Revue

 

Revue měsíce února 2018

Alois Jirásek

Rabbi Löw a smrt

(1913)

Jiráskovy "Staré pověsti české", které se staly základním zdrojem všeobecného povědomí o českých národních mýtech (v dobrém slova smyslu), obsahují i část věnovanou židovské Praze. Osudům židovské komunity se ostatně Jirásek věnoval i ve svých jiných vrcholných románech, jako např. v "Mezi proudy" či "U nás" - a nebál se vykreslit protižidovské pogromy v Praze i těžkosti soužití Židů s křesťany s dechberoucím účinkem. Jiráskův vztah k židovství a velmi výrazný odraz tohoto vztahu v jeho díle (v českém kontextu naprosto mimořádný) by ostatně zasluhovaly podrobnější odbornou studii. Slavnému rabbi Löwemu věnoval Jirásek drobný příběh - ve stylu svých slavných Starých pověstí českých. Pověst byla otištěna v "Kalendáři česko-židovském" pro rok 1913-14.

Jehuda Löw ben Bezalel, "veliký rabbi", byl slavný mezi svými. Než i křesťané si ho vážili, jejich učenci, vznešení pánové, i sám král.

Nikdo se mu nevyrovnal ve znalosti talmudu a kabbaly a ve hvězdách četl tak, že i Tycho de Brahe, králův hvězdář, jej ctil. Z jeho rukou vyšel hliněný Golem, kterého oživil, když do úst mu vložil tajemný "šem". Rabbi zmáhal tajemství přírody jiným ukrytá, i na samu smrt se odvážil.

Stala se proměna na slunci a mor přišel mezi Pražany. Zle bylo po pražských městech a v židovském nejhůře. Hrůza v každém stavení, nejhroznější však v Beth-Chajmu, kamž od úsvitu do noci přinášeli morem poražené.

Tam do "zahrady mrtvých" ubíral se v ten čas jednoho dne rabbi Löw, provázen svými žáky. Chtěl vejíti zadní brankou a již vytáhl klíč z tobolky u pasu. Než šedá branka pod starými stromy sama se otevřela.

Mátožná postava bledé a chmurné tváře v šerém závoji stála v ní, držíc v hubené pravici popsaný pruh papíru. To smrt tam čekala. Všichni se jí lekli, jen rabbi Löw zmužile k ní přikročil a mžikem vyškubl jí listinu z ruky.

"Tentokráte jsi mně ušel," zahuhlala smrt, "chraň se však potkání!" A zmizela. Jen ten list po ní zbyl. Na listě jména těch, kteří s ní měli odejít, rabbi Löw a všichni jeho žáci.

Tak ji přemohl poprvé.

Pak s ní stále zápasil, neboť smrt ustavičně o něj ukládala. Divokým koněm na něj na ulici udeřila, než rabbi včas uhnul. Po břehu Vltavy se procházel a břeh se utrhl mu zrovna pod nohou. Ale rabbi se krokem zachránil. Smrt se ukryla na dně poháru; rabbi ji postřehl, nedopil a ušel jí. V rozzuřeném zástupu křesťanů se na něj hnala; jeho moc však byla silnější. Bláto a kamení, jež po něm z davu jen pršely, v kvítí se proměnilo; růže a fialky padaly na jeho hlavu a k jeho nohám.

Za tmavé, bouřlivé noci vkradla se smrt do jeho ložnice a v černé tmě se plížila k jeho loži, neslyšně, jako stín. Rabbi Löw však ji přece uslyšel; rychle vstal, rozžehl kahan a jal se čísti v talmudu. A smrt neměla na něj moc.

Léta ubíhala v tom zápasení. Rabbimu zbělely vlasy i brada; již nastal osmdesátý rok jeho věku. I sešla se všecka jeho rodina, synové a dcery, snachy a zeťové, vnuci a pravnuci a přinesli mu dary.

Věrná jeho stařičká žena podala mu kytku s překrásnou růží. Rabbi Löw se radoval z dětí svých, jejich potomstva i z jejich darů; ale když bělovlasá žena jeho podávala mu tu krásnou růži, pohnulo se mu srdce. Svěží růže připomenula mu první čas, když byl mlád on i jeho žena, když jim jejich láska počala kvésti.

V tom pohnutí zapomněl na svou dávnou nepřítelkyni.

Vzal růži a přivoněl k ní plným douškem. Vůně květu i mládí jej ovanula tak silně a líbezně, že přivřel oči a povzdechl blažeností. 

Přivřel oči a už je neotevřel.

Mrtev klesl do náručí své bělovlasé ženy a svých dětí.

Smrt v růži ukrytá jej přemohla...

 

Revue měsíce ledna 2018

Alois Jirásek

O "Babičce" Boženy Němcové

(1901)

Kraj mezi Úpou a Metují se často nazývá krajem Aloise Jiráska a Boženy Němcové. Blízká místa, kde oba velikáni žili, symbolicky spojovala i Jiráskova láska k dílu a životu Boženy Němcové - vždyť reálie dotýkající se života Boženy Němcové zasadil Jirásek i do svých děl /např. do románu "Na dvoře vévodském"/. Jiráskova předmluva k vydání "Babičky" v Ottově nakladatelství je jeho upřímným, a zároveň zasvěceným vyznáním obdivu k tomuto klenotu české literatury.

Za tuhé vlády Bachovy, v době bezohledné cenzury, policejní libovůle a obecné stagnace přišla i literatuře léta hubená.Než v tom suchoparu udařily se přece dva květy, jejichž půvab u nás nikdy nezmizí ani nevybledne.

Roku 1853 vyšla Erbenova "Kytice", roku 1855 "Babička" Boženy Němcové (nar. 5.2.1820 ve Vídni). Přes deset let byla literárně činná, když se jala psáti toto své nejznamenitější dílo. Za těch deset let uveřejnila básně, celou řadu báchorek a pověstí, zajímavé a cenné studie lidopisné i obrázky cestopisné z Čech a Slovenska, sepsala povídky "Karla", "Sestry", "Divá Bára" aj.; byla uznávána, chválena, a přece zas neuspokojovala její činnost některé její literární rádce a dobré přátele, kteří jak náleží cenili vzácné její nadání.

Tyl už r.1845 vyslovil v recenzi Pohádek Němcové přání, aby se spisovatelka záhy na jiné pole pustila, kde by mohl duch její samostatně pracovati.

Bystrý, nevšedně vzdělaný doktor Čejka odvracel ji od folklóru, ukazuje na zářící vzor slavné Francouzky G.Sandové, prof. Hanuš zase Němcovou vybízel, aby napsala "obraz, v němž by zahrnula koloběh jediného roku vedle poměru počasí, veškeré slavnosti výroční, obyčeje, obřady, návyky atd. a aby učinila ze své osoby střed a osu celku toho".

Ale Němcová nechala palčivých otázek sociálních, nešla ročním koloběhem, jehož zevním proměnám a zjevům mělo se podřídit její umění. Zůstala sice v tom okruhu, ale ten roční koloběh nestal se osou jejího díla, nýbrž život, celý život krajiny a lidu, život v roztomilém zákoutí ratibořickém, kde strávila své mládí, svá léta nejkrásnější.

Její zkormoucená duše utíkala se pro útěchu do let mladosti. Teskně vzpomínala na ně už dřív, toužíc po milém údolí.

"Často si zapláču, když na to milé místečko, kde jsem ty nejblaženější doby prožila, vzpomenu. A ty upomínky mi duší vanou jako znění zvonků, jako drahá, milená píseň," napsala roku 1845 paní Čelakovské. Tenkráte už nejedna starost a tíseň Němcovou skličovala. Pak bylo ještě hůř. Manžel její, komisař finanční stráže, který za to, že své národnosti nezapíral, byl už předtím ve službě často šikanován, složen roku 1853 z úřadu. V říjnu toho roku přijela Němcová z Uher do Prahy, kde ji čekala nová rána. Syn Hynek, o jehož nemoci ani nevěděla, zemřel den po jejím příjezdu.

Muka duševní a hmotný nedostatek zničily její zdraví, předtím už porušené. Tenkráte zažila mnoho zklamání, ponížení, opuštěnosti i bídy; v její domácnosti se často i chleba nedostávalo.

Tím krásnější, tím zářivější zjevovaly se utýrané její duši dni ratibořické, a čím více v tu dobu poznala lidské vrtkavosti, necitelnosti a bezohlednosti, tím vroucněji vzpomínala ve své uzavřenosti na dobré lidi svého mládí, na družky i sousedy, a nejvřeleji na svou babičku. Ta jí byla nejmilejší, k ní se nesly všecky její vzpomínky, a když Němcová začala je skládat a psát "pro úlevu vlastní zkormoucené duše své", stala se babička hlavní osobou obrazu.

Dílo, začaté roku 1853, vydáno tiskem roku 1855 s názvem "Babička. Obrazy venkovského života. Od Boženy Němcové". Vyšlo v Praze, nákladem Jaroslava Pospíšila, jehož "sklad knih" byl tenkrát na "Nových alejích" v čísle 116. Němcová připsala své dílo, "prostinké dítko fantasie", jak je sama nazvala, ušlechtilé paní Eleonoře hraběnce z Kounic, rozené hraběnce Voračické z Paběnic. Kniha vyšla ve čtyřech sešitech, z nichž poslední vydán v létě dotčeného roku.

Hlavním dějištěm "Babičky" jsou Ratibořice. Roku 1792 koupil je s náchodským panstvím Petr vévoda Kuronský, syn Arnošta Birona, někdy miláčka carevny Anny. Ze čtyř dcer vévody Petra, Kateřina, nejstarší, je "paní kněžna", která po svém otci zdědila Ratibořice i Náchod. Byla paní krásná i duchaplná, měla styky s dvorem ruským i rakouským. Mnoho cestovala. Na těch cestách provázel ji s ostatním komonstvem její štolba Jan Pankel, otec Boženy Němcové. Rodina jeho zatím žila v Ratibořicích, kam se vévodkyně Kateřina v létě vracívala na zámeček, stojící o samotě v parku, v tichém, lučinatém údolí řeky Úpy.

Všecky louky, pokud byly majetkem Skalických, vévodkyně skoupila a bělidlo výše nad zámek zrušila. Tam bylo pak to "staré bělidlo", kde bydlela rodina Proškova, t.j.Panklova, kde hospodařila babička a kde Němcová strávila svá dětská léta. Odtud jsou všecky milé postavy, celá řada jich starých, mladých, žen, mužů, dětí, babička sama, "pan otec" ze mlýna, Mančinka, Kristla, Viktorka; všecky dala skutečnost, všecky však vytvořila a umístila s porozuměním a jemným citem ruka umělkyně.

Němcová, líčíc život v krajině ratibořické a v okolí za dob svého mládí i jak bývalo za mladosti její babičky, podala tím obraz českého venkovského života, národního ducha a mravů z druhé poloviny 18. a z prvního desetiletí 19.století. Umělecké její dílo má proto značný význam pro kulturní historii dotčených let.

Duše teskná, prchající z chladu svého okolí, hledající paprsek útěchy, vyhýbala se, tvoříc ten obraz rmutu a kalu života. Největší tíhy tehdejšího venkovského života, roboty a všeho zlého z ní bujícího, hloub se nedotýká. Hledá jen slunná, jasná místa, přechází z idyly do idyly, kreslí utěšený výjev za výjevem, a kde se nemůže těžkým stínům a zármutku vyhnouti, vyjasňuje vše poezií nebo jejím kouzelným proutkem přeměňuje, doplňuje, co tvrdý život opomenul, jako poetický skon nešťastné Viktorky.

Tvořila ze vzpomínek a vzpomínka z mládí vidí vše jasnější, ozářené, očištěné. Milovala kraj, v němž strávila svou mladost, milovala jeho lid, i chtěla ukázat, jak jeho život při veškeré prostotě a třeba i za nedostatku je spokojený, krásný, krásnější, nežli se vzdělanci domnívají a nežli jej sami mají.

Tomu nasvědčuje motto z Gutzkovových "Ritter vom Geiste": "Daraus siehst du, dass die Armen nicht so ganz elend sind, wie wir uns denken; sie haben wirklich mehr Paradies, als wir uns einbilden uns selbst besitzen".

O nějakém přímém literárním vlivu, který by působil na vznik "Babičky", nelze mluviti. Za dívčích let četla B.Němcová knihy z bibliotéky "paní kněžny" a ještě více z bibliotéky Arnošta Hocha, správce ve Chvalkovicích, k němuž dána, aby se utvrdila v němčině. Goethe, Schiller i Clausen, Tromlitz, Van der Velde byli její četbou. To byl zcela jiný svět nežli její pozdější.

V Němcích, v letech čtyřicátých vytvořila se po znamenitém vzoru K.Immermanna (zemř. 1840) vesnická povídka; ve Francii tou dobou psala George Sandová své proslavené obrazy z venkovského života. Nový ten proud došel pozornosti i u nás a nezůstal bez vlivu jmenovitě na Františka Pravdu (Povídky z kraje 1851 až 1853). O B.Němcové víme, že znala díla G.Sandové; než mohutný duch francouzské spisovatelky nepůsobil v ráz jejího tvoření.

Cizí ukázali cestu. Němcová na ni vkročila a šla pak sama bez cizí podpory. Zvláště "Babička" je celá její.

Později chtěla ji přepracovat. Bylo r. 1861, když odjela do Litomyšle, aby upravila vydání svých spisů, které na svůj náklad přijal tamější knihtiskař A.Augusta. Je známo, jakého zklamání se tu dožila. Úplně sešlou, sešedivělou odvezl si ji odtud manžel o vánocích do Prahy, kde vydechla ušlechtilou duši svou 21.ledna 1862.

Ještě téhož roku přeložil F.Cegnar "Babičku" do jazyka slovinského; později přetlumočena skoro do všech slovanských jazyků. Vyšla také ve francouzském, anglickém, německém i rumunsky. Českých vydání je na patnáct, z nichž některá ilustrovaná, žádné však ne tak, jak by dílo takového významu zasluhovalo.

"Babička" je jedna z nejlepších a nejvzácnějších knih české literatury devatenáctého století a zůstane jí navždy. Hned tenkrát, když vydávána po sešitech, docházelo dílo "duchaplné paní Boženy Němcové", jak píše F.Mikovec, "ode dne ke dni větší obliby u čtenářstva českého". Dnes je majetkem všeho národa, knihou milou starým, mladým, čtenáři prostému i vzdělanému.

Jsou také první lásky ke knihám. Ale když po letech vezmeme a čteme knihu, kterou jsme si první zamilovali, která nás dojala, nad kterou jsme třeba zaslzeli, ach, jak ji odkládáme! Snad klidně, lhostejně, nebo se usmějeme, snad i v nelibém citu zklamání.

Tomu však, kdo si první "Babičku" zamiloval, a těch je řada veliká, nevybledne mocný dojem prvního čtení; i po letech bude rád obracet listy milé knihy, která vypučela ze srdce a ostane, ať proudy různých hesel šumí a hlučí sebevíc, milá, svěží, jako orosený květ. Je v pravém smyslu knihou utěšenou, která, milá sama sebou, utěšuje, povznáší, dojímá, protože je jádrem čistě lidská.

Blaho rodiny líčí, její poezii i sousedské příchylnosti, poezii starých tradic, zvyků a zjevů přírodních.

Středem všeho a všech je starosvětská stařena, v níž zosobněn duch českého lidu. A vedle stařenky líčí kniha mladý život, mládí, jeho radosti, jeho svěží vnímavost, jeho radost ze života, jeho harmonický poměr i k vysokému věku, harmonii lidských věků. Ne odpor mladých ke starým, ne bídu, rozmrzelost a znechucenost vysokých let, ale jejich poezii líčí kniha, jejich porozumění pro radost a žal mladých, blaho vzpomínek, klidný pohled na minulá utrpení, zdravou moudrost prýštící ze zkušeností životních, nementorující, nevtírající se, ne kazatelskou a mračnou, ale vlídnou a sladkou. A na konec jakou rezignaci, jakou klidnou odevzdanost v posledních chvílích života!

Vše toto tak ryze lidské je podáno prostě a srdečně a přece osobitě mluvou zdravou, bohatou příslovími a lidovými obraty, je živeno popisy a plastickým líčením zvyků, obyčejů a přírodních výjevů, je vyzdobeno zvláštnostmi a rysy českého života, českého ducha, koloritem věrným a teplým - vše je ryze naše. Když "Babička" vyšla, hned jí všude porozuměli a radostně ji uvítali; tu lásku si zachová navždy.

 

Revue měsíce prosince 2017

Alois Jirásek

Pravdovo jubileum

(1897)

Nejen svým dílem prokázal Jirásek to, co mu mnozí - neznalí jeho díla ani života - upírají - a sice svůj demokratický charakter a snahu o objektivní uchopení českých dějin. Stále přetrvávající klišé, že Jirásek psal cíleně proti katolické církvi jen proto, že odsoudil prokazatelný útlak v období rekatolizace, je jedním z největších omylů. O zcestnosti tohoto klišé svědčí mj. i nádherný vztah, který měl Alois Jirásek ke katolickému knězi a spisovateli Františku Pravdovi (1817-1904). Článek, který Jirásek zveřejnil pod šifrou J. v časopise Lumír u příležitosti Pravdova jubilea, je krásným dokladem Jiráskova vztahu k dnes již zapomenutému katolickému knězi, jehož většinou výchovné dílo bylo prodchnuto katolickým přístupem k životu. Když si navíc uvědomíme, že Jirásek nenapsal mnoho článků o svých kolezích - spisovatelích, je zřejmé, že byl článek založen na hluboké úctě, kterou Jirásek ke katolickému spisovateli choval.

Z hluku a shonu denního ruchu obracely se těchto dní naše zraky k tichému zákoutí v pošumavské krajině, tam pod svah lesnatého Svatobora, k vesnici Hrádku u Sušice, kdež na padesátý rok už žije spisovatel František Pravda (P.Vojtěch Hlinka).

Těchto dnů, 17.t.m. bylo mu osmdesát let. Se vzácným jubileem osmdesátých narozenin sloučeno je jiné, neméně vzácné: jubileum padesátileté literární práce Pravdovy.

Roku 1817 se narodil v Nekrasíně u Jindřichova Hradce, r.1847 vydal svou první literární práci "Služba za službu".

Osmdesát let věku, půlstoletí plodné, vytrvalé a požehnané práce!

Na celý odstavec je seznam listů a sbírek, do kterých Fr.Pravda psal, na několik stránek seznam jeho prací, větších, drobnějších, o sobě i v časopisech vydaných povídek, novel, obrazů ze života, spisů pro mládež, povídek i divadel, cestopisů, prací nejrozmanitějších.

Pravda je syn selského rodu. Lidu, z kterého vyšel, zachoval upřímnou lásku a oddanost. Jemu sloužil všechen svůj věk jako mladý kaplan v Kvílicích (1843-46), zvláště pak svým perem, když pobyv rok jako duchovní správce v ústavu pro slepé u sv. Rafaela v Praze, dostal se za vychovatele na zámek Hrádecký do rodiny barona Sturmfedra.

Poučit, povznést a zušlechtit svůj lid bylo Františku Pravdovi svatým úkolem.

Jak Pravda zná lid vesnický i maloměstský, jak mu rozumí, je zřejmo na všech jeho pracích, provanutých vřelým cítěním, vyjasněných místem milým humorem, plných bystrého pozorování a zajímavých detailů. Psal je pravý lidový spisovatel, který zná svůj kruh i svou sílu a své umění, jímž chytne čtenáře a vede jej tak, že ten rád jde s ním, v tiché čtenářské rozkoši nebo v roztesknění i v smíchu, nebo že se zastavuje, aby se zamyslil a uvažoval.

Lid Pravdovi porozuměl. Kam se jeho práce dostala, šla z ruky do ruky, z čísla do čísla. Ptejte se starších čtenářů, jak se těšili co rok na kalendář "Poutník", když přinášel Pravdovy povídky, ptejte se těch, kteří četli ty nehrubé, namnoze ještě švabachem tištěné svazečky "Povídek z kraje", jak rádi vzpomínají na utěšené dojmy z těch knížek, jak pevně a živě utkvěly v paměti postavy z povídek "Matěj sprosťák", "Sedlák Krupička", "Štěpánův Vít učí se na kněze", "Vávra kuřák", "Bětuška a sestra Katrin", "Martinův nový plášť", "Žárlivý Adam", "Ona má rukavičky" nebo z pozdějších "Krejčí Fortunat" aj.

V těchto povídkách z kraje je hlavní literární význam Františka Pravdy. Snad na něj působil do jisté míry vrstevník jeho v Němcích B.Auerbach; ale Pravda zůstal vždy svůj a ryze český. A to zůstane také jeho zásluhou, že těmito svými obrazy tak živě a plasticky, reálně ze života českého lidu nakreslenými, uvedl v naše písemnictví nový žánr, který nebyl asi bez vlivu také na jiné naše spisovatele. Než nechceme psát rozbor jeho díla. Ale když jsme se dotkli těchto jeho nejdůležitějších prací, nemůžeme nevšímavě pominout to, co učinil pro naši mládež svými povídkami, svými divadelními hrami, které oblažily na tisíce mladých srdcí, a že pamatoval také svými spisy i na mladé řemeslníky.

Jen ten, kdo pojímá úkol literatury tak, že nemá dávat toliko lahůdky a šperky jistému počtu vzděláním povýšených, nýbrž že má také poskytovat živný chléb a světlo útěchy a povznesení těm, kteří hladovějí a kteří, bez své viny, zůstali v šeru nebo ve tmách, ocení zplna a uznale působení takového spisovatele, jako je František Pravda...

Vděčná rodina, u které se Pravda osvědčil jako výborný pedagog, postavila mu patrový dům v Hrádku. Deset let tam strávil v zámku, na čtyřicátý žije v tom domě. V něm napsal většinu svých prací, v pokoji prvního patra, hledícím do cesty vedle salonku, za nímž jsou ještě dva pokoje s okny do zahrady a k zámku.

Do toho tichého domu přišli jsme pozdravit starého pána a vyslovit mu hlubokou úctu, dva mladí přátelé a já "starý", který ještě nebyl na světě, když František Pravda byl už literárně činným. Nevelký, čilý staroušek v brejlích, bystrých očí, zajímající se o vše v našem životě, přijal nás srdečně a patrně potěšen poctou, kterou mu "Máj" zaslanou blahopřejnou adresou prokázal.

Pohovořili jsme, provedl nás bytem, ukázal nám hojnou svou bibliotéku, sbírku fyzikálních přístrojů i truhlářského náčiní, s nímž do nedávna ještě ve chvílích odpočinku pracoval, uvedl nás dolů do zahrádky, kde se na několika záhonech, prokvetlých už rudou aurikulí, probělávalo hustě sněženek. Utrhli jsme si pro památku hrstku těch ranních květů, přejíce v duchu zasloužilému veteránu, aby často ještě uviděl je v jarním rozkvětu...

Naposled jsme se dívali na Hrádek z výšiny silnice vedoucí přes vrch k Sušici. Tichá ves, zámek, a nějaký hon opodál na chlumu osamělý kostel s věží založení románského, který samojediný zůstal ze vsi Zdouně beze stopy zaniklé, vrchy a chlumy v pozadí; vše zjasnilo se v klidném, žlutém světle zapadajícího slunce.

Hleděl jsem na Pravdův dům mezi stromovím u perlorodé říčky Ostrožné, a maně mi připadl Raisův "Západ".

Tam pod tou střechou také již západ; ale jak krásný a jasný po dlouhém dni plodné, vytrvalé a požehnané práce!

 

Revue měsíce listopadu 2017

Alois Jirásek

Teplice

(1875)

Ač není Alois Jirásek řazen mezi významné novináře či publicisty, jakým byl například Jan Neruda, lze v jeho díle najít několik zajímavých novinových článků, které - i když nepočetné - dotváří obraz Jiráskovy umělecké osobnosti. Fejeton "Teplice", otištěný pod šifrou J. v deníku Pokrok dne 10.4.1875, patří do raného období Jiráskovy tvorby - mladý Jirásek v tomto svěžím fejetonu nezapřel ani budoucího nepřekonatelného vypravěče, ani vnímavého poetu.

Teplice? Lázně? Snad ne zas popsání místa všude známého, anebo snad nějaká historka, jakýchž se na kopy za sezóny lázeňské udá, aneb jakáž by se snad přihoditi mohla?

Prosím, račte dále čísti.

Ty Teplice, o nichž vypravovati budu, jsou v odlehlém koutě našeho království, v severovýchodních Čechách, blíže hranic pruských. Němci jim říkají Weckelsdorf... Ah, snad teď mnohý z českých čtenářů ví, kde a co jsou.

Adersbach zná celý svět. Hned v sousedství toho místa jsou Teplice. Adersbach zkamenělé město, Teplice taktéž, snad mohutnější a velkolepější, a přece ne tak rozhlášené, tak slavné.

Adersbachu si už i naši turisté všimli, tu a tam dalo se číst v českých listech o něm popsání. Že si ho cizinci všímají, svědčí polská, německá jména (hlavně Prušanů) na věkovitých balvanech pískovcových namalovaná. Jen českých tu málo, tak málo.

Už jsem přehlédl ohromné ty skály adrsbašské, již jsem postál postál u vodopádu z jezírka mezi skalami do temné jeskyně se řítícího - zaměřil jsem kroky k sousedním Teplicím. Malé, pohorské to městečko, jehož panující řeč je německá. Ale mluv tu po česku a všude ti porozumějí. Není tomu tak dávno, co tu němčina vládne.

Městečko samo nemá nic zvláštního a znamenitého. Zamířil jsem tedy do "skalního města" asi čtvrt hodiny odtud ležícího. Jdu podél potoku údolím. Bujná, pohorská lučina kolem, na březích vypínají se husté, košaté stromy, většinou olše, kol na stráních lesy, jichž temné vrcholy zlatí naposled slunce. Je pozdě odpoledne, po dolině vládne milý chlad a ticho. Je tu však volno a milo. Cestička teď zahýbá se k samému břehu, nad hlavou mi šumí šeré, zadumané olše, a ve větvích jejich švitoří ptactvo.

"Prosím, milostpane, líběj´ poroučet..."

Vytrhl jsem se ze svého zamyšlení.

Stálo přede mnou dosti sličné, mladé děvče, jež povstalo z lavičky, pod stromem stojící. A hle v rukou jeho košík, plný rudých, šťavnatých jahod, "trávnic", jak jim říkají.

Děvče mluvilo po česku. Poznal jsem dle chudého oděvu, že to dcera nějakého tkalce z některé sousední vesnice.

Byl jsem poněkud žízniv a jahody byly tak vábny. Vzal jsem a pustil jsem se chutě do nich. A než jsem se nadál, byl košík prázdný. Divil jsem se sám sobě. Děvče se usmívalo.

"Co za ně?"

"Eh, nic, milostpane. Jen když chutnaly..."

Podivil jsem se.

"Nemohu je od vás zadarmo žádat. Jen řekněte."

"Táta jim je posílá a prosí, aby mu zas dali dělat..."

Ah, tedy zmýlená! Měla mne za pláteníka, který tkalcům přízi vydává a kusy od nich bere. Obchodníci ti bývají přísní. Ubohý lid nazývá je "tkalcomory".

Jahody měly být úplatkem! Měly vymoci dílo, které nese tak skromný výdělek!

Zaplativ děvčeti, kráčel jsem dále, až jsem se octl u hospody v lese, kdež jsem si měl najíti průvodce. Sejde-li se četná společnost, chodí průvodcové nejraději. Té doby, když jsem přišel, nebylo tu již žádného cestovatele, a tak se musel horal, kouřící před hospodou, se mnou sám na pouť vydati.

Kolem se už stínové rozložili. Jen na vrcholech stromů a skal, z temné zeleně lesa vystupujících, chvěla se zlatá zář.

Kráčel jsem za průvodcem, pilně se ohlížeje. Les řídl, skal přibývalo. Tak jsme přišli až na palouček, do stráně se táhnoucí. Před námi už samé strmé skály; tu jako narovnané, ohromné žoky, tu jako zeď, tam zas jako štíhlé minarety, do jasného vzduchu se vypínající. Pohlédl jsem za sebe. Přede mnou les a dál údolí mezi lesními stráněmi, jimiž jsem přišel.

Mezi temnými olšemi probleskovala voda potoku. Palouček posečený dýchal silnou sílící vůní. Stezka, kterou jsme dále kráčeli, byla hustě bílým pískem posypaná, takže se až nohy bořily. Po nižších skalách plazily se ostružiny a maliny, vysoké kapradí sklánělo své členité listy. Zacházeli jsme hloub a hloub do skal. Každé chvíle jsem se zastavoval, dívaje se tu na ohromný balvan, na němž zakrnělá se černala borovice, tu zrakem stíhaje skálu, jako věž vyčnívající.

Průvodce kráčel statně dál. Nebyli jsme dosud v pravém místě - a mne už tu všecko vábilo. Hle - tu mezi dvěma skalami brána. Vedle vyvěšená tabule, na níž udány ceny vstupného, průvodců atd., arci vše samospasitelnou němčinou.

Vstoupili jsme.

Prosím, buďte shovívavými k mému peru. Což ten ubohý brk je s to vypsat a vykreslit tu ohromnou, velkolepou přírodu?

Viděl jsem v duchu prodloužené udivením tváře plavovlasých Prušáků, slyšel jsem jejich: "Ach Jott! Det ist herrlich - wunderschön!" A není to pruské!

"Ach, to je romantiky!" řekly by slečinky.

A samé "ach" a "oh", které podivení vyluzuje.

Ne neprávem říkají těm skalám "město zkamenělé". Město, v němž, bylo-li obydleno, duchové zajisté a víly sídlili.

Skála na skále, balvan vedle balvanu, tu mocné, široké jako věkem vybledlé, zvetšelé, ale dosud pevné cimbuří, tu jako stěna ohromná, v jejíž puklinách chvěje se kapradí anebo chudé křovisko. Tu věž, tu loď, tu pomník, všecko pískovcová skála - všude ohromně vzrostlé pískovcové zrnéčko. Šedí toho starého, jako báječného města proniká tu a tam zeleň stromů a křovin.

"Prosím, račte si všimnout té holubice!" upozorňuje průvodce.

Před námi strmá jako hlazená stěna skalní a na jejím rovném vrcholu pták - holubice, jako by tu, letem jsouc unavena, usedla. Příroda znamenitá sochařka.

"Tu, prosím, sv.Jan na poušti." A průvodce ukazoval okovanou holí na skálu, podobající se kazateli Jordánskému.

"A tu čertův most," mluví dále.

"Tu, prosím, popravený rychtář."

Sotvaže na jednu skalinu se zadívám, sotvaže ji udivené oko mé změří, již zas průvodce volá, na jinou upozorňuje. Kdož by to vše pamatoval? Pojednou není to možné. Celek působí na mysl velkolepě, mohutně a v dojmu takovém ztrácí se jednotlivosti a podrobnosti.

Ulička, kterou jdeme, tu se úží, tam se zase šíří, kráčíme přes hrubé, dřevěné, pískem posypané mostky, přes skály - tu směr se mění, ulice je křivolaká, hloub a hloub zacházíme. Není jiného vidět než skály a skály a stále se měnící, strom tu a tam, a nad námi modré nebe.

Ve výši zhasíná růžová zář, slunce zajisté zapadá. Tu již šero, je cítit vlhko podvečera. Ticho. Jen zdáli je slyšet hluboký povzdech lesa - skála skále ho pošeptává, vždy tišeji, tichounce - až v bludišti balvanů zanikl.

"Je tu ještě mnoho skal podivných tvarů. Čas kvapí a máme ještě chrám", praví průvodce.

"Jen do chrámu - vše ostatní vám slevím."

A jdeme dál.

"Místa tato, bludiště těch skal sloužívalo vždy obyvatelům okolním za útulek v čase vojny", vypravoval průvodce. "Před lety, ale tomu už tuze dávno, skrývali se tu lidé, když byli pronásledováni pro víru."

"Čeští bratři" - zaznělo mi v duši.

Ano, tu se skrývali před císařskými dragouny a reformátory, nechtíce víru svou zradit a vlast opustit. Zastavil jsem se bezděky, kolem se rozhlížeje.

Tu v těch pustých místech skrývali se jako pronásledovaná zvěř, tu snad při tajném ohni teskníce, modlili se a zpívali žalmy v boha důvěrné. A pak ani tu neměli stání.

Však průvodce vybídl mne dále.

"Bouře je tu strašlivá, děsná jako ve skalách adrsbašských. Máme tu šesterou ozvěnu. Jenže tu nikdo schválně na hromobití nečekal, jako oni Angličané."

Připomenul mi dva syny Albionu, kteří v Adersbachu v skalách, chtíce bouři přečkat, na ni několik dnů čekali. Sotvaže, dlouhým čekáním rozmrzeni, odešli, strhlo se neobyčejné hromobití a blesk udeřil zrovna do toho místa, kdež Angličané dosud marně čekali... Deska pamětní tam o tom vypravuje.

"Prosím, račte se zastavit," pravil průvodce, náhle stanuv, a udělal holí svou do písku čáru, jako hranici. Stál jsem v úzké ulici mezi strmými skalami. Přede mnou se černal otvor jako do nějaké jeskyně. Bylo již šero. Po chvilce vrátiv se průvodce, zavedl mne úzkou brankou, až jsem se ocitl v tmavém sklepení.

"To je gotický chrám."

Nebylo třeba to oznamovat. Šerem mne obklopujícím viděl jsem nad sebou z obrovských balvanů klenutí - v lomeném oblouku. Fantasie tu ostatní doplní - skály: sloupy, oltáře.

Náhle zašlehla zář a osvětlila rudým světlem jeskyni tu - chrám.

Průvodce zapálil voskovaný papír, zkroucený na pochodeň, jejíž zář kmitala se na začernalých stěnách a na stropu.

Nepromluvil jsem ani slova. Žasl jsem.

Co to? Varhany!

Byl jsem unešen. Neviděl jsem nástroje, neviděl jsem hudebníka. Jako z tajemného zřídla řinuly se zvuky Haydnovy písně:

"Zde v zkroušenosti padáme, ó Bože, před tvou tvář!"

Hlaholily velebně, kol se rozléhající.

Byl jsem v kostele. Má duše byla povznesena.

Hasnoucí pochodeň, tichnoucí zvuky zprostily mne kouzla. Ještě je ozvěna opětovala šerem skal, a bylo zase ticho. Průvodce se usmál a vyvedl mne ven. Zabočili jsme za skálu. Tu stál hrbatý mužík, nastrkuje pravici svou klobouk. Prosil o nějaký dar. Levicí se opíral o - flašinet!

"To jsou ty varhany," usmál se průvodce.

Skály všecko proměnily.

"Nejsme ještě u konce, pane, ale dnes už dál nemůžeme."

Kratší cestou vyvedl mne z labyrintu "zkamenělého města". Venku byl již podvečer, když jsme k hospodě dorazili. Odpočinuv si, do Teplic jsem se ubíral.

Nad "skalním městem" skvěl se už plný měsíc. V hrobovém klidu svém bylo velebno město to. Když jsem v pokojíku hospody své se octl, dlouho jsem nemohl usnouti. Mysl byla plna neobyčejných dojmů.

A ještě ve snu stál jsem v tajemném šeru gotického chrámu. Puklinou skalní dral se bledý paprsek měsíce a klenbou, skalami zněly varhany, zvuky Haydnovy zbožné písně...

 

Revue měsíce října 2017

Literární noviny

K úmrtí Aloise Jiráska

(číslo 6 z 20.3.1930)

Smrt Aloise Jiráska dne 12.3.1930 byla prožívána českou společností velmi intenzívně - Jiráskova popularita byla mimořádná, a to i přes značné odsudky hlavně ze strany tehdejší umělecké moderny, která Jiráska házela do starého železa. Progresívně zaměřené Literární noviny věnovaly Jiráskovi, uznávanému zakládajícímu členu PEN klubu, několik článků, které - i přes svou zřejmou dobovou zaujatost - mohou zaujmout i dnes.

Zdá se, že pieta, láska a úcta ke každému místu a předmětu, který se vztahuje v Hronově k dílu či životu spisovatelovu, neplyne pouze z obdivu k vzácnému člověku. Občané Jiráskova rodiště mohou nejlépe vysloviti svůj podiv především nad úžasnou prostotou a skromností zemřelého. Do smrti zůstal prostým, nenáročným člověkem.

Velmi mu záleželo na tom, jaký mají k jeho dílu vztah mladí lidé, kteří ho četně navštěvovali. Zvláště o studenty dbal; vyptával se, vysvětloval, poučoval. Krajané mu vždycky leželi na srdci. Dokud byl zdráv, navštěvoval místní divadlo, dávalo-li jeho hru. Těšil se, jak ho "u nás" pochopí a zahrají. Vzpomínám si třeba, jak všecek zářil radostí, když prohlašoval, že se hronovský představitel jeho "Otce" vyrovná po každé stránce profesionálnímu herci z pražského divadla.

Hronov bude mít nejkrásnější vzpomínky na svého slavného rodáka z let válečných.

V této kruté době byl městu v pravém slova smyslu otcem. Pomáhal a těšil - jak jen mohl. Navštěvoval rodiny, o jejíchž členech se proslýchalo, že na frontě přeběhli - povzbuzoval jejich ženy a matky, říkal, že jejich synové a muži jsou hrdinové, sháněl zprávy a informace, staral se o živobytí pro nejhůře postižené krajany - s obětavostí vskutku bezpříkladnou.

U hronovského knihkupce Šefelina scházeli se za války v zadní místnosti krámu lokální revolucionáři. Docházel i Jirásek. Měl z Prahy vždy nějaké zprávy o zahraničním odboji, o Masarykovi a o situaci na frontě. Přinášel nové a nové naděje, jež se brzy šeptaly po celém městě...

Měl své oblíbené procházky. Zastavoval se na nich s babičkami, nesoucími roští nebo trávu, a rozmlouval s nimi o jejich starostech. Později jen zřídka opouštěl svou zahrádku, na níž - dokud jen síly stačily - zcela sám zahradničil. Někdy vyšel před vrátka, pozdravil se a porozprávěl s cizinci, kteří v létě neustále kolem jeho vily zevlovali.

Poznámky ke kronice "U nás" zapisoval na Jírově hoře na lavičce pod stoletým stromem, jenž nyní nese jeho jméno. Hustým závojem listí je odtud rozhled na celé město. Jirásek říkával: "Musel jsem tam psát, poněvadž jsem chtěl mít své Padolí pořád na očích."

(Alois Jirásek doma, šifra -ský)

Historik povoláním, upřel Jirásek svůj zrak i jako spisovatel k českým dějinám, a byl první, jenž nám je popularizoval ve svých románech v duchu ideologie Františka Palackého. Před Jiráskem jsme měli jen historické povídkáře romantiky, jimž šlo jen o barevnost děje nebo o ušlechtilou historickou sentimentalitu, jak se vyskytuje u Beneše-Třebízského. Zatímco v cizině již odumíraly poslední výhonky napínavě zábavné historické povídky á la Walter Scott, počal teprve u nás v duchu českého historismu zájem o dějepisnou povídku, a nebyla to jistě náhoda, že ji téměř současně počali pěstovat dva profesoři historie, Alois Jirásek a Zikmund Winter. Oba nehledali již v dějinách fantastické příhody nebo legendární kouty, nýbrž typickou dějinnou skutečnost, kterou zvláště Jirásek vidí očima svého učitele Palackého, jehož se brzy stává popularizátorem.

Ne každý přečetl Palackého, ale Jirásek záhy nastupuje za něho u širokých vrstev a jeho povídky a kroniky z českých dějin, opřené o studium největšího českého dějepisce, se dostávají brzo do nejširších vrstev.

...

Husitství našlo v něm nezaujatého kronikáře, jenž se povznáší až k umělecké výši, když líčí husitské hejtmany na Slovensku, ale i popularizátora, jenž české liberalistické náladě přináší v bohatých obrazech z české reformace živelné bohatství dějové této periody, v jejímž jménu bojuje česká politika proti rakouskému němectví a proti klerikalismu, přisluhujícímu Vídni.

...

Alois Jirásek bývá někdy srovnáván s Polákem Sienkiewiczem, jenž měl stejně buditelský vliv na Poláky svými historickými freskami. Ale jaký rozdíl mezi těmito dvěma slovanskými povídkáři dějepisnými! Sienkiewicz je elegik polské aristokracie, u něhož je oslavovaným hrdinou král, šlechtic nebo voják, malíř honosné rytířské nádhery, slavnostní okázalosti a téměř operetní oslavy bitev, jež jsou mu vrcholem dějin - Jirásek naproti tomu v duchu celého národního obrození českého je demokrat, jenž oslavuje především lid, nezapomíná na něho pro šlechtu a nemá právě rád ono vojácké hrdinství, jež u Sienkiewicze dominuje.

Vábí ho tiché rašení obrozenské doby, houževnatý a pomalý zápas za národní uvědomění, jenž našel u něho svůj pomník v obsáhlém F.L.Věkovi, knize, jež nám přiblížila české národní obrození svým způsobem více, než všechna ostatní literatura. I tu vidíme, jak Jirásek miluje v jádře idylické zátiší, jak velké události světové se mu promítají z perspektivy drobných lidí a jejich veřejného života, do něhož zasahá z dálky hlas dějin.

...

Víme, jaký význam mělo Jiráskovo dílo pro české legionáře, jimž dalo přesvědčení, že i oni jsou pokračovatelé oněch českých zápasníků za svobodu, kteří mají tolik sympatie v románech Jiráskových. Ostatně, duch Jiráskova nábadného historismu se přestěhoval i do poválečného legionářského románu, dal mu vzor pro kronikářskou zevrubnost, pro zpodobování davového hemžení a myšlení.

...

Když za války čeští spisovatelé pocítili potřebu opříti se austrofilské politice českých poslanců, vybrali moudře právě Jiráska, o jehož autoritě nemohlo býti pochyb, aby jeho jménem byl spisovatelský manifest oznámen lidu, a Jirásek stal se tak ústřední, oficiální osobností domácího odboje. Národ mu osvědčil plně svůj vděk. Obecenstvo, Akademie, universita, parlament, banky - všichni uznávali vděčně jeho zásluhy o tento stát, jehož příští připravovalo Jiráskovo historické, národně nadšené a povzbudivé dílo. I život, jenž se mu dal dožíti vysokého věku 79 let a oné kýžené svobody, jejíž hlas a tucha zaznívá stejně z husitských knih i z Temna Jiráskova i z jeho probuzeneckých románů, dal mu všechno, co činí spisovatele tohoto typu šťastným. 

Klid, naplnění tužeb i sláva, zaznívající z ulic k jeho pomalu vadnoucímu stáří - to byl úděl jistě krásný.

(Alois Jirásek - titulní článek)

 

Revue měsíce září 2017

Alois Jirásek

Z barokové Prahy

(1916)

Mnozí Jiráskovi kritikové neustále opakují, že Jirásek neměl barokní dobu rád a považoval ji za dobu temna. Kdo však Jiráskovo dílo (hlavně jeho Temno) zná, ví, že Jirásek jako bytostný demokrat kriticky zobrazil těžké časy, kdy lidé nemohli říkat, co si myslí, byla uznávána a vládní silou propagována jen jediná správná víra, a vše, co se od ní odlišovalo, bylo přinejmenším podezřelé. Mnozí přišli o život i majetek, země zažila jedno z největších období emigrace ze země - v tom všem bylo pro Jiráska ono "temno". Ve svém vrcholném románu "Temno" geniálně zobrazil rub a líc této doby - na jedné straně všudypřítomnou nesvobodu a špehování, na druhou stranu obrovský rozkvět umění a hudby. Je jen dějinným paradoxem, že v době komunistické totality bylo Jiráskovo "Temno", román odhalující a kritizující totalitní systém plný nesvobody a strachu, režimem oficiálně propagováno... Že Jirásek barokní dobu zdaleka nevnímal černobíle, jak se mu stále podsouvá, ukazuje Jiráskův drobný článek otištěný ve sborníku "1916. Čeští spisovatelé vdovám a sirotkům našich vojínů".

I hudba byla v Praze v těch letech především uměním církevním, tak jako malířství a stavitelství. V pražských městech do časů císaře Josefa II. množství klášterů a chrámů. Jen Malá Strana sama měla sedmadvacet kostelů a kaplí.

V těch všech pěstována hudba, a horlivě. Jaký tu zástup varhaníků, regentů chori, hudebníků a zpěváků, co vokalistů mladistvých, svěžích hlasů!

Z nejednoho z těchto chudých zpěváčků vyrostl pak znamenitý hudebník nebo skladatel, jako Seger, slavný varhaník, Zach a Tůma, skladatelé, všichni tři někdy vokalisté kláštera u sv. Jakuba, všichni tři žáci Bohuslava Černohorského, mnicha toho kláštera, varhaníka a skladatele na slovo braného.

Pražské kostely byly nejen místem pobožnosti, ale i do jisté míry koncertním v dnešním smyslu, zvláště o velikých svátcích; lidé chodili do kostelů buď se modlit nebo naslouchat hudebním a zpěvným produkcím, prohlášeným skladbám nebo sólům vynikajících hudebníků.

Takovým koncertním místem stávala se jednou do roka i Vltava, když na ní provozována "musica navalis", hudba na lodích, "musica aquatica", hudba na vodě. Byla na poctu blahoslaveného, pak svatého Jana z Nepomuku, byla zbožností i koncertem, k němuž se v podvečer 15.května hrnula všecka Praha.

Produkce ty zavedl klášter bratří řehole kající sv. Augustina, bílých křižovníků s červeným srdcem, kterým zkrátka "cyriakové" říkali. Klášter jejich založený Přemyslem II. na památku jeho výpravy do Prus vzal za své za císaře Josefa; kostel sv. Kříže většího, také prodaný a zpustlý, vydržel až do druhé polovice 19.století, kdy byl rozbořen.

Od tohoto kláštera vyplulo každého roku v čas výše uvedený několik lodí plných hudebníků, zpěváků, kněží a hostů. Koncert sám odbýval se u kamenného mostu pod sochou oslavovaného světce. Hudební ta slavnost na lodích konala se poprvé r. 1715. Dirigentem byl regenschori kláštera cyriackého P. Kristián Felber. Později řídil hudbu tu P. Štěpán Náchodský (1719) a po něm, v letech dvacátých, P. Augustin Skopec, oba z řádu bílých křižovníků.

Produkce počínala se i končila se "sub explosione mortariorum", za střelby z hmoždířů. Skoro každého roku dávala se nějaká nová skladba. Několik jich pocházelo od Šimona Brixiho, varhaníka u sv.Martina ve zdi, otce proslulého skladatele Františka Brixiho. Obecenstvo, tlačící se na mostě i na březích, nadšeně jim tleskalo. "Muzika na šifích" konala se ještě v letech dvacátých 19.století.

Vedle církevních skladeb "koncertů" provozovaly se tou dobou již také světské, "komorní" koncerty. Světská hudba pěstována nejvíce v šlechtických palácích, v jejich salonech nebo i ve stínu stromů, v panských zahradách krásně upravovaných, kterých bylo za onoho času mnohem více nežli dnešního dne.

Zvláště slynula zahrada při paláci Nostickém na Malé Straně, kterouž zahradu protéká rameno Vltavy. Tenkráte vedly tam přes ně tři můstky. Tu za letních odpolední a večerů bývaly nádherné "assemblée", tu páni v alonžových parukách, dámy v rajfrokách bavili se různými hrami i hudbou.

A ta když utichla, nastával za vlahých večerů i nocí nový koncert, samých libohlasých virtuosů, samých králů, pěvců, slavíků, kterých se v stinné, velké a tiché zahradě zdržovalo velké množství.

Nejeden šlechtic měl v Praze svou vlastní kapelu, skládající se ze služebníků a "hausoficírů" hudebníků, namnoze jeho poddaných. Ten onen pán vydržoval si i hudebníka virtuosa, jako hrabě Kinský slavného houslistu Tartiniho.

Skladatel "ďáblovy sonáty", kterou mu zahrál ďábel, jak se mladému hudebníkovi ve snách zdálo, přibyl na pozvání do Prahy r. 1723, aby tu účinkoval v orchestru při provozování veliké opery Fuxovy dávané na oslavu Karla VI. v čas jeho korunování na krále českého.

K mistrovství Tartiniho nemálo přispěl Bohuslav Černohorský nedlouho před touto cestou, kdy Tartini, pronásledován pro tajný sňatek s neteří kardinála Giorgia Cornata, uprchl z Padovy do kláštera v Assissi, kde právě byl Černohorský, "padre Boemo", varhaníkem.

Tartini se zdržel tři léta v Praze. Kouzelná jeho hra zaznívala v domě Kinských v Nerudově ulici číslo 249-19 a jistě i občas na bývalém i pozdějším působišti jeho učitele Černohorského, na kůru kostela sv. Jakuba na Starém Městě, kde okouzloval posluchačstvo svými sóly na housle, tak jako později v Padově v kostele sv. Antonína.

V ten čas, kdy Tartini skrýval se v klášteře v Assissi a učil se u českého mnicha z pražského kláštera, hasl v Praze stařičký virtuos slavného jména, a hasl ne v občanské jizbě, nýbrž v paláci, ve svém vlastním paláci v Hybernské ulici (nyní Lidový dům), Jan Antonín Losy, hrabě z Losinthalu, "lautenist", mistr na loutnu nedostižný (1638-1721).

Předkové jeho pocházeli z Tyrolska. V 17.století usadili se v Čechách a byli přijati do stavu rytířského. Statky jejich se rozmnožily také dědictvím po krutém Španělu, strašlivém mučiteli našich předků, generálu Marradasovi.

Hrabě virtuos zajížděl za hranice Čech, do Vídně, do říše, kde koncertoval, nejvíce při dvorech. Také komponoval pro svůj nástroj, a komponoval i na cestách, na silnicích. Nejednou, když mu přišla dobrá myšlenka, dal zastavit kočár, aby si mohl zapsat hudební svůj nápad. Doma, v paláci, hrával několik hodin před polednem na loutnu, v posteli, odpoledne v sále na housle za průvodu klavíru; skoro každého večera naslouchal hudebním produkcím, které ve svém paláci pořádal, hlavně skladbám Fuxovým a Lullyho.

Tak v klidu, v hudebních rozkoších plynula mu léta do vrchovata. Bylo mu přes osmdesát let, když jej ranila mrtvice a tvář mu hrozným zkřivením znetvořila. Když uslyšel, že ochromená pravice nebude už nikdy vláčnou, že nikdy už nebude moci sáhnouti do strun, bolestně povzdychl: "Á dio Lauten. Á dio Geigen!" Dal oba své zamilované nástroje ovinout černou stuhou a obrátit je na znamení, že mají mít po něm smutek a že jsou také mrtvy...

Bylo mu osmdesát tři, když skonal.

A loutna pak také skonala, její sláva. Kdysi tak oblíbený nástroj, "regina musicorum instrumentorum", vycházela z módy a vyšla z ní.

Klavír začal panovat...

 

Revue měsíce srpna 2017

Alois Jirásek

Ze Slovenska

(1897)

Alois Jirásek byl velkým milovníkem Slovenska - několikrát jej navštívil a napsal o něm několik článků, byl Hviezdoslavovým přítelem, ale hlavně věnoval Slovensku své monumentální, slavné Bratrstvo, které je dodnes považováno za jeden z vrcholů Jiráskovy tvorby i za ikonické dílo o slovenských dějinách - a to vše v dobách pro slovenský národ nelehkých. Jiráskova láska ke Slovensku byla opravdu upřímná - jak o tom mj. svědčí i drobný článek otištěný v Almanachu dámského odboru pro Prahu ve prospěch Ústřední matice školské.

Vysoko v horách dřímalo jezero v poledním tichu.

Hladká jeho hladina, zrcadlo z ocele, houštiny kleče u vody jako zaklety, les naproti nehnutý jako tmavá hradba se stínem hluboko v jezeru tiše potopeným. A nad lesem v pozadí jaká stráž obrů! Krivaň, Solisko, bašta rozeklaných, žulových boků, vyjasněných hlav v sněhovém rouše, jehož bělost s pozadím čistého lazuru zářivých nebes na plném slunci až oslňuje.

Hleděl jsem uváben na tu obří družinu, na Štrbské pleso pod nimi v zeleném pásu lesa i kosodřevin, z pokoje pohodlného hotelu při jezeře v tu chvíli bez hostů, jako opuštěného. Oči jsem nespouštěl z té mohutné i dumné krásy, zapomínal jsem v tom velebném tichu, v tom konejšivém klidu hor, plesa i hvozdu.

Náhlý hluk do něho padl.

Hosté, mnoho hostí vrazilo vedle do prostorné jídelny, hromadný výlet, samá mládež, studenti z levočské reálky (hoteliér se prve zmínil, že je čeká), všichni zardělí po statném stoupání zdola od stanice sem vysoko k tatranským velikánům.

Všecko se hrnulo ke stolům už připraveným, studenti, profesoři; hledím skleněnými dveřmi na to hemžení, na ten ruch v šumu a směsi hlasů. Pak utišení, v něm maďarská řeč, pak zpěv mladých, svěžích hlasů a nakonec: "Eljén! Eljén!"

Výlet ten mne zajímal, nejvíc ti "maďarští" studenti, většinou jistě Slováci a Němci. Ale vedle samá maďarština i kolem, jak se studenti rozbíhali, i pokojem, v kterém jsem byl, ven na terasu. Dva tu i zůstali u okna a repetili také maďarsky.

Přišel hoteliér; promluvil jsem na něj jako prve česky. Má slova studentíky zrovna škubla. Obrátili se, dívali se na mne, zdálo se, že rádi naslouchají, a když jsem je česky oslovil, odpovídali oba slovensky.

Jeden však záhy se vytratil za hospodským. Druhý, hoch jasných, pěkných očí, upřímné tváře, vydržel a rozhovořil se. Byl Slovák jako většina jeho kolegů. Mluvili jsme o výletu, o národnosti na škole, o jeho řeči ve škole, ťukl jsem tu tam.

"Ale vy nebudete Maďarem", dím s úsměvem. Než můj mladý přítel nepřisvědčil.

Vidím, jak modré oči jeho se na mne upřely jako v překvapení i údivu, jak stín vážnosti kmitl se tou svěží tváří, jak pohnul rameny a slyším, jak odevzdaně řekl:

"Keď chudobný človek potrebuje štát."

Bodlo mne, ale co mu říci! Marná řeč! Keď chudobný človek potrebuje štát!

A ten štát!

A kolem ruch svěží mládeže, šumný její slet k obědu, pak opět zpěvy, řeči maďarské, jen maďarské a Eljén! Eljén!

Ten "můj" student Slováček zvedal také sklenici a volal: "Eljén! Eljén!"

Janičárská škola!

Janičáři!