Revue

  

Revue měsíce listopadu 2019

Prof. Ladislav Syllaba

O Jiráskově nemoci

(1930)

Známý český lékař prof. Ladislav Syllaba (1868-1930) byl za svého života významnou osobností nejen v odborných, lékařských kruzích. Angažoval se i politicky, podílel se na vzniku a utváření nové republiky. Byl také lékařem prezidenta Masaryka. Ale nejen jeho - staral se i o Aloise Jiráska. Zemřel ve stejném roce jako Jirásek - na rozšířený plicní zánět. Poslední rozloučení s ním se konalo v Panteonu Národního muzea, což svědčí o mimořádné úctě, kterou k němu národ cítil. Po Jiráskově smrti dne 12.3.1930 poskytl médiím podrobnou zprávu o jeho zdravotních problémech a smrti.

Mistr Jirásek začal trpěti obtížemi od zvětšení prostaty již před nějakými osmi - deseti lety. Časem se obtíže zvětšily, objevil se zánět měchýře a v létě 1925 se vyvinul obraz akutní urosepse. Bylo řešiti otázku operace. Mistr konsilium chirurgů připustil, ale ještě před konsiliem operaci energicky odmítl. Profesor Kukula, přihlížeje ku věku Mistrovu - bylo mu tehdy 74 let - na ni nenaléhal. Učinilo se příslušné trvalé opatření, při němž se zánět měchýře zmenšil, příznaky akutní urosepse vymizely a Mistrovi se dařilo subjektivně poměrně dobře.

Svůj stav snášel s heroismem, jejž nebožtík Thomayer, věrný a nejbližší přítel Jiráskův přes 50 let, vždycky s úctou obdivoval.

Těžkou ranou bylo pro Mistra úmrtí jeho vzácné choti a neméně vzácné opatrovatelky před třemi roky, ale Mistr se i přes ně při vší své velké bolesti přenesl s hrdinnou rovnováhou. Přes léto v Hronově vždycky okřál.

Letos se však vrátil méně zotavený než jindy. Byl zřejmě sešlý, ubývalo mu sil, jeho obvyklé procházky na nábřeží se synem stávaly se kratšími a kratšími. Při poslední mu nohy vypověděly službu. Přestalo mu chutnat kouřit, později i jíst; celková sešlost s anemií, s edémy bérců a s nechutí k jídlu svědčily při zhoršeném zápalu měchýře o vleklé urosepsi.

Mistr začal polehávati, poslední dny lůžka vůbec neopouštěl. Přesto byl duševně kupodivu pohromadě. V den narozenin prezidentových se zajímal ještě o jednotlivosti dne. Při úterní lékařské návštěvě poznal lékaře, rád od něho slyšel, že se zase uzdraví, poděkoval se stiskem ruky za návštěvu.

Jak byl velký v životě, tak byl velký i v nemoci!

 

Revue měsíce října 2019

J.Puchmayer

Co s námi mluvil Alois Jirásek

(1918)

Alois Jirásek poskytl ve svém životě jen pár rozhovorů - o to jsou vzácnější a zajímavější. Přece jen doba klasických interview, na jaká jsme dnes zvyklí, zdaleka ještě nezačala... Tento rozhovor vyšel dne 13.4.1918 v periodiku "Večer".

Těsně před velkou manifestací v Praze, na níž náš velký spisovatel románů historických bude bráti záslužně podíl tak význačný, navštívil jsem Mistra Jiráska, abych pro list náš přinesl několik jeho slov a zvěděl pro čtenáře naše, jichž všech jest zajisté autor husitských románů, "Filosofské historie" a "F.L.Věka" miláčkem, nového něco o tom, co tají jeho pracovna.

Mistr Alois Jirásek, jenž vyšel mi vlídně a se skromností, veliké muže vyznačující, vstříc a s úsměvem vyslechl naše přání.

"Bohužel, na tuto vaši otázku, na čem pracuji, nemohu vám sděliti takřka ničeho. Chraniž Bůh, že bych chtěl se tajiti. Ale nám vlastně nyní nic na práci."

"Zcela nic, mistře?"

"Nu - zabývám se teď jen "Husitským králem" - jsou tu některé potíže, musil jsem k němu také houževnatě sbírati a studovati prameny. Nevyčerpává to všechen můj čas, nikoliv. Ale věřte, co mi schází - je nálada, klid k práci potřebný. Je těžká, vážná doba, plná rozrušení a rozčilení pro českého člověka. V těch chvílích pohnutých je těžko psát tak, jak jsem si zvykl. Ulpěl jsem tedy na "Husitském králi", a nepíši pro okamžik nic víc."

Alois Jirásek dodal jako mimochodem:

"Ovšem, uznáte - je zde také věk můj - stáří. Není, jak bývalo."

Ale pak kvapně:

"Než, to by přece nevadilo - psal bych přece rád a pilně - proč vskutku nemohu, řekl jsem již."

"Aspoň literární plány..."

"Ó, také těch dnes není. Snad později."

"Také pro divadlo nepíšete nic?"

"Nikoliv. Zatím nic. Vždyť práce na divadelní hře vyžaduje ještě větší soustředěnosti, než psáti povídky a romány. Ovšem, v rámci slavnostního cyklu květnového, jak v divadle říkají, mají býti provedeny mé hry "Jan Hus", "Jan Žižka" i s poslední, nedávnou ještě, "Roháčem z Dubé". Ten je nyní censurou propuštěn - nikoliv bez škrtů."

Rozhovořili jsme se potom o pražské censuře, na niž si Jirásek trpce stěžoval. 

"Roháče mi tady v Praze seškrtali původně tak, že nebyl by mohl býti vůbec dáván."

"Lid náš těší se tedy zatím jen z dosavadních vašich zlatých knih. Těší vás jistě, mistře, všechna ta láska a příchylnost, již k vám osvědčuje?"

"Ano - jsem rád, jsem šťasten, že práce moje došla porozumění a ocenění," odvětil Jirásek zřejmě pohnut. Ale okamžitě zadívá se na mne a praví žertovně:

"Ale - vy umíte zpovídat! Jsem jako ve zpovědnici."

Tím, jako by mne z čehosi usvědčil, přetrhl mi interviewskou nit. Nechtěl jsem už klásti otázek. Mistr hovořil se mnou chvíli ještě - také o rozšířenosti našeho deníku, na způsob jeho vedení a vydávání se horlivě vyptávaje a dokládaje, že s tímto deníkem lidovým setkává se všude, i za svého letního pobytu. Ocenil přímo výhody jeho zhuštěnosti a pohotovosti novinářské pro tisíce čtenářů.

Rozloučil jsem se s mistrem, jehož prosté vystupování zanechává nezapomenutelný dojem, několika slovy o sobotní manifestaci, na niž se Alois Jirásek velice těšil.

 

Revue měsíce září 2019

J.Šolina

Alois Jirásek ve svém rodišti

(1928)

Zajímavou vzpomínku na poslední roky života Aloise Jiráska zanechal jeden z jeho hronovských sousedů - je bezprostřední a srdečná.

V klínu krásné přírody, kde mezi kopci a stráněmi se vine Metuje, kde lesy dýší zdravou vůní, žije vždy přes léto v úhledné vilce za městem náš vítaný host, milovaný Alois Jirásek.

Kol vilky dokola je zahrada pečlivě pěstěná, kde v létě kvete na sta květinek, zvláště růží, jichž je Mistr nadšený přítel. Zahrádka jest mu radostí; rád se prochází po klikatých stezičkách, shýbá se nad záhonkem, aby se pokochal jeho krásou. Neutrhne zbytečně, těší se, jak všechno kvete a vzrůstá. V zahrádce dlí po celé odpoledne, pohoví si na lavičce v besídce ve stínu stromů. 

Vzpomíná tu sám, v klidu a o samotě, a ty dvě věci, klid a samota, jsou mu nejmilejší, jak se nám vyjádřil.

Vzpomíná zadumán na svou životní dráhu, kdy mu bylo kráčeti přes trní a hloží a bojovati proti předsudkům, vzpomíná, co bylo na té dráze práce, v níž nepoznal nikdy odpočinku. Nikdo by netušil, že bílý kmet, sehnutý nad stolkem v besídce, jest velký český spisovatel.

Do Hronova přicházívá kolem 15.května a odchází, když severák a deště strhávají listí stromů a zbavují přírodu půvabu. Přes zimu pobývá v Praze, která vždy působila na něho mocným dojmem.

Ani teď, kdy jeho ruce se chvějí stářím a hlava zbělela, nezná klidu; stále pracuje, píše, čte o životě ve státě, jehož on byl jedním z budovatelů. Každý si tu váží stařičkého Mistra, který popsal věrně život zdejšího lidu v minulosti a zvěčnil každý koutek rodného městečka, zvláště v poutavých románech "U nás" a v knize vzpomínek "Z mých pamětí". Tam je věrně vylíčeno staré Padolí s dřevěnými doškovými chaloupkami na začátku 19.století, celý život v něm, bída a útisk poddaného lidu a m.j. Pozornému čtenáři se chvílemi zdá, že prožívá osudy osob románu, že prociťuje hrůzy a útrapy válečných let, které tak často navštěvovaly kraj a lid při bráně zemské.

Sám jako by srostl se vším, co tu kdy vyrostlo a co se tu pracně budovalo. Jako hoch býval hostem divadelních zkoušek, konaných v domku hodináře Kaliny - Knahla a radoval se z úspěchu "Berúnských koláčů". A cítíme, jak jemu i všem je drahý hronovský kostelíček na vršku, připomínaný od polovice 14.století, se zvonicí a hřbitůvek u kostela, hronovská tvrz Dvůr nad Metují, a co tu ještě zbylo ze starého městečka.

Dnešní průmyslové město není již idyla venkovského prostého života, ta, o které dle "Pamětí" vykládá starý dědouš - poslední z "Dvorských Jirásků" - že za jeho mladosti "tadyk v Hronově jedna cihla neležala - a byly samý chalupy a takový barabizny pětadvacet až třicet šárů lomenice ukrutný, všecko samý dřevo, samá sláma."

Za drahná léta od té doby mnoho se tu změnilo - i rodný domek Jiráskův při polické silnici se přihrbil.

Okénko, u něhož maličký Alois prodával v neděli po hrubé housky, zapadlo pod zvýšenou cestu. Vyrostly ulice nových domů, a upadal ráz starého Padolí za oběť rozvoji města nového. V rozsáhlých továrnách, v nichž je zaměstnána valná většina obyvatelstva z Hronova i z okolí, hučí tisíce vřeten a mechanických stavů. Jen okolní příroda zůstala nezměněna a krásná a rozvíjí se jako před staletími v plné kráse.

Jiráskova vilka, vzdálena toho ruchu tady pod lesem, jako by patřila starému Hronovu-Padolí. Hřeje-li slunečko, vyjde Mistr, aby se pokochal krásou přírody, usedne na lavičku ve vlastním koutku lesa, nebo dlí v besídce.

A tu lidé, kteří jdou podle cestou k Homůlce, a zahlédnou Mistra na zahrádce, ztiší hovor i chůzi. Turisté, kteří přišli po stopách Jiráskova díla do našeho kraje, touží jej spatřiti alespoň na několik vteřin u okna nebo v zahrádce. Čekají hodinu na cestě a zpovzdálí hledí k vilce. Přijde-li jich větší oddíl, vyčkávají, až se Mistr v pracovním bílém plášti objeví u stolu.

Dokud byl Mistr ještě čilý a svěží, přicházel rád ven, pohovořil s turisty, vyptal se vůdce, odkud jdou, co prošli a kam mají namířeno, jak se jim líbí u nás v Padolí. Zvláště jim doporučoval prohlídku Ostaše, Hvězdy, Skal, Babiččina údolí, Boru, Dobrošova a Orlických hor, podepsal rád i několik knih a fotografií neodbytným ctitelům a prodlel s nimi v hovoru několik chvil. Když spatřil mne, vždy ochotného průvodce turistů po Hronově také mezi nimi, tu mě hned volal jménem a hned:

A co pak ten, ten vám to tady všecko dobře ukáže, na toho je spolehnutí.

Anebo:

Vodí vás tu dobře? Atd.

Na otázku hostí, jak se Mistrovi v Hronově vede, odpověděl vždy bodře:

A copak Hronov, to je zlatý kout, tady se vždycky spravím přes to léto.

Někdy, když nebylo lze Mistra shlédnouti, ptávali se mne, jak by na sebe Mistra upozornili. Poradil jsem jim, aby nějakou zazpívali, to že rád Mistr uslyší. Tu obyčejně spustili "Kdož jste boží bojovníci", "Věno", "Velký slávy synu" apod. a Mistr přišel ven s pochvalou, jak to hezky zapěli a jak rád slyší tyto písně, ale stěžoval si, jak málo slyší, to že všechno stářím. To bylo v době jeho dobrého zdraví do jeho 74 let.

Pak přišla zpráva, že Mistr churaví těžce a že sotva do Hronova přijede.

Přijel však opět v květnu 1926, ač nemocen a když jsme se ho ptali, proč ujel pražským doktorům, odpověděl, že věří, že jen v Hronově na zdravém vzduchu nabude opět zdraví. A hronovský vzduch ho nezklamal.

Když v červnu téhož roku přijel k nám náš milovaný prezident, ptal se měšťanů při vítání, jak se daří Mistru Jiráskovi, že by ho rád uviděl a s ním si trochu pohovořil. Dal se zavést pěšky do jeho vilky, přátelsky se s Mistrem pozdravil a těšil se, že jej našel svěžího jako vždy jindy, a dlouho s ním hovořil na procházce zahrádkou. Dvě stařičké hlavy, dva muži bohatého života, sešli se v hronovském zátiší a těšili se ze vzájemného shledání.

Mistr chorobu přestál, ale osud nemilosrdně oderval mu družku života. Zemřela v Praze na jaře 1927, když rozkvítaly v zahrádce u hronovské vilky prvé fialky a bledulky. Zpráva o její smrti zarmoutila Hronov. Do města mezi lid přicházela vlídná paní sice zřídka jako i Mistr sám, ale přece přála si posledního odpočinku tady na hřbitově hronovském.

Litovali jsme upřímně Mistra, zbaveného ve stáří a chorobě starostlivé choti. Do Hronova sjelo se mnoho přátel Mistrových, aby doprovodili tichou a skromnou paní na pole věčného míru. Zkouška ta byla příliš krutá, zdrtila Mistra, který znovu onemocněl a v den pohřbu své choti ležel sklíčen nemocí na lůžku v Praze, když vynášeli rakev z domu v Hronově, který toho jara vítal hospodyni na cestě od Prahy již v rakvi.

Mistr od těch dob žije v ústraní a v úplném klidu a nepřeje si býti rušen. Odmítá návštěvy, žije jen se svými vzpomínkami. Je to veliká vzácnost, ukáže-li se venku. Miluje samotu dvojnásob, když stáří a choroba znemožňují mu živější styky společenské.

A tak pracuje v klidu na dokončení své životní práce "Husitský král." Trpělivě a vlídně promlouvá ke každému, laskavě pomáhá a těší a zajímá se o osudy svých přátel z mládí, jichž stále ubývá.

Ač těžký úděl je stáří, přece je krásný a požehnaný podzimek jeho života...

 

Revue měsíce srpna 2019

Neznámý

Nač vzpomíná Němečků dědeček z Padolí

(1930)

Naštěstí se do dnešní doby dochovaly vzpomínky lidí z Jiráskova okolí na Jiráska, a to i z jeho rodného Hronova. Jsou zajímavým svědectvím o Jiráskovi - člověku a sousedu.

Můj dědeček Václav Němeček a Alois Jirásek byli od malička dobří přátelé. Jejich maminky se také dobře znaly a chodívaly spolu do hronovského kostelíčka. Jako hoši chodili ti dva spolu k jednomu oltáři ministrovat.

Byla to pro ně těžká tura.

P.farář Hromádka je měl oba rád a dával jim za ministrování měsíčně dva šesťáky. Dědeček s Jiráskem rád chodil, také úlohy si společně pracovali, ale nejraději se spolu někam zatoulali. Jednou v neděli po obědě vypravili se podle velkého buku na Jírově Hoře na Turov. Že bylo na jaře a tálo, byl potůček v Rokytníku rozvodněn a lávky nikde.

Můj děda šťastně přeskočil, ale Jirásek se na břehu sesmekl a proud ho unášel. Neztratil mysli, a chytil se rychle olše. Děda se o olši podepřel, podal mu ruku a vše bylo napraveno. Že nebyl potok hluboký, šaty brzy oschly a hoši došli na Turov. Odtud podívali se na Krkonoše, na Bor i na Kačenčiny hory. 

Když se vraceli oupadem ke "Kolu víl", uviděli zdáli černou postavu.

Zastavili strachem ztrnulí, ale nic naplat; musili kupředu. Brzy však poznali, koho se báli. Byl to pan farář Hromádka.

Hned na hoších poznal, že se báli, a ptal se jich, za koho ho měli. Děda si dodal odvahy a řekl:

"Pane faráři, vy jste nám nahnal strachu; mysleli jsme, že jste buď turovský rytíř, nebo nějaký loupežník!"

Pan farář se jen smál, obrátil se na procházce a vyprovodil hochy až domů. Pochválil je za to, že je zajímá boží příroda.

Od té doby uplynulo mnoho let. O jedněch prázdninách si děda umluvil s pane radou, že se ještě jednou podívají na Turov, kde byli posledně jako chlapci. Cestou si vypravovali o škole.

Děda připomněl Mistrovi, jak si rádi vyměňovali housku za černý chléb. Tenkrát ještě za vyučování se platilo panu učiteli a Alois Jirásek přinesl někdy panu učiteli místo peněz bochánek chleba.

Od té doby se již neshledali. Pak přišla zpráva z Prahy, že Mistr zemřel. Když se roznesla po Hronově, děda hořekoval. 

Když pak byl 19.3. pohřeb, děda, ačkoliv byl churav a počasí bylo ošklivé, ustrojil se přece a protlačil se skrze veliké zástupy lidí až k hrobu svého kamaráda. Oči se mu zalily slzami, když svému druhu dával sbohem. Často teď připomíná, že se s ním brzy shledá...

 

Revue měsíce července 2019

František Souček

Mistrova zahrádka

(1930)

Vzpomínky lidí, kteří byli Jiráskovi nablízku, mají s již téměř stoletým odstupem od Jiráskovy smrti velkou cenu. Přibližují nám klasika české literatury jako vzácného člověka.

V roce 1915 koupil Alois Jirásek "Na drahách" za pivovarem vilku se zahrádkou a sadem ve stráni a výše kousek lesa. Hned od roku 1916 připadla mi milá povinnost dohlédnouti od podzimu do jara za nepřítomnosti Mistrovy v Hronově na tyto pozemky.

V zahrádce u radů se objevily brzy karafiáty, šafrány, fialky, pivoňky, srdečka, levandule, podléšky, barvínek a co jiných květinek! Podél plotu k rohu Mistrovy pracovny zasadili jsme bez (šeřík) a to druh, který tu při cestě na faru vysazoval ještě sám farář Regner. K těm záhy přibyly kaliny, dříšťaly, pod lesem lísky, pamelník, ptačí zob, rozumí se i rybízy, angrešty a maliník.

Čelo vilky zdobily popínavé růže. Rok od roku všecko se rozrůstalo, bujnělo. V roce 1921 (sedmdesátých narozenin) byly růže a karafiáty na zahrádce samý květ, takže se velmi líbila slovenským hostům s dr. Vavro Šrobárem v čele, kteří sem zavítali s pozváním, aby Jirásek navštívil Slovensko. Šrobár, odcházeje s růží a karafiátem v ruce, vyslovil přání:

"Přál bych si, Mistře, jednou také tak krásné zátiší."

Od jara do podzimu pečovala o zahrádku s láskou předobrá paní radová, i když se po nemoci měla hodně šetřiti.

Mým pomocníkem na zahrádce býval hajný František Felgr. S ním jsme sázeli u lesa břízky, jalovec, nad studní u stavení do břehu pěknou lípu. Mistr by rád u lesa březinku. Za každou práci vděčně dopisem děkoval, tak 10.12.1916:

"Jsem rád, že jsou břízky zasazeny. Rád bych jich měl hodně mnoho."

A nasázeli jsme mu jich, co se jich vešlo; je z nich dnes již pěkná březinka a v té rád na lavičce sedával. Nejvýše se pne u stavení osika. Její třesavé listí Mistrovi poslední léta připomínalo, že již jejího šelestu neslyší. Ze stručků kalin a jeřabin Mistr se těšil jen asi do konce října, kdy odjížděl zase do Prahy.

I v zimě bylo třeba, abychom na zahrádku dohlédli. Felgr toho času vázal košťata z březových metel, strouhal kolíky ke stromům pořízem, opravoval ploty, prořezával keře.

Přesto, že plot byl 180 cm vysoký, naválo se tu někdy sněhu, že zajíci vnikli přes něj na zahradu. To se stávalo co rok. Jednou zle ohryzali jablůňky a hrušně a byl jsem nucen o tom dopsati Mistrovi. Mistr měl stromoví velmi rád a takové zprávy ho mrzely. Píše 27.2.1922:

"Těch tří stromků je škoda. Ženě mé byly zvláště milé. Škoda, že nebyly obaleny. Měl jsem strach o střechu našeho stavení, když panovaly takové mrazy a napadlo tolik sněhu! Píšete, že budete ty tři stromky léčit. Prosím, abyste tak učinil."

Ublížiti stromu, to Mistra bolelo. Každý starý strom v okolí znal. Vím, jak litoval Mistr buku, poraženého ve "Farách". Byl vděčen, když za starosty p.Adolfa Klikara byly zachráněny dva krásné stromy u domku jeho matky, starý dub a košatý javor. Tehdejší starosta a předseda okrašlovacího spolku a zakladatel městských sadů, již také zemřelý Fr.Šefelín, měl i se svým předchůdcem vzácné porozumění pro ochranu přírody a kulturních památek. Pozdějšího předsedu okrašlovacího spolku p. Nyklíčka upozorňoval Mistr, kterým stromům by tady v Hronově měl být život zachován. 4.července 1929 vyvrátila vichřice starou lípu před farou. Přímluvou Mistrovou byla však znovu postavena a upevněna a život jí zachován. Letošního jara raší již její hluboce ořezané větve.

Zdá se, že těšil-li se Mistr z kterého pojmenování, bylo mu milé pojmenování "Jiráskova buku"; je to nádherný zjev ve svahu Jírovy hory, když na jaře jeho rozložitá koruna mladou zelení překlenuje vysoko vrcholky jehličnatého lesa. Roku 1922 poměl Mistr přímo úzkosti o naše lesy v době záplavy mniškové. A jako naštěstí u Hronova se mnišková záplava zastavila, a krásné lesy na Boře i ve Stěnách zůstaly nedotčeny.

Již v březnu psával Mistr, jak se do Hronova těší. To rád přiznával a bylo mu to vidět na očích, mluvil-li o tom, jak je v Hronově rád a že ho také hronovští mají rádi. V dopise 11.března 1922 píše:

"Jaro se pěkně otvírá. Zůstane-li tak, přijela by žena možná hodně brzo a já snad s ní."

Těšil se na dobu květu, aby ji nepropásl. Také všichni dobří Hronováci se na pana radu těšili. Nebylo tu sice žádného vítání, Mistr si ho ani nepřál, ale tichá, upřímná radost byla z toho po městečku a radostné zvěstování, že jsou radovi u nás.

Brzy po příjezdu přicházel jsem Mistra přivítat. Bylo to roku 1927. Zahrádka i sad v květu, všude vůně, bzukot, krása májového dne. Vítám a chválím všechen ten krásný svět a Mistr:

"Jen žena kdyby byla."

A oči se mu kalí a mně též, a chápu, co drahý Mistr ztratil. Když jsem odcházel ze zahrady k vrátkům, padl můj zrak a vzpomínky na lavičku. Tu ji vidím ještě v duchu, paní radovou se slečnou Liduškou - před třemi lety - jak v těžkých starostech vzpomínají na Mistra, který těžce nemocen ležel v podolském sanatoriu.

Tehdy jsem se těšil a ne nadarmo. Mistr přečkal útrapy choroby, ale družka jeho předešla ho o tři léta do hrobu.

Trpěl, vzpomínal, ale na duchu neklesal, hledaje útěchy v další práci, i když chorob se stářím přibývalo, starostlivá ruka zesnulé ošetřovatelky a těšitelky také chyběla. Paní radová chyběla i nám, kteří jsme vzpomínali na její dobrotu, obětavost a prostotu. Byla tak dobrá ke všem, s kým přišla do styku!

Radovi znali těžký život a úděl starých lidí. Můj pomocník na zahradě živil se v chudobinci v stáří všelijak, dělal vlažítka ze stopek peří, kverlovačky, louče z borových polen, háky ke košíkům při česání ovoce - jeho žena soukala a drala. Na podzim roku 1925 se roznemohl a musil do náchodské nemocnice. Když se to Mistr ode mne dověděl, odepsal:

"O starém Felgrovi jsem zvěděl už dřív. Byla tu má neť a ta nám pověděla, co ubohého starého muže stihlo. Psal jsem ihned panu primáři dr.Straníkovi a dnes jsem dostal zprávu, že Felgr je v bezvědomí a že by byl zázrak, kdyby se z něho probral. Tak už vám letos nezašlu štědrovečerní dárek pro něho, nebude ho asi třeba. Snad už tu nebude starý pracovník."

(Měl pohřeb právě na Štědrý den v Hronově.)

Panu primáři dne 15.12.1925 napsal:

"Velevážený pane primáři! Na vaši ctěnou adresu dovolil jsem si zaslati 200 Kč a prosím, abyste se nehněval, že jsem tak učinil. Situace mne omluví a ještě více Vaše vzácná laskavost. Včera jsem se doslechl, že u Vás v nemocnici leží starý Felgr (podle hronovské výslovnosti), raněný mrtvicí. Je mu hodně přes sedmdesát, je starší než já. Býval v Hronově hajným, poslední léta žil v hronovském chudobinci. Po léta pomáhal také při práci v naší zahradě, o stromy se staral. Je to starý, poctivý "mozourník", jak se říká. Maje kýlu, nemohl poslední léta již pracovati. Posílám mu těch 200 Kč a prosím, abyste je pro něj přijal. Snad mu přijdou vhod. Jak nejlépe, o tom račte laskavě rozhodnouti."

Po zprávě primářově dne 21.12. píše Mistr:

"Srdečně děkuji za Vaši laskavost a ochotu. Podle Vaší zprávy se starý Felgr neuzdraví a blízký jeho konec. Jeho příbuzných neznám, nic o nich nevím. Do Hronova jej sotva odvezou. Prosím, abyste o té sumičce rozhodl sám podle svého uznání a návrhu, buď nemocným dětem, u Vás léčeným nebo chovancům sirotčince. Bude, jak rozhodnete.

Ovšem není třeba zprávy o tom, nechci práci Vaši rozmnožovati. Také prosím, abyste o mně pomlčel, aby mé jméno nebylo jmenováno..."

Kolik takových, světu utajených dobrodiní drahý Mistr vykonal, o nichž nebude a nemělo býti promluveno!

Na práci u radů bylo dobře. Mistr platil dobře a dobrá choť jeho přidala stravu i občerstvení i leccos ze šatstva a obuvi a, bylo-li ovoce, i výslužku.

Na výpomoc potřebným pamatoval okolo vánoc poukázkou a vždy se žádostí, abych odevzdal starému známému.

"Jistě že má teď skrovné výdělky a potřebuje."

A přidal:

"Vzpomínáme na naši zachumelenou chalupu a jak je sýkorkám a ostatnímu ptactvu zle."

Před odjezdem z Hronova vzpomněl si vždy značným peněžitým darem na místní chudé a potřebným prosebníkům - a bylo jich dost - rozeslal mnoho.

Nejraději chodíval Mistr na Fara ke Zličku, jak sám říkával. Později, když ze zdravotních důvodů nemohl stoupati do kopce, chodíval okolo lesa Homolky a pak již jen okolo stavení. Jak se loni před posledním odjezdem rozloučil s rodným Padolím, je jinde poznamenáno.

Zahrádka Mistrova je opět v květu. Ale hospodář její jí už neobchází. Lavička pod břízkami opuštěna. Mistr zvolil si za pobyt zahrádku menší, na které zazelená se jeho oblíbený barvínek a svíce zlaté divizny...

 

Revue měsíce června 2019

Alois Jirásek

Uvítání TGM

(1918)

Dne 21.12.1918 se Masaryk triumfálně vrátil z emigrace do Prahy. Na tehdejším Wilsonově nádraží jej čekalo slavné uvítání - ve velké nádražní dvoraně jej za kulturní obec přivítal Alois Jirásek, který se za války odhodlaně zapojil do domácího boje za svobodu a samostatnost a díky svému statečnému veřejnému vystupování se stal jeho nejznámějším představitelem. Masaryk, ač si s Jiráskem nebyli názorově ani politicky blízcí, si za to Jiráska velmi vážil, tak jako zase Jirásek oceňoval Masarykovy mimořádné zásluhy o vznik samostatného Československa - ostatně to Jirásek zdůraznil i ve své uvítací řeči.

Pane presidente!

Dostalo se mně cti, abych vás pozdravil a uvítal ve jménu českého spisovatelstva při vašem vstoupení do naší zlaté, slovanské Prahy, nyní již ne hlavy ponižovaného království, ale slavně povznesené a zjasněné září nové doby a nového života.

Cítím a odvažuji se říci, že vás vítám nejen za své druhy a družky, ale také za všechen národ náš, v jehož jménu české spisovatelstvo promluvilo loňského roku do dusného ticha obecné zamlklosti. Radostně vítám vás, vítěze, hrdinu ducha, vůle a obětavé, ničeho se nelekající lásky k národu, právu a spravedlnosti. Vracíte se ze světového zápasu mezi surovou dobývačností a panovačností a mezi obhájci svobody a práv národů.

V té ohromné bouři prorývala se lodička našeho národa vlnami. Byly chvíle těžkých obav i úzkostí. A tu vy, pane presidente, vystihl jste význam veliké, rozhodující doby, z níž že mohla by vzejíti spása našemu národu. A tu se začalo vaše dílo. Připravoval jste porozumění daleké ciziny pro staletá utrpení národa Husova, Chelčického a Komenského, hledal a získal jste mu s pomocí našich věrných oddaných v emigraci přízeň a podporu nejkulturnějších národů.

Benjamin Franklin v čase, kdy obce severoamerické bojovaly za svou svobodu a samostatnost, vypravil se přes moře, získat své vlasti pomoc ušlechtilé Francie.

Tak i vy, a vy ještě víc, mnohem více. Ne jedním mořem jste proplul, ne jedním dílem světa jste putoval, nedbaje svízelů a nebezpečenství, v střediskách velkých států jste pracoval bez únavy, abyste naklonil vůdčí a rozhodující muže naší věci.

Ale nejen to.

Vy jste i brannou moc sbíral, svolávaje krajany do válečného šiku. Vaším podnětem utvořilo se daleko za našimi hranicemi československé vojsko. Vámi nadšené, plné kázně a mravní síly, noví husitští bojovníci. S jejich slávou, jež roznesla české jméno širým světem, sloučeno jest i vaše jméno. A národ doma silně utlačovaný, týraný žalářem a popravami, dovídal se v radostném úžasu o svém ochránci, o svých rekovných bojovnících. Jako velkolepé, dosud neslýchané básni hrdinské vzrušen naslouchal o jejich chrabrosti i o mučednické smrti mnohých z nich. S horoucím účastenstvím sledoval zprávy o vašem, pane presidente, snažení a díle, obdivuje se vaší energii, síle a vašemu diplomatickému umění.

Pařížská akademie vítajíc Franklina, uctila jej veršem proslovujícím, že vyrval žezlo tyranům. Dnes všechen náš národ klaní se v hluboké úctě a se srdečnou vděčností vašim zásluhám o to, že i u nás padlo tyranské žezlo, jenž nám bezohledně i krutě vládlo na 400 let.

Odcházeje z vlasti, musil jste přinésti těžkou oběť, musil jste opustiti své drahé v tísnivé nejistotě, jaký bude jejich osud. Odešel jste z vlasti ve chvíli největší její poroby. Teď vracíte se do svobodného státu, první jeho president, do našeho státu, rozšířeného o bratrské Slovensko.

Odešel jste z Prahy sám, a vracíte se v čele slavných rot nového československého bratrstva, nesoucího hmotnou i mravní posilu naší mladé republice.

Věštba Palackého se splnila.

Odvěký náš nepřítel přemožen, krutý zápas dvou světů skončil se vítězstvím spravedlnosti a ideí čistého lidství, jehož hlasatelem a obráncem vždy jste byl slovem i perem. Dočekali jsme se splnění svých tužeb, vrácena nám správa našich věcí. Na staletí nebylo tak jasných a radostných chvil v životě našeho národa, leda jen o volbě Jiříka krále, kdy "mnozí jsou plakali pro radost, že již vyšli z moci německých králů."

Požehnáno bylo, pane presidente, vaše dílo, jež bude epochou v našich dějinách, požehnán budiž váš národ.

Naši husitští předkové vítali své vítězné houfy zpěvem: "Po nepřátelském zvítězení, vítajte bratři milí."

A my voláme této památné radostné chvíle: Vítejte, vzácný náš hrdino a vítězi, jehož jménu budou u nás žehnati od pokolení do pokolení. Čest vám a sláva!

T.G.Masaryk podal Jiráskovi ruku a po zaznění husitského chorálu a národních hymen Jiráskovi odpověděl:

Dovolte, abych vám poděkoval jen několika málo slovy. Jsem potěšen, že vámi osobně jsem vítán, že jsem vítán spisovatelem, který zároveň s politiky jest představitelem českého národa. Já vás, básníky, jako tvůrce vždy pokládal za představitele vůle národa. Vy máte nemenší zásluhy o uskutečnění cílů vytknutých, než my političtí pracovníci, proto chceme s vámi i nadále spolupůsobiti. Bude v tom mnoho poesie, bude to pohádka, ale pohádka skutečnosti, ve které žijeme. Nastává nám nyní práce, společná práce. Každý nastupujte své místo, neboť každý, i malý, může přispěti k vybudování československé demokracie.

 

Revue měsíce května 2019

Pavel Dušan

Za naším Jiráskem

(1930)

Mezi vzácné a zajímavé osobní vzpomínky na Aloise Jiráska patří vzpomínky Jiráskových žáků. Pavel Dušan, vlastním jménem Jan Šonka (1887-1966), soudce, spisovatel, překladatel a fejetonista, psal pod pseudonymem knihy z přírody a venkova, a to jak pro děti, tak pro dospělé. Psal také myslivecké povídky a humoresky a romány z Pošumaví. Po Jiráskově smrti vydal v tehdejším tisku krásný vzpomínkový fejeton, který je dnes již zapomenut, tak jako většina Šonkova díla.

Tedy kronika žití Jiráskova je uzavřena...

Poznal jsem Aloise Jiráska jako sextán gymnázia v Žitné ulici, do kteréhož ústavu jsem přišel z gymnázia píseckého. Studenstvo té doby a obzvláště studentstvo venkovských ústavů bylo čtenářskou obcí a také já, jenž shltal jsem vše, co mi bylo z Jiráskova díla přístupno a měl ve své knihovničce několik Jiráskových románů, měl jsem obzvláštní radost z toho, že dějepis přednáší právě Jirásek.

Ale právě v tom jsem se poněkud zklamal.

Jirásek přednášel dějepis a zeměpis podle učebnice, kdež ovšem nebylo místa pro zajímavé historické detaily a Jirásek se nemohl zdržovati výklady jinými, když vázal jej učební řád a nutil, aby stanovenou látku v onom roce probral.

Jenom někdy rozlil se proud Jiráskových výkladů přes učební osnovou vytyčené břehy a hráze. Byly to obyčejně takové partie dějepisu, v nichž uznal za vhodné živým slovem doplniti kantorský suchý výklad profesora, jenž napsal učebnici schválenou c.k.ministerstvem a jenž právě z ohledu na ono c.k.ministerstvo slavné a významné doby našeho národa odbyl komisně suše.

Bylo to, když se došlo k dějinám husitství, k Českým bratrům, k Jiříkovi z Poděbrad, popravě na Staroměstském rynku, k robotě nebo k veliké revoluci francouzské.

Tehdy se rozpovídal, měkce vřele mluvil o dějinné pravdě, o utrpení našeho národa nebo o hrůzách poprav ať už šlo o popravu českých pánů nebo svobodu francouzského národa rodící se z krve. Rovněž při českých chalupách, nebo při líčení staveb, zámků rokokových, nebo renesančních zdržel se déle.

Tehdy přinesl do školy ilustrovaná a cizojazyčná díla, plná starých rytin a obrázků a zatímco my - bylo nás málo - prohlíželi jsme si obrazy, přecházel a přemýšlel.

"To má zase v hlavě nějaký nový román," říkali jsme si a po očku pozorovali jsme, jak zamyšleně chodí po třídě.

A myslím, že jsme se nemýlili. Jindy chodil od žáka k žáku, ukazoval zajímavosti a detaily na starých rytinách - ale chodil-li zamyšlen sem a tam, býval nerad rušen a tu odpovídal na případný dotaz nevrle.

Uvažuji-li dnes o té době, myslím, že nesloužilo se mu hladce na ústavě, kde na jedné straně uplatňovaly se c.k.názory a na druhé straně názory římsko-katolické, a uvážíme-li, jak on jako středoškolský profesor mnohdy ostře kritizoval Vídeň i Řím, myslím, že od větších nepříjemností chránilo jej jen to, že byl Jiráskem, za nímž šel celý národ.

Za války jsem se s Jiráskem setkal jen jednou.

To bylo po jeho návštěvě českých vojáků v Karpatech v době, kdy já už byl před nejhorším pojištěn, ale ne zcela; a tu mi nabízel Jirásek pomoc Thomayerovu, ovšem upozorňoval, že Thomayer je nedůvěřivý a nevrlý, ježto musí býti velmi opatrný. Tehdy v podvečer na Karlově náměstí rozhovořil se o poměrech (po tomto rozhovoru přinesl jsem mu 4 fotografie pražské, zarámované a dočkal jsem se té radosti, že při jedné pozdější návštěvě jsem je viděl nad jeho stolem).

Jeho věk a osobnost, jeho obliba u českého lidu ochránily ho před pronásledováním rakouské justice a umožnily mu, že mohl býti duchovním vůdcem, že mohl se postaviti v čelo projevů spisovatelů apod.

Po převratu jsem se s ním ovšem setkal častěji, buď při náhodném setkání na ulici, nebo při návštěvě v jeho bytu.

Jednou i úředně jsem jej navštívil. Kterýsi ladič pian ho okradl a sebral mu starožitné tisky. Viděli jsme, že je stár a nemocen, a proto jsme šli jej vyslechnouti do bytu.

Přijal nás velmi roztomile, ale už tehdy počínal velmi špatně viděti.

"A jejej - to jste vy," podával mi ruku a jako na omluvu dodával: "Já už teď špatně vidím."

Bohužel, přesvědčil jsem se během výslechu, že i špatně slyší. Tehdy však ještě vypadal dosti dobře. Stařec milý, ještě s vousy na bradě, usměvavý a jinak veselý.

Ale tehdy už začal scházeti. Vzpomínám jedné pozdější návštěvy. To bylo, když začalo vycházeti nové vydání sebraných spisů. Četl korektury a byl nevrlý, nějak mu to přeházeli při lámání.

Podivil jsem se, proč to čte sám. Vždyť celkem změn nebylo a čtení korektur při jeho stále slábnoucím zraku bylo pro něho značnou prací.

Krátce před tím mi sliboval pro knižnici, kterou jsem pořádal, nové zpracování své "Nevolnice" --- ale nedocházelo k tomu a viděl jsem, že k tomu už asi sotva dojde.

Ale zdá se, že Alois Jirásek do poslední doby stále obíral se literární prací. Ne dosti vlídné přijetí prvního dílu "Husitského krále" se ho značně dotklo, ale přesto sbíral materiál pro další díl.

Jednou, když byl v Hronově též od jara, potkal jsem jeho syna JUDr.Jiráska a ten mi přisvědčil, že "starý pán" pracuje, že sice říká, že druhého dílu "Husitského krále" nedodělá, ale že v poslední době ještě opatřoval mu pro to nějaké historické prameny.

Roku 1927 navštívil jsem jej zase jednou - myslím, přinesl jsem mu nějakou knížku a tu počal se vyptávati na poměry, jak žijeme, pracujeme i na rodinu, kolik mám dětí a uslyšev, že můj synek tehdy ve třetí obecné je už zaujatým čtenářem a že ho náramně zajímá, je-li to, o čem čte, opravdická pravda, vyptával se dále, a když jsem mu řekl, že můj hoch se například náramně zajímá o to, byl-li pán z Klimberku doopravdy v bitvě u Kresčaku - hoch tenkrát dostal darem obrázkové dějiny české a hltal je - usmál se Jirásek a povstal.

"Počkejte," pravil, jda ke skříňce v rohu.

"To mu musím něco poslat."

A vytáhl právě "Bitvu u Kresčaku", kterou s Dillingerovými obrázky vydal před časem Topič.

Vyptal se na jméno a poslal chlapci mému knížku s věnováním. Věnování to ovšem způsobilo ve škole rozruch a hoch se jím vždy chlubil, když ze školních výletů Jiráskovi posílal dopisnici a když páni učitelé se divili, že si "píše s Jiráskem".

Když pak jsem si pořídil zahrádku, poslal jsem nebo přinesl jsem Jiráskovi několikrát kytku jiřin.

Na Hromnice 1928 potkal jsem se s Jiráskem u Národního divadla. Opět se omlouval, že špatně slyší, nastavoval ruku k uchu - ale bohužel slyšel už velmi málo. Také špatně už chodil.

"Dřív jsem aspoň k tomu Thomayerovi docházel," vyprávěl smutně. "Ale teď už ani to ne. A ani se nemohu daleko vzdálit od domova. Mám s tou chorobou potíže - dostanu křečovité bolesti..."

Jirásek trpěl chorobou močového měchýře.

Ptal jsem se ho, jak tedy jezdí do Hronova, zda autem.

"Autem, to ne, nemocniční vagon vždycky mám. Jinak bych nemohl."

Šli jsme, takto hovoříce, od Národního divadla do jeho bytu v Resslově ulici - něco přes hodinu. Vyptával se na současné události, ovšem při jeho slabém sluchu nebylo možno rozváděti podobný hovor o mnohých věcech, na které se ptal, protože nebylo možno vykládati leccos tak, aby to mohl každý slyšeti. Ale Jirásek byl duševně čilý, bylo patrno, že sleduje současný život.

Zato tělesně byl už sešlý.

Jak jsem řekl, velmi špatně viděl a velmi špatně slyšel. Chodil těžce a pomalu - hodinu to trvalo, jak jsem řekl, než jsme došli od Národního divadla do Resslovy ulice - ale chodil přes křižovatky ulic, kde jezdily elektrické dráhy a automobily, s takovou odvahou a s takovým klidem, že jsem si - upřímně řečeno - oddechl, když jsem viděl, že zašel do dveří svého bytu.

Nedovedl jsem si představit, jak může takto sám choditi po Praze, neslyše, nemoha se rychle pohybovati - neboť jak mi v poslední době řekl básník Klášterský - odmítal Jirásek tvrdošíjně myšlenku, aby se dal na procházce někým doprovázeti.

Toho večera přišli jsme také na jiřiny; řekl jsem, že jsem mu je přinesl pozdě na podzim, předpokládaje, že už je v Praze.

"Byl jsem v Hronově," pravil. "Ale to je omyl, že já jsem nějaký vášnivý pěstitel jiřin. Já jich mám v zahrádce jen pár trsů. Ale to ten Vaněk."

Jirásek myslil zahradníka Vaňka, jenž jeden druh jiřin pojmenoval jeho jménem.

"To ten Vaněk. Já jsem mu napsal o výstavě jiřin v románu "U nás" a oni z toho tohle nadělali. A to přijde každou chvíli někdo do mé zahrádky a myslí, kdo ví co neuvidí."

V dalším hovoru přišli jsme i na "Husitského krále". Ptal jsem se, co bude s druhým dílem.

Jirásek přikývl, že se do něho pustí "teď z jara" - tož zjara 1928.

Zda skutečně se tak stalo a jak daleko došel s tou prací, dozvíme se snad později...

Od Hromnic 1928 jsem Jiráska neviděl, až jednoho odpoledne v srpnu 1929. Setkal jsem se s ním na nábřeží před Národním divadlem.

Ale to už nebyl Jirásek, jak jsme jej znávali.

Stařeček - podobný svému otci, jak známá fotografie, otiskovaná v brožurách o Jiráskovi ukazovala, oholen, bezzubý, shrbený, do uzlíčku by ho byl člověk svázal.

Když jsem mu řekl, že jdu do Jiráskova gymnázia pro nějaké informace pro svého synka, jenž tam dělal zkoušku, rozpomenul se na "toho čtenáře".

"A vyřiďte mu, že mu přeji, aby se mu na studiích dobře dařilo."

Nemohl jsem se tehdy dlouho zdržeti a on sám neměl chuti k dlouhému rozhovoru. Někam šel a omlouval se, že nevydrží stát, to že hned dostane bolesti.

Rozešli jsme se. O Vánocích 1929 ještě podepsal mému synkovi "Staré pověsti české", ale to už jsem s ním nemluvil. Nechal jsem knihu v jeho bytě a přišel jsem si pro podepsanou. Jak jsem slyšel pak, i to mu už dělalo obtíže a prý byli žadatelé o podpis odmítáni. Viděl jsem v předsíni jeho bytu hromádku knih. A bylo mi řečeno, že stůně, proto jsem se ani nepokusil o návštěvu.

Náš Jirásek.

Tak nadepsali u Ottů svého času brožurku o jeho životě a díle. A věru, nemohlo býti lepšího názvu. Jirásek byl opravdu náš, celého národa, všude oblíben a milován každým opravdovým Čechem. Jeho práci uznal i prezident Masaryk, zdůrazniv po svém návratu do svobodného státu československého, že zatím co politikové pracovali o osvobození vlasti za hranicemi, doma pracovali spisovatelé a v první řadě Alois Jirásek.

Jiráskovo dílo ocení jiní, ale přiznati dlužno, že romány jeho vlasteneckým duchem prodchnuté, ve kterých my, kteří jsme znali rakouské poměry, četli i to, co tam bylo "mezi řádky", sílily nás vždy a zejména v nejtěžší době, v době světové války, kdy uvažovali jsme o otázce bytí či nebytí.

Z rozhovorů s Jiráskem poznal jsem, že trpce želel roztříštěnosti našeho národa na různé politické strany a frakce, naší nekázně a nedostatku úcty k dílu těžce dobytému.

Žel, že v poslední době, zkrušen chorobou i věkem, nemohl již vystoupiti a poučiti národ o povinnostech k dílu osvobození i k povinnostem vůči národu samému. Posledním jeho projevem byl projev proti vázaným kandidátkám.

V poslední době trápila jej již choroba tak, že obden musil vyhledávati pomoc lékařskou.

A choroba, jež již dávno se oň pokoušela, konečně přehlodala i jeho zdravý venkovský kořen.

Jako onen starý sedlák z jeho románu "U nás" pracoval na národa roli do poslední chvíle. A mohl by i s ním říci, že překonal mnohé trpkosti a zápasy a že - "přece se to uďálo".