Revue

 

Revue měsíce dubna 2018

Alois Jirásek

Matouš Trenčanský

(1912)

Alois Jirásek byl opravdu věrným a upřímným přítelem bratrského slovenského národa. O Slovensko se živě zajímal, nebylo mu lhostejné, co se s ním děje, a trpěl tím, jak byl slovenský národ za doby Uherska utiskován. Několikrát Slovensko navštívil a věnoval mu mnohá svá díla, mj. svoji mistrovskou trilogii Bratrstvo, které je považováno za jeden z nejlepších historických románů týkajících se slovenské historie. Drobný článek "Matouš Trenčanský", otištěný ve "Slovenské čítance", Jiráskův trvalý vztah ke slovenskému národu pouze potvrzuje.

V lednu roku 1301 skonal uherský král Ondřej III., poslední po meči z rodu Arpádova, a pochován jest v Budíně u františkánů v kostele sv. Jana. Uhři měli sobě zvoliti nového krále; než nebyli jedné mysli, nedohodli se o něj. Jeden z nejmocnějších pánů, který měl veliké slovo v těchto sporech o trůn, byl palatin Matouš Čák hrabě Trenčanský.

Když část uherské a charvátské šlechty zvolila si za krále Karla Roberta, mladičkého prince neapolského, jehož bába Marie byla z rodu Arpádova, nepřidal se k nim, nýbrž přičinil se s Janem, arcibiskupem kaločským, o to, aby na uherský trůn dosedl Václav II., český i polský král. V červenci roku 1301 vedl s jmenovaným arcibiskupem znamenitou deputaci ke králi Václavovi, aby mu nabídli uherskou korunu.

Král je v Hodoníně uvítal skvěle; že mu však břímě dvou korun bylo již těžké, nechtěl ještě třetí. Zato však nabídl deputaci svého syna Václava, tenkráte dvanáctiletého, jemuž byla Eliška, dcera zesnulého krále Ondřeje III., už jako děvčátko zaslíbena.

I byl Václav III. stranou Matouše Trenčanského přijat za krále a korunován v Stoličném Bělehradě, při čemž zaměnil pro Uhry své jméno v "Ladislav". Tak měly Uhry krále dva; z toho se strhly těžké boje mezi jejich stranami. Většině pánů běželo přitom o vlastní prospěch. Také Matouš Trenčanský především na sebe pamatoval. Za své přičinění o krále Václava dostal odměnou královský hrad Trenčín, jehož byl dosud županem, v dědičný majetek, jakož i všecku stolici trenčanskou. Dlouho však nezachoval věrnost mladému králi.

Už roku 1303 přestoupil ke straně Karla Roberta jako mnozí jiní páni, poněvadž nedosáhli všeho toho, co očekávali a čeho žádali. Matouš Trenčanský nejen že od krále Václava odpadl, ale i urputně dorážel na české vojsko, které král Václav II. vypravil do Uher, aby přivedlo jeho syna zpět do Čech.

To bylo v létě 1304, kdy panovala ukrutná parna, jež Čechům a jejich koňstvu víc uškodila než houfy Matoušovy.

Než ani Karlu Robertovi, i když byl zbaven Václava III. i druhého po něm protivníka, Otty, vévody bavorského, nezůstal Matouš Trenčanský věrný. Rozšířil za těch zmatků velice své panství, po otci Petrovi zděděné, a nechtěl už nikoho být poslušen; toužil po tom, aby sám vládl. Nejen že nepřijel na korunovaci Karla Roberta, ale nadto začal s ním válčit. Pustošil statky jeho i přívrženců jeho, jmenovitě zboží ostřihomského arcibiskupa a nitranského biskupa.

Neobyčejnou odvahou a obezřelostí rozšířil a upevnil svou moc tak, že panoval nejen v celém Pováží, ale přes Malé Karpaty na západ až k Moravě, na jih až k Bratislavě.

Královský hrad, slavný Děvín, dostal se do jeho moci, i město Komárno; z Nitry vypudil biskupa a pobořil hradby tohoto města, na Oravě, v Liptovsku i Zvolensku rozhodovalo jeho slovo. Takový šel z něho strach, že ostřihomský arcibiskup a papežský legát, který podporoval Karla Roberta, necítili se ani v Budíně před ním dost bezpečni a ujeli do Bratislavy, aby včas mohli utéct do Rakous.

Zatímco Matouš Trenčanský v těchto končinách sám bojoval, vtrhl jeho vojevůdce Demeter do šarišské stolice, kde opanoval mohutný hrad šarišský, strmící na vysokém kopci.

Podle jména panoval v Uhrách jediný král, Karel Robert, ve skutečnosti však kromě něho ještě jeden, a ten byl Matouš Trenčanský. Slovensko, skoro celé, bylo jeho královstvím a jeho hlavním městem a sídlem Trenčín.

Karel Robert sebral posléze proti Matoušovi vojsko zesílené rytíři svatojanskými a vytrhl s ním roku 1312 dobýt hradu Šariše. Matouš Trenčanský poslal obleženému Demeterovi na pomoc tisíc sedm set jezdců. Uherský král nechal obléhání a vytrhl proti nim a porazil je v krvavé bitvě, ač sám přitom utrpěl hrubé ztráty. Matouš byl tím oslaben a pak také tím, když pozbyl Komárna, ne však přemožen.

Pánem na svém slovenském území zůstal i nepřítelem královým. Ale nejen do jeho země najížděl, nýbrž i do Rakous a na Moravu, kde se zmocnil několika hradů. Proto český král Jan Lucemburský vypravil se proti němu v květnu roku 1315. Tenkráte mu Pražané přispěli na válečné výlohy čtyřmi sty hřivnami stříbra. Král Jan opanoval všechny moravské hrady, obsazené Matoušovými houfy, jmenovitě přepevný hrad Veselí na ostrově řeky Moravy.

Ale když vtrhl do Uher, marně dobýval Holiče města i hradu. A v tom přivedl Matouš Trenčanský vojsko na pomoc obleženým.

S velikým křikem udeřilo na Čechy, a když střely a šípy jako sníh nebo prach metalo, zvláště lehká jízda, vrazil ve vojsko královské postrach tak veliký, až veliká část jeho dávala se na útěk. Ale tu pan Jindřich z Lipé osvědčil své veliké hrdinství. Zadržel útěk, spořádal rozviklané houfy a znovu se obořil na nepřítele. Zvláště těžká jízda česká, tisíc pět set obrněných jezdců, přispěla k vítězství. Trhala, jak vypravuje Zbraslavská kronika, lehkou jízdu Matouše Trenčanského jako pavučinu.

Král Jan zvítězil, poražených však pronásledovat se neodvážil, neboť neměl dostatek spíše, a byl rád, když trenčanský hrabě požádal o mír.

To byla Matoušova poslední veliká válka. I po ní panoval jako předtím ze svého hradu Trenčína, který znamenitě opevnil jmenovitě vysokou, čtyřstěnnou věží. Matouš sídlil na Trenčíně jako král. Měl svůj dvůr, hojné dvořanstvo, měl svého palatina, tím byl Felicián Zach, měl svého kancléře, dvorského sudí i nejvyššího komorníka. Daně vypisoval jako král, v Nitře svou minci razil.

Na přečetných hradech svých měl tisíce vojáků pod správou šlechtických kapitánů. Spousta drobné šlechty byla v jeho službách, v ní nejen rytíř český z Čech nebo Moravy, a také kněží dost, ačkoliv jej papežský legát dal do klatby. Vojenství a myslivosti dbal především. Opevňoval hradby, města, jako Topolčany, zaváděl vodovody, zakládal obory.

Tak panoval jako malý král. A to v slovenském království.

Úředně se jednalo jako všude po latinsku; ale slovenské bylo to království nejen zemí a poddaným lidem, ale i šlechtou, zemanstvem, tenkráte ryze slovenským, neboť znalost jazyka maďarského na Slovensku byla toho času jakož i později praskrovná. Než slovenské toto království netrvalo dlouho.

Jen do roku 1318, kdy Matouš Trenčanský zemřel.

Po jeho smrti se rozpadlo. Většinu zabral král Karel Robert. Paměť však na Matouše Trenčanského a zvláště na jeho panství dlouho se dochovalo. Uherský letopisec Thurócz, který žil o dobrých sto let po Matoušovi, svědčí, že Horní zemi, uherskému Slovensku, říká se "země Matoušova". A tak se říkalo i po staletí po Thuróczovi až do našeho věku.

Nad rozlehlými rozvalinami hradu trenčínského strmí mohutná věž. Ta podnes hlásá jméno svého budovatele, někdy velikomocného Matouše Trenčanského.

 

Revue měsíce března 2018

Alois Jirásek

Několik slov o Psohlavcích

(1896)

"Psohlavci" jsou jedním z nejvýznamnějších Jiráskových děl. A nejen to. Patří i mezi základní díla české literatury vůbec. Jiráskovi se podařilo oživit starý, zapomenutý kus české historie mimořádně poutavým a svébytným způsobem - ihned po svém prvním otištění způsobil román doslova senzaci. Dodnes známý katolický spisovatel Jindřich Šimon Baar (1869-1925) si dokonce zvolil pseudonym Jan Psohlavý, a to pod obrovským dojmem, kterým na něj Jiráskův román zapůsobil. Popularita Psohlavců vedla k oživení chodských tradic a zásadním způsobem přispěla ke znovuvzkříšení Chodů v českém povědomí. Díky Jiráskovu románu není (nejen) v Čechách nikoho, kdo by neznal Chody a Chodsko. Jiráskův román byl několikrát zfilmován i zdramatizován, Karel Kovařovic složil dobově velmi úspěšnou stejnojmennou operu (dnes již bohužel téměř neznámou). Na vznik (nejen) "Psohlavců" zavzpomínal Jirásek krátkým článkem v časopise "Kniha, ilustrovaná literární revue".

Navrhl jste mi, vážený pane redaktore, abych pověděl, jak vznikla má kniha "Psohlavci". Poslechnu Vás tím spíše, poněvadž mně bude tak možná splatit alespoň do jisté míry dluh vděčnosti.

Jednou odpoledne r.1881 došla mně v Litomyšli zásilka z Prahy: Průvodce po Šumavě, titulu již nevím, a šest fejetonů vystřižených z nějakých německých a patrně již velmi starých novin. Fejetony nebyly úplné, začátek scházel a jméno autorovo nikde. V Průvodci jsem nenašel nic nového. Také zatržené jeho stránky, obsahující pověst o Janu Kozinovi, vypravovaly jen známé věci. Ale ty fejetony, nadepsané "Vergessene Geschichten", svým obsahem křísly.

Bylo v nich mnoho podrobností patrně z dobrého pramene vážených, jmenovitě o procesu domažlických Chodů s trhanovským pánem o svobodu a práva.

Vše mně naráz jinak vystoupilo, vše oživlo a cítil jsem, že v tom ještě více. Tragédie chodská mne uchvátila.

Fejetony, které mi posvítily na cestu k novému dílu, poslal mně přítel, prof. Antonín Truhlář. Když na ně uhodil, nevím už kde, hned si pomyslil, tak mi psal, že by se mi hodily. Měl jsem upřímnou radost, že si tak na mne vzpomněl. A zaslané fejetony se hodily...

Tu bych mohl přestat, neboť co se dál dělo, nemohlo se jinak dít a rozumí se samo sebou. Sháněly se nové prameny, nastalo studium. Emler, Erben, Pangerle, Pavel Stránský, Dalimil, Balbín, T.Bílek, posloužili výborně, ten víc, ten méně. Než bylo také nutno podívat se do archivu a především seznat kraj a lid.

Svatobor přispěl na cestu a chutě jsem se vydal příštího roku na západ, k Domažlicům a pak i dál, do Bavor.

Archiv domažlický mně jak náleží posloužil a mnoho ochoty mně tenkráte prokázal bývalý starosta p. J.Kressl. Chodsko samé jsem už trochu znal od té doby, kdy jsem tam navštívil přítele R.E.Jamota. Ale teď nastalo pravidelné, systematické toulání chodským krajem od Postřekova až dolů po Všerubský průsmyk (kolem loučimského hřbitova, kde odpočívá R.Mayer) do Lhoty a Pocínovic, studovat lid, jeho obydlí, kroje, nářečí, i dějiště samé.

Došel jsem všude mnoho laskavosti a ochoty a rád, vděčně vzpomínám všech, zvláště p. V.Horského, tehdy ředitele domažlického cukrovaru, a p. K.Forejta, tenkráte řídícího učitele v Postřekově.

Byly krásné, srpnové dni a mile se chodilo půvabným pošumavským krajem. A lid v něm tak zachovalý a svérázný! Oči jsem mohl na něm nechat tam u "sv.Vavřence", osamělého kostelíka nedaleko Domažlic na vrchu na šest set metrů vysokém. Jako na makovém poli bylo kolem bílé svatyňky pod košatými stromy směsí barev, od bělostných plen, rukávců, tmavomodrých kabátků s vyšíváním, pestrých fěrtochů a šátků, vrapovaných, rudých sukní, punčoch červených i tmavých obleků mužských a bílých šerk.

A jaký nádherný rám kolem té idyly venkovské pouti! Chlumy a vrchy kolem, les a les, šumavské pásmo v pozadí, vše v sálavé záři letního slunce, v nejrůznějších tónech a odstínech modra a zelena a nade vším slavnostní klid svátečního dne!

Nenadál jsem se tenkráte, že po třinácti letech uvidím daleko víc chodského lidu, ze všech končin jeho, v slavném průvodu, a pak kolem Kozinova pomníku tam na vrchu Hrádku nad rodnou vesnicí Kozinovou...

Tam u sv.Vavřence naslouchali kázání pod širým nebem, zpívali a modlili se, odpoledne pak statečně tancovali. Dole v Nevolicích byly muziky dvě: "panská" s plechy, s celou kapelou, a stará, "selská", kde dudák hrál na "pukl" a s ním hudec. Oba již staří. U těch jsem vyseděl nejdéle a dával si hrát a hrát (jiní tancovali). Když jsem se vyrovnal a odcházel, starochové vstali, vyprovodili mne ven a šli se mnou dál hodný kus, a dudy, housle hrály a hrály, až se po vsi rozléhalo. S takovou slávou vracel jsem se od muziky.

Promiňte laskavě, to sem vlastně nepatří. Ale taková je moc vzpomínek. A jen ještě jedno. Když "Psohlavci" vyšli, mínil v jedné úvaze o nich pan referent, že "doslov" tam nemusel být. Ale v novém vydání bude zas. Neobsahuje ani slova přibásněného. Přihodilo se, jak psáno, a to, co ta stařena mi řekla, stálo, myslím, za napsání, protože sotva co by stručněji a jasněji vyznačilo, jak chodský lid smýšlí o svém hrdinovi...

Z Chodska pak dále do Bavor, také za novou látkou, po stopách žoldnéřského vojska českého, které tu v cizích službách bojovalo za války o dědictví landshutské.

Přes Amberg, Sulcpach, který naši obléhali, do Norimberka: odtud přes Mnichov na Landshut, někdy sídlo mladých knížecích manželů, jimž Čechové sloužili. Pak na půlnoc ku starobylému Řeznu a za Řezno několik hodin, hledat bojiště, kde 3 000 Čechů beze vší dělostřelby, zrazených vyššími důstojníky německými, bojovalo proti 16 000 Němců vedených císařem Maxmiliánem I., co nejlépe vypravených, a utrpělo porážku, "kterouž nade mnohé vítězství slavnou nazvati můžeme".

Na pláni mezi vesnicí Vencenbachem, Bernhardsvaldem a starým hradem Schönberkem se bili. Chodil jsem tu polem i svahem, zapisoval, přehlížel i kreslil na podiv bavorských sedláků sem tam v poli pracujících - po třech stech letech asi první Čech, který sem přišel kvůli těm, kteří v těch místech se 12.září 1504 chystali k zoufalému zápasu o život a svobodu, kteří tu naposled "prosili milého Pána Boha, aby jim ráčil pomoci zvítěziti", a kteří pak u své vozové hradby hrdinsky se bili za vrchního velení statečného Matěje Libáka z Radovesic.

Pomníky některých německých pánů, které ubili, podnes viděti v Řezně v dominikánském kostele, na české však padlé žoldnéře nikde žádné vzpomínky ani památky.

Bylo pod mrakem, vítr vál pustnoucí plání a teskno padalo na člověka.

Tisíc šest set Čechů a Moravanů tu vykrvácelo.

Marné bylo jejich hrdinství, plané a bez užitku, ale dojímá... Tu vyklíčilo "kus české anabase", román "V cizích službách", který jsem napsal po návratu.

A hned pak došlo na "Psohlavce". Rostli po kusech, na pokračování, jak za mých poměrů není ani jinak možné.

Ke křtu jsem jim dal dvě jména a Svatopluk Čech, můj vzácný přítel, jako redaktor "Květů" rozhodl pro "Psohlavce".

Teď víte o nich všechno.

 

Revue měsíce února 2018

Alois Jirásek

Rabbi Löw a smrt

(1913)

Jiráskovy "Staré pověsti české", které se staly základním zdrojem všeobecného povědomí o českých národních mýtech (v dobrém slova smyslu), obsahují i část věnovanou židovské Praze. Osudům židovské komunity se ostatně Jirásek věnoval i ve svých jiných vrcholných románech, jako např. v "Mezi proudy" či "U nás" - a nebál se vykreslit protižidovské pogromy v Praze i těžkosti soužití Židů s křesťany s dechberoucím účinkem. Jiráskův vztah k židovství a velmi výrazný odraz tohoto vztahu v jeho díle (v českém kontextu naprosto mimořádný) by ostatně zasluhovaly podrobnější odbornou studii. Slavnému rabbi Löwemu věnoval Jirásek drobný příběh - ve stylu svých slavných Starých pověstí českých. Pověst byla otištěna v "Kalendáři česko-židovském" pro rok 1913-14.

Jehuda Löw ben Bezalel, "veliký rabbi", byl slavný mezi svými. Než i křesťané si ho vážili, jejich učenci, vznešení pánové, i sám král.

Nikdo se mu nevyrovnal ve znalosti talmudu a kabbaly a ve hvězdách četl tak, že i Tycho de Brahe, králův hvězdář, jej ctil. Z jeho rukou vyšel hliněný Golem, kterého oživil, když do úst mu vložil tajemný "šem". Rabbi zmáhal tajemství přírody jiným ukrytá, i na samu smrt se odvážil.

Stala se proměna na slunci a mor přišel mezi Pražany. Zle bylo po pražských městech a v židovském nejhůře. Hrůza v každém stavení, nejhroznější však v Beth-Chajmu, kamž od úsvitu do noci přinášeli morem poražené.

Tam do "zahrady mrtvých" ubíral se v ten čas jednoho dne rabbi Löw, provázen svými žáky. Chtěl vejíti zadní brankou a již vytáhl klíč z tobolky u pasu. Než šedá branka pod starými stromy sama se otevřela.

Mátožná postava bledé a chmurné tváře v šerém závoji stála v ní, držíc v hubené pravici popsaný pruh papíru. To smrt tam čekala. Všichni se jí lekli, jen rabbi Löw zmužile k ní přikročil a mžikem vyškubl jí listinu z ruky.

"Tentokráte jsi mně ušel," zahuhlala smrt, "chraň se však potkání!" A zmizela. Jen ten list po ní zbyl. Na listě jména těch, kteří s ní měli odejít, rabbi Löw a všichni jeho žáci.

Tak ji přemohl poprvé.

Pak s ní stále zápasil, neboť smrt ustavičně o něj ukládala. Divokým koněm na něj na ulici udeřila, než rabbi včas uhnul. Po břehu Vltavy se procházel a břeh se utrhl mu zrovna pod nohou. Ale rabbi se krokem zachránil. Smrt se ukryla na dně poháru; rabbi ji postřehl, nedopil a ušel jí. V rozzuřeném zástupu křesťanů se na něj hnala; jeho moc však byla silnější. Bláto a kamení, jež po něm z davu jen pršely, v kvítí se proměnilo; růže a fialky padaly na jeho hlavu a k jeho nohám.

Za tmavé, bouřlivé noci vkradla se smrt do jeho ložnice a v černé tmě se plížila k jeho loži, neslyšně, jako stín. Rabbi Löw však ji přece uslyšel; rychle vstal, rozžehl kahan a jal se čísti v talmudu. A smrt neměla na něj moc.

Léta ubíhala v tom zápasení. Rabbimu zbělely vlasy i brada; již nastal osmdesátý rok jeho věku. I sešla se všecka jeho rodina, synové a dcery, snachy a zeťové, vnuci a pravnuci a přinesli mu dary.

Věrná jeho stařičká žena podala mu kytku s překrásnou růží. Rabbi Löw se radoval z dětí svých, jejich potomstva i z jejich darů; ale když bělovlasá žena jeho podávala mu tu krásnou růži, pohnulo se mu srdce. Svěží růže připomenula mu první čas, když byl mlád on i jeho žena, když jim jejich láska počala kvésti.

V tom pohnutí zapomněl na svou dávnou nepřítelkyni.

Vzal růži a přivoněl k ní plným douškem. Vůně květu i mládí jej ovanula tak silně a líbezně, že přivřel oči a povzdechl blažeností. 

Přivřel oči a už je neotevřel.

Mrtev klesl do náručí své bělovlasé ženy a svých dětí.

Smrt v růži ukrytá jej přemohla...

 

Revue měsíce ledna 2018

Alois Jirásek

O "Babičce" Boženy Němcové

(1901)

Kraj mezi Úpou a Metují se často nazývá krajem Aloise Jiráska a Boženy Němcové. Blízká místa, kde oba velikáni žili, symbolicky spojovala i Jiráskova láska k dílu a životu Boženy Němcové - vždyť reálie dotýkající se života Boženy Němcové zasadil Jirásek i do svých děl /např. do románu "Na dvoře vévodském"/. Jiráskova předmluva k vydání "Babičky" v Ottově nakladatelství je jeho upřímným, a zároveň zasvěceným vyznáním obdivu k tomuto klenotu české literatury.

Za tuhé vlády Bachovy, v době bezohledné cenzury, policejní libovůle a obecné stagnace přišla i literatuře léta hubená.Než v tom suchoparu udařily se přece dva květy, jejichž půvab u nás nikdy nezmizí ani nevybledne.

Roku 1853 vyšla Erbenova "Kytice", roku 1855 "Babička" Boženy Němcové (nar. 5.2.1820 ve Vídni). Přes deset let byla literárně činná, když se jala psáti toto své nejznamenitější dílo. Za těch deset let uveřejnila básně, celou řadu báchorek a pověstí, zajímavé a cenné studie lidopisné i obrázky cestopisné z Čech a Slovenska, sepsala povídky "Karla", "Sestry", "Divá Bára" aj.; byla uznávána, chválena, a přece zas neuspokojovala její činnost některé její literární rádce a dobré přátele, kteří jak náleží cenili vzácné její nadání.

Tyl už r.1845 vyslovil v recenzi Pohádek Němcové přání, aby se spisovatelka záhy na jiné pole pustila, kde by mohl duch její samostatně pracovati.

Bystrý, nevšedně vzdělaný doktor Čejka odvracel ji od folklóru, ukazuje na zářící vzor slavné Francouzky G.Sandové, prof. Hanuš zase Němcovou vybízel, aby napsala "obraz, v němž by zahrnula koloběh jediného roku vedle poměru počasí, veškeré slavnosti výroční, obyčeje, obřady, návyky atd. a aby učinila ze své osoby střed a osu celku toho".

Ale Němcová nechala palčivých otázek sociálních, nešla ročním koloběhem, jehož zevním proměnám a zjevům mělo se podřídit její umění. Zůstala sice v tom okruhu, ale ten roční koloběh nestal se osou jejího díla, nýbrž život, celý život krajiny a lidu, život v roztomilém zákoutí ratibořickém, kde strávila své mládí, svá léta nejkrásnější.

Její zkormoucená duše utíkala se pro útěchu do let mladosti. Teskně vzpomínala na ně už dřív, toužíc po milém údolí.

"Často si zapláču, když na to milé místečko, kde jsem ty nejblaženější doby prožila, vzpomenu. A ty upomínky mi duší vanou jako znění zvonků, jako drahá, milená píseň," napsala roku 1845 paní Čelakovské. Tenkráte už nejedna starost a tíseň Němcovou skličovala. Pak bylo ještě hůř. Manžel její, komisař finanční stráže, který za to, že své národnosti nezapíral, byl už předtím ve službě často šikanován, složen roku 1853 z úřadu. V říjnu toho roku přijela Němcová z Uher do Prahy, kde ji čekala nová rána. Syn Hynek, o jehož nemoci ani nevěděla, zemřel den po jejím příjezdu.

Muka duševní a hmotný nedostatek zničily její zdraví, předtím už porušené. Tenkráte zažila mnoho zklamání, ponížení, opuštěnosti i bídy; v její domácnosti se často i chleba nedostávalo.

Tím krásnější, tím zářivější zjevovaly se utýrané její duši dni ratibořické, a čím více v tu dobu poznala lidské vrtkavosti, necitelnosti a bezohlednosti, tím vroucněji vzpomínala ve své uzavřenosti na dobré lidi svého mládí, na družky i sousedy, a nejvřeleji na svou babičku. Ta jí byla nejmilejší, k ní se nesly všecky její vzpomínky, a když Němcová začala je skládat a psát "pro úlevu vlastní zkormoucené duše své", stala se babička hlavní osobou obrazu.

Dílo, začaté roku 1853, vydáno tiskem roku 1855 s názvem "Babička. Obrazy venkovského života. Od Boženy Němcové". Vyšlo v Praze, nákladem Jaroslava Pospíšila, jehož "sklad knih" byl tenkrát na "Nových alejích" v čísle 116. Němcová připsala své dílo, "prostinké dítko fantasie", jak je sama nazvala, ušlechtilé paní Eleonoře hraběnce z Kounic, rozené hraběnce Voračické z Paběnic. Kniha vyšla ve čtyřech sešitech, z nichž poslední vydán v létě dotčeného roku.

Hlavním dějištěm "Babičky" jsou Ratibořice. Roku 1792 koupil je s náchodským panstvím Petr vévoda Kuronský, syn Arnošta Birona, někdy miláčka carevny Anny. Ze čtyř dcer vévody Petra, Kateřina, nejstarší, je "paní kněžna", která po svém otci zdědila Ratibořice i Náchod. Byla paní krásná i duchaplná, měla styky s dvorem ruským i rakouským. Mnoho cestovala. Na těch cestách provázel ji s ostatním komonstvem její štolba Jan Pankel, otec Boženy Němcové. Rodina jeho zatím žila v Ratibořicích, kam se vévodkyně Kateřina v létě vracívala na zámeček, stojící o samotě v parku, v tichém, lučinatém údolí řeky Úpy.

Všecky louky, pokud byly majetkem Skalických, vévodkyně skoupila a bělidlo výše nad zámek zrušila. Tam bylo pak to "staré bělidlo", kde bydlela rodina Proškova, t.j.Panklova, kde hospodařila babička a kde Němcová strávila svá dětská léta. Odtud jsou všecky milé postavy, celá řada jich starých, mladých, žen, mužů, dětí, babička sama, "pan otec" ze mlýna, Mančinka, Kristla, Viktorka; všecky dala skutečnost, všecky však vytvořila a umístila s porozuměním a jemným citem ruka umělkyně.

Němcová, líčíc život v krajině ratibořické a v okolí za dob svého mládí i jak bývalo za mladosti její babičky, podala tím obraz českého venkovského života, národního ducha a mravů z druhé poloviny 18. a z prvního desetiletí 19.století. Umělecké její dílo má proto značný význam pro kulturní historii dotčených let.

Duše teskná, prchající z chladu svého okolí, hledající paprsek útěchy, vyhýbala se, tvoříc ten obraz rmutu a kalu života. Největší tíhy tehdejšího venkovského života, roboty a všeho zlého z ní bujícího, hloub se nedotýká. Hledá jen slunná, jasná místa, přechází z idyly do idyly, kreslí utěšený výjev za výjevem, a kde se nemůže těžkým stínům a zármutku vyhnouti, vyjasňuje vše poezií nebo jejím kouzelným proutkem přeměňuje, doplňuje, co tvrdý život opomenul, jako poetický skon nešťastné Viktorky.

Tvořila ze vzpomínek a vzpomínka z mládí vidí vše jasnější, ozářené, očištěné. Milovala kraj, v němž strávila svou mladost, milovala jeho lid, i chtěla ukázat, jak jeho život při veškeré prostotě a třeba i za nedostatku je spokojený, krásný, krásnější, nežli se vzdělanci domnívají a nežli jej sami mají.

Tomu nasvědčuje motto z Gutzkovových "Ritter vom Geiste": "Daraus siehst du, dass die Armen nicht so ganz elend sind, wie wir uns denken; sie haben wirklich mehr Paradies, als wir uns einbilden uns selbst besitzen".

O nějakém přímém literárním vlivu, který by působil na vznik "Babičky", nelze mluviti. Za dívčích let četla B.Němcová knihy z bibliotéky "paní kněžny" a ještě více z bibliotéky Arnošta Hocha, správce ve Chvalkovicích, k němuž dána, aby se utvrdila v němčině. Goethe, Schiller i Clausen, Tromlitz, Van der Velde byli její četbou. To byl zcela jiný svět nežli její pozdější.

V Němcích, v letech čtyřicátých vytvořila se po znamenitém vzoru K.Immermanna (zemř. 1840) vesnická povídka; ve Francii tou dobou psala George Sandová své proslavené obrazy z venkovského života. Nový ten proud došel pozornosti i u nás a nezůstal bez vlivu jmenovitě na Františka Pravdu (Povídky z kraje 1851 až 1853). O B.Němcové víme, že znala díla G.Sandové; než mohutný duch francouzské spisovatelky nepůsobil v ráz jejího tvoření.

Cizí ukázali cestu. Němcová na ni vkročila a šla pak sama bez cizí podpory. Zvláště "Babička" je celá její.

Později chtěla ji přepracovat. Bylo r. 1861, když odjela do Litomyšle, aby upravila vydání svých spisů, které na svůj náklad přijal tamější knihtiskař A.Augusta. Je známo, jakého zklamání se tu dožila. Úplně sešlou, sešedivělou odvezl si ji odtud manžel o vánocích do Prahy, kde vydechla ušlechtilou duši svou 21.ledna 1862.

Ještě téhož roku přeložil F.Cegnar "Babičku" do jazyka slovinského; později přetlumočena skoro do všech slovanských jazyků. Vyšla také ve francouzském, anglickém, německém i rumunsky. Českých vydání je na patnáct, z nichž některá ilustrovaná, žádné však ne tak, jak by dílo takového významu zasluhovalo.

"Babička" je jedna z nejlepších a nejvzácnějších knih české literatury devatenáctého století a zůstane jí navždy. Hned tenkrát, když vydávána po sešitech, docházelo dílo "duchaplné paní Boženy Němcové", jak píše F.Mikovec, "ode dne ke dni větší obliby u čtenářstva českého". Dnes je majetkem všeho národa, knihou milou starým, mladým, čtenáři prostému i vzdělanému.

Jsou také první lásky ke knihám. Ale když po letech vezmeme a čteme knihu, kterou jsme si první zamilovali, která nás dojala, nad kterou jsme třeba zaslzeli, ach, jak ji odkládáme! Snad klidně, lhostejně, nebo se usmějeme, snad i v nelibém citu zklamání.

Tomu však, kdo si první "Babičku" zamiloval, a těch je řada veliká, nevybledne mocný dojem prvního čtení; i po letech bude rád obracet listy milé knihy, která vypučela ze srdce a ostane, ať proudy různých hesel šumí a hlučí sebevíc, milá, svěží, jako orosený květ. Je v pravém smyslu knihou utěšenou, která, milá sama sebou, utěšuje, povznáší, dojímá, protože je jádrem čistě lidská.

Blaho rodiny líčí, její poezii i sousedské příchylnosti, poezii starých tradic, zvyků a zjevů přírodních.

Středem všeho a všech je starosvětská stařena, v níž zosobněn duch českého lidu. A vedle stařenky líčí kniha mladý život, mládí, jeho radosti, jeho svěží vnímavost, jeho radost ze života, jeho harmonický poměr i k vysokému věku, harmonii lidských věků. Ne odpor mladých ke starým, ne bídu, rozmrzelost a znechucenost vysokých let, ale jejich poezii líčí kniha, jejich porozumění pro radost a žal mladých, blaho vzpomínek, klidný pohled na minulá utrpení, zdravou moudrost prýštící ze zkušeností životních, nementorující, nevtírající se, ne kazatelskou a mračnou, ale vlídnou a sladkou. A na konec jakou rezignaci, jakou klidnou odevzdanost v posledních chvílích života!

Vše toto tak ryze lidské je podáno prostě a srdečně a přece osobitě mluvou zdravou, bohatou příslovími a lidovými obraty, je živeno popisy a plastickým líčením zvyků, obyčejů a přírodních výjevů, je vyzdobeno zvláštnostmi a rysy českého života, českého ducha, koloritem věrným a teplým - vše je ryze naše. Když "Babička" vyšla, hned jí všude porozuměli a radostně ji uvítali; tu lásku si zachová navždy.

 

Revue měsíce prosince 2017

Alois Jirásek

Pravdovo jubileum

(1897)

Nejen svým dílem prokázal Jirásek to, co mu mnozí - neznalí jeho díla ani života - upírají - a sice svůj demokratický charakter a snahu o objektivní uchopení českých dějin. Stále přetrvávající klišé, že Jirásek psal cíleně proti katolické církvi jen proto, že odsoudil prokazatelný útlak v období rekatolizace, je jedním z největších omylů. O zcestnosti tohoto klišé svědčí mj. i nádherný vztah, který měl Alois Jirásek ke katolickému knězi a spisovateli Františku Pravdovi (1817-1904). Článek, který Jirásek zveřejnil pod šifrou J. v časopise Lumír u příležitosti Pravdova jubilea, je krásným dokladem Jiráskova vztahu k dnes již zapomenutému katolickému knězi, jehož většinou výchovné dílo bylo prodchnuto katolickým přístupem k životu. Když si navíc uvědomíme, že Jirásek nenapsal mnoho článků o svých kolezích - spisovatelích, je zřejmé, že byl článek založen na hluboké úctě, kterou Jirásek ke katolickému spisovateli choval.

Z hluku a shonu denního ruchu obracely se těchto dní naše zraky k tichému zákoutí v pošumavské krajině, tam pod svah lesnatého Svatobora, k vesnici Hrádku u Sušice, kdež na padesátý rok už žije spisovatel František Pravda (P.Vojtěch Hlinka).

Těchto dnů, 17.t.m. bylo mu osmdesát let. Se vzácným jubileem osmdesátých narozenin sloučeno je jiné, neméně vzácné: jubileum padesátileté literární práce Pravdovy.

Roku 1817 se narodil v Nekrasíně u Jindřichova Hradce, r.1847 vydal svou první literární práci "Služba za službu".

Osmdesát let věku, půlstoletí plodné, vytrvalé a požehnané práce!

Na celý odstavec je seznam listů a sbírek, do kterých Fr.Pravda psal, na několik stránek seznam jeho prací, větších, drobnějších, o sobě i v časopisech vydaných povídek, novel, obrazů ze života, spisů pro mládež, povídek i divadel, cestopisů, prací nejrozmanitějších.

Pravda je syn selského rodu. Lidu, z kterého vyšel, zachoval upřímnou lásku a oddanost. Jemu sloužil všechen svůj věk jako mladý kaplan v Kvílicích (1843-46), zvláště pak svým perem, když pobyv rok jako duchovní správce v ústavu pro slepé u sv. Rafaela v Praze, dostal se za vychovatele na zámek Hrádecký do rodiny barona Sturmfedra.

Poučit, povznést a zušlechtit svůj lid bylo Františku Pravdovi svatým úkolem.

Jak Pravda zná lid vesnický i maloměstský, jak mu rozumí, je zřejmo na všech jeho pracích, provanutých vřelým cítěním, vyjasněných místem milým humorem, plných bystrého pozorování a zajímavých detailů. Psal je pravý lidový spisovatel, který zná svůj kruh i svou sílu a své umění, jímž chytne čtenáře a vede jej tak, že ten rád jde s ním, v tiché čtenářské rozkoši nebo v roztesknění i v smíchu, nebo že se zastavuje, aby se zamyslil a uvažoval.

Lid Pravdovi porozuměl. Kam se jeho práce dostala, šla z ruky do ruky, z čísla do čísla. Ptejte se starších čtenářů, jak se těšili co rok na kalendář "Poutník", když přinášel Pravdovy povídky, ptejte se těch, kteří četli ty nehrubé, namnoze ještě švabachem tištěné svazečky "Povídek z kraje", jak rádi vzpomínají na utěšené dojmy z těch knížek, jak pevně a živě utkvěly v paměti postavy z povídek "Matěj sprosťák", "Sedlák Krupička", "Štěpánův Vít učí se na kněze", "Vávra kuřák", "Bětuška a sestra Katrin", "Martinův nový plášť", "Žárlivý Adam", "Ona má rukavičky" nebo z pozdějších "Krejčí Fortunat" aj.

V těchto povídkách z kraje je hlavní literární význam Františka Pravdy. Snad na něj působil do jisté míry vrstevník jeho v Němcích B.Auerbach; ale Pravda zůstal vždy svůj a ryze český. A to zůstane také jeho zásluhou, že těmito svými obrazy tak živě a plasticky, reálně ze života českého lidu nakreslenými, uvedl v naše písemnictví nový žánr, který nebyl asi bez vlivu také na jiné naše spisovatele. Než nechceme psát rozbor jeho díla. Ale když jsme se dotkli těchto jeho nejdůležitějších prací, nemůžeme nevšímavě pominout to, co učinil pro naši mládež svými povídkami, svými divadelními hrami, které oblažily na tisíce mladých srdcí, a že pamatoval také svými spisy i na mladé řemeslníky.

Jen ten, kdo pojímá úkol literatury tak, že nemá dávat toliko lahůdky a šperky jistému počtu vzděláním povýšených, nýbrž že má také poskytovat živný chléb a světlo útěchy a povznesení těm, kteří hladovějí a kteří, bez své viny, zůstali v šeru nebo ve tmách, ocení zplna a uznale působení takového spisovatele, jako je František Pravda...

Vděčná rodina, u které se Pravda osvědčil jako výborný pedagog, postavila mu patrový dům v Hrádku. Deset let tam strávil v zámku, na čtyřicátý žije v tom domě. V něm napsal většinu svých prací, v pokoji prvního patra, hledícím do cesty vedle salonku, za nímž jsou ještě dva pokoje s okny do zahrady a k zámku.

Do toho tichého domu přišli jsme pozdravit starého pána a vyslovit mu hlubokou úctu, dva mladí přátelé a já "starý", který ještě nebyl na světě, když František Pravda byl už literárně činným. Nevelký, čilý staroušek v brejlích, bystrých očí, zajímající se o vše v našem životě, přijal nás srdečně a patrně potěšen poctou, kterou mu "Máj" zaslanou blahopřejnou adresou prokázal.

Pohovořili jsme, provedl nás bytem, ukázal nám hojnou svou bibliotéku, sbírku fyzikálních přístrojů i truhlářského náčiní, s nímž do nedávna ještě ve chvílích odpočinku pracoval, uvedl nás dolů do zahrádky, kde se na několika záhonech, prokvetlých už rudou aurikulí, probělávalo hustě sněženek. Utrhli jsme si pro památku hrstku těch ranních květů, přejíce v duchu zasloužilému veteránu, aby často ještě uviděl je v jarním rozkvětu...

Naposled jsme se dívali na Hrádek z výšiny silnice vedoucí přes vrch k Sušici. Tichá ves, zámek, a nějaký hon opodál na chlumu osamělý kostel s věží založení románského, který samojediný zůstal ze vsi Zdouně beze stopy zaniklé, vrchy a chlumy v pozadí; vše zjasnilo se v klidném, žlutém světle zapadajícího slunce.

Hleděl jsem na Pravdův dům mezi stromovím u perlorodé říčky Ostrožné, a maně mi připadl Raisův "Západ".

Tam pod tou střechou také již západ; ale jak krásný a jasný po dlouhém dni plodné, vytrvalé a požehnané práce!

 

Revue měsíce listopadu 2017

Alois Jirásek

Teplice

(1875)

Ač není Alois Jirásek řazen mezi významné novináře či publicisty, jakým byl například Jan Neruda, lze v jeho díle najít několik zajímavých novinových článků, které - i když nepočetné - dotváří obraz Jiráskovy umělecké osobnosti. Fejeton "Teplice", otištěný pod šifrou J. v deníku Pokrok dne 10.4.1875, patří do raného období Jiráskovy tvorby - mladý Jirásek v tomto svěžím fejetonu nezapřel ani budoucího nepřekonatelného vypravěče, ani vnímavého poetu.

Teplice? Lázně? Snad ne zas popsání místa všude známého, anebo snad nějaká historka, jakýchž se na kopy za sezóny lázeňské udá, aneb jakáž by se snad přihoditi mohla?

Prosím, račte dále čísti.

Ty Teplice, o nichž vypravovati budu, jsou v odlehlém koutě našeho království, v severovýchodních Čechách, blíže hranic pruských. Němci jim říkají Weckelsdorf... Ah, snad teď mnohý z českých čtenářů ví, kde a co jsou.

Adersbach zná celý svět. Hned v sousedství toho místa jsou Teplice. Adersbach zkamenělé město, Teplice taktéž, snad mohutnější a velkolepější, a přece ne tak rozhlášené, tak slavné.

Adersbachu si už i naši turisté všimli, tu a tam dalo se číst v českých listech o něm popsání. Že si ho cizinci všímají, svědčí polská, německá jména (hlavně Prušanů) na věkovitých balvanech pískovcových namalovaná. Jen českých tu málo, tak málo.

Už jsem přehlédl ohromné ty skály adrsbašské, již jsem postál postál u vodopádu z jezírka mezi skalami do temné jeskyně se řítícího - zaměřil jsem kroky k sousedním Teplicím. Malé, pohorské to městečko, jehož panující řeč je německá. Ale mluv tu po česku a všude ti porozumějí. Není tomu tak dávno, co tu němčina vládne.

Městečko samo nemá nic zvláštního a znamenitého. Zamířil jsem tedy do "skalního města" asi čtvrt hodiny odtud ležícího. Jdu podél potoku údolím. Bujná, pohorská lučina kolem, na březích vypínají se husté, košaté stromy, většinou olše, kol na stráních lesy, jichž temné vrcholy zlatí naposled slunce. Je pozdě odpoledne, po dolině vládne milý chlad a ticho. Je tu však volno a milo. Cestička teď zahýbá se k samému břehu, nad hlavou mi šumí šeré, zadumané olše, a ve větvích jejich švitoří ptactvo.

"Prosím, milostpane, líběj´ poroučet..."

Vytrhl jsem se ze svého zamyšlení.

Stálo přede mnou dosti sličné, mladé děvče, jež povstalo z lavičky, pod stromem stojící. A hle v rukou jeho košík, plný rudých, šťavnatých jahod, "trávnic", jak jim říkají.

Děvče mluvilo po česku. Poznal jsem dle chudého oděvu, že to dcera nějakého tkalce z některé sousední vesnice.

Byl jsem poněkud žízniv a jahody byly tak vábny. Vzal jsem a pustil jsem se chutě do nich. A než jsem se nadál, byl košík prázdný. Divil jsem se sám sobě. Děvče se usmívalo.

"Co za ně?"

"Eh, nic, milostpane. Jen když chutnaly..."

Podivil jsem se.

"Nemohu je od vás zadarmo žádat. Jen řekněte."

"Táta jim je posílá a prosí, aby mu zas dali dělat..."

Ah, tedy zmýlená! Měla mne za pláteníka, který tkalcům přízi vydává a kusy od nich bere. Obchodníci ti bývají přísní. Ubohý lid nazývá je "tkalcomory".

Jahody měly být úplatkem! Měly vymoci dílo, které nese tak skromný výdělek!

Zaplativ děvčeti, kráčel jsem dále, až jsem se octl u hospody v lese, kdež jsem si měl najíti průvodce. Sejde-li se četná společnost, chodí průvodcové nejraději. Té doby, když jsem přišel, nebylo tu již žádného cestovatele, a tak se musel horal, kouřící před hospodou, se mnou sám na pouť vydati.

Kolem se už stínové rozložili. Jen na vrcholech stromů a skal, z temné zeleně lesa vystupujících, chvěla se zlatá zář.

Kráčel jsem za průvodcem, pilně se ohlížeje. Les řídl, skal přibývalo. Tak jsme přišli až na palouček, do stráně se táhnoucí. Před námi už samé strmé skály; tu jako narovnané, ohromné žoky, tu jako zeď, tam zas jako štíhlé minarety, do jasného vzduchu se vypínající. Pohlédl jsem za sebe. Přede mnou les a dál údolí mezi lesními stráněmi, jimiž jsem přišel.

Mezi temnými olšemi probleskovala voda potoku. Palouček posečený dýchal silnou sílící vůní. Stezka, kterou jsme dále kráčeli, byla hustě bílým pískem posypaná, takže se až nohy bořily. Po nižších skalách plazily se ostružiny a maliny, vysoké kapradí sklánělo své členité listy. Zacházeli jsme hloub a hloub do skal. Každé chvíle jsem se zastavoval, dívaje se tu na ohromný balvan, na němž zakrnělá se černala borovice, tu zrakem stíhaje skálu, jako věž vyčnívající.

Průvodce kráčel statně dál. Nebyli jsme dosud v pravém místě - a mne už tu všecko vábilo. Hle - tu mezi dvěma skalami brána. Vedle vyvěšená tabule, na níž udány ceny vstupného, průvodců atd., arci vše samospasitelnou němčinou.

Vstoupili jsme.

Prosím, buďte shovívavými k mému peru. Což ten ubohý brk je s to vypsat a vykreslit tu ohromnou, velkolepou přírodu?

Viděl jsem v duchu prodloužené udivením tváře plavovlasých Prušáků, slyšel jsem jejich: "Ach Jott! Det ist herrlich - wunderschön!" A není to pruské!

"Ach, to je romantiky!" řekly by slečinky.

A samé "ach" a "oh", které podivení vyluzuje.

Ne neprávem říkají těm skalám "město zkamenělé". Město, v němž, bylo-li obydleno, duchové zajisté a víly sídlili.

Skála na skále, balvan vedle balvanu, tu mocné, široké jako věkem vybledlé, zvetšelé, ale dosud pevné cimbuří, tu jako stěna ohromná, v jejíž puklinách chvěje se kapradí anebo chudé křovisko. Tu věž, tu loď, tu pomník, všecko pískovcová skála - všude ohromně vzrostlé pískovcové zrnéčko. Šedí toho starého, jako báječného města proniká tu a tam zeleň stromů a křovin.

"Prosím, račte si všimnout té holubice!" upozorňuje průvodce.

Před námi strmá jako hlazená stěna skalní a na jejím rovném vrcholu pták - holubice, jako by tu, letem jsouc unavena, usedla. Příroda znamenitá sochařka.

"Tu, prosím, sv.Jan na poušti." A průvodce ukazoval okovanou holí na skálu, podobající se kazateli Jordánskému.

"A tu čertův most," mluví dále.

"Tu, prosím, popravený rychtář."

Sotvaže na jednu skalinu se zadívám, sotvaže ji udivené oko mé změří, již zas průvodce volá, na jinou upozorňuje. Kdož by to vše pamatoval? Pojednou není to možné. Celek působí na mysl velkolepě, mohutně a v dojmu takovém ztrácí se jednotlivosti a podrobnosti.

Ulička, kterou jdeme, tu se úží, tam se zase šíří, kráčíme přes hrubé, dřevěné, pískem posypané mostky, přes skály - tu směr se mění, ulice je křivolaká, hloub a hloub zacházíme. Není jiného vidět než skály a skály a stále se měnící, strom tu a tam, a nad námi modré nebe.

Ve výši zhasíná růžová zář, slunce zajisté zapadá. Tu již šero, je cítit vlhko podvečera. Ticho. Jen zdáli je slyšet hluboký povzdech lesa - skála skále ho pošeptává, vždy tišeji, tichounce - až v bludišti balvanů zanikl.

"Je tu ještě mnoho skal podivných tvarů. Čas kvapí a máme ještě chrám", praví průvodce.

"Jen do chrámu - vše ostatní vám slevím."

A jdeme dál.

"Místa tato, bludiště těch skal sloužívalo vždy obyvatelům okolním za útulek v čase vojny", vypravoval průvodce. "Před lety, ale tomu už tuze dávno, skrývali se tu lidé, když byli pronásledováni pro víru."

"Čeští bratři" - zaznělo mi v duši.

Ano, tu se skrývali před císařskými dragouny a reformátory, nechtíce víru svou zradit a vlast opustit. Zastavil jsem se bezděky, kolem se rozhlížeje.

Tu v těch pustých místech skrývali se jako pronásledovaná zvěř, tu snad při tajném ohni teskníce, modlili se a zpívali žalmy v boha důvěrné. A pak ani tu neměli stání.

Však průvodce vybídl mne dále.

"Bouře je tu strašlivá, děsná jako ve skalách adrsbašských. Máme tu šesterou ozvěnu. Jenže tu nikdo schválně na hromobití nečekal, jako oni Angličané."

Připomenul mi dva syny Albionu, kteří v Adersbachu v skalách, chtíce bouři přečkat, na ni několik dnů čekali. Sotvaže, dlouhým čekáním rozmrzeni, odešli, strhlo se neobyčejné hromobití a blesk udeřil zrovna do toho místa, kdež Angličané dosud marně čekali... Deska pamětní tam o tom vypravuje.

"Prosím, račte se zastavit," pravil průvodce, náhle stanuv, a udělal holí svou do písku čáru, jako hranici. Stál jsem v úzké ulici mezi strmými skalami. Přede mnou se černal otvor jako do nějaké jeskyně. Bylo již šero. Po chvilce vrátiv se průvodce, zavedl mne úzkou brankou, až jsem se ocitl v tmavém sklepení.

"To je gotický chrám."

Nebylo třeba to oznamovat. Šerem mne obklopujícím viděl jsem nad sebou z obrovských balvanů klenutí - v lomeném oblouku. Fantasie tu ostatní doplní - skály: sloupy, oltáře.

Náhle zašlehla zář a osvětlila rudým světlem jeskyni tu - chrám.

Průvodce zapálil voskovaný papír, zkroucený na pochodeň, jejíž zář kmitala se na začernalých stěnách a na stropu.

Nepromluvil jsem ani slova. Žasl jsem.

Co to? Varhany!

Byl jsem unešen. Neviděl jsem nástroje, neviděl jsem hudebníka. Jako z tajemného zřídla řinuly se zvuky Haydnovy písně:

"Zde v zkroušenosti padáme, ó Bože, před tvou tvář!"

Hlaholily velebně, kol se rozléhající.

Byl jsem v kostele. Má duše byla povznesena.

Hasnoucí pochodeň, tichnoucí zvuky zprostily mne kouzla. Ještě je ozvěna opětovala šerem skal, a bylo zase ticho. Průvodce se usmál a vyvedl mne ven. Zabočili jsme za skálu. Tu stál hrbatý mužík, nastrkuje pravici svou klobouk. Prosil o nějaký dar. Levicí se opíral o - flašinet!

"To jsou ty varhany," usmál se průvodce.

Skály všecko proměnily.

"Nejsme ještě u konce, pane, ale dnes už dál nemůžeme."

Kratší cestou vyvedl mne z labyrintu "zkamenělého města". Venku byl již podvečer, když jsme k hospodě dorazili. Odpočinuv si, do Teplic jsem se ubíral.

Nad "skalním městem" skvěl se už plný měsíc. V hrobovém klidu svém bylo velebno město to. Když jsem v pokojíku hospody své se octl, dlouho jsem nemohl usnouti. Mysl byla plna neobyčejných dojmů.

A ještě ve snu stál jsem v tajemném šeru gotického chrámu. Puklinou skalní dral se bledý paprsek měsíce a klenbou, skalami zněly varhany, zvuky Haydnovy zbožné písně...