lidské drama. Jak poznamenal režisér aktuální inscenace ve Slováckém divadle Igor Stránský - Vojnarka má v sobě prvky antické tragédie. A nelze než souhlasit.

Scéna hry je ve Slováckém divadle prostá, ale účelová. Tak jako doprovodná hudba. Oboje skutečně připomíná antický rozměr Jiráskovy tragédie. Ve vrcholně dramatických chvílích (a těch má Jiráskova hra opravdu hodně) využívá režisér zvolené scénické řešení k zvýraznění situace (rozléhající se údery na vrata v posledním dějství jsou opravdu děsivou předzvěstí vrcholící tragédie).

Režisér - narozdíl od realizace hry v pardubickém divadle před několika lety (mimochodem - jednalo se o mimořádně strhující inscenaci) - ponechal v textu nářečí, které Jirásek použil, aby zvýraznil místo, kde se děj odehrával (hra je založena na skutečné události).

To považuji za jediné slabé místo - přece jen byl text díky již neznámým slovům či slovním obratům občas nesrozumitelný. Myslím si, že Jiráskově hře takových mimořádných kvalit drobná úprava textu směrem k plné srozumitelnosti jistě neuškodí, ba naopak. Režisér se sám zmínil o tom, že nářečí ponechal záměrně - uznávám, že celkový dojem mi pár nesrozumitelných slov nijak nezkazilo. Zvláště na začátku hry, kdy se děj teprve "rozjíždí", by ale určitá korekce nesrozumitelných slov rozhodně přispěla k časnějšímu vtáhnutí diváka do hry.

Chvilku trvá, než začne být divák (hlavně ten mladý) stržen tím, co se děje na jevišti. Ano, ta doba není dlouhá. Trvá to pouhou chvilku, a divák sleduje každé slovo, každou akci, a čeká, jak to všechno dopadne.

Jiráskovo geniální dramatické cítění, skvěle pointované osoby a situace, nádherný text, originální dějová zápletka, nijak chatrná či vykonstruovaná, ale plná života, to vše slaví i po více než 100 letech svůj divadelní triumf!

Ano, v Jiráskově Vojnarce je život takový, jaký byl, je a vždy bude.

Režisér vedl herce k odpovídajícímu hereckému výrazu - žádná bezduchá patetičnost či popisnost, která by unudila k smrti (a to nejen u Vojnarky), ale civilní, pravdivé a psychologicky propracované herectví. Mnozí tomu nebudou věřit, ale Jirásek napsal silné psychologické drama, žádný realistický žánrový obrázek! Vojnarce prostě sluší, když je inscenována jako psychologické drama - ostatně to potvrzuje i již zmíněná, velmi úspěšná pardubická inscenace Vojnarky.

K mimořádným kvalitám Jiráskovy Vojnarky přispívá i Jiráskovo umění psychologické zkratky - ještě výrazněji se uplatňuje v jeho tragédii o lakotě a zlobě "Otec". Třeba taková postava Jakuba Vojnara - lze ji jednoznačně vnímat negativně, nebo pozitivně? Dojem, kterým na diváka působí, je moderně rozporuplný - počáteční nesympatii vystřídá otázka - je opravdu tak nesympatický, sobecký a pánovitý?

Největší pozornost samozřejmě strhává hlavní postava vdovy Madleny Vojnarové - Vojnarky. Zklamaná žena, která přece jen nakonec uvěří, že by mohla být šťastná, aby se po ještě větším, tragickém zklamání nakonec - až s antickou pokorou - poddala trpkému osudu. Kamila Zetelová hrála srdcem, všechno, co řekla, všechno, co dělala, se jí dalo věřit. Za vrchol považuji její scény s druhou hlavní postavou tragédie, Antonínem Havlem (hrál Jiří Hejcman). Tolik různých citů, tak bezvadně zachycený psychologický vývoj, tak geniálně zřetelný povahový rozdíl obou postav!

Cítil jsem v publiku, jak rozumělo...

Postava Antonína Havla je také velmi těžká - zahrát ji uvěřitelně, nikoliv popisně, je opravdové umění. Musím napsat, že výkon p. Hejcmana považuji za rovnocenný s výkonem představitelky Vojnarky. Podařilo se mu postihnout postavu v celé její složitosti - vždyť on není jen ten, kdo tragédii způsobí, ale je to člověk, na kterém se podepsal těžký život, člověk, který bojuje sám se sebou, se svými stinnými stránkami, člověk, který pro sebe hledá konečně trochu štěstí... A na samém konci hry, těsně před vyvrcholením tragédie, dosáhlo mistrovství p. Hejcmana svého vrcholu, za který by se nemusel stydět žádný velký herec - na jevišti byl člověk, kterého každý pochopil.

Jakuba Vojnara zahrál Kamil Pulec perfektně - možná bych prohloubil psychologickou propracovanost postavy ve druhé polovině hry - vždyť to, co se děje, je velmi vážné, dotýká se ho to, není jen pánovitý a hrdý, aby se slepě vysmíval tomu, co Vojnarka s Antonínem zažívá.

I další postavy zaslouží pochvalu - Martin Vrtáček dodal postavě Jana Hrušky lidský rozměr a komický nádech byl pro tuto postavu rozhodně na místě. Stará Havlová Jaroslavy Tihelkové jako by patřila mezi kamarádky našich babiček, ostatní, menší postavy, jako bychom potkávali mezi sebou.

Nová inscenace Jiráskovy Vojnarky ve Slováckém divadle prokázala, že Vojnarka patří mezi klenoty české klasiky, je stále živá a atraktivní.

Režisér Jiří Stránský se v programové brožuře vyznává, že "tolikrát zatracovaný Jirásek asi stále patří na jeviště v českých divadlech". Pane režisére, právě Vaše úspěšná inscenace potvrdila, že Jirásek ne asi, ale určitě na česká jeviště patří. V české dramatické tvorbě je opravdu málo tak živých a strhujících děl.

Těžko se hledají negativa recenzované inscenace - celkový dojem je totiž mimořádný, z divadla jsem nejen já odcházel s povznášejícím pocitem a radostí z krásného uměleckého zážitku. Snad jediné - scéna s plácačkou na mouchy se na můj vkus zbytečně několikrát opakovala, což na mě působilo rušivým dojmem. Jak říká klasik - všeho moc škodí. 

Pokud budete mít čas, rozhodně si nenechte novou Vojnarku ve Slováckém divadle ujít!

ZDE naleznete trailor k inscenaci.