Revue

 

Revue měsíce října 2018

Alois Jirásek

Památná řeč dne 13.4.1918 ve Smetanově dvoraně Obecního domu

(1918)

Celá republika slaví 100.výročí vzniku samostatného Československa. O jeho vznik se zasloužilo mnoho významných osobností, v čele s T.G.Masarykem. Při oslavách by neměly zůstat zapomenuty ostatní osobnosti, jejichž podíl na vzniku Československa není všeobecně známý. Alois Jirásek mezi ně bezpochyby patří. V době, kdy ještě nebylo vůbec zřejmé, jak válka dopadne a jaké budou poválečné poměry, se statečně odvážil burcovat domácí veřejnost, která byla vysílena dlouholetou válkou a všeobecnou bídou. Jeho hlas, hlas všeobecně uznávané autority, měl bez jakýchkoliv pochyb velký vliv na další domácí vývoj, a přispěl tak k vzniku republiky dne 28.10.1918. Nejvýrazněji zaznělo Jiráskovo poselství na velkém shromáždění v Praze dne 13.4.1918.

Slavné shromáždění!

Sešli jsme se v památné době na památném místě tu, kde stával dvůr našich králů, odkud požehnaně vládl koruny české Jiří král, ten "Laskavec lidský", jak jej nazývali, za něhož naše království opět stalo se mocností evropskou.

Sem do králova dvora musila hrdá a mocná Vratislav holdovat svému králi, sem přijížděla cizí vyslanectva, sem přijížděla knížata německé říše, hledajíce spolky s Jiříkem i spříznění, knížata z jihu i severu, bavorský vévoda, braniborský markrabě z rohu hohenzollernského. Odtud z králova dvora vyjelo - a na to můžeme s hrdostí vzpomenouti - slavné poselství ke dvoru Ludvíka XI., získat tohoto panovníka velké myšlence Jiřího krále, jenž, sám válečník výtečný, přece válku nenáviděl a snažil se a pracoval o užší spojení všech mocností světských, aby pokoj a mír byl v křesťanství uveden a zachován, aby všeliké rozepře mezi národy byly urovnány přátelským rozsouzením!

Hle, velká, vznešená myšlenka stálého míru a odzbrojení, která je touhou dneška, která zachvívá v srdci milionů, poprvé uvedena v život před 400 lety naším husitským králem!

Před chvilkou hlaholila touto síní píseň z oněch dob, slavná píseň našich předků, výraz mužné, bojovné síly i tvrdé kázně, která rozněcovala a sílila naše předky, když první v Evropě bojovali o dobro nehmotné, o uvolnění ducha, za ideu demokracie i za život svého národa.

Dnes hlásíme se k dědictví této myšlenky, dnes usilujeme novou silou o staré, neporušené právo českého státu, o spravedlnost, sebeurčení všemu národu československému.

A jest radost a blaží, že všechen náš národ, všechny vrstvy jeho, že staří účastníci a pamětníci prvních zápasů státoprávních, že generace starších i generace mladých jednomyslně, s nadšením přijaly prohlášení našeho poselstva ze dne 30.května a 6.ledna.

Blahořečím, že ve velké, těžké chvíli jsme se našli, že jest jeden, jediný náš cíl, že všichni jsme za jedno v lásce a věrnosti svému právu všem spravedlivému, že jsme si svorně vědomi, čím jsme povinni své minulosti, sobě i svým potomkům a že bohdá zachováme i my, co přikazuje píseň prve hlaholivší: "Nepřátel se nelekajte, na množství nehleďte a hlediž a drž se každý šiku svého."

Přátelé, rodáci!

Ve vás, zástupcích všech vrstev a větví, pozdravuji národ odhodlaný k mužnému boji za právo a šťastnou budoucnost.

Boj je těžký, jsme v hrozném vlnobití světové války, než pevně důvěřujeme, plni odhodlanosti, a vytrváme posíleni také jistotou, že nejsme v boji tom osamoceni, že máme věrné spojence v statečných bratřích národa chorvatského, srbského a slovinského, jejichž vážení a milí zástupcové, naši vzácní hosté, přispěchali mezi nás znovu osvědčiti své spolehlivé spojenectví a přátelství.

Zplnomocněn zástupci našeho národa, navrhuji Vám, abyste jednomyslně přijali tento projev:

Národu československému!

Nesmírná válka celého světa dostupuje svého vrcholu. V bolu a hrůzách stojí nepřehledné zástupy mužů a žen československých. V potocích tryskala a tryská na bojištích krev československá. Nespočítané hroby mrtvých jsou památníky ztrát národa československého. Bědy bez mezí a konců kosí životy lidu a úzkostné zraky matek hledí v zoufalství na usychající generace mládeže československé. Všechny bezměrné tyto oběti byly na nás uvaleny válkou, které jsme nechtěli a za kterou nejsme odpovědni. Nepodlomen, utrpením zocelen věřil a věří národ náš, že v bouři světové války vykvete nakonec také jemu nový lepší život a že touhy jeho všelidské posvěceny budou mírem všeobecným, jenž lidstvo navěky ochrání od opakování katastrofy dnešní.

Nechtěli jsme a nechceme, nežli žíti životem svobodným a samostatným, spravovati osudy své pod vlastní svrchovaností a budovati nepoutáni a volni bytí svoje, jak o to usiluje každý uvědomělý národ po všem kulturním světě.

To je právo naše nejposvátnější, právo národní i mezinárodní, právo národa, jenž má zásluhy o kulturu světovou a jenž svou vzdělaností, svými silami mravními a svým rozvojem hospodářským s hrdostí se postavil prací svou do prvé řady demokratických národů světa.

Taková je jednotná a svorná vůle národa. Na tomto odhodlání nezmění ničeho ani zlovolně rozněcované zášti v národech sousedních, ani zneužité slzy nevinných matek a žen, ani zvyšovaná soustava vyhladovací vůči všem jeho vrstvám. A jsou marny všechny pokusy národ rozraziti nebo jeho pevnost podlomiti hrozbami.

Národe československý!

Shromáždili jsme se zde jako povolaní zástupcové Tvoji, abychom nahoru i dolů manifestovali, že všechen národ, sjednocen tak, jak toho dějiny Tvoje nejsou pamětníky, stojí jako žulová hradba za vším tím, co Tvoje poselstvo v památných svých a historických deklaracích zjevilo.

Tak zde stojíme!

A v pevné, nezlomné důvěře v konečné vítězství nejsvětějších práv svých, v důvěře ve vítězství spravedlnosti, ve vítězství práva nad násilím, svobody nad porobou, demokracie nad výsadami a pravdy nad klamem ve velikém rozhranění dějin světových, zvedáme ruce své, a při drahé památce předků, před očima vzkříšeného národa, a nad hroby padlých v mohutném souzvuku všech duší svých slibujeme dnes a pro všechnu budoucnost:

Zůstaneme, kde jsme stanuli! Věrni v práci, věrni v zápase, věrni v utrpení, věrni až do hrobu! Vytrváme, dokud nezvítězíme! Vytrváme, až pozdravíme samostatnost svého národa! Zdráv buď, národe československý! Zůstávej ratolestí rostoucí, přijdiž čas Tvůj! Rostiž a vzkvétej a rozkvétej svobodný ve vlastech svých a ve velké bratrské rodině národů světa pro štěstí svoje i pro blaho příštího osvobozeného lidstva!

 

Revue měsíce září 2018

Petr Raichl

O Jiráskovi

(1948)

V roce 1948 vydala Místní osvětová rada v Rokytníku u Hronova sborník pověstí Jiráskova kraje "Maternice", který sestavil Petr Raichl a ilustroval A.V.Hrska v druhém vydání z roku 1949 a Vincenc Živný v prvním vydání z roku 1948. Světlo světa tak spatřila krásná kniha, zajímavá a milá svým obsahem a v obou vydáních nádherná svou vizuální podobou. 

Často jsme "punktovali" s panem učitelem Součkem, osobním přítelem Mistra Aloise Jiráska, jak bychom potěšili "pana radu".

"Až rozkvetou třešně a jabloně na Rokytníku, tak koncem května, dovezeme ho s jeho chotí a dcerou Jelínkovou kočárem na Turov," rozhodl p. učitel Souček. A také se výlet podařil. Mistr prohlédl novostavbu chaty. Líbil se mu slovanský sloh podle arch. Novotného z Prahy. Předložil jsem mu návrhy interiérů, které byly skutečně krásné.

(Škoda, že chata vyhořela. Dvakrát byl založen požár. Kvůli tomuto nebezpečí vystavěna zděná.)

Pokochal se také pohledem na nádherné panorama Krkonoš se Sněžkou, Polických stěn, Jílových a Orlických hor s Borem a Hešovinou a nejvíce se mu líbil průhled do Kladské kotliny s Chudobou, Dušníky a Žakšem. Malířka pí Jelínková, choť básníka Hanuše Jelínka, byla nadšena obrysy hor a kopců. Prohlásila, že tak malebný pohled je velice vzácný a je to snad tím, že Turov není příliš vysoký. S větší výše by kopce splývaly.

Mistr pojedl kousek domácího chleba s máslem a sýrem. Pochvaloval si, jak mu chutná, slovy: "Ten horský vzduch tráví."

Dolů jsme sestoupili pěšky po srázné cestě. Šli jsme přes Kolo víl  a Zada. Mistr si vypůjčil ode mne hůl. Při tom vyprávěl své vzpomínky na Rokytník. Název potoka Niva zdál se mu velmi nezvyklý. Povídá: "Když jsem psal Psohlavce, setkal jsem se s takovým názvem na Chodsku a na Blatech, ale vždy to byla buď louka nebo rovina."

Byl jsem ještě několikráte pozván k "panu radovi". Bylo to také kvůli obzorové mapce a I.knize "Turovu", kterou jsme dali dohromady s p. učitelem J.Hurdálkem.

Měl z obojího upřímnou radost a když byla potom otevřena Jiráskova chata na Turově, zakoupeno 30 korců lesa a získán peníz na sokolovnu, obdržel jsem od něho krásný dopis. A to všechno jsme s jeho pomocí pořídili během jednoho roku.

Mistr Jirásek ocenil každou práci ke zvelebení Hronovska.

Sám byl nejlepším znalcem krajiny, kterou prošel křížem krážem. Zůstal až do své smrti věrným hronovským sousedem a celé jeho dílo vyrůstá a je spjato s tímto, tak historicky významným koutem.

Svoji místní znalost spojil mistrně s historickou pravdou, zvláště v románě "Skály". Bájný vrch Turov přirostl Mistrovi k srdci. Zvěčnil jej v divadelní hře "Pan Johanes", této alegorické pohádce, kde Krakonoš, německý duch, pronásleduje princeznu Kačenku, naši vlast, kterou zachraňuje turovské vojsko. I jeho povídka "Divoký rod" je z Turova a ve "Skalácích" píše o Rokytníku a Maternici.

"Staré pověsti české" psal ve Velkém Dřevíči u Prouzů čp. 36. V původním vydání je legenda o turovských rytířích, o původu názvu Turov a pověst "O silném Ctiborovi z okolí Turova".

Celý Jiráskův kraj pod Turovem ožívá v krásné kronice "U nás", kterou psal Mistr pod bukem (nyní Jiráskovým bukem) na Jírově hoře. V knize "Z mých pamětí" se dočteme o všech rodech na Hronovsku. Obdivoval jsem jeho ohromnou znalost všech příbuzenských svazků v širém okolí.

Když se mne Mistr vyptával u nás na různé Kleprlíky, Vepřky, Kříže, Šimky, Klicnary apod., přibral jsem rychle na pomoc svoji matku, která mne zachránila. Pamatovala si i rodinu Jiráskovu a Klikarovu po několik pokolení.

Nejkrásnější Jiráskova selanka "Maryla" se odehrává v Šonově a Provodově. Probuzenecký román "F.L.Věk" je z milého městečka Dobručka, "Temno" ze Skalky u Dobrušky. V "Temnu" a "Sobotovi" cítíme Jiráskův kraj. Bor a Machov ožívá v povídkách "Po letech" a "Na hranicích". Památná Police je dějištěm povídek "Sousedé" (Kovářova rokle), "Emigrant" a "Pandurek".

Náchod a náchodský zámek zříme v plném lesku v povídce "Na dvoře vévodském". Divoké a romantické údolí Peklo u Náchoda je vylíčeno v povídce "V Pekle". Obci Červené hoře věnoval Jirásek celou povídku "Obětovaný", z dob Přemysla II. Ve Slatině a Mečově má svůj děj povídka "Gardista". Tkadlec Kliment ze Lhotských Končin je přinucen pomáhat gardistům, až se roznemůže z toho krvavého řemesla.

Jirásek už jako hoch se poddával kouzlu rodného kraje, což také krásně vyjádřil v "Batarašce". Když napsal r.1875 báseň "K horám", je to jeho nejkrásnější vyznání lásky a cítíme, jak je mu rodný kraj nade vše drahý. A taková hudba ozývá se i ve vzpomínkovém cyklu "Černá hodinka" a "Rozmarinka". I "Povídky z hor" působí na nás stejným kouzlem a snad byly jen přípravou k nejkrásnější kronice "U nás". 

V ní básnickým slohem popisuje krásný rodný kraj: 

"Dolů pod lesy a mezi ně do oupadů, do kotlin zelených palouků tak snivých a poetických, ať dřímají na parném slunci, kdy mlčí i les, ať nad nimi svítí osamělá hvězda, kdy vlhnou rosou a tmějí se v soumraku a tonou ve tmách černých kol a lesů".

Báseň "V rozvalinách" psal pod dojmem selského povstání na Náchodsku z r. 1775. Nevíme ani, které všechny povídky se odehrávaly v jeho rodišti Hronově, jako "Kamenický", ale " V sousedství" je to Poříč (Velké Poříčí n.M.), v povídkách "Host" a "Zámecký hejtman" je to obrana náchodského průsmyku.

Povídky "Markytánka", "Mudrcové" a "V temnu" jsou už z válek pruských, kde Náchodsko je hlavním dějištěm.

I povídka "O lovu" z doby pobělohorské připomíná rodný kraj s kopci a horami. A konečně dějově je spjato s novoměstským krajem a tvrzí Výravou na ohbí Metuje poslední Jiráskovo dílo "Husitský král."

A ostatní jeho díla, nepojednávají-li o tomto kraji, jsou zde napsána. A tak celý kraj je prostoupen Jiráskovým duchem, každá hrouda o něm hovoří. Je to kraj písmáků a Českých bratří.

Nechci popisovat jeho turistické krásy, ale zmíním se jen o jedné zvláštnosti. Vystupte na Bor, Turov, Korunu, Čáp, Dobrošov, Hvězdu, Poledník a uvidíte nádherné panorama Jiráskova kraje. 

Co vás překvapí? Uvidíte Jiráskův kraj vždy úplně jiný, vám dosud neznámý. Byli jste jinde, avšak za několik dnů jste již poznali okolí a zdálo se vám vše stejné neb podobné. Takové dojmy nemáte u nás. Jiráskův kraj je jako umělecké dílo, které stálým poznáváním lépe chápeme a vždy více milujeme.

A Jirásek je tu mezi námi.

Náš veliký krajan trávil poslední léta svého požehnaného života v letním sídle v Hronově na Drahách. A tu chodily k němu celé výpravy i ze vzdálených krajů naší republiky. Měly s sebou spisy Jiráskovy a byly šťastny, když jim Mistr podepsal drahé knihy.

Že by někdo odmítl jeho podpis aneb nevzal si jím darovanou knihu, snad se nikdy nestalo. A přece Mistr Jirásek jednou s humorem vyprávěl doktoru Skácelíkovi zajímavou epizodku.

Jeden občan městečka Hronova pan N. prokázal Mistrovi různé služby a Jirásek nechtěl mu zůstat dlužen. Ale milý soused nich nechtěl.

"Tak vám dám některou svou knihu," rozhodl se Mistr.

Pan N., který měl velikou zálibu v historii války z roku 1866, odpověděl následovně:

"Když mně, pane rado, chcete udělat radost, tak bych vás prosil místo knihy, kdybyste mi dal tu pistoli z roku 1866, co jste vzal těm Prajzům."

Mistr Jirásek překvapen zavolal na svoji choť: "Tak jdi, maminko, na půdu a přines tu pistoli."

Soused popadl celý šťastný starou pistoli. Jirásek se usmíval, vyptával se dále, co s ní bude dělat. Tázaný se rozhovořil o svém koníčku, o bitvě z roku 1866 a když viděl, že Mistr je v dobré náladě, osmělil se a povídá:

"A pročpak jste se, pane rado, nikde nezmínil ve svých spisech o této pistoli."

Jirásek se zarazil (tuto část historie vím už z úst hronovského souseda) a povídá:

"Jak bych mohl, vždyť jsem tu pistoli tehdy odcizil a otec mě za to příkladně potrestal. Nemohl jsem přece psát takové věci o sobě."

A tak se stalo, že tento občánek dodnes lituje, že nemá některou knihu Jiráskovu se vzácným věnováním.

 

Revue měsíce srpna 2018

Vítězslav Markus

Z besed s Mistrem Jiráskem

(1932)

Dnes již zřejmě nežije žádný přímý pamětník Aloise Jiráska. Proto jsou velmi cenné dobové vzpomínky, zvláště ty, které Jiráska ukazují jako člověka z masa kostí. Takovou vzácnou vzpomínkou je vyprávění dnes již neznámého židovského spisovatele Vítězslava Markuse (1877-1942), který tragicky zahynul v koncentračním táboře. Na Aloise Jiráska zavzpomínal na večeru vzpomínek na Aloise Jiráska, který se uskutečnil v rámci II. ročníku festivalu Jiráskův Hronov.

Chodil jsem k Mistrovi na táčky a literární porady. Byly to chvíle srdečné intimity, krásné a nezapomenutelné. Při takových příležitostech měl jsem často možnost nahlédnout i do jeho soukromého života. 

Náruživě rád popíjel silnou černou kávu. Žádná nebyla mu dost silná a dost dobrá, na každé našel nějakou vadu. Těšil jsem se na tyto návštěvy, byly pro mě vzpruhou, osvěžením a poučením. Někdy byly delší, někdy kratší, někdy velmi krátké, několikaminutové, podle nálady Mistrovy. Dobrou jeho náladu rozpoznal jsem, když mně někdy nabídl šálek černé kávy. Mistr dovedl mne vždy, neměl-li času, nebo byl-li ve špatné náladě, elegantním způsobem vypoklonkovat. Nikdy však neopominul mne pozvat na příště a já ovšem rád zase a zase přicházel.

Na ulici jsem si nikdy netroufal Mistra oslovit. Zdálo se mi, že to na svých procházkách neměl rád... Myslím, že chtěl, pokud to jen trochu šlo, být nerušen a sám. Chodil, jak je známo, denně před polednem a k večeru a později ve své chorobě pouze před polednem od nynějšího Jiráskova mostu až k Národnímu divadlu a zase zpět.

To byla jeho denní promenáda.

V zimě ve své charakteristické beranici a obyčejně s doutníkem v ústech. Všude ho znali, uctivě a srdečně pozdravovali a byli zvyklí, že Mistr mnohdy ve své zamyšlenosti na pozdravy nereagoval.

Často mluvil se mnou o Národním divadle. Jeho poměr k Národnímu divadlu byl za režimu Kvapilova velmi srdečný a radostný. Ale na Hillara později si Jirásek často trpce postěžoval. Nechápal, jak je možno, že se Národní, naše nejpřednější scéna, propůjčuje k různým hypermoderním pokusům, kterým upíral jakoukoliv uměleckou cenu. Ovšem, že také bolestně nesl, že za Hillara jeho dramatické práce byly opomíjeny a zanedbávány.

Známá byla Jiráskova neobyčejná přesnost ve všem. 

I v posledních letech jeho těžké a bolestné choroby musil ošetřující lékař přicházet přesně denně v určenou a smluvenou chvíli. Bylo to, pokud mně jest známo, vždy hned ráno po 7.hodině. Jestli se někdy lékař opozdil, již na něho čekal s kapesními hodinkami v ruce a přivítal ho slovy: "Buďto hodinky jdou špatně mně, nebo vám, doktore. Budu vám muset koupit nové a strhnu vám to z honoráře."

Špatně pochodil ten, kdo chtěl Jiráskovi vyprávět nějakou frivolnější anekdotu. Jistě ji nedopověděl, neboť Mistr pikantnější anekdoty přímo nenáviděl a považoval jejich vyprávění za chorobu společnosti.

Ať přišel kamkoliv, všude ho očekávala spousta jeho ctitelů a ctitelek s jeho knihami a žádala autogramy. I do bytu domů k Mistrovi tito prosebníci chodili. Sám jsem byl jedné takové návštěvě přítomen. Mistr vždy vlídně každému vyhověl, jen se velmi zlobil, když někdo mu přinesl najednou několik knížek svázaných motouzem a v rozčilení, že s Mistrem mluví, zapomněl snad provázek rozvázat a Jirásek tak musel učinit sám. Tu se vždy Jirásek rozhorlil a sliboval, že takového žadatele prostě vyhodí, ale ve své neskonalé dobromyslnosti to ovšem nikdy neudělal.

Že byl nadšeným přítelem sokolské myšlenky a Sokolstva vůbec, to jistě netřeba vyprávět, to každému jest známo. I o Sokolstvu jsem s Jiráskem mluvíval. Viděl v Sokolstvu jádro a nedobytnou tvrz českého národa a celou nejkrásnější jeho budoucnost.

Nejhlubším dojmem jsou vzpomínky na můj styk s Jiráskem asi v roce 1900. Tehdy jsem psal právě svoji divadelní hru "Tereza". Ve svém mladistvém nadšení jsem rukopis Mistrovi předčítal. Ale ne najednou. Dobře se pamatuji. Napsal jsem scénu a běžel s ní k Mistrovi, aby mně poradil, opravil, pohanil nebo pochválil. Mistr ve své až dojímavé skromnosti, ale velmi přísné autokritice, snad se sebezapřením a s velkou shovívavostí poslouchal mé deklamace, ale opravovat a kritizovat nechtěl.

Říkal: "Co je vše platno, kdybych Vám i řekl své mínění a vy třebas byste podle toho svoji hru opravil, když nakonec přece jen bude mít hlavní slovo naše neomylná kritika novinářská a pak ovšem i obecenstvo. Poradím vám, vy mne poslechnete a pak najdou právě na tom nějakou chybu a vy třebas, aniž byste mi to řekl, budete se na mne horšit, že poradil jsem vám špatně. Spisovatel, který má určité cíle, a který ví, co chce, musí mít vždy sám tolik sebevědomí a autokritiky, aby se mohl cele za svoji práci postavit a ji obhájit bez cizích rad pokynů."

Tak nějak to řekl a tím mne odzbrojil.

Netroufal jsem si ho ani na premiéru pozvat. Ale on přišel nepozván...

Bylo to ve smíchovské Aréně za dob rozkvětu tohoto divadla, kdy hrála se tam za ředitelství dr. Karla Švandy dobrá činohra. Pozval mne do své lóže.

Blahopřál mně a pravil: "Nu tak vidíte, měl jste úspěch a šlo to i bez mé rady."

A přece jsem vycítil, že leccos se Mistrovi nelíbilo, leccos byl by chtěl mít jinak napsáno a jinak procítěno a promyšleno. A tak jsem později nikdy více s Mistrem o své literární tvorbě nemluvil.

Až teprve jednou při náhodné mé návštěvě začal Jirásek sám...

Četl prý v "Českých listech", které v Pardubicích vydával přední židovský pracovník a spisovatel dr.Viktor Vohryzek, moji povídku "Kočka" a tato nepatrná věcička se mu zalíbila.

Řekl mně přímo: "Vidíte, Markusi, takové povídky vám svědčí. To se zdáte být ve svém živlu. Podobné srdečné věci měl byste psát."

Tedy přece se Mistr odhodlal kritizovat...

 

Revue měsíce července 2018

Viktor Dyk

Sloky k 70.narozeninám Aloise Jiráska

(1921)

Jiráskovy 70.narozeniny byly slaveny opravdu monumentálně - teprve krátkou dobu svobodný národ chtěl vzdát hold svému nejmilovanějšímu spisovateli, který se za doby světové války nebál veřejně vystoupit a podpořit vznik samostatného státu a který i v těžkých válečných dobách přinášel národu naději a víru v budoucí vítězství. Jirásek byl zahrnován poctami a chvalozpěvy, z drtivé většiny upřímnými. Známý spisovatel Viktor Dyk (1877-1931) oslavil Jiráskovy narozeniny nádhernou básní, v níž se vyznal ze svého obdivu ke svému staršímu kolegovi. 

Takové se duše rodí na hranicích, 

kde už příval cizí trhá rodný břeh,

v krajích lidí pohorských, těžce pracujících,

za lopotnou prací jdoucích v úzkostech;

nejsou rozběhnuté, nejsou rozesmáté,

ve vzdálených mořích ony nekotví.

Kořeny však jejich, věrné, houževnaté

v půdě, z které vzrostly, za vichřice tkví.

 

Takové se duše rodí v těžkém čase,

oheň když už hasne, pramen vysychá.

Minulé v nich slovo znovu ozývá se,

slova dávno mrtvých zazní do ticha.

Sláva i trud zašlý mluví jejich slovy,

v tepu srdce jejich generací tep.

A když v shonu chvíle srdce zahladoví,

slova jejich dobrá jak ten boží chléb.

 

Neděkujem stromům, květy obsypaným,

pohled, v němž je radost, dík je nad jiné;

neděkujem polím, klasy požehnaným,

bez kterých co žije, zítra zahyne.

Postojíme němí s obnaženou hlavou

před kmetem, jenž nosí v srdci lásku jar.

Nečeká dík, nechce placen býti slávou.

"Příštím," praví tiše, "předejte můj dar.

 

Vyrostl jsem z půdy milované země.

Naslouchal jsem věkům s okem planoucím.

Stíny velkých mrtvých mluvívaly ke mně.

Kéž tak, jako ke mně, mluví k budoucím!

Z ohně otců mrtvých berte v denním trudu,

nezlomí vás vichr, jenž chce květy rvát.

Na verš jeden myslím, myslím na Nerudu.

Do skonání světa bych byl s vámi rád."

 

Neděkujem stromům, květy obsypaným,

pohled, v němž je radost, dík je největší.

Neděkujem polím, klasy požehnaným;

největší je láska němá, bez řečí.

S obnaženou hlavou skláníme se pouze

před tím, který dával, nechtě odměny.

Stojíme tu němi v jediné jen touze:

Kéž předáme dál dar neumenšený!

 

Revue měsíce června 2018

Alois Jirásek

O staré, bělohorské elegii

(1920)

O Jiráskovi koluje nejeden mýtus - například ten, že byl proti všemu německému. Každý, kdo zná Jiráskovo dílo, však ví, že tomu tak není. Jirásek nikdy neviděl svět černobíle - ve svém díle vyzdvihuje celou řadu Němců žijících v Čechách, kteří to s naší zemí mysleli dobře, neboť jim na ní záleželo a považovali se za její právoplatné obyvatele. Neopomíjí ani velký pozitivní vliv německé kultury na českou. Jiráskův zapomenutý drobný článek, otištěný v Lidových novinách u příležitosti výročí bitvy na Bílé Hoře, který se zabývá německy psanou elegií, je toho nejlepším důkazem.

Osvobozeni, v obnoveném státu svém vzpomínáme třístého výročí bělohorské bitvy. Po ní žalost a hrůza v zemích české koruny, a pak bída největší, když národu namlouvali, že to neštěstí je jeho štěstím, že ta zkáza je požehnáním, a když většina tomu uvěřila a ještě děkovala Bohu za svou pohromu, když oslavné písně o ní skládali, jako "árii o bílohorské bitvě a victorii 1620 dne 8. Novembris".

Pak i procesí pořádali na tu smutnou horu do kostela zbudovaného na oslavu římsko-císařského vítězství a tam děkovali Panně Marii de Victoria za tu porážku. To bylo "po času, když z horlivé práce jezovitů ten větší díl národa zhovězil a o svůj zdravý rozum přiveden byl", jak připomíná Jeník z Bratřic ve svých zápisech.

Císař Josef II. procesí ta jako všechny pouti zakázal. Kostel bělohorský zrušen, prodán i obraz Panny Marie Vítězné. Ale ani ne po třiceti letech vlály korouhve zase nad houfy poutníků putujících k obnovenému kostelu bělohorskému. A prodaný, mariánský obraz zase v něm na oltáři. Sám se přihlásil.

Páteru Čapkovi, někdy kaplanu u sv.Mikuláše na Malé Straně v Praze, pak kanovníku u Všech Svatých, zjevila se, jak tvrdil, Panna Maria. Oznámila mu, že její bělohorský obraz je u mlynáře ve Stodůlkách za Oujezdskou branou a že "její svatá vůle jest v jejím paláci na Bílé Hoře residirovati". P.Čapek s procesím odnesl obraz od mlynáře ze Stodůlek do bělohorského kostela. To se stalo roku 1813.

Sedmého léta poté bylo dvousté výročí bělohorské porážky. Slavná bohoslužba, procesí, zpěvy.

Ale ta "tma ve dne jako v noci na rozumu lidském" neměla se po všem národě. Nezapomněli exulanti a emigranti 17. a 18.věku, nezapomněli četní "bratři" a evangelíci, kteří se doma tajili, a pamatovali osvícení vlastenci a buditelé. Jak asi vzpomínali o dvoustém výročí osudné bitvy, jak Jungmann, jemuž se zarosily oči, když poprvé spatřil bělohorskou pláň, jak Palacký, který nechtěl ani na ni vkročit, a jak ostatní věrná srdce...

Panoval císař František, panoval Metternich. A tak mlčet, mlčet; upřímně, bez přetvářky a falše vzpomenout bylo možné jen v důvěrném kroužku.

Tenkráte tajně, v opisech, kolovala elegie, kterou po německu složil baron Stencz, "náš vší vážnosti hodný, velmi učený vlastenec a znamenitý sbírač rerum bohemicarum neb věcí vlasti naší se dotýkajících", jak o něm napsal Jeník z Bratřic. Jan Stencz je znám také z dějin pražského divadla. Byl náruživý divadelník; r.1797 najal vlastenecké divadlo u Hybernů a řídil jej.

Jeho elegie na Hvězdu (An den königlichen Thiergarten Stern bei Prag) nevznikla o chmurném dni listopadovém, nýbrž pod zářícím sluncem prvního máje v mladé, něžné zeleni královské obory Hvězda. Odpočívaje tu pod stromy, vzpomněl si baron Stencz, "že v tomto 1820 běžícím roce zrovna dvěstě let vypadají, co se zde na Bílé Hoře ta zarmoucená bitva přihodila, v kteréž Čechové, bohužel, všecko ztratili". Tu že jsou pohřbeny "všechna privilegia země, svoboda a právo národa našeho." A tu počal v truchlivosti srdce svého na tu bělohorskou Hvězdu obzvláště pěkně rýmovati.

Jak milo je tu Hvězdou procházet se po dlouhé zimě, v háji balsamové vůně (tak začíná se elegie), každé lidské srdce se tu zaraduje, tak že si libuje Pražan, zástup, jenž hoví sobě pod krytem omládlého lesa; ale jej, básníka, že ovívá tu umrlčí ovzduší. Co lehkého měšťáka oblažuje, to děsem tu naplňuje pravého, českého člověka.

"Hvězdo, nejstrašnější místo Čech, hrůzy plné popraviště...

Chmurná Hvězdo, hrobe české slávy,

rakev, jež i samo naše jméno pochovala,

jež vyhlazeno z listu svatyně, jen v Rakušanu žije..."

"Düsterer Stern, du Grab des Čechenruhmes,

Sarg, der unseren Namen selbst begräbt,

der getilget von des Heiligthumes Blatte,

nur im Österreicher lebt..."

Vyčítá Hvězdě, že urvala nám statky, jméno, svobodu, že snížila nás za pacholka, jenž Rakousku je břemen nosičem. A dále oslovuje vyčítavě Hvězdu, že zbavila nás vlastní koruny, jejíž lesk na věky nám pohasíná. Vzpomíná Ferdinanda II., že "drzými nůžkami zpupně rozstříhal naše pergameny"...

A teď že oklamaný dav domnívá se o pouti, že kráčí místem posvátným, tu, kde je hrob české samostatnosti. Jeho, básníka, že Hvězda těšit nemůže, že jen tupého měšťana vábí, on, Stencz, že ji nenávidí tak, že by si přál její zkázu, aby její duby byly z kořen vyvráceny, aby nic nerostlo, pták ani nezazpíval...

Ale poněvadž elegie podle pravidel poetiky nemá končit vášnivě, proto dotkl se básník na konci své básně mírnějších strun. Smiřuje se s hájem, nikoliv však s minulostí. Hlubokého žalu a rozhořčení nad krvavou křivdou netlumí, to zůstává.

Tak psal o Bílé Hoře, o Rakousku, o císaři Ferdinandovi za Františka I. a Metternicha k dvoustému výročí bělohorské bitvy baron Stencz. A nelíčil jen svých dojmů a citů. S plným porozuměním a souhlasem četli jeho elegii osvícení, uvědomělí muži, kteří tak jako baron Stencz nezapomněli, jak v českém království bývalo, a srovnávali, jak je, kteří věrně lnuli k české vlasti a její minulosti, třebaže po německu vychováni a kteří tenkráte o dvoustém výročí bělohorské bitvy vzpomínali tím bolestněji, poněvadž neměli ani naděje "jitřního světla".

Baron Jan Stencz zemřel 26.června 1827 v Praze. "Věda a praví Čechové utrpěli jeho smrtí ztrátu převelikou", přidává k této úmrtní zprávě Jeník z Bratřic, který nám Stenczovu elegii zachoval.

 

Revue měsíce května 2018

K.J.Vopálecký

Alois Jirásek zákonodárcem

(1930)

Jak je všeobecně známo, zapojil se Alois Jirásek v těžkých dobách první světové války do veřejného a politického života, kdy několikrát jako uznávaná autorita odvážně podpořil vznik samostatného státu. Dožil se slavných říjnových dní roku 1918, uvítal T.G.Masaryka při jeho příjezdu do Prahy a své síly, které mu ještě zůstávaly, plně věnoval utváření nového československého státu. Jakmile však revoluční nadšení opadlo, nepolitik Jirásek z politického i veřejného života odešel. Když Alois Jirásek zemřel, věnoval mu zajímavou vzpomínku K.J.Vopálecký - zajímavou tím, že přiblížila čtenářům Jiráska - politika.

Bylo samozřejmo, že Alois Jirásek delegován byl národní demokracií do Revolučního Národního shromáždění, jež vypracovalo ústavu. Zasedal pak také v prvním voleném senátu jako příklad a vzor: ano, toť senátor, jak mnozí u nás si představovali, jak tanul nám na mysli při čtení dějin římských. Skromný, nenáročný, jako vždy, vystupoval v senátu nenápadně, ale všeobecná vážnost a úcta stále stavěla jej v popředí.

Neobyčejně svědomitě vykonával svůj mandát: vždy včas na místě, vždy vytrval až do konce - a byly tehdy schůze, při nichž čas neměřen, hodiny nerozhodovaly. Bedlivě sledoval průběh jednání, při velkých projevech často vycházel před řečnickou tribunu a přidržoval si ruku u ucha, aby ani slůvko mu neušlo.

Při tom vždy klidný, i při prudkých debatách. Politický boj nebyl nikdy jeho doménou, nyní pak tím spíše ponechával jej jiným, mladším, že snad více chápal, cítil a prožíval tu obrovskou, šťastnou, radostnou změnu osudu našeho národa, splněn životní jeho sen, korunováno dílo, na němž pracoval půl století.

Byl patriarchou, který vidí jen věci veliké, a drobný, denní boj a zápas ponechává druhým.

Dobré, předobré jeho věci, jakoby říkaly: jen zápaste, jen bojujte, vždyť zdravý jest kvas, zdravé je vření, nechť nové myšlenky se rodí, nechť zápolením duchů blahodárný pro vlast vzejde čin!

Proto byl vždy tak klidný, mírný, shovívavý, proto nikdy, ani za vzrušených i bouřlivých debat se nerozčílil, nerozechvěl, ač nebylo snad posluchače pozornějšího. Byla to vznešenost velikého ducha, byla to celoživotní zkušenost muže, jehož cesta vedla po výšinách.

Své dílo považoval za dovršeno. Zdůraznil to právě před deseti lety, v r. 1920 na sjezdu 4.divize v Hradci Králové, kde zdůraznil, jak málo bylo starých českých spisovatelů, kterým bylo popřáno dočkati se obnovení samostatnosti národa.

Do debat nezasahoval, ale přece vystoupil rázným činem, bylo-li třeba: v prvním voleném senátu projednávána předloha učitelská. Učitelstvo s ní nesouhlasilo, neboť daleko nevyhovovala jeho přáním. Národní demokracie, vázána koaliční disciplínou, musela pro předlohu hlasovat. Alois Jirásek, jenž vždy byl učitelem, s učitelstvem cítil, s ním svůj život prožil, prohlásil, že pro předlohu hlasovat nemůže a koalice jeho stanovisko uznala.

Při druhých volbách do senátu již nekandidoval, jeho místo, k němuž stále zalétalo tolik pohledů, osiřelo.

A dnes opouští své místo v čele národa.

 

Revue měsíce dubna 2018

Alois Jirásek

Matouš Trenčanský

(1912)

Alois Jirásek byl opravdu věrným a upřímným přítelem bratrského slovenského národa. O Slovensko se živě zajímal, nebylo mu lhostejné, co se s ním děje, a trpěl tím, jak byl slovenský národ za doby Uherska utiskován. Několikrát Slovensko navštívil a věnoval mu mnohá svá díla, mj. svoji mistrovskou trilogii Bratrstvo, které je považováno za jeden z nejlepších historických románů týkajících se slovenské historie. Drobný článek "Matouš Trenčanský", otištěný ve "Slovenské čítance", Jiráskův trvalý vztah ke slovenskému národu pouze potvrzuje.

V lednu roku 1301 skonal uherský král Ondřej III., poslední po meči z rodu Arpádova, a pochován jest v Budíně u františkánů v kostele sv. Jana. Uhři měli sobě zvoliti nového krále; než nebyli jedné mysli, nedohodli se o něj. Jeden z nejmocnějších pánů, který měl veliké slovo v těchto sporech o trůn, byl palatin Matouš Čák hrabě Trenčanský.

Když část uherské a charvátské šlechty zvolila si za krále Karla Roberta, mladičkého prince neapolského, jehož bába Marie byla z rodu Arpádova, nepřidal se k nim, nýbrž přičinil se s Janem, arcibiskupem kaločským, o to, aby na uherský trůn dosedl Václav II., český i polský král. V červenci roku 1301 vedl s jmenovaným arcibiskupem znamenitou deputaci ke králi Václavovi, aby mu nabídli uherskou korunu.

Král je v Hodoníně uvítal skvěle; že mu však břímě dvou korun bylo již těžké, nechtěl ještě třetí. Zato však nabídl deputaci svého syna Václava, tenkráte dvanáctiletého, jemuž byla Eliška, dcera zesnulého krále Ondřeje III., už jako děvčátko zaslíbena.

I byl Václav III. stranou Matouše Trenčanského přijat za krále a korunován v Stoličném Bělehradě, při čemž zaměnil pro Uhry své jméno v "Ladislav". Tak měly Uhry krále dva; z toho se strhly těžké boje mezi jejich stranami. Většině pánů běželo přitom o vlastní prospěch. Také Matouš Trenčanský především na sebe pamatoval. Za své přičinění o krále Václava dostal odměnou královský hrad Trenčín, jehož byl dosud županem, v dědičný majetek, jakož i všecku stolici trenčanskou. Dlouho však nezachoval věrnost mladému králi.

Už roku 1303 přestoupil ke straně Karla Roberta jako mnozí jiní páni, poněvadž nedosáhli všeho toho, co očekávali a čeho žádali. Matouš Trenčanský nejen že od krále Václava odpadl, ale i urputně dorážel na české vojsko, které král Václav II. vypravil do Uher, aby přivedlo jeho syna zpět do Čech.

To bylo v létě 1304, kdy panovala ukrutná parna, jež Čechům a jejich koňstvu víc uškodila než houfy Matoušovy.

Než ani Karlu Robertovi, i když byl zbaven Václava III. i druhého po něm protivníka, Otty, vévody bavorského, nezůstal Matouš Trenčanský věrný. Rozšířil za těch zmatků velice své panství, po otci Petrovi zděděné, a nechtěl už nikoho být poslušen; toužil po tom, aby sám vládl. Nejen že nepřijel na korunovaci Karla Roberta, ale nadto začal s ním válčit. Pustošil statky jeho i přívrženců jeho, jmenovitě zboží ostřihomského arcibiskupa a nitranského biskupa.

Neobyčejnou odvahou a obezřelostí rozšířil a upevnil svou moc tak, že panoval nejen v celém Pováží, ale přes Malé Karpaty na západ až k Moravě, na jih až k Bratislavě.

Královský hrad, slavný Děvín, dostal se do jeho moci, i město Komárno; z Nitry vypudil biskupa a pobořil hradby tohoto města, na Oravě, v Liptovsku i Zvolensku rozhodovalo jeho slovo. Takový šel z něho strach, že ostřihomský arcibiskup a papežský legát, který podporoval Karla Roberta, necítili se ani v Budíně před ním dost bezpečni a ujeli do Bratislavy, aby včas mohli utéct do Rakous.

Zatímco Matouš Trenčanský v těchto končinách sám bojoval, vtrhl jeho vojevůdce Demeter do šarišské stolice, kde opanoval mohutný hrad šarišský, strmící na vysokém kopci.

Podle jména panoval v Uhrách jediný král, Karel Robert, ve skutečnosti však kromě něho ještě jeden, a ten byl Matouš Trenčanský. Slovensko, skoro celé, bylo jeho královstvím a jeho hlavním městem a sídlem Trenčín.

Karel Robert sebral posléze proti Matoušovi vojsko zesílené rytíři svatojanskými a vytrhl s ním roku 1312 dobýt hradu Šariše. Matouš Trenčanský poslal obleženému Demeterovi na pomoc tisíc sedm set jezdců. Uherský král nechal obléhání a vytrhl proti nim a porazil je v krvavé bitvě, ač sám přitom utrpěl hrubé ztráty. Matouš byl tím oslaben a pak také tím, když pozbyl Komárna, ne však přemožen.

Pánem na svém slovenském území zůstal i nepřítelem královým. Ale nejen do jeho země najížděl, nýbrž i do Rakous a na Moravu, kde se zmocnil několika hradů. Proto český král Jan Lucemburský vypravil se proti němu v květnu roku 1315. Tenkráte mu Pražané přispěli na válečné výlohy čtyřmi sty hřivnami stříbra. Král Jan opanoval všechny moravské hrady, obsazené Matoušovými houfy, jmenovitě přepevný hrad Veselí na ostrově řeky Moravy.

Ale když vtrhl do Uher, marně dobýval Holiče města i hradu. A v tom přivedl Matouš Trenčanský vojsko na pomoc obleženým.

S velikým křikem udeřilo na Čechy, a když střely a šípy jako sníh nebo prach metalo, zvláště lehká jízda, vrazil ve vojsko královské postrach tak veliký, až veliká část jeho dávala se na útěk. Ale tu pan Jindřich z Lipé osvědčil své veliké hrdinství. Zadržel útěk, spořádal rozviklané houfy a znovu se obořil na nepřítele. Zvláště těžká jízda česká, tisíc pět set obrněných jezdců, přispěla k vítězství. Trhala, jak vypravuje Zbraslavská kronika, lehkou jízdu Matouše Trenčanského jako pavučinu.

Král Jan zvítězil, poražených však pronásledovat se neodvážil, neboť neměl dostatek spíše, a byl rád, když trenčanský hrabě požádal o mír.

To byla Matoušova poslední veliká válka. I po ní panoval jako předtím ze svého hradu Trenčína, který znamenitě opevnil jmenovitě vysokou, čtyřstěnnou věží. Matouš sídlil na Trenčíně jako král. Měl svůj dvůr, hojné dvořanstvo, měl svého palatina, tím byl Felicián Zach, měl svého kancléře, dvorského sudí i nejvyššího komorníka. Daně vypisoval jako král, v Nitře svou minci razil.

Na přečetných hradech svých měl tisíce vojáků pod správou šlechtických kapitánů. Spousta drobné šlechty byla v jeho službách, v ní nejen rytíř český z Čech nebo Moravy, a také kněží dost, ačkoliv jej papežský legát dal do klatby. Vojenství a myslivosti dbal především. Opevňoval hradby, města, jako Topolčany, zaváděl vodovody, zakládal obory.

Tak panoval jako malý král. A to v slovenském království.

Úředně se jednalo jako všude po latinsku; ale slovenské bylo to království nejen zemí a poddaným lidem, ale i šlechtou, zemanstvem, tenkráte ryze slovenským, neboť znalost jazyka maďarského na Slovensku byla toho času jakož i později praskrovná. Než slovenské toto království netrvalo dlouho.

Jen do roku 1318, kdy Matouš Trenčanský zemřel.

Po jeho smrti se rozpadlo. Většinu zabral král Karel Robert. Paměť však na Matouše Trenčanského a zvláště na jeho panství dlouho se dochovalo. Uherský letopisec Thurócz, který žil o dobrých sto let po Matoušovi, svědčí, že Horní zemi, uherskému Slovensku, říká se "země Matoušova". A tak se říkalo i po staletí po Thuróczovi až do našeho věku.

Nad rozlehlými rozvalinami hradu trenčínského strmí mohutná věž. Ta podnes hlásá jméno svého budovatele, někdy velikomocného Matouše Trenčanského.