Revue

 

Revue měsíce května 2019

Pavel Dušan

Za naším Jiráskem

(1930)

Mezi vzácné a zajímavé osobní vzpomínky na Aloise Jiráska patří vzpomínky Jiráskových žáků. Pavel Dušan, vlastním jménem Jan Šonka (1887-1966), soudce, spisovatel, překladatel a fejetonista, psal pod pseudonymem knihy z přírody a venkova, a to jak pro děti, tak pro dospělé. Psal také myslivecké povídky a humoresky a romány z Pošumaví. Po Jiráskově smrti vydal v tehdejším tisku krásný vzpomínkový fejeton, který je dnes již zapomenut, tak jako většina Šonkova díla.

Tedy kronika žití Jiráskova je uzavřena...

Poznal jsem Aloise Jiráska jako sextán gymnázia v Žitné ulici, do kteréhož ústavu jsem přišel z gymnázia píseckého. Studenstvo té doby a obzvláště studentstvo venkovských ústavů bylo čtenářskou obcí a také já, jenž shltal jsem vše, co mi bylo z Jiráskova díla přístupno a měl ve své knihovničce několik Jiráskových románů, měl jsem obzvláštní radost z toho, že dějepis přednáší právě Jirásek.

Ale právě v tom jsem se poněkud zklamal.

Jirásek přednášel dějepis a zeměpis podle učebnice, kdež ovšem nebylo místa pro zajímavé historické detaily a Jirásek se nemohl zdržovati výklady jinými, když vázal jej učební řád a nutil, aby stanovenou látku v onom roce probral.

Jenom někdy rozlil se proud Jiráskových výkladů přes učební osnovou vytyčené břehy a hráze. Byly to obyčejně takové partie dějepisu, v nichž uznal za vhodné živým slovem doplniti kantorský suchý výklad profesora, jenž napsal učebnici schválenou c.k.ministerstvem a jenž právě z ohledu na ono c.k.ministerstvo slavné a významné doby našeho národa odbyl komisně suše.

Bylo to, když se došlo k dějinám husitství, k Českým bratrům, k Jiříkovi z Poděbrad, popravě na Staroměstském rynku, k robotě nebo k veliké revoluci francouzské.

Tehdy se rozpovídal, měkce vřele mluvil o dějinné pravdě, o utrpení našeho národa nebo o hrůzách poprav ať už šlo o popravu českých pánů nebo svobodu francouzského národa rodící se z krve. Rovněž při českých chalupách, nebo při líčení staveb, zámků rokokových, nebo renesančních zdržel se déle.

Tehdy přinesl do školy ilustrovaná a cizojazyčná díla, plná starých rytin a obrázků a zatímco my - bylo nás málo - prohlíželi jsme si obrazy, přecházel a přemýšlel.

"To má zase v hlavě nějaký nový román," říkali jsme si a po očku pozorovali jsme, jak zamyšleně chodí po třídě.

A myslím, že jsme se nemýlili. Jindy chodil od žáka k žáku, ukazoval zajímavosti a detaily na starých rytinách - ale chodil-li zamyšlen sem a tam, býval nerad rušen a tu odpovídal na případný dotaz nevrle.

Uvažuji-li dnes o té době, myslím, že nesloužilo se mu hladce na ústavě, kde na jedné straně uplatňovaly se c.k.názory a na druhé straně názory římsko-katolické, a uvážíme-li, jak on jako středoškolský profesor mnohdy ostře kritizoval Vídeň i Řím, myslím, že od větších nepříjemností chránilo jej jen to, že byl Jiráskem, za nímž šel celý národ.

Za války jsem se s Jiráskem setkal jen jednou.

To bylo po jeho návštěvě českých vojáků v Karpatech v době, kdy já už byl před nejhorším pojištěn, ale ne zcela; a tu mi nabízel Jirásek pomoc Thomayerovu, ovšem upozorňoval, že Thomayer je nedůvěřivý a nevrlý, ježto musí býti velmi opatrný. Tehdy v podvečer na Karlově náměstí rozhovořil se o poměrech (po tomto rozhovoru přinesl jsem mu 4 fotografie pražské, zarámované a dočkal jsem se té radosti, že při jedné pozdější návštěvě jsem je viděl nad jeho stolem).

Jeho věk a osobnost, jeho obliba u českého lidu ochránily ho před pronásledováním rakouské justice a umožnily mu, že mohl býti duchovním vůdcem, že mohl se postaviti v čelo projevů spisovatelů apod.

Po převratu jsem se s ním ovšem setkal častěji, buď při náhodném setkání na ulici, nebo při návštěvě v jeho bytu.

Jednou i úředně jsem jej navštívil. Kterýsi ladič pian ho okradl a sebral mu starožitné tisky. Viděli jsme, že je stár a nemocen, a proto jsme šli jej vyslechnouti do bytu.

Přijal nás velmi roztomile, ale už tehdy počínal velmi špatně viděti.

"A jejej - to jste vy," podával mi ruku a jako na omluvu dodával: "Já už teď špatně vidím."

Bohužel, přesvědčil jsem se během výslechu, že i špatně slyší. Tehdy však ještě vypadal dosti dobře. Stařec milý, ještě s vousy na bradě, usměvavý a jinak veselý.

Ale tehdy už začal scházeti. Vzpomínám jedné pozdější návštěvy. To bylo, když začalo vycházeti nové vydání sebraných spisů. Četl korektury a byl nevrlý, nějak mu to přeházeli při lámání.

Podivil jsem se, proč to čte sám. Vždyť celkem změn nebylo a čtení korektur při jeho stále slábnoucím zraku bylo pro něho značnou prací.

Krátce před tím mi sliboval pro knižnici, kterou jsem pořádal, nové zpracování své "Nevolnice" --- ale nedocházelo k tomu a viděl jsem, že k tomu už asi sotva dojde.

Ale zdá se, že Alois Jirásek do poslední doby stále obíral se literární prací. Ne dosti vlídné přijetí prvního dílu "Husitského krále" se ho značně dotklo, ale přesto sbíral materiál pro další díl.

Jednou, když byl v Hronově též od jara, potkal jsem jeho syna JUDr.Jiráska a ten mi přisvědčil, že "starý pán" pracuje, že sice říká, že druhého dílu "Husitského krále" nedodělá, ale že v poslední době ještě opatřoval mu pro to nějaké historické prameny.

Roku 1927 navštívil jsem jej zase jednou - myslím, přinesl jsem mu nějakou knížku a tu počal se vyptávati na poměry, jak žijeme, pracujeme i na rodinu, kolik mám dětí a uslyšev, že můj synek tehdy ve třetí obecné je už zaujatým čtenářem a že ho náramně zajímá, je-li to, o čem čte, opravdická pravda, vyptával se dále, a když jsem mu řekl, že můj hoch se například náramně zajímá o to, byl-li pán z Klimberku doopravdy v bitvě u Kresčaku - hoch tenkrát dostal darem obrázkové dějiny české a hltal je - usmál se Jirásek a povstal.

"Počkejte," pravil, jda ke skříňce v rohu.

"To mu musím něco poslat."

A vytáhl právě "Bitvu u Kresčaku", kterou s Dillingerovými obrázky vydal před časem Topič.

Vyptal se na jméno a poslal chlapci mému knížku s věnováním. Věnování to ovšem způsobilo ve škole rozruch a hoch se jím vždy chlubil, když ze školních výletů Jiráskovi posílal dopisnici a když páni učitelé se divili, že si "píše s Jiráskem".

Když pak jsem si pořídil zahrádku, poslal jsem nebo přinesl jsem Jiráskovi několikrát kytku jiřin.

Na Hromnice 1928 potkal jsem se s Jiráskem u Národního divadla. Opět se omlouval, že špatně slyší, nastavoval ruku k uchu - ale bohužel slyšel už velmi málo. Také špatně už chodil.

"Dřív jsem aspoň k tomu Thomayerovi docházel," vyprávěl smutně. "Ale teď už ani to ne. A ani se nemohu daleko vzdálit od domova. Mám s tou chorobou potíže - dostanu křečovité bolesti..."

Jirásek trpěl chorobou močového měchýře.

Ptal jsem se ho, jak tedy jezdí do Hronova, zda autem.

"Autem, to ne, nemocniční vagon vždycky mám. Jinak bych nemohl."

Šli jsme, takto hovoříce, od Národního divadla do jeho bytu v Resslově ulici - něco přes hodinu. Vyptával se na současné události, ovšem při jeho slabém sluchu nebylo možno rozváděti podobný hovor o mnohých věcech, na které se ptal, protože nebylo možno vykládati leccos tak, aby to mohl každý slyšeti. Ale Jirásek byl duševně čilý, bylo patrno, že sleduje současný život.

Zato tělesně byl už sešlý.

Jak jsem řekl, velmi špatně viděl a velmi špatně slyšel. Chodil těžce a pomalu - hodinu to trvalo, jak jsem řekl, než jsme došli od Národního divadla do Resslovy ulice - ale chodil přes křižovatky ulic, kde jezdily elektrické dráhy a automobily, s takovou odvahou a s takovým klidem, že jsem si - upřímně řečeno - oddechl, když jsem viděl, že zašel do dveří svého bytu.

Nedovedl jsem si představit, jak může takto sám choditi po Praze, neslyše, nemoha se rychle pohybovati - neboť jak mi v poslední době řekl básník Klášterský - odmítal Jirásek tvrdošíjně myšlenku, aby se dal na procházce někým doprovázeti.

Toho večera přišli jsme také na jiřiny; řekl jsem, že jsem mu je přinesl pozdě na podzim, předpokládaje, že už je v Praze.

"Byl jsem v Hronově," pravil. "Ale to je omyl, že já jsem nějaký vášnivý pěstitel jiřin. Já jich mám v zahrádce jen pár trsů. Ale to ten Vaněk."

Jirásek myslil zahradníka Vaňka, jenž jeden druh jiřin pojmenoval jeho jménem.

"To ten Vaněk. Já jsem mu napsal o výstavě jiřin v románu "U nás" a oni z toho tohle nadělali. A to přijde každou chvíli někdo do mé zahrádky a myslí, kdo ví co neuvidí."

V dalším hovoru přišli jsme i na "Husitského krále". Ptal jsem se, co bude s druhým dílem.

Jirásek přikývl, že se do něho pustí "teď z jara" - tož zjara 1928.

Zda skutečně se tak stalo a jak daleko došel s tou prací, dozvíme se snad později...

Od Hromnic 1928 jsem Jiráska neviděl, až jednoho odpoledne v srpnu 1929. Setkal jsem se s ním na nábřeží před Národním divadlem.

Ale to už nebyl Jirásek, jak jsme jej znávali.

Stařeček - podobný svému otci, jak známá fotografie, otiskovaná v brožurách o Jiráskovi ukazovala, oholen, bezzubý, shrbený, do uzlíčku by ho byl člověk svázal.

Když jsem mu řekl, že jdu do Jiráskova gymnázia pro nějaké informace pro svého synka, jenž tam dělal zkoušku, rozpomenul se na "toho čtenáře".

"A vyřiďte mu, že mu přeji, aby se mu na studiích dobře dařilo."

Nemohl jsem se tehdy dlouho zdržeti a on sám neměl chuti k dlouhému rozhovoru. Někam šel a omlouval se, že nevydrží stát, to že hned dostane bolesti.

Rozešli jsme se. O Vánocích 1929 ještě podepsal mému synkovi "Staré pověsti české", ale to už jsem s ním nemluvil. Nechal jsem knihu v jeho bytě a přišel jsem si pro podepsanou. Jak jsem slyšel pak, i to mu už dělalo obtíže a prý byli žadatelé o podpis odmítáni. Viděl jsem v předsíni jeho bytu hromádku knih. A bylo mi řečeno, že stůně, proto jsem se ani nepokusil o návštěvu.

Náš Jirásek.

Tak nadepsali u Ottů svého času brožurku o jeho životě a díle. A věru, nemohlo býti lepšího názvu. Jirásek byl opravdu náš, celého národa, všude oblíben a milován každým opravdovým Čechem. Jeho práci uznal i prezident Masaryk, zdůrazniv po svém návratu do svobodného státu československého, že zatím co politikové pracovali o osvobození vlasti za hranicemi, doma pracovali spisovatelé a v první řadě Alois Jirásek.

Jiráskovo dílo ocení jiní, ale přiznati dlužno, že romány jeho vlasteneckým duchem prodchnuté, ve kterých my, kteří jsme znali rakouské poměry, četli i to, co tam bylo "mezi řádky", sílily nás vždy a zejména v nejtěžší době, v době světové války, kdy uvažovali jsme o otázce bytí či nebytí.

Z rozhovorů s Jiráskem poznal jsem, že trpce želel roztříštěnosti našeho národa na různé politické strany a frakce, naší nekázně a nedostatku úcty k dílu těžce dobytému.

Žel, že v poslední době, zkrušen chorobou i věkem, nemohl již vystoupiti a poučiti národ o povinnostech k dílu osvobození i k povinnostem vůči národu samému. Posledním jeho projevem byl projev proti vázaným kandidátkám.

V poslední době trápila jej již choroba tak, že obden musil vyhledávati pomoc lékařskou.

A choroba, jež již dávno se oň pokoušela, konečně přehlodala i jeho zdravý venkovský kořen.

Jako onen starý sedlák z jeho románu "U nás" pracoval na národa roli do poslední chvíle. A mohl by i s ním říci, že překonal mnohé trpkosti a zápasy a že - "přece se to uďálo".

 

Revue měsíce dubna 2019

Marie Laudová-Hořicová

Aloise Jiráska rozhovory na Palackého nábřeží

(1930)

Významná česká herečka Marie Laudová-Hořicová (1869-1931), učitelka mj. Jiřiny Štěpničkové a Otomara Korbeláře, dlouholetá členka Národního divadla v Praze, byla činná i literárně. Po Jiráskově smrti uveřejnila v deníku Venkov nádherný, z hlediska dnešní doby roztomilý vzpomínkový fejeton, který nám, nepamětníkům, Mistra Jiráska přibližuje a zlidšťuje.

Pokud ještě velký Mistr byl zdráv, procházíval se na Palackého nábřeží, kde jsem měla štěstí často jej potkávati.

Hned bylo na něm znáti, při pozdravu, je-li myšlenkami někde v minulosti, nebo přeje-li si s někým pohovořiti. Vyrušiti jej z přemýšlení si snad nikdo netroufal. Bylť právem uctíván a zbožňován. Za ním zpravidla kráčeli mladí jeho ctitelé nebo ctitelky, ve skupinách, tiše hovoříce.

Již zdaleka, podle hluboce smekaných klobouků těch, kdož populárního spisovatele potkávali, uvědomily jsme si, s Marií Pštrosovou, s níž jsme šly z odpoledního představení v Národním divadle, že pomalu kráčí po nábřeží Alois Jirásek, za nímž, jak tělesná stráž, ubíral se hlouček studentíků, živě rozkládajících pravicemi, zatímco levice tiskly k tělu aktovky s knihami a sešity.

Nejmenší z nich, patrně však největší čipera, odříkával zpaměti celou pasáž z Jiráskovy tragédie "Gero", kterou nedávno předtím geniální autor vytyčil na jevišti Národního divadla jak monumentální vykřičník slovanské nesvornosti. Hoch podotknul:

"Tatínek povídal, že tohle by se měl každý Čech naučit a každodenně si opakovati, jako Otčenáš, aby se nám jednou také tak nevedlo jako polabským Slovanům."

Šly jsme těsně za studenty, a slyšely, kterak se radí, jakým způsobem by bylo nejvhodnější, projeviti slavnému spisovateli vděčnost a nadšení.

"Počkejte, studenti," zvolala paní Pštrosová, "ukáži vám, jak se projevuje dík takovému miláčku celého národa, jako je náš Jirásek."

Zrychlivši krok, schýlila se k Jiráskově pravici a vroucně ji políbila.

Studenti nedali se dvakrát pobízet a učinili totéž.

Připojila jsem se k spontánnímu projevu a podala Mistru kytici konvalinek, kterou jsem před chvílí v divadle dostala, a poprosila, aby ji laskavě přijal.

"Cože jste mne tak náhle přepadli?" zvolal všecek překvapen.

"Vy, milostpaní, dáváte mládeži špatný příklad," pokáral Pštrosovou, "dáma nemá líbati muži ruku!"

"Líbám vděčně ruku, která nám tolik krásných pravd napsala, a tak by ji měl zlíbat celý národ," odpověděla, planouc nadšením, paní Pštrosová, tehdy již starší umělkyně.

Studentíci, blaženi z blízkosti Jiráskovy, stáli před ním zpříma, s čepicemi a klobouky v rukou.

Pohladil každého z nich po vlasech a řekl, usmívaje se:

"Naše budoucnost!"

Upozornila jsem jej na nejmenšího, jemuž šlehaly z očí plaménky vzrušení, že před chvílí bezvadně recitoval ostatním pasáž z "Gera".

"Jak se jmenujete, odkud jste a co studujete?" otázal se studentíka spisovatel.

Hoch, zajíkaje se štěstím, odpověděl:

"Jmenuji se také Jirásek, Vratislav, a studuji v tercii vinohradské gymnasium."

"Jsme snad dokonce příbuzní?"

"To bohužel ne. Otec pochází z Opavy, je krejčovským dělníkem a vypomáhá teď v dílnách Národního divadla. Tam si v knihovně opsal místo z "Gera", abych se tomu naučil."

"Tak si přijďte zítra ke mně k večeru do bytu, dám vám na památku knihu s podpisem. Bydlím tamhle v tom nárožním domě."

...

Jindy, právě když noviny přinesly zprávu, že Alois Jirásek píše "Magdalenu Dobromilu Rettigovou", svedla jej se mnou náhoda zas na nábřeží, proti jeho bytu. Postřehnuvši z pozdravu, že ho nevyruším ze zadumání, nabídla jsem autoru, že mu zapůjčím poznámky své babičky, provdané Čekanské, z dob, kdy jako děvče bývala žačkou Rettigové.

Nabídku přijal s povděkem i zájmem, a některých vět ze zápisků dokonce doslovně ve hře použil. I kuchařský zápisník babiččin podle učení Rettigové si vyžádal, švabachem psaný.

...

Dva roky poté volal na mne Alois Jirásek nedaleko téhož místa:

"Pěkně vás vítám z Ruska. A děkuji za pohlednici s fontánami petěrgofskými! Cože jste si tam právě na mne vzpomněla?"

"Vzpomněla jsem si na vás, Mistře, jakým dojmem by způsobily asi na vaši tvorbu všechny ty historické památky v carských sídlech petěrgofských i jiných. Šla jsem po stopách života Kateřiny II. v těch místech, a můj herecký instinkt mi napovídal, jak skvělou roli bych mohla míti v Národním divadle, kdyby náš veliký Alois Jirásek všechny ty památky tam na místě viděl a v archivech prostudoval. A kdyby slyšel různá ústní podání o životě této panovnice, přítelkyně Voltairovy."

"Věřím, že by vám role Kateřiny Velké dobře přiléhala," odpověděl, "a neváhal bych, pustiti se do zpracování této zajímavé postavy, i Ruska, její doby, ale správně jste usoudila: Nemohu jinak konati studie k svým pracím, než na místech, kde se základní děj historický odehrál ve skutečnosti. Nalezla jste tam krom památek, z knih známých, něco, co bezprostředně upomínalo na způsob intimního života Kateřinina?"

"Zapsala jsem si dokonce některé z takových zajímavostí. Tak třeba obrovskou zimní plovárnu, v níž, jak mi dvorní dáma, hr.R. vyprávěla, pořádávala Kateřina II. veselé závodění v plavbě, za účasti pážecího sboru. Nebo zátiší její pro milostná dobrodružství, rozmarně upravená. Jedno z nich je vybudováno zvenčí jako horská chata, z bílých březových kmenů s kůrou, kdežto vnitřek je rafinovaně všude vyložen zrcadly, po nichž se do čtverců vine břečťan, a kol všech stěn jsou pohodlné aksamitové nízké divany. Jaké by to bylo pro hru originelní uspořádání jeviště! A v parku, chatu obklopujícím, co překvapujících roztodivných vodotrysků!"

"Skoro mám chuť se tam rozjeti, a napsat tu "Kateřinu II." tam na místě. Nu," doložil Mistr položertem, "kdo ví, co vše ještě neprovedu! Role by stála za to!"

Nestalo se.

Přišla do Ruska světová válka, revoluce, bolševici, a když jsem vzácného spisovatele naposledy viděla po převratu, blíže Palackého mostu (pomíjím všechna setkání před převratem a po převratu, při různých příležitostech a slavnostech), zastavil mne, a rozpomena se na naši rozmluvu o Kateřině II., pravil:

"Tak jsem se do toho Ruska přec jen nedostal. A vidíte, náš pan president, o rok starší než já, tam byl, aby nás osvobodil. Mně bylo souzeno, abych zůstal na naší historické půdě, mezi naším národem, kde..." odmlčel se.

"Kde jste svým perem, živým slovem i skutky se stal spoluosvoboditelem, což bylo rozhodně záslužnější než psáti Kateřinu II."

"Život je přec jen příliš krátký pro vše, co by člověk ještě rád vykonal!"

To byla poslední slova velikého spisovatele, jež jsem od něho slyšela na oblíbené jeho procházce po Palackého nábřeží...

 

Revue měsíce března 2019

Viktor Hánek

Vzpomínky na Jiráska

(1941)

Osobní vzpomínky na Aloise Jiráska jsou velmi důležité pro jeho bližší poznání jako člověka. Některé vzpomínky jsou velmi zajímavé, až kuriózní, o to více jsou však cenné. U příležitosti Jiráskových nedožitých devadesátin, v temné době druhé světové války, takto sepsal dvě krásné vzpomínky na Jiráska o několik generací mladší spisovatel Viktor Hánek (1891-1954). Zvláště nebezpečnou příhodu o skoku z tramvaje by si málokdo spojil právě s Jiráskem...

V zasedací místnosti Spolku spisovatelů beletristů v Praze je galerie soch čestných členů a předsedů: Svatopluka Čecha, Jaroslava Vrchlického, Františka Heritese, Aloise Jiráska a ostatních zakladatelů spolku. Alois Jirásek, jehož devadesátého výročí vzpomínáme, byl zakládajícím členem a pro své zásluhy poctěn i čestným členstvím.

Jednou po jakési slavnostní schůzi Máje jsme vzpomínali, a tu básník F.S.Procházka, tehdy předseda Máje, vypravoval, jak pražská tramvaj mohla přejeti Mistra Jiráska.

"Bylo to v době, kdy začala elektrika jezdit do Podolí", vypravoval básník. "V České akademii byla schůze, která oproti všemu očekávání se značně protáhla. Pan vládní rada Jirásek byl mrzutý, pospíchal domů. Po schůzi jsem mu řekl: "Pojedeme tramvají, za chvíli jsme u vás!" - "Cožpak jezdí až k nám?", ptal se udiveně. Nevěděl o tom. Nerad jezdil - po Praze obyčejně chodil pěšky svým pomalým krokem, vždy zamyšlený, k zemi zadívaný. Nerad se s někým zastavoval, snad proto, že pro nedoslýchavost mu unikal smysl řečí, nebyla-li dosti hlasitá.

O změnách a rozšíření tramvaje neměl ani potuchy. Byl rád, že bude dříve doma.

Byla zima, Jirásek ve své beranici a kožichu pěkně zabalen. Vstoupili jsme do tramvaje, kde to hned zašumělo: Jirásek! Jirásek! A lidé dělali mu místo - ale nesedl si. Zůstal na zadní plošině, drže se za držadlo: "A kde zastaví?" - "Zrovna u vás, pane vládní rado!"

Nemluvilo se. Tramvaj sjela přes Václavské náměstí, nynější třídou Victoria a zabočila na nábřeží. Jirásek se stal trochu nervózní. Přešlapoval, tiskl se ke dveřím.

"Nemějte obav, zastavíme zrovna před vaším domem!" domlouvám mu. Ale Jirásek nedbá. Když vůz u Resslova parčíku zmírnil jízdu, nevyčkav zastavení, seskočil, ale tak, že uklouzl a padl hlavou k vlečnému vozu.

Ozval se výkřik a řidič ihned zastavil.

Maličko, a náš milý Jirásek byl vtažen pod vlečný vůz!

Lidé ihned ho odtáhli a zvedli a plni účasti se ptali, neublížil-li si. Trochu se očistil a ubíhal domů.

Druhého dne jsem časně běžel k němu.

Oka jsem nezamhouřil, zda se mu něco nestalo, jakou měl noc.

Zaplať Pán Bůh! Doma se o ničem ani nezmínil, naopak, byl prý živý a neobyčejně hovorný. Ale tomu vehiklu se vyhýbal jako čert kříži. Raději - bylo-li nutno - jel kočárem..."

---

Hrob svých drahých v Hronově chtěl míti prostý, "takový venkovský hrob, v němž budu jednou spát i já. Ať tam postaví sochu takové smutné prosté venkovské ženy, která vzpomíná..."

Zeť Jiráskův, dr. Hanuš Jelínek, požádal sochaře prof. Jaroslava Horejce, aby udělal návrh na hrobku. Chtěl udělat krásnou věc: sousoší, které by zachycovalo scénu z Bratrstva, a za sousoším desku s výpisem Jiráskových nejvýznačnějších děl. Jirásek to odmítl, a setrval na požadavku staré vzpomínající ženy. 

A sochař mu učinil po vůli...

 

Revue měsíce února 2019

Max Bedřich Stýblo

Jirásek a raci

(1930)

Významný člen Národního divadla v Praze, herec, zpěvák a básník Max B. Stýblo (1892-1972) uveřejnil v časopise Divadlo nádhernou osobní vzpomínku na Aloise Jiráska. Jeho nevšední vzpomínka je o to cennější, neboť přibližuje Jiráska jako vzácného člověka se srdcem na pravém místě, a navíc pochází od umělce odlišné, mladé generace, která se většinou proti Jiráskovi, jako představiteli staré spisovatelské generace, někdy velmi ostře vymezovala. 

V paměti živě se mi neustále vybavuje obraz Jiráskova triumfálního pohřbu Prahou. Ta drobná, temná jeho rakev jakoby plula tím zlatým oceánem poledního předjarního slunce, jež se nalilo do přeplněných pražských ulic jako duchovní éter, unikající z velikého, k spálení právě určeného Mistrova srdce.

Herectví venkova je hladové.

Od dob Tylových nezměnilo se nic. Tatáž bída mravní a hmotná, totéž přezírání, kalení vod a ideálů.

Chléb krvavý a život těžký jak kříž Nazaretského.

A já šel tímto životem plných osm let. Neznal jsem žádného ředitele - jen Boha nad hlavou jsem tušil a v prsou měl oheň mládí a odvahy. Od města k městu, od vesnice k vesnici - tak, jako nadšení žebráci dělají, roztoulaní ve svých nepochopitelných radostech.

A zapadl jsem v roce 1920 do Hronova nad Metují.

Tam bydlil Jirásek. Do těch čas ještě jsem ho neviděl. Zahořel jsem touhou, stisknouti v plné vděčnosti ruku, jež napsala moje zamilované "Temno" a temperamentního "Věka". A šel jsem, hnán hlasem krve i svědomí. 

Našel jsem ho na zahrádce v bílém plášti, připadal mi jako ordinující lékař.

Sejmul brýle a zvědavě se díval na neznámého vetřelce.

Vykoktal jsem, červený v obličeji jak pivoňka, své pozvání.

Toho a toho dne pořádám v Hronově akademii a dovoluji si Mistra uctivě pozvat.

Jirásek se usmíval. Podal mi ruku (ach, jak jsem ji stiskl!) a vyptával se na bližší podrobnosti a na divadelní život vůbec. Já, hladový, toulavý venkovský komediant otevřel mu své srdce dokořán. Vše jsem mu dle pravdy a skutečnosti vylíčil, i to, kterak jsem jej chtěl mermomocí poznat a poděkovat mu za "Temno" a "Věka".

Jirásek zvážněl.

Díval se kamsi daleko, koutky úst se mu chvěly. Bouře citů zuřila v jeho prsou, to jsem cítil. A náhle mne vzal za rameno a jakoby chtěl přervat vážnost okamžiku, řekl vesele:

"A což, už jste viděl hronovské raky? Tady máme samce - chlapáče, od humrů k nerozeznání. Pojďte, uděláme si malou procházku."

Nadšeně jsem souhlasil.

Mistr si svlékl bílý plášť, v altáně navlékl svůj kabát a šli jsme za město. Dovedl mne až k jakémusi rybníku, jemuž hronovští říkali "pivovarská žumpa"; byl velmi mělký, voda mrtvá a všude spousty bahna. Díval jsem se po racích - Mistr stál na můstku a smál se:

"Tamhle, hleďte!"

Skutečně! Raka jsem sice neviděl, ale dva velikánské, temné vousy. Šlehaly nad vodou a zvířené bahno rozlévalo se kolem jak žlutavě šedá láva. Posedla mne náruživost - rak nebyl od břehu daleko a vody bylo nizounko - hup! a už jsem byl ve vodě...

"Proboha, nelezte tam!" volal Jirásek.

Ale neštěstí bylo už zatím hotovo. Octl jsem se po pás v ohyzdném, lepkavém bahně a dalo mi dosti práce a námahy, než jsem se vydrápal na břeh! Jirásek měl starost:

"Tohle jste, hochu, neměl dělat. Co teď?"

Vyhlížel jsem prabídně. Připomínám jen, že jsem si k návštěvě Mistra navlékl zcela nové, před několika dny právě koupené, parádní pruhované kalhoty a nový žaket. Teď jsem tu stál jak hromádka neštěstí, nevěda, mám-li se smát či plakat.

Byl horký, srpnový den.

Takhle do města jíti nemohu. Rozhodl jsem se tedy rychle. Mistr mi ukázal čistý odtok, tvořící na opačné straně za můstkem čiperný potůček a já v jeho vodách šaty vypral a sušil pak na sluníčku jako hastrman.

A Jirásek, chtěje mně utěšit, vedl mne sám otcovsky na bezpečné místo, kde lze k rakům snadno a bez rizika. V přelomu písčité půdy s naneseným bahnem, ihned pod můstkem, jenž tvořil jakýsi vodopád, putovali raci na luční pastvu jeden po druhém...

A já za hodinu nevěděl, kam s tolika raky, rozměrů skutečně úctyhodných!

Do té doby zatím mi uschly šaty a já doprovázel Mistra do jeho osamocené hronovské vily. Při rozloučení vtiskl mi Jirásek stokorunu do ruky a pohladil mne po tváři.

Dlouho, dlouho jsem stál před zahradními vrátky, zmítán bouří nejpalčivějších pocitů, z nichž nejvyšší jmenoval se láska a druhý vděčnost! 

 

Revue měsíce ledna 2019

Alois Jirásek

Proti zlodějům

(1896)

Je všeobecně známo, že Alois Jirásek miloval historii, které věnoval téměř celé své literární dílo. Jiráska však zajímal i národopis, o čemž svědčí Jiráskův dnes již zapomenutý, avšak zajímavý článek o starodávných lidových kouzlech a zaříkání, který uveřejnil v roce 1896 sborník věnovaný studiu lidu českého v Čechách, na Moravě, ve Slezsku a na Slovensku "Český lid". Ani v tomto ryze odborném článku Jirásek nezapře vynikajícího a zasvěceného vypravěče.

První ročník "Českého lidu" přinesl zprávu p. V.Houdka o moravské knize o zaklínání duchů. Doplňkem zprávy té je pojednání dr.F.Kameníčka o "zaklínací knížce rožnovské" (Český lid, ročník II.).

Tuto podávám zprávu rovněž o čarodějné knížce, která však nejedná o zaklínání duchů a pokladech, nýbrž o kouzelných prostředcích proti zlodějům, jmenovitě o jejich přimrazení.

Rukopis ten bez titulu, bez obálky, novější dobou kdesi na venkově svázaný, mám z východních Čech. Je o 25 listech (osmerka), popsaných až na poslední tři stránky; je dvojího papíru a dvojího písma, nepočítaje dvou novějších receptů na posledních dvou stranách. Nikde žádného jména. Dle písma pochází z minulého století.

První tři listy, dle všeho zbytek nějaké větší složky, tužšího papíru jsou popsány kaligraficky, písařem patrně školeným. Ostatek napsala ruka v písmu méně zběhlá, ale zřetelně, ovšem s mnohými chybami. Dialekticky je zajímavo slovo "průní" (= první), obvyklé v severovýchodních Čechách. Vše v knížce jest opsáno, zdá se, z předloh starších, jak také svědčí slovo "stavení", zčásti asi z tištěných, jmenovitě část druhá a třetí, jednající o léčení dobytka.

Nejzajímavější jsou první tři listy, tvořící o sobě celek, jež jednají "o stavení zloděje". Hned za těmito listy je druhá, samostatná část, jež počíná se takto:

"Tuto se ponavrhuje pravé naučení myslivecké. Kdo je žádostiv štěstí míti, takto se v tom zachovati má. Předně ale víru tomu dáti má, nebo jak se praví, bez víry nic se dobře nedaří, to zkušeno jest."

"Následuje poznamenání kusů mysliveckých, jeden po druhým, jak následuje."

Několik nadpisů naznačí, o čem jednají:

"1. Abys měl štěstí na myslivost. 2. Abys dobře střílel. 9. Abys jen sám trefoval. 10. Abys všecko trefil."

Všech kusů je 27. Po nich je:

"Druhý naučení pro koňský dobytek z herbáře dobře vytažený a zkušený. Díl druhý."

Obsahuje kusů 31. Pak následuje:

"Díl třetí. Dobytek hovězí. Lékařství aneb naučení, jak se hospodář opatrný spomocti může."

"Kusů" je 13.

V části první mezi čarodějnými kusy mysliveckými jednají čtyři o zlodějích a jsou bezděky doplňkem toho "stavení zloděje" na prvních třech listech, o němž níže. Tyto čtyři kusy proti zlodějům jsou:

"Kus 13. Jakou má moc čekanka v měsíci červenci. Vezmi ji a dej sobě pod hlavu, v noci, uhlídáš zloděje i jeho činy."

"15.kus. Kdyby tobě zloděj něco ukradl, učiň toto. Vezmi řebík z umrlého koně a vraz ho do jeho šlápoty, to jest do jeho stopy a musí to zase přinésti."

"16.kus. Chceš-li, aby zloděj oslep. Vezmi sádla z divokého kance a omoč v něm dvě zrna hrachu, a když smáčet budeš, tak jmenuj všecky jména, a když na jeho trefíš, tak oslepne."

"17.kus. Kdyby tobě někdo něco vzal. Vezmi vlčí zub a čekankové listí a polož ho sobě pod hlavu ve čtvrtek a tak uhlídáš, který to vzal a kde to položil."

Ale nejsilnější je zaklínací "stavení zloděje" na prvních třech listech. Zní takto:

"Toto jest zem Páně a Matka má, já otvírám život její a kladu na mozek můj, aby všickni nepřátelé zadržáni byli, dokavad já nepřijdu sám. A počínám ve jménu Páně. Ve jménu Boha Otce, Boha Syna, Boha Ducha Svatého v Trojici nerozdílné, sedící na trůnu nebeském. Když Maria matka s Kristem Ježíšem a s Svatým Josefem z Betléma do Egypta odcházeli, Syn Boží se zasmál, i řekla mu Maria: Mé milé dítě, co se směješ? Odpověděl Syn Boží Kristus Ježíš: Má milá matičko! Zbojníci, kteří nás chtějí zamordovat, já chci a poroučím Petrovi vázati je. Svatý Petr řekl: Já chci zloděje vázati provazy a řetězy, vazbou železnou, tou, kterou Ježíš Kristus vázán byl.

Předně zaklínám a zavazuji vás, zlodějové a zbojníci, skrze hvězdu, kterou jsou svatí tři králové nad Betlémem spatřili, abyste nemohli odejíti, až spočítáte všecky hvězdy na obloze nebeské.

Podruhé zaklínám a zavazuji vás, zlodějové a zbojníci, skrze vodu Jordánskou, v níž Sv.Jan křtil Pána a Spasitele našeho Ježíše Krista, abyste nemohli odejíti, až spočítáte všecky krůpěje vody a písku na břehu mořském.

Potřetí zaklínám a zavazuji vás, zlodějové a zbojníci, skrze to slovo Boží, které k vám v den soudný vyřknuté bude na všechny zbojné a neposlušné, aby na vás padlo, a tak dlouho na vás leželo, pokavád nespočítáte všecky stromy a listí na stromech a kamení celého světa s těmi všemi slovy, které z úst mých vyřknuté jsou, abyste zakleni a zavázáni byli, abyste stáli jako kozlové a pařezové s složenýma rukama a skřiveným bokem, a tvář vaše ať jest jako uhel, nebe a země ať jest na vás složená a na vás tak dlouho, dokavád já sám nepřijdu a vás mým vlastním okem spatřím (sic) a s ním propustím. K tomu mně dopomáhej Bůh Otec, Bůh Syn, Bůh Duch Svatý vše jeden Hospodin na věky požehnaný. Amen."

Takto byl zloděj staven, zatčen, vlastně přimrazen. Tímto pak zaříkáním mohl zas uvolněn býti:

"Propuštění zloděje. Spatřil jsem tebe mým okem, já tebe rozvazuji s těmito slovy, s kterými jsem tebe zavázal: Jdi ve jménu Páně."

Slova sama nestačila. Rukopis dává naučení:

"K tomu musíš mít ocelového něco, táhni to pořád po zemi dokola, jak mnoho chceš obejít, a ty slova říkat. Když přijdeš zas na to místo, kdes začal, tak tu ocel tam nech ležet. Když ten zloděj tam bude stavený, tak tu ocel vem a šťouchni ho s ní a řekni: Jdi ve jménu Páně! A více neškoď!"

 

Revue měsíce prosince 2018

Eliška Krásnohorská

Vzpomínám...

(1921)

Sedmdesátiny Aloise Jiráska byly opravdu mohutně oslavovány - vždyť je slavil nejpopulárnější český spisovatel, a navíc v době čerstvě nabité svobody! Gratulací či vzpomínkou přispěla nejedna slavná osobnost - mezi všemi i významná představitelka ženského hnutí a proslavená spisovatelka Eliška Krásnohorská. Její příspěvek patří mezi neobyčejně originální a podnes působivé.

Jest možno odsouditi se k mlčení a neozvati se ani slůvkem z hlubiny srdce se deroucím, za chvil, kdy každému jest dovoleno blížiti se s pozdravem vyvolenci lásky a vděčnosti celého národa? Málem a přesnadno bylo by mě samo Fatum vyloučilo ze řady šťastných oněch kolegů, kterým dopřáno pokloniti se našemu vojvodovi a milovanému oslavenci, když Zlatá Praha, jejímžto četným ročníkům bylo základem nejedno monumentální arcidílo našeho básníka-historika, mě vybídla, abych do jejího oslavného čísla napsala "vzpomínku na Aloise Jiráska" - ano nejraději že "vzpomínku"!

Slovo to, tenkráte pro mně fatální, bodlo mne, pravíc mi tolik, jako že mlčeti musím, nepovolaná mezi vyvolenými, nemajíc na předního laureáta a miláčka národního vzpomínky ani jediné!

Kdybych ji měla, vzpomínku živou a osobní, což byla bych mohla ji zamlčeti v pestrých oněch nárysech, kterými jsem v Zlaté Praze již dříve načrtla své styky s tolika kolegy a kolegyněmi?

Zajisté byla bych se pochlubila, že jsem také osobně seznala našeho velikána Jiráska, jejž jsem ve skvělém jeho díle vždy hluboce a s upřímným nadšením ctila.

Že jsme se nikdy nesetkali, tím nebyl nikdo jiný vinen než svévole náhody - či snad vlastně české Fatum, jež má vůči nám literátům zvláštní své nemilostivé umíněnosti. Český spisovatel musí, jak známo, míti nějaké "přednější" povinnosti než literární a pohybovati se hlavně v jiném než literárním prostředí.

Tak i Jiráskovo profesionální povolání dlouho jej vzdalovalo Prahy a též zde pak jej poutalo tou měrou, že chtěl-li volných svých chvil využíti ku práci literární, nezbývalo mu ani času, aby vyhledával styků společenských, zajisté že ani v kruzích literátů.

Jako by aspoň mně to nějaký potulný šotek činil naschvál, stávalo se zpravidla, že v oněch literárních (i neliterárních) schůzích, kterým jsem kdy byla účastna, nikdy mi nebylo dopřáno sejíti se s naším pohlavárem, Aloisem Jiráskem.

Pietně jsem si jej pak jen představovala, kterak doma, po celodenní práci školní, při lampě nastavuje pracovní den večerem při studiu nad starými folianty a listinami, dle nichž upevňoval rázovité kontury a doplňoval oslňující detaily svých historických maleb. Ale sama snad vpadnouti do zátiší jeho pracovny, vyrušiti jej z klidné práce a uloupiti mu nenahraditelnou její chvilku, to nejen že by se bylo příčilo mé povaze vůbec, bylo mi však znemožněno i výstrahou, kterou mi dávala hořkost vlastních zkušeností nabytých z bezohlednosti jiných.

Zaútočila jsem sice na Jiráska písemně snad více než jednou a vděčně si připomínám, že např. v záležitostech "Minervy", při zakládání tohoto ústavu, byl mistr náš mezi těmi, kdož mu propůjčili mravní svou podporu. Ale osobně jej vyrušovati a obtěžovati - toho jsem se nedopustila nikdy.

A přece jsem se o to kdysi aspoň pokusila, s nezdarem však, který ještě dnes mi dokazuje, že mezi mnou a Jiráskem stál jakýsi šotek, jenž místo příležitosti k setkání s drahým mistrem uchystal pro mne jen tajný svůj výsměch.

Bylo to asi roku 1884, když jsem s přítelkyní svou dlela na prázdninách v Ústí nad Orlicí. Vyjely jsme si na výlet do Potštýna. Nechaly jsme koně odpočívati v hostinci pana Hostinského, strýce proslulého hudebního estetika dr. Otakara Hostinského, a šly jsme se podívat na malebnou zříceninu hradu, na kolosální staré lípy potštýnské a mířily jsme ještě jinam pěknou silnicí, chvilkovým deštěm příjemně pokropenou.

V tom se ve mně zarazil dech, ale radostně.

Naproti nám kráčel mladý muž sličné, plavým vousem vroubené tváře a zdál se býti velmi zamyšlen. "To je Jirásek", řekla jsem tiše plesající své družce; "zcela takový vzhled mají všecky jeho podobizny! Snad se nepohorší, zastavím-li jej?!"

Přítelkyně má byla silně krátkozraká, zblízka však rozeznala přece, že vrstva silničního prachu jest na černém mém obleku nedávným deštěm malebně vzorkována, i řekla nedůvěřivě:

"V takové parádě..." "Co na tom?" usmála jsem se jen a potěšena, že se šťastně setkám s Aloisem Jiráskem.

Avšak čím blíže, tím určitěji jsem viděla na tváři neznámého pána výraz nepřívětivý, mračný, podezřivý, který mě téměř omrazil. 

"Ne, to není, nemůže býti Alois Jirásek", pomyslila jsem si s plnou přesvědčeností; "tak pohrdavě a přísně by Jirásek nehleděl ani na zločince!"

A rychlým obratem změnila jsem směr svých kroků od něho pryč.

Cestou jsem přemítala, proč se cizí onen pán tak odpudlivě na mne díval?

Ale družka má, když došla neznámého dost blízko, takže i přese svou krátkozrakost rozeznala rysy jeho tváře, tvrdila pak, že jest to vtělená, oživená podobizna Jiráskova. Dojímalo mne to skoro nervosně.

Když jsme se pak vrátily do hostince, zeptala jsem se pana Hostinského, není-li snad náhodou pan profesor Jirásek v Potštýně; zvěděla jsem, že není; pověděla jsem našemu hostiteli, jaké setkání jsme měly na silnici, i byla jsem tázána, jaký oděv měl na sobě cizí onen pán, a vylíčila jsem jeho úbor od hlavy až k patě.

"Aha, již rozumím!" zasmál se pan Hostinský; "slečny potkaly našeho pana barona. Ano, baron Dobřenský jest panu profesorovi Jiráskovi neobyčejně podoben, jako bratr bratru."

"A já také rozumím," důrazně dodala má družka, hledíc na mne káravě; "pan baron viděl se blížit slečnu tak vyparáděnou, že si asi myslil: ta bude ode mne chtít vyžebrat pětku nebo desítku, a proto se tak mračil. Podruhé se nechtějte v takové parádě někomu představovat!"

Zasmáním ukončila se tato příhoda, a nejvíce se asi při ní smál onen šklebivý šotek, jenž ani nikdy jindy mi nedopřál spatřiti mistra Jiráska tváří v tvář.

Však nebyl jen šotek sám příčinou, že za celý můj dlouhý život, za tolikero již desetiletí, jež mě vidělo oháněti se perem, nebylo mi souzeno setkati se s naším literárním vojvodou, k němuž mé zraky byly neustále upřeny jako k zářivému, hřejivému našemu slunci. Mně samé zdá se neuvěřitelno, a přec to pravda, že jsme se nikdy osobně nesetkali.

Jestli přirozeno, že v národě méně četném vedle národů velkých jsme si navzájem všichni bližší, jsou zase v těsných našich poměrech příčiny, pro které někdy býváme si i nedobrovolně vzdálenějšími než příslušníci národů největších.

Ale nechť vzdálena či blízka, vždy celou duší jsem i byla jsem oddána velikému našemu tvůrci monumentálních, vrcholně pro národ náš slavných a důležitých děl literárních, na jejichž neumenšené výši stojí občanská, vlastenecká, republikánská zásluha největšího našeho představitele, mluvčího a předbojníka, nesmrtelného Aloise Jiráska.

Budiž mu přáno uzříti vlast, pro niž žije, tvoří a láskou plane, v plné její slávě, síle a bezpečné svobodě, za níž dosud bojuje, s láskou i vděkem hledíc na něj, vznešeného svého bojovníka!