Revue

  

Revue měsíce října 2017

Literární noviny

K úmrtí Aloise Jiráska

(číslo 6 z 20.3.1930)

Smrt Aloise Jiráska dne 12.3.1930 byla prožívána českou společností velmi intenzívně - Jiráskova popularita byla mimořádná, a to i přes značné odsudky hlavně ze strany tehdejší umělecké moderny, která Jiráska házela do starého železa. Progresívně zaměřené Literární noviny věnovaly Jiráskovi, uznávanému zakládajícímu členu PEN klubu, několik článků, které - i přes svou zřejmou dobovou zaujatost - mohou zaujmout i dnes.

Zdá se, že pieta, láska a úcta ke každému místu a předmětu, který se vztahuje v Hronově k dílu či životu spisovatelovu, neplyne pouze z obdivu k vzácnému člověku. Občané Jiráskova rodiště mohou nejlépe vysloviti svůj podiv především nad úžasnou prostotou a skromností zemřelého. Do smrti zůstal prostým, nenáročným člověkem.

Velmi mu záleželo na tom, jaký mají k jeho dílu vztah mladí lidé, kteří ho četně navštěvovali. Zvláště o studenty dbal; vyptával se, vysvětloval, poučoval. Krajané mu vždycky leželi na srdci. Dokud byl zdráv, navštěvoval místní divadlo, dávalo-li jeho hru. Těšil se, jak ho "u nás" pochopí a zahrají. Vzpomínám si třeba, jak všecek zářil radostí, když prohlašoval, že se hronovský představitel jeho "Otce" vyrovná po každé stránce profesionálnímu herci z pražského divadla.

Hronov bude mít nejkrásnější vzpomínky na svého slavného rodáka z let válečných.

V této kruté době byl městu v pravém slova smyslu otcem. Pomáhal a těšil - jak jen mohl. Navštěvoval rodiny, o jejíchž členech se proslýchalo, že na frontě přeběhli - povzbuzoval jejich ženy a matky, říkal, že jejich synové a muži jsou hrdinové, sháněl zprávy a informace, staral se o živobytí pro nejhůře postižené krajany - s obětavostí vskutku bezpříkladnou.

U hronovského knihkupce Šefelina scházeli se za války v zadní místnosti krámu lokální revolucionáři. Docházel i Jirásek. Měl z Prahy vždy nějaké zprávy o zahraničním odboji, o Masarykovi a o situaci na frontě. Přinášel nové a nové naděje, jež se brzy šeptaly po celém městě...

Měl své oblíbené procházky. Zastavoval se na nich s babičkami, nesoucími roští nebo trávu, a rozmlouval s nimi o jejich starostech. Později jen zřídka opouštěl svou zahrádku, na níž - dokud jen síly stačily - zcela sám zahradničil. Někdy vyšel před vrátka, pozdravil se a porozprávěl s cizinci, kteří v létě neustále kolem jeho vily zevlovali.

Poznámky ke kronice "U nás" zapisoval na Jírově hoře na lavičce pod stoletým stromem, jenž nyní nese jeho jméno. Hustým závojem listí je odtud rozhled na celé město. Jirásek říkával: "Musel jsem tam psát, poněvadž jsem chtěl mít své Padolí pořád na očích."

(Alois Jirásek doma, šifra -ský)

Historik povoláním, upřel Jirásek svůj zrak i jako spisovatel k českým dějinám, a byl první, jenž nám je popularizoval ve svých románech v duchu ideologie Františka Palackého. Před Jiráskem jsme měli jen historické povídkáře romantiky, jimž šlo jen o barevnost děje nebo o ušlechtilou historickou sentimentalitu, jak se vyskytuje u Beneše-Třebízského. Zatímco v cizině již odumíraly poslední výhonky napínavě zábavné historické povídky á la Walter Scott, počal teprve u nás v duchu českého historismu zájem o dějepisnou povídku, a nebyla to jistě náhoda, že ji téměř současně počali pěstovat dva profesoři historie, Alois Jirásek a Zikmund Winter. Oba nehledali již v dějinách fantastické příhody nebo legendární kouty, nýbrž typickou dějinnou skutečnost, kterou zvláště Jirásek vidí očima svého učitele Palackého, jehož se brzy stává popularizátorem.

Ne každý přečetl Palackého, ale Jirásek záhy nastupuje za něho u širokých vrstev a jeho povídky a kroniky z českých dějin, opřené o studium největšího českého dějepisce, se dostávají brzo do nejširších vrstev.

...

Husitství našlo v něm nezaujatého kronikáře, jenž se povznáší až k umělecké výši, když líčí husitské hejtmany na Slovensku, ale i popularizátora, jenž české liberalistické náladě přináší v bohatých obrazech z české reformace živelné bohatství dějové této periody, v jejímž jménu bojuje česká politika proti rakouskému němectví a proti klerikalismu, přisluhujícímu Vídni.

...

Alois Jirásek bývá někdy srovnáván s Polákem Sienkiewiczem, jenž měl stejně buditelský vliv na Poláky svými historickými freskami. Ale jaký rozdíl mezi těmito dvěma slovanskými povídkáři dějepisnými! Sienkiewicz je elegik polské aristokracie, u něhož je oslavovaným hrdinou král, šlechtic nebo voják, malíř honosné rytířské nádhery, slavnostní okázalosti a téměř operetní oslavy bitev, jež jsou mu vrcholem dějin - Jirásek naproti tomu v duchu celého národního obrození českého je demokrat, jenž oslavuje především lid, nezapomíná na něho pro šlechtu a nemá právě rád ono vojácké hrdinství, jež u Sienkiewicze dominuje.

Vábí ho tiché rašení obrozenské doby, houževnatý a pomalý zápas za národní uvědomění, jenž našel u něho svůj pomník v obsáhlém F.L.Věkovi, knize, jež nám přiblížila české národní obrození svým způsobem více, než všechna ostatní literatura. I tu vidíme, jak Jirásek miluje v jádře idylické zátiší, jak velké události světové se mu promítají z perspektivy drobných lidí a jejich veřejného života, do něhož zasahá z dálky hlas dějin.

...

Víme, jaký význam mělo Jiráskovo dílo pro české legionáře, jimž dalo přesvědčení, že i oni jsou pokračovatelé oněch českých zápasníků za svobodu, kteří mají tolik sympatie v románech Jiráskových. Ostatně, duch Jiráskova nábadného historismu se přestěhoval i do poválečného legionářského románu, dal mu vzor pro kronikářskou zevrubnost, pro zpodobování davového hemžení a myšlení.

...

Když za války čeští spisovatelé pocítili potřebu opříti se austrofilské politice českých poslanců, vybrali moudře právě Jiráska, o jehož autoritě nemohlo býti pochyb, aby jeho jménem byl spisovatelský manifest oznámen lidu, a Jirásek stal se tak ústřední, oficiální osobností domácího odboje. Národ mu osvědčil plně svůj vděk. Obecenstvo, Akademie, universita, parlament, banky - všichni uznávali vděčně jeho zásluhy o tento stát, jehož příští připravovalo Jiráskovo historické, národně nadšené a povzbudivé dílo. I život, jenž se mu dal dožíti vysokého věku 79 let a oné kýžené svobody, jejíž hlas a tucha zaznívá stejně z husitských knih i z Temna Jiráskova i z jeho probuzeneckých románů, dal mu všechno, co činí spisovatele tohoto typu šťastným. 

Klid, naplnění tužeb i sláva, zaznívající z ulic k jeho pomalu vadnoucímu stáří - to byl úděl jistě krásný.

(Alois Jirásek - titulní článek)

 

Revue měsíce září 2017

Alois Jirásek

Z barokové Prahy

(1916)

Mnozí Jiráskovi kritikové neustále opakují, že Jirásek neměl barokní dobu rád a považoval ji za dobu temna. Kdo však Jiráskovo dílo (hlavně jeho Temno) zná, ví, že Jirásek jako bytostný demokrat kriticky zobrazil těžké časy, kdy lidé nemohli říkat, co si myslí, byla uznávána a vládní silou propagována jen jediná správná víra, a vše, co se od ní odlišovalo, bylo přinejmenším podezřelé. Mnozí přišli o život i majetek, země zažila jedno z největších období emigrace ze země - v tom všem bylo pro Jiráska ono "temno". Ve svém vrcholném románu "Temno" geniálně zobrazil rub a líc této doby - na jedné straně všudypřítomnou nesvobodu a špehování, na druhou stranu obrovský rozkvět umění a hudby. Je jen dějinným paradoxem, že v době komunistické totality bylo Jiráskovo "Temno", román odhalující a kritizující totalitní systém plný nesvobody a strachu, režimem oficiálně propagováno... Že Jirásek barokní dobu zdaleka nevnímal černobíle, jak se mu stále podsouvá, ukazuje Jiráskův drobný článek otištěný ve sborníku "1916. Čeští spisovatelé vdovám a sirotkům našich vojínů".

I hudba byla v Praze v těch letech především uměním církevním, tak jako malířství a stavitelství. V pražských městech do časů císaře Josefa II. množství klášterů a chrámů. Jen Malá Strana sama měla sedmadvacet kostelů a kaplí.

V těch všech pěstována hudba, a horlivě. Jaký tu zástup varhaníků, regentů chori, hudebníků a zpěváků, co vokalistů mladistvých, svěžích hlasů!

Z nejednoho z těchto chudých zpěváčků vyrostl pak znamenitý hudebník nebo skladatel, jako Seger, slavný varhaník, Zach a Tůma, skladatelé, všichni tři někdy vokalisté kláštera u sv. Jakuba, všichni tři žáci Bohuslava Černohorského, mnicha toho kláštera, varhaníka a skladatele na slovo braného.

Pražské kostely byly nejen místem pobožnosti, ale i do jisté míry koncertním v dnešním smyslu, zvláště o velikých svátcích; lidé chodili do kostelů buď se modlit nebo naslouchat hudebním a zpěvným produkcím, prohlášeným skladbám nebo sólům vynikajících hudebníků.

Takovým koncertním místem stávala se jednou do roka i Vltava, když na ní provozována "musica navalis", hudba na lodích, "musica aquatica", hudba na vodě. Byla na poctu blahoslaveného, pak svatého Jana z Nepomuku, byla zbožností i koncertem, k němuž se v podvečer 15.května hrnula všecka Praha.

Produkce ty zavedl klášter bratří řehole kající sv. Augustina, bílých křižovníků s červeným srdcem, kterým zkrátka "cyriakové" říkali. Klášter jejich založený Přemyslem II. na památku jeho výpravy do Prus vzal za své za císaře Josefa; kostel sv. Kříže většího, také prodaný a zpustlý, vydržel až do druhé polovice 19.století, kdy byl rozbořen.

Od tohoto kláštera vyplulo každého roku v čas výše uvedený několik lodí plných hudebníků, zpěváků, kněží a hostů. Koncert sám odbýval se u kamenného mostu pod sochou oslavovaného světce. Hudební ta slavnost na lodích konala se poprvé r. 1715. Dirigentem byl regenschori kláštera cyriackého P. Kristián Felber. Později řídil hudbu tu P. Štěpán Náchodský (1719) a po něm, v letech dvacátých, P. Augustin Skopec, oba z řádu bílých křižovníků.

Produkce počínala se i končila se "sub explosione mortariorum", za střelby z hmoždířů. Skoro každého roku dávala se nějaká nová skladba. Několik jich pocházelo od Šimona Brixiho, varhaníka u sv.Martina ve zdi, otce proslulého skladatele Františka Brixiho. Obecenstvo, tlačící se na mostě i na březích, nadšeně jim tleskalo. "Muzika na šifích" konala se ještě v letech dvacátých 19.století.

Vedle církevních skladeb "koncertů" provozovaly se tou dobou již také světské, "komorní" koncerty. Světská hudba pěstována nejvíce v šlechtických palácích, v jejich salonech nebo i ve stínu stromů, v panských zahradách krásně upravovaných, kterých bylo za onoho času mnohem více nežli dnešního dne.

Zvláště slynula zahrada při paláci Nostickém na Malé Straně, kterouž zahradu protéká rameno Vltavy. Tenkráte vedly tam přes ně tři můstky. Tu za letních odpolední a večerů bývaly nádherné "assemblée", tu páni v alonžových parukách, dámy v rajfrokách bavili se různými hrami i hudbou.

A ta když utichla, nastával za vlahých večerů i nocí nový koncert, samých libohlasých virtuosů, samých králů, pěvců, slavíků, kterých se v stinné, velké a tiché zahradě zdržovalo velké množství.

Nejeden šlechtic měl v Praze svou vlastní kapelu, skládající se ze služebníků a "hausoficírů" hudebníků, namnoze jeho poddaných. Ten onen pán vydržoval si i hudebníka virtuosa, jako hrabě Kinský slavného houslistu Tartiniho.

Skladatel "ďáblovy sonáty", kterou mu zahrál ďábel, jak se mladému hudebníkovi ve snách zdálo, přibyl na pozvání do Prahy r. 1723, aby tu účinkoval v orchestru při provozování veliké opery Fuxovy dávané na oslavu Karla VI. v čas jeho korunování na krále českého.

K mistrovství Tartiniho nemálo přispěl Bohuslav Černohorský nedlouho před touto cestou, kdy Tartini, pronásledován pro tajný sňatek s neteří kardinála Giorgia Cornata, uprchl z Padovy do kláštera v Assissi, kde právě byl Černohorský, "padre Boemo", varhaníkem.

Tartini se zdržel tři léta v Praze. Kouzelná jeho hra zaznívala v domě Kinských v Nerudově ulici číslo 249-19 a jistě i občas na bývalém i pozdějším působišti jeho učitele Černohorského, na kůru kostela sv. Jakuba na Starém Městě, kde okouzloval posluchačstvo svými sóly na housle, tak jako později v Padově v kostele sv. Antonína.

V ten čas, kdy Tartini skrýval se v klášteře v Assissi a učil se u českého mnicha z pražského kláštera, hasl v Praze stařičký virtuos slavného jména, a hasl ne v občanské jizbě, nýbrž v paláci, ve svém vlastním paláci v Hybernské ulici (nyní Lidový dům), Jan Antonín Losy, hrabě z Losinthalu, "lautenist", mistr na loutnu nedostižný (1638-1721).

Předkové jeho pocházeli z Tyrolska. V 17.století usadili se v Čechách a byli přijati do stavu rytířského. Statky jejich se rozmnožily také dědictvím po krutém Španělu, strašlivém mučiteli našich předků, generálu Marradasovi.

Hrabě virtuos zajížděl za hranice Čech, do Vídně, do říše, kde koncertoval, nejvíce při dvorech. Také komponoval pro svůj nástroj, a komponoval i na cestách, na silnicích. Nejednou, když mu přišla dobrá myšlenka, dal zastavit kočár, aby si mohl zapsat hudební svůj nápad. Doma, v paláci, hrával několik hodin před polednem na loutnu, v posteli, odpoledne v sále na housle za průvodu klavíru; skoro každého večera naslouchal hudebním produkcím, které ve svém paláci pořádal, hlavně skladbám Fuxovým a Lullyho.

Tak v klidu, v hudebních rozkoších plynula mu léta do vrchovata. Bylo mu přes osmdesát let, když jej ranila mrtvice a tvář mu hrozným zkřivením znetvořila. Když uslyšel, že ochromená pravice nebude už nikdy vláčnou, že nikdy už nebude moci sáhnouti do strun, bolestně povzdychl: "Á dio Lauten. Á dio Geigen!" Dal oba své zamilované nástroje ovinout černou stuhou a obrátit je na znamení, že mají mít po něm smutek a že jsou také mrtvy...

Bylo mu osmdesát tři, když skonal.

A loutna pak také skonala, její sláva. Kdysi tak oblíbený nástroj, "regina musicorum instrumentorum", vycházela z módy a vyšla z ní.

Klavír začal panovat...

 

Revue měsíce srpna 2017

Alois Jirásek

Ze Slovenska

(1897)

Alois Jirásek byl velkým milovníkem Slovenska - několikrát jej navštívil a napsal o něm několik článků, byl Hviezdoslavovým přítelem, ale hlavně věnoval Slovensku své monumentální, slavné Bratrstvo, které je dodnes považováno za jeden z vrcholů Jiráskovy tvorby i za ikonické dílo o slovenských dějinách - a to vše v dobách pro slovenský národ nelehkých. Jiráskova láska ke Slovensku byla opravdu upřímná - jak o tom mj. svědčí i drobný článek otištěný v Almanachu dámského odboru pro Prahu ve prospěch Ústřední matice školské.

Vysoko v horách dřímalo jezero v poledním tichu.

Hladká jeho hladina, zrcadlo z ocele, houštiny kleče u vody jako zaklety, les naproti nehnutý jako tmavá hradba se stínem hluboko v jezeru tiše potopeným. A nad lesem v pozadí jaká stráž obrů! Krivaň, Solisko, bašta rozeklaných, žulových boků, vyjasněných hlav v sněhovém rouše, jehož bělost s pozadím čistého lazuru zářivých nebes na plném slunci až oslňuje.

Hleděl jsem uváben na tu obří družinu, na Štrbské pleso pod nimi v zeleném pásu lesa i kosodřevin, z pokoje pohodlného hotelu při jezeře v tu chvíli bez hostů, jako opuštěného. Oči jsem nespouštěl z té mohutné i dumné krásy, zapomínal jsem v tom velebném tichu, v tom konejšivém klidu hor, plesa i hvozdu.

Náhlý hluk do něho padl.

Hosté, mnoho hostí vrazilo vedle do prostorné jídelny, hromadný výlet, samá mládež, studenti z levočské reálky (hoteliér se prve zmínil, že je čeká), všichni zardělí po statném stoupání zdola od stanice sem vysoko k tatranským velikánům.

Všecko se hrnulo ke stolům už připraveným, studenti, profesoři; hledím skleněnými dveřmi na to hemžení, na ten ruch v šumu a směsi hlasů. Pak utišení, v něm maďarská řeč, pak zpěv mladých, svěžích hlasů a nakonec: "Eljén! Eljén!"

Výlet ten mne zajímal, nejvíc ti "maďarští" studenti, většinou jistě Slováci a Němci. Ale vedle samá maďarština i kolem, jak se studenti rozbíhali, i pokojem, v kterém jsem byl, ven na terasu. Dva tu i zůstali u okna a repetili také maďarsky.

Přišel hoteliér; promluvil jsem na něj jako prve česky. Má slova studentíky zrovna škubla. Obrátili se, dívali se na mne, zdálo se, že rádi naslouchají, a když jsem je česky oslovil, odpovídali oba slovensky.

Jeden však záhy se vytratil za hospodským. Druhý, hoch jasných, pěkných očí, upřímné tváře, vydržel a rozhovořil se. Byl Slovák jako většina jeho kolegů. Mluvili jsme o výletu, o národnosti na škole, o jeho řeči ve škole, ťukl jsem tu tam.

"Ale vy nebudete Maďarem", dím s úsměvem. Než můj mladý přítel nepřisvědčil.

Vidím, jak modré oči jeho se na mne upřely jako v překvapení i údivu, jak stín vážnosti kmitl se tou svěží tváří, jak pohnul rameny a slyším, jak odevzdaně řekl:

"Keď chudobný človek potrebuje štát."

Bodlo mne, ale co mu říci! Marná řeč! Keď chudobný človek potrebuje štát!

A ten štát!

A kolem ruch svěží mládeže, šumný její slet k obědu, pak opět zpěvy, řeči maďarské, jen maďarské a Eljén! Eljén!

Ten "můj" student Slováček zvedal také sklenici a volal: "Eljén! Eljén!"

Janičárská škola!

Janičáři!

 

Revue měsíce července 2017

Jaroslav Kvapil

Tři dojaté chvíle Jiráskovy

(1932)

Jaroslav Kvapil (1868-1950) patřil mezi Jiráskovy velmi blízké přátele. Ostatně díky Kvapilovi se Jirásek, celý život stojící v politickém ústraní, politicky angažoval - v době zuřící první světové války, zesílené perzekuce a rozsáhlého zatýkání, kdy výsledek války a vznik republiky byly v nedohlednu, Jirásek několikrát veřejně vystoupil, a výrazně tak pomohl změnit další politický vývoj v rakouské monarchii. Jaroslav Kvapil vydal o Jiráskově statečné angažovanosti mnohá svědectví - dojemnou, upřímnou vzpomínku věnoval Jiráskovi i ve svých pamětech.

Bylo jich zajisté mnohem, mnohem více v jeho životě soukromém i národním, bývaly radostně i smutně dojaty, ale tří z nich jsem byl svědkem v ten slavný rok našeho osvobození a všechny tři byly jistě z jeho chvil nejdojatějších.

To nejprve po vzrušené, odhodlané přísaze národní dne 13.4.1918; Jirásek tenkráte jistě poprvé stál jako řečník před velikým shromážděním, a bylo to shromáždění celý národ zastupující a za celý národ naslouchající. V Obecním domě pražském, na staré půdě královského dvora mluvil tu Jirásek o Jiříku Poděbradském a jak se tomu husitskému králi přicházela poklonit poselství knížat německých, i těch z rodu hohenzollerského, mluvil o nepoddajné vůli celého národa vytrvat až do vítězného konce a ze všech jeho slov zněla nejen zbožná úcta k pyšné české minulosti, nýbrž i odvaha celého národa nepovolit děj se co děj. Tisíce rukou zvedly se za jeho slov k slavné národní přísaze a do toho rozhlaholily se poledními zvony všechny pražské věže; v tu chvíli cítil jistě duch Jiráskův dunivý krok současných dějin, jak mu naslouchával leta ze slavné české minulosti.

V jarním slunci tísnili se před Obecním domem zástupové těch, jimž nebylo popřáno vstoupiti do slavnostní síně Smetanovy. Za burácejícího nadšení vcházeli jsme s Jiráskem do toho množství, jímž jsem hleděl mistrovi cestu proklestiti.

A tu vystoupila ze zástupu žena dělnice, chopila se ruky Jiráskovy a řekla mu vesele i pohnutě: "Sláva vám, velezrádce!"

Zástup se nanovo zavlnil a unášel nás dál.

Ale Jiráskovi leskly se zpod brýlí slzy v očích a cestou si ještě několikráte tento pozdrav dojat opakoval. Potupné to jindy slovo bylo nám tenkráte poctou a vyznamenáním...

Za pět neděl poté májový den na vltavském parníku vezoucím velikou společnost našich slovanských hostí ze Zbraslavě zpátky do Prahy. Byli tu Poláci haličtí i poznanští, Charváti, Slovinci i Srbové z Banátu - nesjednocení ještě Jihoslované - haličtí Rusové a nadto naši Slováci, kteří se už odvážili do Prahy přes maďarský teror. S nimi básník Hviezdoslav, host nejvzácnější a v ty dni po krásném projevu v Panteonu nejslavenější.

Celou tu společnost hostil odpoledne na zbraslavském zámku továrník Bartoň a teď jsme se vraceli po osluněné Vltavě do Prahy zakončit večerem na Letné řadu krásných dní. Jirásek seděl s Hviezdoslavem nahoře na kapitánském můstku v srdečném a živém rozhovoru.

U Chuchle byla naše loď přivítána dvojí řadou lodic z veslařských klubů pražských a stanula mezi nimi sportovním mužstvem radostně pozdravována. Kdosi promluvil odtud na pozdrav našich hostí a mně připadlo úkolem z lodi odpovědět. Stál jsem na kapitánském můstku poblíž obou slavných básníků a používaje motivu o české řece k moři plynoucí mluvil jsem o svobodném Slovanstvu od Baltu až k Adrii, o společné vlasti od moře k moři.

Viděl jsem při tom zářící oči Jiráskovy i pokyvující hlavu Hviezdoslavovu; když jsem domluvil a chtěl sestoupiti, chopil se Jirásek mé ruky a řekl: "Opravdu tomu věříte?"

A potom když se to za několik měsíců všechno tak dobře skončilo, Jirásek občas připomínal: "Až jsem si tenkrát na té lodi myslil, že jen tak básnicky nadnášíte - a ono to přece tak nějak dopadlo!"

Nejmocněji viděl jsem však Jiráska dojata v ten den 14.listopadu 1918, když se poprvé sestoupilo naše revoluční Národní shromáždění, naše konstituanta.

S Jiráskem, Antalem Staškem a Macharem měli jsme tam čtyři mandáty za české spisovatele; bylo to uznání české obci spisovatelské za její revoluční manifest z roku 1917.

Shromáždění zahajoval první ministerský předseda našeho státu dr. Karel Kramář vznosnou, vzrušenou a přes tu chvíli strhující řečí, a z té zazněla slova, na než čekala celá pokolení:

"V tuto chvíli prohlašujeme rod habsbursko-lotrinský na všechny časy zbavena českého trůnu!"

Stál jsem po boku Jiráskově.

Sám rozčilen a uchvácen viděl jsem, jak se mistr po celém těle chvěje, zase jsem viděl, jak mu zpod brýlí oči září, ale z těch stékaly slzy po zrudlé tváři a slyšel jsem jeho dojatá slova: "Toho že jsem se dočkal! Toho že jsem se dočkal!"

A tak mi tyto tři mocné dojmy, kdy jsem byl Jiráskovi po boku za chvil nejvzrušenějších, nikdy nedovedou vymizet z paměti...

Revue měsíce června 2017

F.X.Šalda

Jiráskův Otec

(1895)

Vztah uznávaného kritika F.X.Šaldy k Jiráskovi byl rozporuplný - ač v mnohém jsou Šaldovy soudy dodnes platné, většina jeho kritických slov vůči Jiráskovým dílům pozbyla svou platnost. Jirásek nebyl Šaldův "šálek kávy", ostatně tak jako realistická tvorba vůbec, Jiráskova díla posuzoval z pozic jemu blízké moderny a zcela ignoroval odlišné zaměření a styl Jiráskovy tvorby. Přesto se občas dostal ze své zaujatosti vůči Jiráskovi - v roce 1910 například požadoval po Národním divadle, aby respektovalo "všecku cennější produkci domácí - rozumí se všech věků a odstínů: od Štolby a Jiráska až k Dvořákovi a Mahenovi". V letech 1933-34 zase celou realistickou dramatickou tvorbu šmahem odsoudil - "takové obrazy z venkovského života, jako podávala Preissová ve svých hrách Gazdina roba a Její pastorkyňa, Jirásek ve svých dramatech Vojnarka a Otec, Stroupežnický v Našich furiantech nebo bratři Mrštíkové v Maryši vybledly dnes velmi, poněvadž je tu venkovský život retušován do barevného a líbivého povrchu nebo do teatrálné pózy odvozené a nikterak autentické". Po stu letech od vzniku jmenovaných děl (včetně Jiráskových) můžeme konstatovat, že tyto hry nepřetržitě žijí v českých divadlech a stále oslovují nové generace tvůrců i diváků...  Platí to i pro Jiráskovo tragické drama Otec, které Šalda "rozcupoval" na kusy. Inu, i velcí se někdy mýlí...

... Žádáme dnes všude více, určitěji a naléhavěji souvislost logické nutnosti, důkaz a hmatavou jistotu toho zapjatého řetězce příčinného. Fatalismus sneseme pouze dnes jako psychologický, jako látku dramatu, ale ne jako jeho formu, ne princip jeho komposice. Chutnám kupř. výborně poesii fatalismu u Maeterlincka, kde se mi fatalismus podává pouze náladově jako psychologický fakt, objektivně a zkušebně v podobě strachu, bázně, předtuch a zděšení - ale je mi nesnesitelně odporný v dramatě Jiráskově, kde má býti ideovým důkazem, kde je podstatou stavby dramatické, celou jeho formou, vlastní spekulativní záhadou.

Pan Jirásek dopouští se téhož bludu jako kdysi krajní naturalista Diderot a krajní němečtí romantikové tzv. Schicksalstragedie. Aby ukázal falešné stanovisko, pochybenou snahu svého Divíška, jeho otcovskou vinu a hřích - použije k tomu náhodné rvačky, v které mu zabijí Bobše. Nemusil být ani tak vyběravým - stejnou cenu logickou a důkazovou měla by Bobšova smrt v posteli na tyfus kupř. Nebo ještě radikálnější cesta, aby úmysly a snahy Divíškovy byly obráceny v prach a popel: mohl zemřít sám dříve, než dosáhne statku Kopeckých, raněn mrtvicí. Není třeba karikovat, aby bylo patrno, že autor nemá nejmenšího smyslu pro dramatickou logiku. Neboť každému diváku běží o to, vědět, jak pochybená snaha Divíškova sama sebou se na něm pomstí. Jak tím, že bludný úmysl svůj pojal a prováděl - sám první stal se jeho obětí.

Takové je tu téma dramatické logiky. A na ně není žádnou odpovědí smrt Bobšova ve rvačce. Je to pouhé mrzuté neštěstí, mrzutá náhoda, která nesouvisí nijak příčinně a logicky se špatným otcovstvím Divíškovým. A účinek této katastrofy je jen čistě napínavý, hmotně rozrušující. Z hlediska dramatické logiky je roven nule, je naprosto lhostejný. Pan Jirásek nedokázal, co chtěl a měl dokazovat: totiž že Divíšek je špatný otec a jaké smutné následky vede za sebou toto špatné otcovství pro rodinu a hlavně pro něj sama. Chtěli jsme vidět, jak otravuje a rozrušuje tato chorobná zvrhlá snaha děti a jak nakonec tyto přirozenou důsledností reakce odemstívají se otci; chtěli jsme kritiku snahy Divíškovy viděti zcela hmotně v příčinné důslednosti, v zhoubě, které podlehne nakonec sám; chtěli jsme viděti, jak tento tvrdošíjný tupec nakonec prohledá pod ranami, bolestmi, klamem, kterou mu přinese důslednost jeho snahy, logika cesty, kterou sám chtěl a kterou sám šel.

Otci Jiráskovu schází všecka komposice, všecka dramatická logika, všechna myšlenková hodnota. Nepřesvědčuje jasně vedeným důkazem logické nutnosti, logikou činů, nýbrž ohromuje, zastrašuje, rozrušuje pouhou slepou náhodou. Je to hra myšlenkově pustá a prázdná. Nemůžeme v ní býti vzrušeni kritickou účastí psychologickou, poněvadž necítíme nikde hybné pracující teplo rozboru a důkazu. Je to melodram slovem, který budí buď tupý úžas nebo mlhavou sentimentálnost jako překvapující nevypočítatelnost náhody vůbec. Jsme sklíčeni a zklamáni po smrti Bobšově stejně, jako kdyby zahřmělo a blesk zabil Bobše nebo Divíška nebo zapálil statek. Nedokazuje to nic. Důkaz, postup, vývoj si p. Jirásek vůbec škrtnul. Zdá se, že bude dokazovat, chystá se k tomu, vidíte přípravy, a nakonec vezme houbu a smaže všecko. Takové zklamání působí trapně a odporně.

Jedno lze namítati, co bylo, tuším, všemi přehlédnuto. Vypouštíme z počtu totiž povahu Divíškovu. Je to, jak známo, člověk tajemný, pověrčivý, bigotní, jak se zdá. Lze tedy namítnouti: tomuto pověrčivému člověku je smrt Bobšova hotovým, skutečným důkazem, že bloudil ve svých snách. On, který zavěšuje lampu před svatý obraz a blahořečí Bohu za zkázu svého nepřítele, netuší, že vedle v komoře leží umírající syn. Nebude vidět v této náhodné smrti prst boží? Není ona tomuto fatalistovi a mystikovi zřejmým, nevývratným důkazem a trestem? Proti tomu je nutno ukázati, že Divíšek není dosti rozhodně a prohloubeně kreslen jako fatalista a mystik; psychologicky je vůbec nevyjasněn, nanejvýše povrchně, plaše, mělce a rozplizle ve stínu narýsován.

Ale i kdyby tomu tak bylo, je hra stále roztržena, beztvará, zvrhlá a prázdná, poněvadž p. Jirásek postavil jiné téma, než na jaké odpovídá; téma jedná o důsledcích zvláště zvrhle pochopeného otcovství a ne o nepříčetnosti fatalisty. Je jasně viděti, že p. Jirásek nepochopil naprosto dramatickou logiku, příčinnou závislost a objektivnost dramatického důkazu: místo důkazu objektivního, místo logiky faktů a činů podává logiku tupého šílence, totiž jeho neobjektivní víru, lépe jeho pověru. Ta by měla býti dramatickým důkazem. Místo řetězu logického určení - subjektivní mátohy, halucinované představy monomana. To je skutečně postup všech tragiků osudovosti: místo řetězové řady skutečností, místo objektivního, konkrétního sledu logické nutnosti podávají překvapující, nepravděpodobné, nevyzpytné náhody, které jsou důkazem jen pro horečný nebo ztuhlý, tupý mozek jich nepříčetných, pod průměr chápání a usuzování stlačených reků.

Takový je také Divíšek Jiráskův. Je to v sazích kreslený surový divoch, nevyzpytovaný hloubavec, tajemný a šíleně tvrdošíjný podivín, o jehož duševním ustrojení ničeho nevíme, které nám není ničím odkryto a odhaleno. Chápeme pak také úplně, proč neodvážil se pan Jirásek na demonstrační hru logického rozvoje, na objektivní určitost skutečnosti a proč odevzdal se fatalismu, jeho subjektivním dýmům a mlhám, které nepřipouštějí, ba přímo vylučují všecku kontrolu, všechnu kritiku a poznání.

Vidíme to v naprosté neschopnosti k psychologickému rozboru a rozvoji, která nás přímo zaráží i ve všech ostatních figurách Otce.

Starý Kopecký i jeho žena, Václav i Anna Kopeckých, Jan Divíšek - ti všichni kresleni jsou úžasně mdle, prázdně, bez reliéfu a barvy. O duševním ustrojení jich ani prostě o temperamentu nemáme názoru. Bobeš Divíšek a venkovský kořenář a zpěvák - předříkač Křivda jsou jedině chyceni vnějškem jako zajímavější, pestřeji slátané loutky. Pánové Sedláček a Mošna mohli jim tak vtisknouti výraznější minci než ostatní herci svým kalendářovým tuhým odlikám.

Ještě poznámku o druhém aktě Otce. Mlhavé, šeré, smutečními stíny zalité téma fanatismu nese samo v sobě sílu jisté sugestivní náladovosti, dušemalebné a podmračené poezie. Tak se stalo, že pan Jirásek, tento tak prosaický prosatér, napsal druhý akt, který má jistou vyvolací sílu ve svém konci, kdy v kmitavém dešti olejového kahanu, rozžehnutého před bohorodicí, v široké záplavě měsíčního světla, jež venku stojí jako zelenavá louže, sbíhá se zvolna poděšená ves k mrtvole Bobšově a starý Křivda, rozhořčený a malicherně zlostný, že posílají pro lékaře, odchází skřehotaje jako sýček táhlý pohřební žalm nad teplým ještě tělem.

Zdálo se mi, že tu pan Jirásek přestoupil do školy k Maeterlinckovi. I ostatek potvrdil mi, že pan Jirásek "podivně zabřídá", jak zní slovníkový termín naší starší musejníkové kritiky. Naneštěstí je sugestivní síla této scény ve vás ihned zdušena, když si uvědomíte liché a falešné motory její, a působí pak odporně jako dekorační klam a násilný světelný efekt, který přichází nejlépe vhod dramatikům, kteří mají v hlavě tmu.

Celkem mne Jiráskův Otec překvapil. Vyložil jsem již nahoře, jak. Čekal jsem každým způsobem plod správnější, konkrétnější, akademický a viděl jsem lichý a zvrhlý revoluční náběh - třeba ke stu let starý náběh - ale přece jen revoluční. Otec by byl dnes zajímavý, i kdyby jej napsal kdokoliv. Že jej napsal pan Jirásek, uvádí v úžas.

   

F.X.Šalda (1867-1937)

Revue měsíce května 2017

Igor Stránský

Rozhovor o Vojnarce

(2017)

V divácké anketě Slovácký Oskar zvolili diváci Slováckého divadla v Uherském Hradišti nejlepší inscenací roku 2016 Jiráskovu Vojnarku. Nestává se často, ba skoro vůbec, aby česká klasická hra, navíc vážné drama, získala tak jednoznačnou přízeň diváků, a ve svém prvenství v divácké oblibě porazila i vyložené divadelní hity a trháky. Odpověď na mimořádnou událost českého divadelnictví poskytl www.aloisjirasek.cz režisér nezvykle úspěšné uherskohradišťské Vojnarky p. Igor Stránský.

Vítězství klasické hry českého dramatu, Jiráskovy Vojnarky, hry vážné a zcela jistě nikoliv oddychové, u diváků Slováckého divadla je opravdovou divadelní senzací. Jak si vysvětlujete mimořádný úspěch díla, které lze stěží považovat za kasovní hit či trhák?

Nemáte pocit, že se v současné době divadlo mnohdy uzavírá do jakési těžko čitelné šablony? Podle mnohých tvůrců musí být vše nové, originální, provokující, překvapivé. Vlastní "Já" je rozhodující, divák je pro ně téměř bezpředmětný. A to je škoda. Vojnarka asi nebude v očích těchto tvůrců moderním divadlem, ale reakce diváků o mnohém vypovídá... A přece stačí tak málo. Čitelný příběh s lidskými osudy a konflikty, které jsou staré, jako je lidstvo samo. Žádné zbytečné kudrlinky a kličky - chce to přímý tah na branku...

Když jste inscenaci připravovali, tušili jste, že jste u zrodu mimořádné inscenace, která diváky doslova chytne za srdce?

Česká klasika, resp. období kritického realizmu je mojí velkou láskou. Ve své tvorbě jsem se již dvakrát setkal s Maryšou a Našimi furianty. A okolo Vojnarky jsem přešlapoval řadu let. A když nastala ta správná chvíle, ani na okamžik jsem nezaváhal. Věděl jsem, že je to předloha mimořádně kvalitní, že mám tři základní klíče - co, proč, jak - připraveny. A po zkušenostech s Maryšou a Furianty jsem věřil, že znám tu správnou cestu. Teď mne čeká ještě Otec a Její pastorkyňa. Snad se jich dočkám...

Čím Vás osobně Vojnarka nejvíce zaujala? Čím Vás překvapila?

Svojí člověčinou, která by měla být cítit v divadle i do té poslední řady. A co mne překvapilo? Při přípravě na inscenaci Vojnarky jsem si uvědomil, jak je nesmírně důležité dějství, které se ve Vojnarce vůbec nehraje. Jirásek napsal dějství čtyři, ale to páté a vlastně je to dějství první - to co se stalo před osmi až desíti roky - existuje jen v několika zmínkách. A přitom je to základní klíč k celé inscenaci. Proto jsem si toto "první" dějství napsal jako malou povídku a jsem přesvědčen, že nám to všem v naší práci pomohlo.

Změnila Vojnarka Váš názor na Jiráska - dramatika? Jak?

Nezměnila. Pocházím z kraje Al.Jiráska. Zásluhou mého dědečka - řídícího učitele na jednotřídce v Pohoří, patřily Jiráskovy knihy k mému základnímu vzdělání. Jedničkou byly tenkrát pro mne Staré pověsti české a Psohlavci. Docela mě mrzí, že se Jirásek v současné době z knihoven nezaslouženě vytrácí. Nemalou "zásluhu" na tom má mnohaletá prezentace v povinné školní četbě, či téměř až nebes se dotýkající pomník, od konce devatenáctého století, až do poloviny století dvacátého. A pak zde byl nepřehlédnutelný Zdeněk Nejedlý, který tento pomník vybavil rudou svatozáří. Proto hlavní snahou mé Vojnarky bylo, abych vrátil co nejvíce lidem Jiráska v jeho skutečné velikosti. První krok jsem tak učinil, když jsem režíroval Lucernu, která se také setkala s mimořádným diváckým zájmem.

Alois Jirásek napsal celou řadu divadelních her - komedie, pohádky, tragédie, velkolepé historické hry. Jaká další Jiráskova hra Vás láká? A proč?

O Lucerně jsem se již zmínil, je to skutečný klenot české klasiky. Trochu rozpačitý však zůstávám nad jeho hrami historickými - zde by to chtělo dost podstatné úpravy, protože ve svém originále jsou v současné době dost těžko hratelné. Ale stále na mne bez úprav kyne Otec... Bude to asi tím, že Otec a Vojnarka patří mezi Jiráskova raná díla, souvisejícím s mým milovaným kritickým realizmem.

Ukázka měsíce dubna 2017

Petr Skarlant

Jiráskův most a Jiráskovo náměstí

(1988)

Nejen Jiráskova osobnost a jeho dílo bývá inspirací pro jiné umělce. Známý český básník Petr Skarlant (nar. 1939) věnoval ve své originální básnické sbírce Mosty a náměstí, která je uměleckým vyznáním lásky k naší stověžaté Praze, dvě básně mostu Aloise Jiráska a Jiráskově náměstí.

Jiráskovo náměstí

Dívka tu hraje na klavír,

je neděle, jez k hudbě hučí,

krouží racek a krouží vír,

jména mostů se dítě učí.

 

V pohledu sochy chlad a mír,

ten kov nevezmeš do náručí,

je neděle, jez k hudbě hučí,

kdo to tu hraje na klavír?

 

Pedály mostů, akord prudší,

Praha, loupená lyra lyr,

mé a tvé srdce za ni ručí,

břicho Luculla hladem kručí,

Vltava hraje na klavír.

 

Most Aloise Jiráska

Ramena svícnu z hvězdné síně,

sedm oblouků, sny bez podpěr,

s cizinci mluví řeka plynně,

dívka se těší na večer.

 

Sedm oblouků, sny bez podpěr,

pohled z plovárny na Žofíně,

vím, proč se těšíš na večer,

jez hučí, mele hvězdy v mlýně.

 

Pohled z plovárny na Žofíně,

je štěstí najít si svůj směr,

jez hučí, mele hvězdy v mlýně,

racci se vznesou od žeber.

 

Je štěstí najít si svůj směr,

sedm parabol se klene líně,

racci vynesou od žeber

ramena svícnu v hvězdné síně. 

 

Ukázka měsíce března 2017

Alois Jirásek

Mikoláš Aleš

(1903)

Mikoláš Aleš byl Jiráskovi velkým, dlouholetým přítelem - jejich hluboký přátelský vztah je krásnou ukázkou mimořádného souznění dvou umělců, malíře a spisovatele. Oba mimo jiné spojovala velká láska ke koním a historii. 

Kupka Alšových listů adresovaných skoro vesměs do Litomyšle. První z roku 1874, kdy jsem se s Alšem v Praze rozloučil; ostatní chodily pak věrně plných čtrnáct let v mezerách kratších, delších, někdy hodně dlouhých do toho zátiší při moravských hranicích.

V těch listech leccos veselého i vážného, a plánů a snů mladého umělce i strastí zápasícího muže. V nejednom z nich kresbička mezi řádky nebo na konec hozená, tu nějaký kyrys nebo krojový náčrtek, tu Aleš sám putující per pedes přes Mníšek do Mirotic.

Mnohé, proč pisatelovo srdce bolívalo, již přebolelo, nejeden sen, nejedna tužba jeho se nesplnily, ale splnilo se nejpřednější, po čem Aleš dychtil, oč hned od počátku své umělecké dráhy vědomě se snažil: vystihnouti svým způsobem duši a život svého lidu i starou slávu, moc i ponížení všeho národa.

Z té kupky starých psaní písma již blednoucího několik míst. Kdysi měla jediného čtenáře, teď budou zajímati tisíce ctitelů milého mistra ve všech zemích české koruny; dnes, v památný jeho den obzvláště.

O svém svátku r. 1874 píše:

"...Vid se jako malý hoch, jak jsem k strýci pernikáři chodíval na svůj svátek pro ohromného, perníkového Mikoláše, kterému jsem napřed uříz´ infuli a pomalu z něho nezbyla ani berla, ani viksované boty. Pozdějc, když jsem byl již v Písku, to jsem zase šel s bratrem; mrzlo, byl jsem vesel, koupil mně ořechy, které jsem si v burnusku soukenném do nejhlubší kapsy uložil a na silnici, která k domovu vedla, kudličkou otvíral. Ó, kam se poděla ta zlatá doba! A dnes?...

Žiju divně. As tak jako Eliáš na poušti. Jenomže tady Bůh mně seslal člověka místo krkavce; prosím tě, v Praze se to nesluší. Jeden žák v akademii mě má tak rád, že mně každé poledne do školy něco přinese od jídla. A tak mezi těmi bílými bohy obědvám (v akademii ve sbírce sádrových odlitků). Jest to bídné, ale jsem spokojen přec. Nejsem za to aspoň dlužen."

Zrovna v tu dobu, kdy nebývalo na oběd, kdy se Aleš "sytil" mezi bohy slunné Hellady, docházel uznání ředitele akademie.

"Povídal (ředitel, proslulý belgický mistr Jan Swerts)", píše v témže listu, "že to mohu přinést zu einem grossen Künstler. To, co se nedá naučit, mám prý ve velkém. Přirovnával mě k Rötlovi --- ale co pak na tom, to vím já nejlíp, co mně schází. Dále se mne ptal na českou literaturu --- Bude se učit česky, líbí prý se mu to. Byl jsem u něho skoro dvě hodiny. Když jsem šel pryč, pravil česky: S Bohem!".

Uznání dost a dost i jinde, hmotné však podpory málo. Aleš musil dobývati všeho strádáním a tuhým zápasem. Až pak přece přišla s uznáním díla i hmotná úleva. když "Vlast" dosáhla ceny při konkursu na výzdobu Národního divadla.

Radostnou tu událost ohlásil mně roku 1879 krátký list písma vzrušením zrovna rozletitého a nad obyčej velkého:

"--- jsem vítězem v konkurenci pro divadlo! A tehdy přišla hodina má!! Bratře drahý!"

Vzpomněl v jásavé radosti, vzpomněl i ve chvíli hlubokého žalu, kdy se domníval, že totéž dílo je plameny zkaženo.

V den po shoření Národního divadla psal:

"Za dob smutku vzpomíná na Tebe Tvůj přítel. Škoda, že neuvidíš... ani můj Tomášek svého táty verky. Jak asi hleděl s náspů švédských (zbytky dávných valů u Klecan, kde Beneš byl toho času kaplanem) Beneš Třebízský na oheň!"

Buď Bohu chvála, "Vlast", úchvatné epos plné divinace stkví se v lunetách foyeru Národního divadla.

Všude jinde, myslím, bylo by po takovém výsledku konkurence o mladého malíře postaráno. Jak bylo s Alšem? Co všecko musil kreslit! Musil! Trpko vzpomínati. A k veškeré té tísni jaké ještě často ústrky! Z těch zlých časů několik řádků. List z roku 1883.

"--- a přec chci i uměním tím vlasti svojí hřivnu přinést, a co pak? Nezbývá než boj, práce, v proudu materialistů držet pevně svůj ideál, urážek nedbat, těch nejhrubších nevšímání atd. atd."

A přitom všem ten humor v mnohých jeho pracích! To je síla.

Dost; vzpomínky zavádějí. Co ještě psáti? Jiní ocení Alšovo dílo odborné.

Mně dovolte, abych Vás zavedl do jeho ateliéru. Pracuje ve svém prostém, světlém pokoji, kde není ani malířské štafle, ani nádherných paraventů a koberců, drahých draperií a jiných ozdob parádních ateliérů.

Po zdích nějaká stará šavle nebo ozdobná "valaška", bambitka, černá P.Marie ruská, rytina chrámu sv.Petra v Římě, kterou přinesl z Itálie Alšův strýc, Tomáš Famfule, starý švališér; u stolu stojí dřevěné křeslo, kdysi majetek Josefa Mánesa. Teď v tom křesle sedá Aleš někdy s čapkou z hubky na hlavě.

V rozích dvě skříně plné knih. Aleš je čtenář, a to čtenář vzácný, jenž má vřelost a vnímavost starých písmáků. Zná Bibli jako oni, ale kroniku ještě líp. Což kroniku; Palacký, Tomek jsou jeho, rád zachází i k pramenům i k pomocným vědám historickým, zvláště do archeologie a heraldiky. Z beletrie miluje díla osobitého, národního rázu, národní písně a zpěvy domácí, slovanské, z básníků Erbena, Máchu, Čelakovského. Zajímavo je, že jej živě zajímají děje Ameriky, zvláště však prvotní její obyvatelstvo. Cooperových indiánských románů je čtenářem horlivým...

V Alšovi je pravdivá báje o Antaeovi. Je silný svým pevným přesvědčením uměleckým, je věrný sobě, roste ze svého; kořen jeho umění tkví v rodné půdě, jež dala mízu na tolik krásných květů. Co srdcí potěšily! A budou těšit budoucí, po letech letoucích, ať šumějí hesla jakákoliv.

Příteli Mikoláši, to, co mělo přijít tenkrát, když jsi svým prvním, velkým dílem ukázal, co umíš, jaká síla v Tobě, jaký poklad v Tvé duši, aby alespoň teď se stalo, když jsi z toho pokladu tolik nám rozdal: abys bez starostí mohl dál tvořit.

Tisknu Ti ruku, starý druhu, buď zdráv, buď zdráv!

 

Ukázka měsíce února 2017

Božena Jirásková-Jelínková

Život a dílo

(1880-1951)

Nejznámější Jiráskovou dcerou byla Božena, provdaná Jelínková  - roku 1905 si vzala významného básníka, překladatele a kritika Hanuše Jelínka (1878-1944). Studovala na Uměleckoprůmyslové škole u prof. Schikanedra a soukromě u Antonína Slavíčka. Žila delší čas v Paříži, kde malovala žánrové obrázky z pařížské periferie a krajiny od břehů Seiny, z Provence a Korsiky.

Její manžel, Hanuš Jelínek, byl nadšeným obdivovatelem Francie a po celý svůj život významnou osobností, která zprostředkovávala rozvoj česko-francouzských uměleckých styků. V pařížském časopise vedl rubriku "Lettres tchéque" a na pařížské univerzitě uskutečnil přednáškový kurs o české literatuře. Po první světové válce až do roku 1932 pracoval na ministerstvu zahraničí, roku 1919 se účastnil mírových jednání ve Francii, tři roky řídil Čs.tiskovou kancelář v Paříži. Na pařížskou scénu prosadil Jiráskovu hru "Otec".

Francie se stala i pro Boženu Jiráskovou-Jelínkovou trvalou inspirací. Setkala se s Otakarem Coubinem a v Paříži se zúčastnila několika výstav (Salon d’Automne, Salon des Indépendants a Salon des Tuilleries), na kterých se prezentovala především svými figurálními kompozicemi a krajinomalbami.

V roce 1924 uspořádala v Praze svou první samostatnou výstavu (Topičův salon, 22.2.-7.3.1924). Další výstavy následovaly v roce 1931 (opět Topičův salon, 30.5.-18.6.1931) a 1940, kdy se v jejím díle objevil návrat k realistické malbě a české krajině. Inspirací byly malířce krajina v Hronově a okolí, horské vesnice kolem Harrachova, ale také rodiště jejího manžela, Příbram se svým okolím (Podbrdsko, Svatá Hora). Od roku 1929 byla Božena Jirásková-Jelínková členkou SVU Mánes.

O jejích výstavách referovali mj. Josef Čapek, Václav Vilém Štech, František Xaver Havlas, Jaroslav Jíra, Emil Pacovský a mnozí další.

Jaroslav Jíra o jejích obrazech v roce 1924 napsal:

"Je to teprve naše doba, která přivedla konečně ženy k zrovnoprávnění s muži ve všech odvětvích společenského i lidského snažení a podnikání a jež jim dovolila, aby rozvíjely své talenty i na poli věd a umění... Ženy, ženské umění, by se nemělo posuzovati podle míry radikálnosti v tom či onom novém směru, nýbrž především podle stupně přínosu a grácie ženství v jejich výtvarném díle. A tento půvab a květ opravdového ženství u nás, bohužel, stále tak vzácný, je především (vedle moderní ekonomie výrazové a technické výstavby jejích obrazů) předností a chválou díla paní Jelínkové."

V roce 1921 jí vyšla kniha "Patero pohádek", kterou napsala a také ilustrovala. V roce 1953 připravila Anna Masaryková pro Galerii Práce v Praze další její výstavu.

Božena Jirásková-Jelínková zemřela v roce 1951, symbolicky v roce 100.výročí narození svého slavného otce, spisovatele Aloise Jiráska.

Narozdíl od svého slavného otce byla pochována na vyšehradském hřbitově (hrob 12A-14).

Po mnoha letech, kdy autorčino jméno téměř upadlo do zapomnění, se v roce 2010 v Galerii Františka Drtikola v Příbrami konala ucelená výstava obrazů Boženy Jiráskové-Jelínkové - video z vernisáže ZDE.

Více o malířčině tvorbě naleznete ZDE.

 

Ukázka měsíce ledna 2017

Alois Jirásek

Dvě básně z mládí

(1873)

Lednovou revue bychom chtěli navázat na předchozí sérii týkající se dnes téměř neznámých Jiráskových básní, které psal mladý Jirásek, ještě než se rozhodl věnovat se pouze próze a dramatu. Dvě básně z mládí, již dávno zapomenuté, nám ukazují Jiráska mladistvě poetického. I když se nejedná o Jiráskova nejlepší díla, mají své kouzlo i dnes - báseň "V temnu" strhne svým strohým, upřímným výkřikem jdoucím z nitra Jiráskovy duše.

V temnu

Hledám tě bože!

Jsem poutník bludný o holi,

hlas jehož ve tmě zaniká.

 

Kol bludná světla po poli -

tma veliká, tma veliká.

Za světlem jdu. Zas jiný svit -

jdu za ním na vrch, v údolí.

Můj marný krok. Nenajde klid

ten poutník bludný o holi!

Hledám tě bože!

 

Na jaře

Šíré stráně, černá pole,

poslední sníh v záhonu,

již ta bělorouchá zima

ve truchlivém ve skonu.

 

Pošeptával vítr lesům,

že jde jara sluníčko;

tráva v dole v naslouchání

povykoukla maličko.

 

Dýchal vítr na haluze

stydlé dubu u lesa:

Netruchli ty stará hlavo,

modrají se nebesa.

 

Odlož listí, upomínky

na to, co již zmizelo,

přijde radost, slunce s písní,

věnec vloží na čelo.