Revue

  

Revue měsíce dubna 2020

Vincenc Vávra

S Mistrem Aloisem Jiráskem v Hronově naposledy dne 15.7.1929

(1930)

Jiráskovo úmrtí před 90 lety bylo mimojiné impulsem k zveřejnění celé řady zajímavých vzpomínek na Mistra, jeho život i dílo. Dodnes jsou cenným svědectvím o klasikovi české literatury, kdy přímí pamětníci, kteří Jiráska znali, již nežijí, a Jirásek se stal téměř mytologickým spisovatelem - o to víc je vítaná každá dochovaná osobní vzpomínka, zvláště když je spontánní a upřímná.

V pondělí dne 15.července vyjel jsem se synovcem C. ze Lhoty pod Hořičkami v důkladné selské bryčce ráno již o 6.hodině, abychom do Hronova dorazili před 11.hodinou. Počasí bylo mlhavé a dosti chladné. Jeli jsme, jak obyčejně, na Českou Skalici, dále bojištěm z roku 1866 stále výše přes Kleny, Vysokou k St.Městu, přes Náchod, Babí, Velké a Malé Poříčí bez zastávky, mimo v Klenech u příbuzných, do Hronova, kam jsme se dostali v 10 hodin.

Koně a bryčku nechali jsme "U Sokola". (Tam podle kroniky Jiráskovy "U nás" bývala známá Langrova hospoda.)

"U Sokola" čekali na mne příbuzní D. se společností turistů a turistek z Brna, kteří právě tam došli z Nízké Srbské severně od Hronova. Bylo těch Brňanů dvanáct, všichni mimo jednoho povolání učitelského, nadšení ctitelé "našeho Jiráska", jak my krajané ho nazýváme odedávna. Znali jeho spisy, jeho nadšení pro národ, tuhou, vysilující jeho práci na probuzení českého vědomí, které vedlo naše legionáře do bojů za osvobození naše z dlouhého otroctví od roku 1526, znali Jiráskovu statečnost v hrozné válce světové, znali význam "Bratrstva" pro porobené Slováky a tím pro budoucí svobodnou republiku československou. Ti brněnští nadšenci osobně dosud neviděli Jiráska a toužili ho alespoň zdáli spatřiti.

Jirásek již roku 1922 stěžoval si mi do přibývající krátkozrakosti, nedoslýchavosti a do různých obtíží tělesných.

Roku 1925, kdy jsem u něho byl v srpnu v Hronově, vypravoval mi, že byl v sanatoriu v Podolí u Prahy na léčení celých pět neděl a že dne 10.srpna odjel do Hronova. Hned mi na pohlednici psal, abych přijel, že se těší na shledání naše. Již tentokrát nepřijímal cizích návštěv, od roku pak 1927 jen své přátele.

A přece musil jsem mu oznámiti, že by ho ctitelé brněnští rádi spatřili.

Ohlásil jsem se vizitkou, a hned mě radostně přivítal, že právě odešel lékař, takže budeme moci spolu déle si pohovořiti. Chvíli jsme seděli v útulném salonku, ptal se na novinky v Brně, vypravovali jsme o katastrofální zkáze Ratibořic strašnou náhlou vichřicí dne 4.července, když si vzpomněl na mého synovce C., jaké on má škody v sadě i na budovách, a zdali přijel se mnou. Řekl jsem mu, že čeká před brankou. Otevřel okno a chtěl ho zavolati, a tu spatřil ten houf na silnici. Podrobně jsem mu vyložil, oč jde, a byl velmi potěšen, přímo rozveselen.

Vzal si čepici, doutník mu ještě neuhasl, kráčeli jsme cestičkou květnice k brance.

Jeden pán z Brňanů, úředník, jako turista ovšem měl výborný fotografický malý aparát a zachytil nás. Jirásek sám otevřel dvířka, přistoupil k C., aby mu podal ruku, ale té se chopily dámy, chtějíce mu ji políbiti.

"Ale ne, to ne, to nejde, abyste mi ruku líbaly," bránil se, ale již se stalo.

Hovořil se všemi, radostně se usmíval a když spatřil dva studentíky profesora P., pohladil je po hlavě a po tváři, napomínal je, aby byli hodní, poslušní a pilní na radost rodičů a pro svou vlastní budoucnost.

Tak se mu mezi Brňany líbilo, že těžko se loučil, že jim srdečně děkuje, že z takové dálky přišli, aby ho spatřili, on že již Brno neuvidí, ač by rád tam si zajel, kdyby nebyl tak nemožný --

"A nic se mnou už není", dodal smutně.

Viděl jsem, jak dámy slzely, a páni sotva slzí se zdrželi.

Byla to krásná chvíle pro nás všecky tak pohromadě. Na ten okamžik nezapomene z nás nikdo.

Vrátil jsem se s Jiráskem do vily, hovořili jsme dále, tázal se na dr.H.Bulína, jako vždy, a že ho pozdravuje. Pokaždé na odchodu nabízel mi doutníky na cestu, on že rád si zakouří, ale jen dopoledne jeden, druhý odpoledne.

Co jsme tak seděli, vzpomínal drahé pečlivé své choti, která mu chybí ve všem, ač je dobře obsluhován - oči se mu zarosily.

Ať prý zcela jistě za rok zase přijedu, což jsme si svatosvatě slíbili...

Vrátil se do svého Hronova v průvodu královském, jakého dějiny naše dosud neznaly. Vrátil se mezi své jako génius národa, buditel poslední, nejslavnější. Jak hájil práv našeho rodného jazyka, to nechť je národu odkazem nejcennějším, nejdražším. Kdo necení si rodného jazyka, si ho neváží, odkopává od sebe matičku svou rodnou, dopouští se nejpotupnějšího hříchu na světě proti Bohu a přírodě, vrhá se do otroctví cizáckého. Pravdu má Fréd.Mistral, slavný básník provensálský:

Kdo se drží svého jazyka, drží klíč, který ho zbaví pout. Kdo se drží svého jazyka, drží klíč svého vězení. Co štítem jediným nám v těžkém boji bylo? Naše řeč.

Když jsem odcházel, podával mi hrst pěkných doutníků.

Vezmu je, dím, ale ne pro sebe, Brňané si je dobře uschovají na památku, že jsou od tebe, kdy jsi tak mile se s nimi bavil. Usmál se tomu a podotkl, že jistě dámy o ně budou žádati, a ty že si je uschovají pečlivě.

Když jsme se objali a políbili, oči obou nás se zarosily...

Šli jsme všichni na nový hřbitov k hrobce paní Marie Jiráskové i na starý podívat se na památné pomníky osob z kroniky "U nás", nejprve ovšem k pěkně udržovanému pomníku bývalé židovky Justynky Levitové.

Byla hodina odpoledne, když jsme se vrátili k "Sokolu". Tam jsem měl melu s doutníky - nejprve se skutečně přihlásily dámy - rozdal jsem je všechny...

Hosté se vrátili do Nízké Srbské, druhý den zašli až na Ostaš a Hejšovinu, kde přenocovali, a pak pěšky rychlým krokem přes Náchod, Peklem s krásným hotelem do Nového Města nad Metují a vlakem do Brna.

My dva bryčkou jeli jsme na Rtyň nedaleko od "Devíti křížů" na Havlovice, Úpici, kde jsme se zastavili, přes Libňatov na Hořičky. Bylo již tma, když jsme dojeli domů.

Největší spousty tam vichřice způsobila na Maternici, na Žaltmanských kopcích; Hronov vichřicí neutrpěl.

Jirásek pohlednicí s vlastní poslední velmi zdařilou podobiznou oznamoval, škoda prý, že jsme nezůstali déle...

 

Revue měsíce března 2020

T.Černovský

V úmrtním pokoji

(1930)

12.3.1930, před devadesáti lety, zemřel ve svém pražském bytě Alois Jirásek. Celá země truchlila - vždyť odešel tehdy nejoblíbenější český spisovatel, který se navíc nebál v těžké době světové války pozvednout svůj hlas pro vznik samostatného státu! Jiráskův pohřeb se stal jedním z největších v českých dějinách. Svého milovaného Mistra doprovázely na jeho poslední cestě davy lidí. 

Za středečního svítání, rytmus kroků lidí jdoucích do práce, řev klaksonů a hluk aut a tramvají, ženoucích se Resslovou ulicí k Vltavě, byly poslední písní, která Aloise Jiráska ukolébávala v spánek nejhlubší, z něhož již nepřišlo probuzení.

Když necelé dvě hodiny po jeho skonu stojíme v úzkém pokojíku, v jehož zašeřelém rohu na nízké posteli dotlouklo jeho srdce, doléhá na nás hluboký smutek, jaký ještě ve větší míře tlačí se do duše a očí nejbližších příbuzných. 

Všichni jsou delší dobu obávanou a právě ve skutečnost proměněnou smrtí nejistí a zmatení. Jen Jiráskův zeť zůstává pevným a neotřeseným a tím, s utajovanou bolestí, jediným, kdož je schopný ovládat činnost v rozrušené domácnosti.

V zatemnělé přízemní světničce, do níž se okny vtírá ruch a překotný hukot ulice, vybavené nejnutnějším nábytkem a velkou knihovnou, vyplněnou menšími a většími vázanými svazky knih, leží velký mrtvý, jehož drobné tváře se ztrácejí v bílém šátku.

Pod pokrývkou, na níž leží několik růžových a žlutých kvítků, rýsuje se pravá ruka, modelovaná dlouholetou prací a vypravující do světa tolik vzácných děl, jež budou navždy zlatým písmem zapsány v dějinách československé literatury. Vedle na židli je růžová kytice.

Ve vráskách, seběhnuvších se mezi obočím a posledními chvílemi ještě prohloubených, tají se jistá životní přísnost a neměřitelná moudrost. Smrt, jak řekl Ruskin, má mdlé tóny a ty jsou zde nyní na všem a nejvíce se usadily v Mistrově tváři. Smrt byla pro něho nejtěžší únavou, proti níž již se nemohl vzchopit.

Byla to současně pro něho jediná životní bitva, ve které podlehl. V obličeji však, až na pergamenovou barvu, není ani stopy po prohraném zápase.

Ošetřovatelka celou noc, když všichni ostatní usnuli, bděla u jeho lože a tak se stala jedinou svědkyní okamžiku, kdy smrt pomalu a opatrně zhasínala plamen jeho života. Krátkou poměrně chvíli po jeho přechodu do nenávratna, mladičká vnučka Jiráskova v blankytně modrém pláštíku a s tvářemi posetýma slzami, roztřeseným hláskem vypráví, jak dědeček předešlého dne ztrácel vědomí, přerývaně oddechoval a jaké smutné ráno všem připravil.

Ve světničce, jaké si prostší ani není možno představit, několik skloněných hlav se neslyšně a snad beze slov modlí, ve vědomí ztráty, jež byla způsobena odchodem poutníka, který procházel dějinami, aby stavěl nezlomné památníky největším údobím minulosti svého národa, oráče, který zabral jednu z nejhlubších brázd v životě národním, světlonoše, vysoko nesoucího svou pochodeň, a buditele, jakých má národ málo a jací se rodí v šťastných stoletích.

Tklivé, posvátné ticho, v němž je zesnulý potopen a které až děsí, je rozbíjeno vzrušenou písní ulice...

 

Revue měsíce února 2020

Dr.V.Minařík

Hronov je město Jirásků

(?)

Jiráskův rodný Hronov je místem, které je spjato jak se slavným spisovatelem, tak i s jeho rozsáhlou rodinou - ostatně o tom svědčí dobový článek.

Hronov je město Jirásků. Aloise Jiráska zná každý. Ale kromě spisovatele, který dal svému městu jméno, je tu ještě mnoho Jirásků. Dokonce tolik, že jim ti ostatní přidávali různá přízviska, podle kterých je poznávali.

Otec Aloise Jiráska se jmenoval Podkostelní Jirásek. Pak tu byl Hamburák, Dlouhý, Hospodář, Řemenář, Celestýn.

Jednomu říkali Itrnička, jinému Dvorský, Punčochář, Šňupák a Kůtě. Dokonce také Bulíček a Neřád, jak je zaznamenal ing.Freiwald v almanachu Jiráskova Hronova. Sotva si už dovedeme vysvětlit, proč se některý Jirásek jmenoval Mitchen nebo Zumacha, jiný Fefrlandský a jiní zase Sejtko, Šulifár.

Aspoň o jednom se však dovídáme, jak dostal své přízvisko. Byl to tkadlec Jirásek, který si koupil v dražbě klobouk. Ten klobouk byl po učiteli a tak tkalci Jiráskovi do smrti jinak neřekli než Tonda Učitel.

Při jednom sčítání lidu bylo v Hronově napočteno devět procent Jirásků. Dnes ovšem Jiráskové nemají takový podíl v obyvatelstvu, ale je jich hodně, asi stopadesát až dvěstě rodin.

Také starosta města se jmenuje Jirásek. A jdete-li přes most a jdete s otevřenýma očima, všimnete si nápisu v kameni, že most stavěl Dr.inž.Fr.Jirásek; ten sice není z Hronova, ale co naplat, je také Jirásek.

I v muzeu se setkáte s Jirásky. Je samozřejmé, že především s Aloise Jiráskem. Ale jinde, kde jste to docela nečekali, najdete ozdobnou koženou přezku, jakou nosili formani, a na ní pěkně vyznačené jméno majitele: Anton Irasek.

Ti všichni Jiráskové tu udělali kus své práce. Ale stačil jeden z nich, aby proslavil své rodné Padolí, jak nazval Hronov v kronice "U nás" Alois Jirásek.

A také pro toho tu měli přízvisko: pan rada. Dnes ovšem jinak: Mistr.

A už se nemusí víc říkat. V Hronově, řeknete-li Mistr, nemůžete vyvolat nedorozumění; tady se tím může myslit jenom Alois Jirásek.

Jiráskovo dílo ovládá Hronov víc, než dílo kteréhokoliv jiného spisovatele jeho rodné město. Na domech, které byly vystavěny na místě starých domů, známých z kroniky "U nás", jsou tabulky, které to příchozímu oznamují. Také na plotě pod farou je označení "Stará škola". Tak je označeno, kde byl prouzovský domek, z něhož pocházela Jiráskova matka, rozená Prouzová, tak jsou označena i jiná místa. A přece se před lety stala příhoda, která vyhlíží docela anekdoticky.

Turista, který navštívil město, se chtěl podívat, kde je domek hodináře, ochotníka i hudebníka Antonína Knahla, o němž Jirásek psal jako o Antonínu Kalinovi. Zeptal se tedy hostinského (není již v Hronově, aby nebylo nedorozumění), kde je tady domek hodináře Knahla. Hostinský, který si hleděl asi víc pípy než Jiráska, mu dobromyslně řekl:

"Jó, hodináře Knahla? Tadyk v ulici je ňáký hodinář, ale jmenuje-li se Knahl, to zrouna nevím."

A nedovedl pochopit, proč se host mračil.

Hronov je město, o němž jeho vlastní obyvatelé dobře nevědí, kde začíná a kde končí.

Tvoří totiž spolu s okolními obcemi Žabokrky, Poříčem a Zbečníkem jedinou obydlenou oblast, která má celkem asi 11.000 obyvatel. Z toho Hronov má 4.400 obyvatel. Mezi Hronovem a těmito přilehlými obcemi však nejsou zřetelné hranice, natož aby tu byla volná prostranství, podle nichž by se poznalo, kde jedna obec končí a druhá začíná.

Hronov je takové divné městečko, že jdete od domu k domu, prohlížíte si výklady, pozorujete lidi, ale nevíte, že už pěknou chvíli nejste v Hronově, ale v některé přilehlé obci; tak dokonale ty obce přilehly.

 

Revue měsíce ledna 2020

Josef Mikuláštík

Jak vznikl Jiráskův F.L.Věk

(1930?)

Přestože nebyl Alois Jirásek ve své podstatě příliš společenský typ, měl mnoho známých a přátel, a to napříč všemi vrstvami obyvatel. Zajímavé jsou vzpomínky duchovních, ať katolických či protestantských, na Aloise Jiráska - tak jako tato vzpomínka, otištěná v časopise Jednota bratrská.

Hned prvního roku, když jsem přišel jako mladý vikář do Potštejna, měl jsem příležitost seznámit se s Aloisem Jiráskem, který byl tenkrát profesorem na gymnasiu v Litomyšli.

Docházel jsem tam, abych navštívil občas tamní členy, kteří se s některými katolickými přáteli shromažďovali u bratra Janke. Bratr Janke byl chudý obuvník, zato velmi živý a horlivý bratr, o němž lze říci, že byl solí a světlem svému okolí. Vidím ho dosud, jak tvář jeho zazářila, když vypravoval o tom, jak veliké věci Pán s ním učinil. 

Z profesorů zajímali se o něho zvláště Jirásek a Appelt. V rodině prof.Appelta seznámil jsem se poprvé s Jiráskem a poznal v něm hned našeho dobrého přítele. Po roce byl jsem povolán z Potštejna do Ústí nad Orlicí, abych převzal správu filiálního sboru ústecko-lanškrounského.

Práce v Ústí nad Orlicí nebyla lehká, mnohé překážky stavěly se nám tu v cestu, nemluvě ani o zlehčování našeho díla, nadávkách a posměchu, jež nám bylo snášeti.

V katolickém kostele téměř každé neděle se proti nám kázalo, byloť Ústí snad nejklerikálnější město českého východu. Než Pán byl s námi a nedal nám přijíti k zahanbení. Práce se slibně vyvíjela a ze 16 členů bylo jich po letech 90, kteří k ústecké skupině náleželi.

Do Ústí dojížděl k letnímu pobytu první redaktor "Zlaté Prahy", prof. F.Schulz s rodinou. Když tam přijel poprvé, ptal se také, kde je bratrská modlitebna. Nebylo to tak snadné na nás se doptat.

Jakýsi muž na náměstí se na něho utrhl a pravil, že neví. Nato prof.Schulz rozhorleně:

"A to jste Čech, když to nevíte? O takové věci má vědět každý člověk!"

Toho se milý občan nenadál a pak teprve Schulzovi pověděl, že tam v té a té ulici je jakási modlitebna, a že těm lidem, kteří tam chodí, říkají "hoprťáci", přezdívkou to, jež se po dlouhá léta udržela.

Rodina Schulzova byla ve velmi přátelském poměru k Jiráskovi.

Jednou poctili mne oba návštěvou. Měli jsme právě malou konferenci, ke které přijeli bratři E.Schmidt z Potštejna, br.Bernhard z Dubé a tuším také br.Hartwig z Čermné. Všichni se těšili, že se mohou s oběma pány seznámit, zvláště pak s Jiráskem.

Nevím už, o čem se hovořilo, jen to jsem si zapamatoval, že najednou obrátil se br.Bernhard k Jiráskovi a pravil:

"To by bylo něco pro vás, pane profesore!"

A začal mu vypravovat o jakémsi Hekovi z Dobrušky, který se po delší dobu zdržoval v našich sborech v Nízkém a Ochranově a posléze v Kyšperku.

Jirásek poslouchal s velkým zájmem a když br.Bernhard dopověděl, řekl, že by byl velmi povděčen, kdyby mu pánové opatřili nějaká bližší data. Podařilo se to, nemýlím-li se, hlavně bratru Schmidtovi.

Také Jirásek sám začal hned sbírati materiál, z něhož pak povstalo velkolepé dílo - "F.L.Věk".

 

Revue měsíce prosince 2019

František Páta

Za paní Marií Jiráskovou

(1927)

Svou ženu Marii, rozenou Podhajskou, potkal Jirásek v Litomyšli - zde se i 12.8.1879 vzali. Spolu žili až do Mariiny smrti v roce 1927. Marie byla Jiráskovi věrnou a oddanou manželkou, její smrt Jiráska hluboce zasáhla. Je velkým štěstím, že se dochovalo několik krásných vzpomínek na oba životní partnery - zde na jejich seznámení a svatbu.

V "Klubu přátel a rodáků Litomyšle v Praze" vypravoval pan Jan Vondra, papírník ze Skořepky, své vzpomínky na Litomyšl před 50 lety, na tehdejší události a význačné osoby. Všichni, o nichž vypravoval, odebrali se již na věčnost, zanechávajíce po sobě jen vzpomínku.

Nakonec zmínil se i o mistru Jiráskovi, tehdy mladém suplentu gymnasijním, na něhož si nejedna litomyšlská panenka myslila. Ale Jirásek již volil. Píše sám o tom v "Pamětech":

"Odehrály se," abych užil slov Šmilovského, "v srdci i ony dějiny, z kterých se proudí největší slasti i strasti."

"Utěšený zjev mladičké, sličné dívčiny okouzlil mysl, jímal srdce. Nastaly tiché převraty, pak chvíle rozhodnutí. Přišla na starém Karlově o studentském plesu v lednu toho roku 1878. Pak jsem začal vynechávat besedy u dobré, staré paní Wildrové."

A o tom vypravuje pan Vondra, neboť jako malý chlapec býval "poslíčkem lásky".

Narodil se totiž v domě č.59, na náměstí u Kalesů. V domě tom bydlil pan Podhajský s chotí, se synem a dcerou Marií.

"A do té dcery se zamiloval náš profesor a přicházíval vždy zadem přes Vale u řeky Loučné. Vždy se nás tázával: Viděli jste slečnu? A my hned jsme běželi jako vítr, abychom slečnu o tom uvědomili."

I svatbu jeho pamatuje. Ta byla v srpnu 1879.

Sám vlastenecký děkan A.Šanta - páter Antonín z "Filosofské historie" - oddával mladý párek. A o té svatbě a předcházejících ohláškách vypravuje přítel Jiráskův, ředitel pedagogia Josef Šimek ve svých pamětech (vyjdou letos nákladem "Českého čtenáře"), kterak je oslavili. Jako akademik i jako suplent chodil rád na kruchtu děkanského kostela, aby si o velké zahrál. Horlivými členy hudebního sboru kostelního byli i profesoři Novák a Kvítek. Zato hudebníci měli je rádi a s ochotou vyplnili, oč je požádali.

Když byly r.1879 ohlášky, "spuntoval" Šimek tzv. intrády, právě tehdy v Litomyšli zavedené.

Když tedy po třetí páter po kázání ohlásil:

"Ve stav manželský vstoupiti míní Alois Jirásek, svobodný profesor a Marie Podhajská, svobodná",

spustili ohromné intrády, jakých kostel dlouho neslyšel. Profesor Kvítek a hudebník Míček troubili na klarinu, Šimek bubnoval na tympány. Páter musil dlouho čekati, než mohl dále pokračovati, zatímco přítomní věřící byli u vytržení, o kterou osobnost tu běží.

Jirásek a jeho snoubenka se "slavnostním hlasatelům" čestně revanšovali.

V den svatby nečekaně se objevil v bytě Šimkově nynější lékař na Král.Vinohradech Dr.A.Kurz a odvezl jej a kolegu Kvítka k hostině svatební, kde se veselili s ostatními ze štěstí dvou mladých lidí. Profesor Kvítek, rodák táborský, zazpíval dvě jihočeské písně. Jedna byla "Jaké je to hezké, dva kováři v městě, dva kováři na rynku; jeden může kovat, druhý zas milovat kovářovu Nanynku", druhá byla "Kdybych věděl, má panenko, že má budeš, dal bych tobě cestu dláždit, kudy půjdeš; cestu dláždit dlaždičkama, kudy půjdeš má panenko, s družičkama."

Byla to pro Jiráska, jak sám v pamětech píše, důležitá událost - sama sebou prostá, v životě jednotlivců však památná.

"Ta ona stránka mých prací jest ohlasem těch dob, v té oné scéně světlá stopa milé dívky, roztomilé, mladé ženy oddané..."

A po 48 let tiše, nehlučně provázela svého chotě, nevystupujíc na veřejnost z kruhu rodinného, věnujíc se cele dětem a svému muži, jsouc mu oporou, když na něho doléhala práce ať školská, ať literární, jsouc ošetřovatelkou pečlivou, když nemoc některého z miláčků jejích postihla. Vděčně ji Jirásek vzpomíná ve II.díle svých "Pamětí", věnovaných ne bez úmyslu "Své ženě a svým dětem".

Postavil jí tu, širší veřejnosti jinak takřka neznámé, nejlepší pomník. Budiž jí země lehká!

  

Revue měsíce listopadu 2019

Prof. Ladislav Syllaba

O Jiráskově nemoci

(1930)

Známý český lékař prof. Ladislav Syllaba (1868-1930) byl za svého života významnou osobností nejen v odborných, lékařských kruzích. Angažoval se i politicky, podílel se na vzniku a utváření nové republiky. Byl také lékařem prezidenta Masaryka. Ale nejen jeho - staral se i o Aloise Jiráska. Zemřel ve stejném roce jako Jirásek - na rozšířený plicní zánět. Poslední rozloučení s ním se konalo v Panteonu Národního muzea, což svědčí o mimořádné úctě, kterou k němu národ cítil. Po Jiráskově smrti dne 12.3.1930 poskytl médiím podrobnou zprávu o jeho zdravotních problémech a smrti.

Mistr Jirásek začal trpěti obtížemi od zvětšení prostaty již před nějakými osmi - deseti lety. Časem se obtíže zvětšily, objevil se zánět měchýře a v létě 1925 se vyvinul obraz akutní urosepse. Bylo řešiti otázku operace. Mistr konsilium chirurgů připustil, ale ještě před konsiliem operaci energicky odmítl. Profesor Kukula, přihlížeje ku věku Mistrovu - bylo mu tehdy 74 let - na ni nenaléhal. Učinilo se příslušné trvalé opatření, při němž se zánět měchýře zmenšil, příznaky akutní urosepse vymizely a Mistrovi se dařilo subjektivně poměrně dobře.

Svůj stav snášel s heroismem, jejž nebožtík Thomayer, věrný a nejbližší přítel Jiráskův přes 50 let, vždycky s úctou obdivoval.

Těžkou ranou bylo pro Mistra úmrtí jeho vzácné choti a neméně vzácné opatrovatelky před třemi roky, ale Mistr se i přes ně při vší své velké bolesti přenesl s hrdinnou rovnováhou. Přes léto v Hronově vždycky okřál.

Letos se však vrátil méně zotavený než jindy. Byl zřejmě sešlý, ubývalo mu sil, jeho obvyklé procházky na nábřeží se synem stávaly se kratšími a kratšími. Při poslední mu nohy vypověděly službu. Přestalo mu chutnat kouřit, později i jíst; celková sešlost s anemií, s edémy bérců a s nechutí k jídlu svědčily při zhoršeném zápalu měchýře o vleklé urosepsi.

Mistr začal polehávati, poslední dny lůžka vůbec neopouštěl. Přesto byl duševně kupodivu pohromadě. V den narozenin prezidentových se zajímal ještě o jednotlivosti dne. Při úterní lékařské návštěvě poznal lékaře, rád od něho slyšel, že se zase uzdraví, poděkoval se stiskem ruky za návštěvu.

Jak byl velký v životě, tak byl velký i v nemoci!

 

Revue měsíce října 2019

J.Puchmayer

Co s námi mluvil Alois Jirásek

(1918)

Alois Jirásek poskytl ve svém životě jen pár rozhovorů - o to jsou vzácnější a zajímavější. Přece jen doba klasických interview, na jaká jsme dnes zvyklí, zdaleka ještě nezačala... Tento rozhovor vyšel dne 13.4.1918 v periodiku "Večer".

Těsně před velkou manifestací v Praze, na níž náš velký spisovatel románů historických bude bráti záslužně podíl tak význačný, navštívil jsem Mistra Jiráska, abych pro list náš přinesl několik jeho slov a zvěděl pro čtenáře naše, jichž všech jest zajisté autor husitských románů, "Filosofské historie" a "F.L.Věka" miláčkem, nového něco o tom, co tají jeho pracovna.

Mistr Alois Jirásek, jenž vyšel mi vlídně a se skromností, veliké muže vyznačující, vstříc a s úsměvem vyslechl naše přání.

"Bohužel, na tuto vaši otázku, na čem pracuji, nemohu vám sděliti takřka ničeho. Chraniž Bůh, že bych chtěl se tajiti. Ale nám vlastně nyní nic na práci."

"Zcela nic, mistře?"

"Nu - zabývám se teď jen "Husitským králem" - jsou tu některé potíže, musil jsem k němu také houževnatě sbírati a studovati prameny. Nevyčerpává to všechen můj čas, nikoliv. Ale věřte, co mi schází - je nálada, klid k práci potřebný. Je těžká, vážná doba, plná rozrušení a rozčilení pro českého člověka. V těch chvílích pohnutých je těžko psát tak, jak jsem si zvykl. Ulpěl jsem tedy na "Husitském králi", a nepíši pro okamžik nic víc."

Alois Jirásek dodal jako mimochodem:

"Ovšem, uznáte - je zde také věk můj - stáří. Není, jak bývalo."

Ale pak kvapně:

"Než, to by přece nevadilo - psal bych přece rád a pilně - proč vskutku nemohu, řekl jsem již."

"Aspoň literární plány..."

"Ó, také těch dnes není. Snad později."

"Také pro divadlo nepíšete nic?"

"Nikoliv. Zatím nic. Vždyť práce na divadelní hře vyžaduje ještě větší soustředěnosti, než psáti povídky a romány. Ovšem, v rámci slavnostního cyklu květnového, jak v divadle říkají, mají býti provedeny mé hry "Jan Hus", "Jan Žižka" i s poslední, nedávnou ještě, "Roháčem z Dubé". Ten je nyní censurou propuštěn - nikoliv bez škrtů."

Rozhovořili jsme se potom o pražské censuře, na niž si Jirásek trpce stěžoval. 

"Roháče mi tady v Praze seškrtali původně tak, že nebyl by mohl býti vůbec dáván."

"Lid náš těší se tedy zatím jen z dosavadních vašich zlatých knih. Těší vás jistě, mistře, všechna ta láska a příchylnost, již k vám osvědčuje?"

"Ano - jsem rád, jsem šťasten, že práce moje došla porozumění a ocenění," odvětil Jirásek zřejmě pohnut. Ale okamžitě zadívá se na mne a praví žertovně:

"Ale - vy umíte zpovídat! Jsem jako ve zpovědnici."

Tím, jako by mne z čehosi usvědčil, přetrhl mi interviewskou nit. Nechtěl jsem už klásti otázek. Mistr hovořil se mnou chvíli ještě - také o rozšířenosti našeho deníku, na způsob jeho vedení a vydávání se horlivě vyptávaje a dokládaje, že s tímto deníkem lidovým setkává se všude, i za svého letního pobytu. Ocenil přímo výhody jeho zhuštěnosti a pohotovosti novinářské pro tisíce čtenářů.

Rozloučil jsem se s mistrem, jehož prosté vystupování zanechává nezapomenutelný dojem, několika slovy o sobotní manifestaci, na niž se Alois Jirásek velice těšil.

 

Revue měsíce září 2019

J.Šolina

Alois Jirásek ve svém rodišti

(1928)

Zajímavou vzpomínku na poslední roky života Aloise Jiráska zanechal jeden z jeho hronovských sousedů - je bezprostřední a srdečná.

V klínu krásné přírody, kde mezi kopci a stráněmi se vine Metuje, kde lesy dýší zdravou vůní, žije vždy přes léto v úhledné vilce za městem náš vítaný host, milovaný Alois Jirásek.

Kol vilky dokola je zahrada pečlivě pěstěná, kde v létě kvete na sta květinek, zvláště růží, jichž je Mistr nadšený přítel. Zahrádka jest mu radostí; rád se prochází po klikatých stezičkách, shýbá se nad záhonkem, aby se pokochal jeho krásou. Neutrhne zbytečně, těší se, jak všechno kvete a vzrůstá. V zahrádce dlí po celé odpoledne, pohoví si na lavičce v besídce ve stínu stromů. 

Vzpomíná tu sám, v klidu a o samotě, a ty dvě věci, klid a samota, jsou mu nejmilejší, jak se nám vyjádřil.

Vzpomíná zadumán na svou životní dráhu, kdy mu bylo kráčeti přes trní a hloží a bojovati proti předsudkům, vzpomíná, co bylo na té dráze práce, v níž nepoznal nikdy odpočinku. Nikdo by netušil, že bílý kmet, sehnutý nad stolkem v besídce, jest velký český spisovatel.

Do Hronova přicházívá kolem 15.května a odchází, když severák a deště strhávají listí stromů a zbavují přírodu půvabu. Přes zimu pobývá v Praze, která vždy působila na něho mocným dojmem.

Ani teď, kdy jeho ruce se chvějí stářím a hlava zbělela, nezná klidu; stále pracuje, píše, čte o životě ve státě, jehož on byl jedním z budovatelů. Každý si tu váží stařičkého Mistra, který popsal věrně život zdejšího lidu v minulosti a zvěčnil každý koutek rodného městečka, zvláště v poutavých románech "U nás" a v knize vzpomínek "Z mých pamětí". Tam je věrně vylíčeno staré Padolí s dřevěnými doškovými chaloupkami na začátku 19.století, celý život v něm, bída a útisk poddaného lidu a m.j. Pozornému čtenáři se chvílemi zdá, že prožívá osudy osob románu, že prociťuje hrůzy a útrapy válečných let, které tak často navštěvovaly kraj a lid při bráně zemské.

Sám jako by srostl se vším, co tu kdy vyrostlo a co se tu pracně budovalo. Jako hoch býval hostem divadelních zkoušek, konaných v domku hodináře Kaliny - Knahla a radoval se z úspěchu "Berúnských koláčů". A cítíme, jak jemu i všem je drahý hronovský kostelíček na vršku, připomínaný od polovice 14.století, se zvonicí a hřbitůvek u kostela, hronovská tvrz Dvůr nad Metují, a co tu ještě zbylo ze starého městečka.

Dnešní průmyslové město není již idyla venkovského prostého života, ta, o které dle "Pamětí" vykládá starý dědouš - poslední z "Dvorských Jirásků" - že za jeho mladosti "tadyk v Hronově jedna cihla neležala - a byly samý chalupy a takový barabizny pětadvacet až třicet šárů lomenice ukrutný, všecko samý dřevo, samá sláma."

Za drahná léta od té doby mnoho se tu změnilo - i rodný domek Jiráskův při polické silnici se přihrbil.

Okénko, u něhož maličký Alois prodával v neděli po hrubé housky, zapadlo pod zvýšenou cestu. Vyrostly ulice nových domů, a upadal ráz starého Padolí za oběť rozvoji města nového. V rozsáhlých továrnách, v nichž je zaměstnána valná většina obyvatelstva z Hronova i z okolí, hučí tisíce vřeten a mechanických stavů. Jen okolní příroda zůstala nezměněna a krásná a rozvíjí se jako před staletími v plné kráse.

Jiráskova vilka, vzdálena toho ruchu tady pod lesem, jako by patřila starému Hronovu-Padolí. Hřeje-li slunečko, vyjde Mistr, aby se pokochal krásou přírody, usedne na lavičku ve vlastním koutku lesa, nebo dlí v besídce.

A tu lidé, kteří jdou podle cestou k Homůlce, a zahlédnou Mistra na zahrádce, ztiší hovor i chůzi. Turisté, kteří přišli po stopách Jiráskova díla do našeho kraje, touží jej spatřiti alespoň na několik vteřin u okna nebo v zahrádce. Čekají hodinu na cestě a zpovzdálí hledí k vilce. Přijde-li jich větší oddíl, vyčkávají, až se Mistr v pracovním bílém plášti objeví u stolu.

Dokud byl Mistr ještě čilý a svěží, přicházel rád ven, pohovořil s turisty, vyptal se vůdce, odkud jdou, co prošli a kam mají namířeno, jak se jim líbí u nás v Padolí. Zvláště jim doporučoval prohlídku Ostaše, Hvězdy, Skal, Babiččina údolí, Boru, Dobrošova a Orlických hor, podepsal rád i několik knih a fotografií neodbytným ctitelům a prodlel s nimi v hovoru několik chvil. Když spatřil mne, vždy ochotného průvodce turistů po Hronově také mezi nimi, tu mě hned volal jménem a hned:

A co pak ten, ten vám to tady všecko dobře ukáže, na toho je spolehnutí.

Anebo:

Vodí vás tu dobře? Atd.

Na otázku hostí, jak se Mistrovi v Hronově vede, odpověděl vždy bodře:

A copak Hronov, to je zlatý kout, tady se vždycky spravím přes to léto.

Někdy, když nebylo lze Mistra shlédnouti, ptávali se mne, jak by na sebe Mistra upozornili. Poradil jsem jim, aby nějakou zazpívali, to že rád Mistr uslyší. Tu obyčejně spustili "Kdož jste boží bojovníci", "Věno", "Velký slávy synu" apod. a Mistr přišel ven s pochvalou, jak to hezky zapěli a jak rád slyší tyto písně, ale stěžoval si, jak málo slyší, to že všechno stářím. To bylo v době jeho dobrého zdraví do jeho 74 let.

Pak přišla zpráva, že Mistr churaví těžce a že sotva do Hronova přijede.

Přijel však opět v květnu 1926, ač nemocen a když jsme se ho ptali, proč ujel pražským doktorům, odpověděl, že věří, že jen v Hronově na zdravém vzduchu nabude opět zdraví. A hronovský vzduch ho nezklamal.

Když v červnu téhož roku přijel k nám náš milovaný prezident, ptal se měšťanů při vítání, jak se daří Mistru Jiráskovi, že by ho rád uviděl a s ním si trochu pohovořil. Dal se zavést pěšky do jeho vilky, přátelsky se s Mistrem pozdravil a těšil se, že jej našel svěžího jako vždy jindy, a dlouho s ním hovořil na procházce zahrádkou. Dvě stařičké hlavy, dva muži bohatého života, sešli se v hronovském zátiší a těšili se ze vzájemného shledání.

Mistr chorobu přestál, ale osud nemilosrdně oderval mu družku života. Zemřela v Praze na jaře 1927, když rozkvítaly v zahrádce u hronovské vilky prvé fialky a bledulky. Zpráva o její smrti zarmoutila Hronov. Do města mezi lid přicházela vlídná paní sice zřídka jako i Mistr sám, ale přece přála si posledního odpočinku tady na hřbitově hronovském.

Litovali jsme upřímně Mistra, zbaveného ve stáří a chorobě starostlivé choti. Do Hronova sjelo se mnoho přátel Mistrových, aby doprovodili tichou a skromnou paní na pole věčného míru. Zkouška ta byla příliš krutá, zdrtila Mistra, který znovu onemocněl a v den pohřbu své choti ležel sklíčen nemocí na lůžku v Praze, když vynášeli rakev z domu v Hronově, který toho jara vítal hospodyni na cestě od Prahy již v rakvi.

Mistr od těch dob žije v ústraní a v úplném klidu a nepřeje si býti rušen. Odmítá návštěvy, žije jen se svými vzpomínkami. Je to veliká vzácnost, ukáže-li se venku. Miluje samotu dvojnásob, když stáří a choroba znemožňují mu živější styky společenské.

A tak pracuje v klidu na dokončení své životní práce "Husitský král." Trpělivě a vlídně promlouvá ke každému, laskavě pomáhá a těší a zajímá se o osudy svých přátel z mládí, jichž stále ubývá.

Ač těžký úděl je stáří, přece je krásný a požehnaný podzimek jeho života...

 

Revue měsíce srpna 2019

Neznámý

Nač vzpomíná Němečků dědeček z Padolí

(1930)

Naštěstí se do dnešní doby dochovaly vzpomínky lidí z Jiráskova okolí na Jiráska, a to i z jeho rodného Hronova. Jsou zajímavým svědectvím o Jiráskovi - člověku a sousedu.

Můj dědeček Václav Němeček a Alois Jirásek byli od malička dobří přátelé. Jejich maminky se také dobře znaly a chodívaly spolu do hronovského kostelíčka. Jako hoši chodili ti dva spolu k jednomu oltáři ministrovat.

Byla to pro ně těžká tura.

P.farář Hromádka je měl oba rád a dával jim za ministrování měsíčně dva šesťáky. Dědeček s Jiráskem rád chodil, také úlohy si společně pracovali, ale nejraději se spolu někam zatoulali. Jednou v neděli po obědě vypravili se podle velkého buku na Jírově Hoře na Turov. Že bylo na jaře a tálo, byl potůček v Rokytníku rozvodněn a lávky nikde.

Můj děda šťastně přeskočil, ale Jirásek se na břehu sesmekl a proud ho unášel. Neztratil mysli, a chytil se rychle olše. Děda se o olši podepřel, podal mu ruku a vše bylo napraveno. Že nebyl potok hluboký, šaty brzy oschly a hoši došli na Turov. Odtud podívali se na Krkonoše, na Bor i na Kačenčiny hory. 

Když se vraceli oupadem ke "Kolu víl", uviděli zdáli černou postavu.

Zastavili strachem ztrnulí, ale nic naplat; musili kupředu. Brzy však poznali, koho se báli. Byl to pan farář Hromádka.

Hned na hoších poznal, že se báli, a ptal se jich, za koho ho měli. Děda si dodal odvahy a řekl:

"Pane faráři, vy jste nám nahnal strachu; mysleli jsme, že jste buď turovský rytíř, nebo nějaký loupežník!"

Pan farář se jen smál, obrátil se na procházce a vyprovodil hochy až domů. Pochválil je za to, že je zajímá boží příroda.

Od té doby uplynulo mnoho let. O jedněch prázdninách si děda umluvil s pane radou, že se ještě jednou podívají na Turov, kde byli posledně jako chlapci. Cestou si vypravovali o škole.

Děda připomněl Mistrovi, jak si rádi vyměňovali housku za černý chléb. Tenkrát ještě za vyučování se platilo panu učiteli a Alois Jirásek přinesl někdy panu učiteli místo peněz bochánek chleba.

Od té doby se již neshledali. Pak přišla zpráva z Prahy, že Mistr zemřel. Když se roznesla po Hronově, děda hořekoval. 

Když pak byl 19.3. pohřeb, děda, ačkoliv byl churav a počasí bylo ošklivé, ustrojil se přece a protlačil se skrze veliké zástupy lidí až k hrobu svého kamaráda. Oči se mu zalily slzami, když svému druhu dával sbohem. Často teď připomíná, že se s ním brzy shledá...