Revue

 

Revue měsíce března 2019

Viktor Hánek

Vzpomínky na Jiráska

(1941)

Osobní vzpomínky na Aloise Jiráska jsou velmi důležité pro jeho bližší poznání jako člověka. Některé vzpomínky jsou velmi zajímavé, až kuriózní, o to více jsou však cenné. U příležitosti Jiráskových nedožitých devadesátin, v temné době druhé světové války, takto sepsal dvě krásné vzpomínky na Jiráska o několik generací mladší spisovatel Viktor Hánek (1891-1954). Zvláště nebezpečnou příhodu o skoku z tramvaje by si málokdo spojil právě s Jiráskem...

V zasedací místnosti Spolku spisovatelů beletristů v Praze je galerie soch čestných členů a předsedů: Svatopluka Čecha, Jaroslava Vrchlického, Františka Heritese, Aloise Jiráska a ostatních zakladatelů spolku. Alois Jirásek, jehož devadesátého výročí vzpomínáme, byl zakládajícím členem a pro své zásluhy poctěn i čestným členstvím.

Jednou po jakési slavnostní schůzi Máje jsme vzpomínali, a tu básník F.S.Procházka, tehdy předseda Máje, vypravoval, jak pražská tramvaj mohla přejeti Mistra Jiráska.

"Bylo to v době, kdy začala elektrika jezdit do Podolí", vypravoval básník. "V České akademii byla schůze, která oproti všemu očekávání se značně protáhla. Pan vládní rada Jirásek byl mrzutý, pospíchal domů. Po schůzi jsem mu řekl: "Pojedeme tramvají, za chvíli jsme u vás!" - "Cožpak jezdí až k nám?", ptal se udiveně. Nevěděl o tom. Nerad jezdil - po Praze obyčejně chodil pěšky svým pomalým krokem, vždy zamyšlený, k zemi zadívaný. Nerad se s někým zastavoval, snad proto, že pro nedoslýchavost mu unikal smysl řečí, nebyla-li dosti hlasitá.

O změnách a rozšíření tramvaje neměl ani potuchy. Byl rád, že bude dříve doma.

Byla zima, Jirásek ve své beranici a kožichu pěkně zabalen. Vstoupili jsme do tramvaje, kde to hned zašumělo: Jirásek! Jirásek! A lidé dělali mu místo - ale nesedl si. Zůstal na zadní plošině, drže se za držadlo: "A kde zastaví?" - "Zrovna u vás, pane vládní rado!"

Nemluvilo se. Tramvaj sjela přes Václavské náměstí, nynější třídou Victoria a zabočila na nábřeží. Jirásek se stal trochu nervózní. Přešlapoval, tiskl se ke dveřím.

"Nemějte obav, zastavíme zrovna před vaším domem!" domlouvám mu. Ale Jirásek nedbá. Když vůz u Resslova parčíku zmírnil jízdu, nevyčkav zastavení, seskočil, ale tak, že uklouzl a padl hlavou k vlečnému vozu.

Ozval se výkřik a řidič ihned zastavil.

Maličko, a náš milý Jirásek byl vtažen pod vlečný vůz!

Lidé ihned ho odtáhli a zvedli a plni účasti se ptali, neublížil-li si. Trochu se očistil a ubíhal domů.

Druhého dne jsem časně běžel k němu.

Oka jsem nezamhouřil, zda se mu něco nestalo, jakou měl noc.

Zaplať Pán Bůh! Doma se o ničem ani nezmínil, naopak, byl prý živý a neobyčejně hovorný. Ale tomu vehiklu se vyhýbal jako čert kříži. Raději - bylo-li nutno - jel kočárem..."

---

Hrob svých drahých v Hronově chtěl míti prostý, "takový venkovský hrob, v němž budu jednou spát i já. Ať tam postaví sochu takové smutné prosté venkovské ženy, která vzpomíná..."

Zeť Jiráskův, dr. Hanuš Jelínek, požádal sochaře prof. Jaroslava Horejce, aby udělal návrh na hrobku. Chtěl udělat krásnou věc: sousoší, které by zachycovalo scénu z Bratrstva, a za sousoším desku s výpisem Jiráskových nejvýznačnějších děl. Jirásek to odmítl, a setrval na požadavku staré vzpomínající ženy. 

A sochař mu učinil po vůli...

 

Revue měsíce února 2019

Max Bedřich Stýblo

Jirásek a raci

(1930)

Významný člen Národního divadla v Praze, herec, zpěvák a básník Max B. Stýblo (1892-1972) uveřejnil v časopise Divadlo nádhernou osobní vzpomínku na Aloise Jiráska. Jeho nevšední vzpomínka je o to cennější, neboť přibližuje Jiráska jako vzácného člověka se srdcem na pravém místě, a navíc pochází od umělce odlišné, mladé generace, která se většinou proti Jiráskovi, jako představiteli staré spisovatelské generace, někdy velmi ostře vymezovala. 

V paměti živě se mi neustále vybavuje obraz Jiráskova triumfálního pohřbu Prahou. Ta drobná, temná jeho rakev jakoby plula tím zlatým oceánem poledního předjarního slunce, jež se nalilo do přeplněných pražských ulic jako duchovní éter, unikající z velikého, k spálení právě určeného Mistrova srdce.

Herectví venkova je hladové.

Od dob Tylových nezměnilo se nic. Tatáž bída mravní a hmotná, totéž přezírání, kalení vod a ideálů.

Chléb krvavý a život těžký jak kříž Nazaretského.

A já šel tímto životem plných osm let. Neznal jsem žádného ředitele - jen Boha nad hlavou jsem tušil a v prsou měl oheň mládí a odvahy. Od města k městu, od vesnice k vesnici - tak, jako nadšení žebráci dělají, roztoulaní ve svých nepochopitelných radostech.

A zapadl jsem v roce 1920 do Hronova nad Metují.

Tam bydlil Jirásek. Do těch čas ještě jsem ho neviděl. Zahořel jsem touhou, stisknouti v plné vděčnosti ruku, jež napsala moje zamilované "Temno" a temperamentního "Věka". A šel jsem, hnán hlasem krve i svědomí. 

Našel jsem ho na zahrádce v bílém plášti, připadal mi jako ordinující lékař.

Sejmul brýle a zvědavě se díval na neznámého vetřelce.

Vykoktal jsem, červený v obličeji jak pivoňka, své pozvání.

Toho a toho dne pořádám v Hronově akademii a dovoluji si Mistra uctivě pozvat.

Jirásek se usmíval. Podal mi ruku (ach, jak jsem ji stiskl!) a vyptával se na bližší podrobnosti a na divadelní život vůbec. Já, hladový, toulavý venkovský komediant otevřel mu své srdce dokořán. Vše jsem mu dle pravdy a skutečnosti vylíčil, i to, kterak jsem jej chtěl mermomocí poznat a poděkovat mu za "Temno" a "Věka".

Jirásek zvážněl.

Díval se kamsi daleko, koutky úst se mu chvěly. Bouře citů zuřila v jeho prsou, to jsem cítil. A náhle mne vzal za rameno a jakoby chtěl přervat vážnost okamžiku, řekl vesele:

"A což, už jste viděl hronovské raky? Tady máme samce - chlapáče, od humrů k nerozeznání. Pojďte, uděláme si malou procházku."

Nadšeně jsem souhlasil.

Mistr si svlékl bílý plášť, v altáně navlékl svůj kabát a šli jsme za město. Dovedl mne až k jakémusi rybníku, jemuž hronovští říkali "pivovarská žumpa"; byl velmi mělký, voda mrtvá a všude spousty bahna. Díval jsem se po racích - Mistr stál na můstku a smál se:

"Tamhle, hleďte!"

Skutečně! Raka jsem sice neviděl, ale dva velikánské, temné vousy. Šlehaly nad vodou a zvířené bahno rozlévalo se kolem jak žlutavě šedá láva. Posedla mne náruživost - rak nebyl od břehu daleko a vody bylo nizounko - hup! a už jsem byl ve vodě...

"Proboha, nelezte tam!" volal Jirásek.

Ale neštěstí bylo už zatím hotovo. Octl jsem se po pás v ohyzdném, lepkavém bahně a dalo mi dosti práce a námahy, než jsem se vydrápal na břeh! Jirásek měl starost:

"Tohle jste, hochu, neměl dělat. Co teď?"

Vyhlížel jsem prabídně. Připomínám jen, že jsem si k návštěvě Mistra navlékl zcela nové, před několika dny právě koupené, parádní pruhované kalhoty a nový žaket. Teď jsem tu stál jak hromádka neštěstí, nevěda, mám-li se smát či plakat.

Byl horký, srpnový den.

Takhle do města jíti nemohu. Rozhodl jsem se tedy rychle. Mistr mi ukázal čistý odtok, tvořící na opačné straně za můstkem čiperný potůček a já v jeho vodách šaty vypral a sušil pak na sluníčku jako hastrman.

A Jirásek, chtěje mně utěšit, vedl mne sám otcovsky na bezpečné místo, kde lze k rakům snadno a bez rizika. V přelomu písčité půdy s naneseným bahnem, ihned pod můstkem, jenž tvořil jakýsi vodopád, putovali raci na luční pastvu jeden po druhém...

A já za hodinu nevěděl, kam s tolika raky, rozměrů skutečně úctyhodných!

Do té doby zatím mi uschly šaty a já doprovázel Mistra do jeho osamocené hronovské vily. Při rozloučení vtiskl mi Jirásek stokorunu do ruky a pohladil mne po tváři.

Dlouho, dlouho jsem stál před zahradními vrátky, zmítán bouří nejpalčivějších pocitů, z nichž nejvyšší jmenoval se láska a druhý vděčnost! 

 

Revue měsíce ledna 2019

Alois Jirásek

Proti zlodějům

(1896)

Je všeobecně známo, že Alois Jirásek miloval historii, které věnoval téměř celé své literární dílo. Jiráska však zajímal i národopis, o čemž svědčí Jiráskův dnes již zapomenutý, avšak zajímavý článek o starodávných lidových kouzlech a zaříkání, který uveřejnil v roce 1896 sborník věnovaný studiu lidu českého v Čechách, na Moravě, ve Slezsku a na Slovensku "Český lid". Ani v tomto ryze odborném článku Jirásek nezapře vynikajícího a zasvěceného vypravěče.

První ročník "Českého lidu" přinesl zprávu p. V.Houdka o moravské knize o zaklínání duchů. Doplňkem zprávy té je pojednání dr.F.Kameníčka o "zaklínací knížce rožnovské" (Český lid, ročník II.).

Tuto podávám zprávu rovněž o čarodějné knížce, která však nejedná o zaklínání duchů a pokladech, nýbrž o kouzelných prostředcích proti zlodějům, jmenovitě o jejich přimrazení.

Rukopis ten bez titulu, bez obálky, novější dobou kdesi na venkově svázaný, mám z východních Čech. Je o 25 listech (osmerka), popsaných až na poslední tři stránky; je dvojího papíru a dvojího písma, nepočítaje dvou novějších receptů na posledních dvou stranách. Nikde žádného jména. Dle písma pochází z minulého století.

První tři listy, dle všeho zbytek nějaké větší složky, tužšího papíru jsou popsány kaligraficky, písařem patrně školeným. Ostatek napsala ruka v písmu méně zběhlá, ale zřetelně, ovšem s mnohými chybami. Dialekticky je zajímavo slovo "průní" (= první), obvyklé v severovýchodních Čechách. Vše v knížce jest opsáno, zdá se, z předloh starších, jak také svědčí slovo "stavení", zčásti asi z tištěných, jmenovitě část druhá a třetí, jednající o léčení dobytka.

Nejzajímavější jsou první tři listy, tvořící o sobě celek, jež jednají "o stavení zloděje". Hned za těmito listy je druhá, samostatná část, jež počíná se takto:

"Tuto se ponavrhuje pravé naučení myslivecké. Kdo je žádostiv štěstí míti, takto se v tom zachovati má. Předně ale víru tomu dáti má, nebo jak se praví, bez víry nic se dobře nedaří, to zkušeno jest."

"Následuje poznamenání kusů mysliveckých, jeden po druhým, jak následuje."

Několik nadpisů naznačí, o čem jednají:

"1. Abys měl štěstí na myslivost. 2. Abys dobře střílel. 9. Abys jen sám trefoval. 10. Abys všecko trefil."

Všech kusů je 27. Po nich je:

"Druhý naučení pro koňský dobytek z herbáře dobře vytažený a zkušený. Díl druhý."

Obsahuje kusů 31. Pak následuje:

"Díl třetí. Dobytek hovězí. Lékařství aneb naučení, jak se hospodář opatrný spomocti může."

"Kusů" je 13.

V části první mezi čarodějnými kusy mysliveckými jednají čtyři o zlodějích a jsou bezděky doplňkem toho "stavení zloděje" na prvních třech listech, o němž níže. Tyto čtyři kusy proti zlodějům jsou:

"Kus 13. Jakou má moc čekanka v měsíci červenci. Vezmi ji a dej sobě pod hlavu, v noci, uhlídáš zloděje i jeho činy."

"15.kus. Kdyby tobě zloděj něco ukradl, učiň toto. Vezmi řebík z umrlého koně a vraz ho do jeho šlápoty, to jest do jeho stopy a musí to zase přinésti."

"16.kus. Chceš-li, aby zloděj oslep. Vezmi sádla z divokého kance a omoč v něm dvě zrna hrachu, a když smáčet budeš, tak jmenuj všecky jména, a když na jeho trefíš, tak oslepne."

"17.kus. Kdyby tobě někdo něco vzal. Vezmi vlčí zub a čekankové listí a polož ho sobě pod hlavu ve čtvrtek a tak uhlídáš, který to vzal a kde to položil."

Ale nejsilnější je zaklínací "stavení zloděje" na prvních třech listech. Zní takto:

"Toto jest zem Páně a Matka má, já otvírám život její a kladu na mozek můj, aby všickni nepřátelé zadržáni byli, dokavad já nepřijdu sám. A počínám ve jménu Páně. Ve jménu Boha Otce, Boha Syna, Boha Ducha Svatého v Trojici nerozdílné, sedící na trůnu nebeském. Když Maria matka s Kristem Ježíšem a s Svatým Josefem z Betléma do Egypta odcházeli, Syn Boží se zasmál, i řekla mu Maria: Mé milé dítě, co se směješ? Odpověděl Syn Boží Kristus Ježíš: Má milá matičko! Zbojníci, kteří nás chtějí zamordovat, já chci a poroučím Petrovi vázati je. Svatý Petr řekl: Já chci zloděje vázati provazy a řetězy, vazbou železnou, tou, kterou Ježíš Kristus vázán byl.

Předně zaklínám a zavazuji vás, zlodějové a zbojníci, skrze hvězdu, kterou jsou svatí tři králové nad Betlémem spatřili, abyste nemohli odejíti, až spočítáte všecky hvězdy na obloze nebeské.

Podruhé zaklínám a zavazuji vás, zlodějové a zbojníci, skrze vodu Jordánskou, v níž Sv.Jan křtil Pána a Spasitele našeho Ježíše Krista, abyste nemohli odejíti, až spočítáte všecky krůpěje vody a písku na břehu mořském.

Potřetí zaklínám a zavazuji vás, zlodějové a zbojníci, skrze to slovo Boží, které k vám v den soudný vyřknuté bude na všechny zbojné a neposlušné, aby na vás padlo, a tak dlouho na vás leželo, pokavád nespočítáte všecky stromy a listí na stromech a kamení celého světa s těmi všemi slovy, které z úst mých vyřknuté jsou, abyste zakleni a zavázáni byli, abyste stáli jako kozlové a pařezové s složenýma rukama a skřiveným bokem, a tvář vaše ať jest jako uhel, nebe a země ať jest na vás složená a na vás tak dlouho, dokavád já sám nepřijdu a vás mým vlastním okem spatřím (sic) a s ním propustím. K tomu mně dopomáhej Bůh Otec, Bůh Syn, Bůh Duch Svatý vše jeden Hospodin na věky požehnaný. Amen."

Takto byl zloděj staven, zatčen, vlastně přimrazen. Tímto pak zaříkáním mohl zas uvolněn býti:

"Propuštění zloděje. Spatřil jsem tebe mým okem, já tebe rozvazuji s těmito slovy, s kterými jsem tebe zavázal: Jdi ve jménu Páně."

Slova sama nestačila. Rukopis dává naučení:

"K tomu musíš mít ocelového něco, táhni to pořád po zemi dokola, jak mnoho chceš obejít, a ty slova říkat. Když přijdeš zas na to místo, kdes začal, tak tu ocel tam nech ležet. Když ten zloděj tam bude stavený, tak tu ocel vem a šťouchni ho s ní a řekni: Jdi ve jménu Páně! A více neškoď!"

 

Revue měsíce prosince 2018

Eliška Krásnohorská

Vzpomínám...

(1921)

Sedmdesátiny Aloise Jiráska byly opravdu mohutně oslavovány - vždyť je slavil nejpopulárnější český spisovatel, a navíc v době čerstvě nabité svobody! Gratulací či vzpomínkou přispěla nejedna slavná osobnost - mezi všemi i významná představitelka ženského hnutí a proslavená spisovatelka Eliška Krásnohorská. Její příspěvek patří mezi neobyčejně originální a podnes působivé.

Jest možno odsouditi se k mlčení a neozvati se ani slůvkem z hlubiny srdce se deroucím, za chvil, kdy každému jest dovoleno blížiti se s pozdravem vyvolenci lásky a vděčnosti celého národa? Málem a přesnadno bylo by mě samo Fatum vyloučilo ze řady šťastných oněch kolegů, kterým dopřáno pokloniti se našemu vojvodovi a milovanému oslavenci, když Zlatá Praha, jejímžto četným ročníkům bylo základem nejedno monumentální arcidílo našeho básníka-historika, mě vybídla, abych do jejího oslavného čísla napsala "vzpomínku na Aloise Jiráska" - ano nejraději že "vzpomínku"!

Slovo to, tenkráte pro mně fatální, bodlo mne, pravíc mi tolik, jako že mlčeti musím, nepovolaná mezi vyvolenými, nemajíc na předního laureáta a miláčka národního vzpomínky ani jediné!

Kdybych ji měla, vzpomínku živou a osobní, což byla bych mohla ji zamlčeti v pestrých oněch nárysech, kterými jsem v Zlaté Praze již dříve načrtla své styky s tolika kolegy a kolegyněmi?

Zajisté byla bych se pochlubila, že jsem také osobně seznala našeho velikána Jiráska, jejž jsem ve skvělém jeho díle vždy hluboce a s upřímným nadšením ctila.

Že jsme se nikdy nesetkali, tím nebyl nikdo jiný vinen než svévole náhody - či snad vlastně české Fatum, jež má vůči nám literátům zvláštní své nemilostivé umíněnosti. Český spisovatel musí, jak známo, míti nějaké "přednější" povinnosti než literární a pohybovati se hlavně v jiném než literárním prostředí.

Tak i Jiráskovo profesionální povolání dlouho jej vzdalovalo Prahy a též zde pak jej poutalo tou měrou, že chtěl-li volných svých chvil využíti ku práci literární, nezbývalo mu ani času, aby vyhledával styků společenských, zajisté že ani v kruzích literátů.

Jako by aspoň mně to nějaký potulný šotek činil naschvál, stávalo se zpravidla, že v oněch literárních (i neliterárních) schůzích, kterým jsem kdy byla účastna, nikdy mi nebylo dopřáno sejíti se s naším pohlavárem, Aloisem Jiráskem.

Pietně jsem si jej pak jen představovala, kterak doma, po celodenní práci školní, při lampě nastavuje pracovní den večerem při studiu nad starými folianty a listinami, dle nichž upevňoval rázovité kontury a doplňoval oslňující detaily svých historických maleb. Ale sama snad vpadnouti do zátiší jeho pracovny, vyrušiti jej z klidné práce a uloupiti mu nenahraditelnou její chvilku, to nejen že by se bylo příčilo mé povaze vůbec, bylo mi však znemožněno i výstrahou, kterou mi dávala hořkost vlastních zkušeností nabytých z bezohlednosti jiných.

Zaútočila jsem sice na Jiráska písemně snad více než jednou a vděčně si připomínám, že např. v záležitostech "Minervy", při zakládání tohoto ústavu, byl mistr náš mezi těmi, kdož mu propůjčili mravní svou podporu. Ale osobně jej vyrušovati a obtěžovati - toho jsem se nedopustila nikdy.

A přece jsem se o to kdysi aspoň pokusila, s nezdarem však, který ještě dnes mi dokazuje, že mezi mnou a Jiráskem stál jakýsi šotek, jenž místo příležitosti k setkání s drahým mistrem uchystal pro mne jen tajný svůj výsměch.

Bylo to asi roku 1884, když jsem s přítelkyní svou dlela na prázdninách v Ústí nad Orlicí. Vyjely jsme si na výlet do Potštýna. Nechaly jsme koně odpočívati v hostinci pana Hostinského, strýce proslulého hudebního estetika dr. Otakara Hostinského, a šly jsme se podívat na malebnou zříceninu hradu, na kolosální staré lípy potštýnské a mířily jsme ještě jinam pěknou silnicí, chvilkovým deštěm příjemně pokropenou.

V tom se ve mně zarazil dech, ale radostně.

Naproti nám kráčel mladý muž sličné, plavým vousem vroubené tváře a zdál se býti velmi zamyšlen. "To je Jirásek", řekla jsem tiše plesající své družce; "zcela takový vzhled mají všecky jeho podobizny! Snad se nepohorší, zastavím-li jej?!"

Přítelkyně má byla silně krátkozraká, zblízka však rozeznala přece, že vrstva silničního prachu jest na černém mém obleku nedávným deštěm malebně vzorkována, i řekla nedůvěřivě:

"V takové parádě..." "Co na tom?" usmála jsem se jen a potěšena, že se šťastně setkám s Aloisem Jiráskem.

Avšak čím blíže, tím určitěji jsem viděla na tváři neznámého pána výraz nepřívětivý, mračný, podezřivý, který mě téměř omrazil. 

"Ne, to není, nemůže býti Alois Jirásek", pomyslila jsem si s plnou přesvědčeností; "tak pohrdavě a přísně by Jirásek nehleděl ani na zločince!"

A rychlým obratem změnila jsem směr svých kroků od něho pryč.

Cestou jsem přemítala, proč se cizí onen pán tak odpudlivě na mne díval?

Ale družka má, když došla neznámého dost blízko, takže i přese svou krátkozrakost rozeznala rysy jeho tváře, tvrdila pak, že jest to vtělená, oživená podobizna Jiráskova. Dojímalo mne to skoro nervosně.

Když jsme se pak vrátily do hostince, zeptala jsem se pana Hostinského, není-li snad náhodou pan profesor Jirásek v Potštýně; zvěděla jsem, že není; pověděla jsem našemu hostiteli, jaké setkání jsme měly na silnici, i byla jsem tázána, jaký oděv měl na sobě cizí onen pán, a vylíčila jsem jeho úbor od hlavy až k patě.

"Aha, již rozumím!" zasmál se pan Hostinský; "slečny potkaly našeho pana barona. Ano, baron Dobřenský jest panu profesorovi Jiráskovi neobyčejně podoben, jako bratr bratru."

"A já také rozumím," důrazně dodala má družka, hledíc na mne káravě; "pan baron viděl se blížit slečnu tak vyparáděnou, že si asi myslil: ta bude ode mne chtít vyžebrat pětku nebo desítku, a proto se tak mračil. Podruhé se nechtějte v takové parádě někomu představovat!"

Zasmáním ukončila se tato příhoda, a nejvíce se asi při ní smál onen šklebivý šotek, jenž ani nikdy jindy mi nedopřál spatřiti mistra Jiráska tváří v tvář.

Však nebyl jen šotek sám příčinou, že za celý můj dlouhý život, za tolikero již desetiletí, jež mě vidělo oháněti se perem, nebylo mi souzeno setkati se s naším literárním vojvodou, k němuž mé zraky byly neustále upřeny jako k zářivému, hřejivému našemu slunci. Mně samé zdá se neuvěřitelno, a přec to pravda, že jsme se nikdy osobně nesetkali.

Jestli přirozeno, že v národě méně četném vedle národů velkých jsme si navzájem všichni bližší, jsou zase v těsných našich poměrech příčiny, pro které někdy býváme si i nedobrovolně vzdálenějšími než příslušníci národů největších.

Ale nechť vzdálena či blízka, vždy celou duší jsem i byla jsem oddána velikému našemu tvůrci monumentálních, vrcholně pro národ náš slavných a důležitých děl literárních, na jejichž neumenšené výši stojí občanská, vlastenecká, republikánská zásluha největšího našeho představitele, mluvčího a předbojníka, nesmrtelného Aloise Jiráska.

Budiž mu přáno uzříti vlast, pro niž žije, tvoří a láskou plane, v plné její slávě, síle a bezpečné svobodě, za níž dosud bojuje, s láskou i vděkem hledíc na něj, vznešeného svého bojovníka!

 

Revue měsíce listopadu 2018

Jaroslav Kvapil

U rakve Aloise Jiráska

(1930)

Tvůrce proslulého Manifestu českých spisovatelů z roku 1917, spisovatel a divadelní režisér Jaroslav Kvapil (1868-1950) byl s Aloisem Jiráskem velmi úzce spjat. Ostatně byl to právě Alois Jirásek, který ohromnou vahou svého renomé (a to bylo v době světové války mimořádné) podpořil a zaštítil důležitý Manifest českých spisovatelů, který přinesl domácímu obyvatelstvu, trýzněnému několik let trvající válkou a bídou, novou naději a víru. A bylo to právě Jiráskovo jméno, které způsobilo ohromný ohlas Manifestu v českých zemích. Když Alois Jirásek zemřel, byl to Jaroslav Kvapil, který přednesl v Pantheonu Národního muzea dne 16.3.1930 nádhernou smuteční řeč.

Nejvroucnější srdce české, cor cordium, odneseme odtud odevzdat ohni, živlu nejčistšímu a nejposvátnějšímu. Kdybychom mohli srdce Aloise Jiráska odnášet ke zpopelnění nikoli několika pražskými ulicemi, ale celou rozlehlou vlastí od města k městu a od dědiny k dědině, kolem hlučících továren i zapadlými samotami - všude by stály zástupy těch, pro něž to srdce léta bilo a k nimž i za něž léta a léta mluvilo.

Nikoli lhostejně zvědaví diváci na slavný průvod smuteční, ale synové a dcery veliké rodiny národní, spjaté v tu chvíli jedinou bolestí, jediným pomyšlením a vděčností jedinou. A s těmi zástupy jako by tam všude stály oživené postavy těch, kdož už dávno odešli, a jež Jirásek po letech a staletích vzbudil k novému a nesmrtelnému životu. V zástupech žijících jako by tu všude stáli naši předkové, připomínající nám, že jsme krev krve jejich a kost jejich kostí, že není v toku života přerušení a nesouvislosti, že svou přítomnost a budoucnost smíme a můžeme budovat jenom na minulosti jejich a na minulosti vlastní.

To všechno Jirásek věděl a to všechno nám pověděl v nesčíslných obměnách a způsobech, ukazuje národu jeho minulost slavnou i žalostnou, ale vždycky tak, aby k ní byla úcta, a aby v ní byla vzpruha pro čas dnešní i pro doby příští.

Oživil nám minulost, aby byl silen náš dnešek - a když národu nastal nejosudovější dnešek jeho života, bylo se v duchu Jiráskově oč opírat, bylo se čeho dovolávat, bylo zač znova zápasit.

I my, kdož jsme za těžkých dob světové války zůstali doma, i ti, kdož v cizině a po celém světě hledali pomoc národu znova mučenému a nakonec nesli slávu českého jména svými činy a na svých praporech celým světem - my všichni byli jsme silní a důvěřiví dílem Jiráskovým a četli v něm jakoby v národní bibli, v národním evangeliu. Dovídali jsme se tam o velkých dějích husitských i o těžkém temnu, jež zalehlo českou zemi před dvěma stoletími, o novém probouzení a probuzení národního ducha českého, a toho všeho dovídali jsme se proto, abychom nedokončené dílo předků svých mohli dokončit a dovršit.

Dnes arci stojíme u mrtvého těla nejmilovanějšího spisovatele národního s lítostí a se zármutkem, ale až přejde dočasno jeho života docela v rozsah a smysl dějin a staletí, pomine tato bolest, a zůstane jen veliká, slavná, požehnaná krása života nejbohatěji naplněného.

Věru, ani u samé rakve Jiráskovy nelze jen truchliti: lze také děkovat osudu, ba lze se radovati, že tento nejvěrnější syn české země, její nejvroucnější buditel a strážce, že tento náš Alois Jirásek dožil se vrchovatě toho, o čem po léta snil, po čem si léta stýskal a nač svůj národ připravoval.

Od rakve Jiráskovy netřeba přinášeti národu těch smutných zvěstí, jaké donesli čeští poslové z Kostnice od hranice Husovy; netřeba zalkati nad nedokončeným dílem, jako se lkalo na poli přibyslavském u mrtvoly Žižkovy; nebylo zde bezútěšného vyhnanství Komenského, jenž věřil a prorokoval, ale dočkati se nesměl - a jestliže většina života Jiráskova byla ještě naplněna týmiž starostmi a úzkostmi, jaké neopouštěly našich buditelů na prahu doby nové, byl veliký náš tvůrce epopejí husitských i dojemných obrazů z dob národního temna na sám sklonek svého života tak šťasten, že se dočkal vykoupení, že se dočkal vysvobození.

Mohutněji a slavněji než v dobách husitských znělo zas české jméno světem, a nad českými vojsky zavlály po celém světě naše prapory. Věštba Komenského se naplnila.

Po nejnárodnějším svém králi, Jiříku Poděbradském, má zas národ v svém čele syna vlastního rodu; všechno to, co viděl Jirásek v dějinách krásným a slavným, vrátilo se jeho životu, a všechno to temno, jež mu českou minulost zastiňovalo, všechno to temno se slunečně rozjasnilo nad sklonkem jeho dní.

Nelkejme, přátelé, u rakve toho, jejž nám odvádí neúprosný zákon přírody; jeho život byl krásný a šťastný přes všechno vezdejší utrpení, krásný a šťastný proto, že se vyžil, a to nikoli sobeckým štěstím osobním, nýbrž štěstím celého národa, miliony spasených srdcí a jejich souzněním. Jeho rakvi přišel se poklonit osvoboditel vlasti, národem zvolený nástupce husitského krále našeho, a nad tou rakví vlají vítězné prapory nových rot husitských.

Jsou odčiněny Lipany, a odčiněna Bílá Hora, odčiněny rakouské žaláře a habsburská popraviště - možno-li ještě truchliti, když tolik světla z díla i z života Mistrova vychází a vycházeti nepřestane?

Odnesme jej tam, kde jej odevzdáme ohni, živlu nejčistšímu a nejposvátnějšímu, a nad námi budou při tom duchové i všech těch, jež on z minula povolal k novému a nesmrtelnému životu.

Kudykoli bychom jej po vlastech nesli, všude by národ plakal, jakož plakal podle slov letopiscových za starodávna po smrti Karla, otce vlasti - ale do pláče tisíců a statisíců všude bychom musili volati:

"Utište slzy, ulevte bolestem a žehnejte nebi za krásný, slavný osud tohoto velikého mrtvého - neboť on se dočkal!"

 

Revue měsíce října 2018

Alois Jirásek

Památná řeč dne 13.4.1918 ve Smetanově dvoraně Obecního domu

(1918)

Celá republika slaví 100.výročí vzniku samostatného Československa. O jeho vznik se zasloužilo mnoho významných osobností, v čele s T.G.Masarykem. Při oslavách by neměly zůstat zapomenuty ostatní osobnosti, jejichž podíl na vzniku Československa není všeobecně známý. Alois Jirásek mezi ně bezpochyby patří. V době, kdy ještě nebylo vůbec zřejmé, jak válka dopadne a jaké budou poválečné poměry, se statečně odvážil burcovat domácí veřejnost, která byla vysílena dlouholetou válkou a všeobecnou bídou. Jeho hlas, hlas všeobecně uznávané autority, měl bez jakýchkoliv pochyb velký vliv na další domácí vývoj, a přispěl tak k vzniku republiky dne 28.10.1918. Nejvýrazněji zaznělo Jiráskovo poselství na velkém shromáždění v Praze dne 13.4.1918.

Slavné shromáždění!

Sešli jsme se v památné době na památném místě tu, kde stával dvůr našich králů, odkud požehnaně vládl koruny české Jiří král, ten "Laskavec lidský", jak jej nazývali, za něhož naše království opět stalo se mocností evropskou.

Sem do králova dvora musila hrdá a mocná Vratislav holdovat svému králi, sem přijížděla cizí vyslanectva, sem přijížděla knížata německé říše, hledajíce spolky s Jiříkem i spříznění, knížata z jihu i severu, bavorský vévoda, braniborský markrabě z rohu hohenzollernského. Odtud z králova dvora vyjelo - a na to můžeme s hrdostí vzpomenouti - slavné poselství ke dvoru Ludvíka XI., získat tohoto panovníka velké myšlence Jiřího krále, jenž, sám válečník výtečný, přece válku nenáviděl a snažil se a pracoval o užší spojení všech mocností světských, aby pokoj a mír byl v křesťanství uveden a zachován, aby všeliké rozepře mezi národy byly urovnány přátelským rozsouzením!

Hle, velká, vznešená myšlenka stálého míru a odzbrojení, která je touhou dneška, která zachvívá v srdci milionů, poprvé uvedena v život před 400 lety naším husitským králem!

Před chvilkou hlaholila touto síní píseň z oněch dob, slavná píseň našich předků, výraz mužné, bojovné síly i tvrdé kázně, která rozněcovala a sílila naše předky, když první v Evropě bojovali o dobro nehmotné, o uvolnění ducha, za ideu demokracie i za život svého národa.

Dnes hlásíme se k dědictví této myšlenky, dnes usilujeme novou silou o staré, neporušené právo českého státu, o spravedlnost, sebeurčení všemu národu československému.

A jest radost a blaží, že všechen náš národ, všechny vrstvy jeho, že staří účastníci a pamětníci prvních zápasů státoprávních, že generace starších i generace mladých jednomyslně, s nadšením přijaly prohlášení našeho poselstva ze dne 30.května a 6.ledna.

Blahořečím, že ve velké, těžké chvíli jsme se našli, že jest jeden, jediný náš cíl, že všichni jsme za jedno v lásce a věrnosti svému právu všem spravedlivému, že jsme si svorně vědomi, čím jsme povinni své minulosti, sobě i svým potomkům a že bohdá zachováme i my, co přikazuje píseň prve hlaholivší: "Nepřátel se nelekajte, na množství nehleďte a hlediž a drž se každý šiku svého."

Přátelé, rodáci!

Ve vás, zástupcích všech vrstev a větví, pozdravuji národ odhodlaný k mužnému boji za právo a šťastnou budoucnost.

Boj je těžký, jsme v hrozném vlnobití světové války, než pevně důvěřujeme, plni odhodlanosti, a vytrváme posíleni také jistotou, že nejsme v boji tom osamoceni, že máme věrné spojence v statečných bratřích národa chorvatského, srbského a slovinského, jejichž vážení a milí zástupcové, naši vzácní hosté, přispěchali mezi nás znovu osvědčiti své spolehlivé spojenectví a přátelství.

Zplnomocněn zástupci našeho národa, navrhuji Vám, abyste jednomyslně přijali tento projev:

Národu československému!

Nesmírná válka celého světa dostupuje svého vrcholu. V bolu a hrůzách stojí nepřehledné zástupy mužů a žen československých. V potocích tryskala a tryská na bojištích krev československá. Nespočítané hroby mrtvých jsou památníky ztrát národa československého. Bědy bez mezí a konců kosí životy lidu a úzkostné zraky matek hledí v zoufalství na usychající generace mládeže československé. Všechny bezměrné tyto oběti byly na nás uvaleny válkou, které jsme nechtěli a za kterou nejsme odpovědni. Nepodlomen, utrpením zocelen věřil a věří národ náš, že v bouři světové války vykvete nakonec také jemu nový lepší život a že touhy jeho všelidské posvěceny budou mírem všeobecným, jenž lidstvo navěky ochrání od opakování katastrofy dnešní.

Nechtěli jsme a nechceme, nežli žíti životem svobodným a samostatným, spravovati osudy své pod vlastní svrchovaností a budovati nepoutáni a volni bytí svoje, jak o to usiluje každý uvědomělý národ po všem kulturním světě.

To je právo naše nejposvátnější, právo národní i mezinárodní, právo národa, jenž má zásluhy o kulturu světovou a jenž svou vzdělaností, svými silami mravními a svým rozvojem hospodářským s hrdostí se postavil prací svou do prvé řady demokratických národů světa.

Taková je jednotná a svorná vůle národa. Na tomto odhodlání nezmění ničeho ani zlovolně rozněcované zášti v národech sousedních, ani zneužité slzy nevinných matek a žen, ani zvyšovaná soustava vyhladovací vůči všem jeho vrstvám. A jsou marny všechny pokusy národ rozraziti nebo jeho pevnost podlomiti hrozbami.

Národe československý!

Shromáždili jsme se zde jako povolaní zástupcové Tvoji, abychom nahoru i dolů manifestovali, že všechen národ, sjednocen tak, jak toho dějiny Tvoje nejsou pamětníky, stojí jako žulová hradba za vším tím, co Tvoje poselstvo v památných svých a historických deklaracích zjevilo.

Tak zde stojíme!

A v pevné, nezlomné důvěře v konečné vítězství nejsvětějších práv svých, v důvěře ve vítězství spravedlnosti, ve vítězství práva nad násilím, svobody nad porobou, demokracie nad výsadami a pravdy nad klamem ve velikém rozhranění dějin světových, zvedáme ruce své, a při drahé památce předků, před očima vzkříšeného národa, a nad hroby padlých v mohutném souzvuku všech duší svých slibujeme dnes a pro všechnu budoucnost:

Zůstaneme, kde jsme stanuli! Věrni v práci, věrni v zápase, věrni v utrpení, věrni až do hrobu! Vytrváme, dokud nezvítězíme! Vytrváme, až pozdravíme samostatnost svého národa! Zdráv buď, národe československý! Zůstávej ratolestí rostoucí, přijdiž čas Tvůj! Rostiž a vzkvétej a rozkvétej svobodný ve vlastech svých a ve velké bratrské rodině národů světa pro štěstí svoje i pro blaho příštího osvobozeného lidstva!