Revue

 

Revue měsíce prosince 2018

Eliška Krásnohorská

Vzpomínám...

(1921)

Sedmdesátiny Aloise Jiráska byly opravdu mohutně oslavovány - vždyť je slavil nejpopulárnější český spisovatel, a navíc v době čerstvě nabité svobody! Gratulací či vzpomínkou přispěla nejedna slavná osobnost - mezi všemi i významná představitelka ženského hnutí a proslavená spisovatelka Eliška Krásnohorská. Její příspěvek patří mezi neobyčejně originální a podnes působivé.

Jest možno odsouditi se k mlčení a neozvati se ani slůvkem z hlubiny srdce se deroucím, za chvil, kdy každému jest dovoleno blížiti se s pozdravem vyvolenci lásky a vděčnosti celého národa? Málem a přesnadno bylo by mě samo Fatum vyloučilo ze řady šťastných oněch kolegů, kterým dopřáno pokloniti se našemu vojvodovi a milovanému oslavenci, když Zlatá Praha, jejímžto četným ročníkům bylo základem nejedno monumentální arcidílo našeho básníka-historika, mě vybídla, abych do jejího oslavného čísla napsala "vzpomínku na Aloise Jiráska" - ano nejraději že "vzpomínku"!

Slovo to, tenkráte pro mně fatální, bodlo mne, pravíc mi tolik, jako že mlčeti musím, nepovolaná mezi vyvolenými, nemajíc na předního laureáta a miláčka národního vzpomínky ani jediné!

Kdybych ji měla, vzpomínku živou a osobní, což byla bych mohla ji zamlčeti v pestrých oněch nárysech, kterými jsem v Zlaté Praze již dříve načrtla své styky s tolika kolegy a kolegyněmi?

Zajisté byla bych se pochlubila, že jsem také osobně seznala našeho velikána Jiráska, jejž jsem ve skvělém jeho díle vždy hluboce a s upřímným nadšením ctila.

Že jsme se nikdy nesetkali, tím nebyl nikdo jiný vinen než svévole náhody - či snad vlastně české Fatum, jež má vůči nám literátům zvláštní své nemilostivé umíněnosti. Český spisovatel musí, jak známo, míti nějaké "přednější" povinnosti než literární a pohybovati se hlavně v jiném než literárním prostředí.

Tak i Jiráskovo profesionální povolání dlouho jej vzdalovalo Prahy a též zde pak jej poutalo tou měrou, že chtěl-li volných svých chvil využíti ku práci literární, nezbývalo mu ani času, aby vyhledával styků společenských, zajisté že ani v kruzích literátů.

Jako by aspoň mně to nějaký potulný šotek činil naschvál, stávalo se zpravidla, že v oněch literárních (i neliterárních) schůzích, kterým jsem kdy byla účastna, nikdy mi nebylo dopřáno sejíti se s naším pohlavárem, Aloisem Jiráskem.

Pietně jsem si jej pak jen představovala, kterak doma, po celodenní práci školní, při lampě nastavuje pracovní den večerem při studiu nad starými folianty a listinami, dle nichž upevňoval rázovité kontury a doplňoval oslňující detaily svých historických maleb. Ale sama snad vpadnouti do zátiší jeho pracovny, vyrušiti jej z klidné práce a uloupiti mu nenahraditelnou její chvilku, to nejen že by se bylo příčilo mé povaze vůbec, bylo mi však znemožněno i výstrahou, kterou mi dávala hořkost vlastních zkušeností nabytých z bezohlednosti jiných.

Zaútočila jsem sice na Jiráska písemně snad více než jednou a vděčně si připomínám, že např. v záležitostech "Minervy", při zakládání tohoto ústavu, byl mistr náš mezi těmi, kdož mu propůjčili mravní svou podporu. Ale osobně jej vyrušovati a obtěžovati - toho jsem se nedopustila nikdy.

A přece jsem se o to kdysi aspoň pokusila, s nezdarem však, který ještě dnes mi dokazuje, že mezi mnou a Jiráskem stál jakýsi šotek, jenž místo příležitosti k setkání s drahým mistrem uchystal pro mne jen tajný svůj výsměch.

Bylo to asi roku 1884, když jsem s přítelkyní svou dlela na prázdninách v Ústí nad Orlicí. Vyjely jsme si na výlet do Potštýna. Nechaly jsme koně odpočívati v hostinci pana Hostinského, strýce proslulého hudebního estetika dr. Otakara Hostinského, a šly jsme se podívat na malebnou zříceninu hradu, na kolosální staré lípy potštýnské a mířily jsme ještě jinam pěknou silnicí, chvilkovým deštěm příjemně pokropenou.

V tom se ve mně zarazil dech, ale radostně.

Naproti nám kráčel mladý muž sličné, plavým vousem vroubené tváře a zdál se býti velmi zamyšlen. "To je Jirásek", řekla jsem tiše plesající své družce; "zcela takový vzhled mají všecky jeho podobizny! Snad se nepohorší, zastavím-li jej?!"

Přítelkyně má byla silně krátkozraká, zblízka však rozeznala přece, že vrstva silničního prachu jest na černém mém obleku nedávným deštěm malebně vzorkována, i řekla nedůvěřivě:

"V takové parádě..." "Co na tom?" usmála jsem se jen a potěšena, že se šťastně setkám s Aloisem Jiráskem.

Avšak čím blíže, tím určitěji jsem viděla na tváři neznámého pána výraz nepřívětivý, mračný, podezřivý, který mě téměř omrazil. 

"Ne, to není, nemůže býti Alois Jirásek", pomyslila jsem si s plnou přesvědčeností; "tak pohrdavě a přísně by Jirásek nehleděl ani na zločince!"

A rychlým obratem změnila jsem směr svých kroků od něho pryč.

Cestou jsem přemítala, proč se cizí onen pán tak odpudlivě na mne díval?

Ale družka má, když došla neznámého dost blízko, takže i přese svou krátkozrakost rozeznala rysy jeho tváře, tvrdila pak, že jest to vtělená, oživená podobizna Jiráskova. Dojímalo mne to skoro nervosně.

Když jsme se pak vrátily do hostince, zeptala jsem se pana Hostinského, není-li snad náhodou pan profesor Jirásek v Potštýně; zvěděla jsem, že není; pověděla jsem našemu hostiteli, jaké setkání jsme měly na silnici, i byla jsem tázána, jaký oděv měl na sobě cizí onen pán, a vylíčila jsem jeho úbor od hlavy až k patě.

"Aha, již rozumím!" zasmál se pan Hostinský; "slečny potkaly našeho pana barona. Ano, baron Dobřenský jest panu profesorovi Jiráskovi neobyčejně podoben, jako bratr bratru."

"A já také rozumím," důrazně dodala má družka, hledíc na mne káravě; "pan baron viděl se blížit slečnu tak vyparáděnou, že si asi myslil: ta bude ode mne chtít vyžebrat pětku nebo desítku, a proto se tak mračil. Podruhé se nechtějte v takové parádě někomu představovat!"

Zasmáním ukončila se tato příhoda, a nejvíce se asi při ní smál onen šklebivý šotek, jenž ani nikdy jindy mi nedopřál spatřiti mistra Jiráska tváří v tvář.

Však nebyl jen šotek sám příčinou, že za celý můj dlouhý život, za tolikero již desetiletí, jež mě vidělo oháněti se perem, nebylo mi souzeno setkati se s naším literárním vojvodou, k němuž mé zraky byly neustále upřeny jako k zářivému, hřejivému našemu slunci. Mně samé zdá se neuvěřitelno, a přec to pravda, že jsme se nikdy osobně nesetkali.

Jestli přirozeno, že v národě méně četném vedle národů velkých jsme si navzájem všichni bližší, jsou zase v těsných našich poměrech příčiny, pro které někdy býváme si i nedobrovolně vzdálenějšími než příslušníci národů největších.

Ale nechť vzdálena či blízka, vždy celou duší jsem i byla jsem oddána velikému našemu tvůrci monumentálních, vrcholně pro národ náš slavných a důležitých děl literárních, na jejichž neumenšené výši stojí občanská, vlastenecká, republikánská zásluha největšího našeho představitele, mluvčího a předbojníka, nesmrtelného Aloise Jiráska.

Budiž mu přáno uzříti vlast, pro niž žije, tvoří a láskou plane, v plné její slávě, síle a bezpečné svobodě, za níž dosud bojuje, s láskou i vděkem hledíc na něj, vznešeného svého bojovníka!

 

Revue měsíce listopadu 2018

Jaroslav Kvapil

U rakve Aloise Jiráska

(1930)

Tvůrce proslulého Manifestu českých spisovatelů z roku 1917, spisovatel a divadelní režisér Jaroslav Kvapil (1868-1950) byl s Aloisem Jiráskem velmi úzce spjat. Ostatně byl to právě Alois Jirásek, který ohromnou vahou svého renomé (a to bylo v době světové války mimořádné) podpořil a zaštítil důležitý Manifest českých spisovatelů, který přinesl domácímu obyvatelstvu, trýzněnému několik let trvající válkou a bídou, novou naději a víru. A bylo to právě Jiráskovo jméno, které způsobilo ohromný ohlas Manifestu v českých zemích. Když Alois Jirásek zemřel, byl to Jaroslav Kvapil, který přednesl v Pantheonu Národního muzea dne 16.3.1930 nádhernou smuteční řeč.

Nejvroucnější srdce české, cor cordium, odneseme odtud odevzdat ohni, živlu nejčistšímu a nejposvátnějšímu. Kdybychom mohli srdce Aloise Jiráska odnášet ke zpopelnění nikoli několika pražskými ulicemi, ale celou rozlehlou vlastí od města k městu a od dědiny k dědině, kolem hlučících továren i zapadlými samotami - všude by stály zástupy těch, pro něž to srdce léta bilo a k nimž i za něž léta a léta mluvilo.

Nikoli lhostejně zvědaví diváci na slavný průvod smuteční, ale synové a dcery veliké rodiny národní, spjaté v tu chvíli jedinou bolestí, jediným pomyšlením a vděčností jedinou. A s těmi zástupy jako by tam všude stály oživené postavy těch, kdož už dávno odešli, a jež Jirásek po letech a staletích vzbudil k novému a nesmrtelnému životu. V zástupech žijících jako by tu všude stáli naši předkové, připomínající nám, že jsme krev krve jejich a kost jejich kostí, že není v toku života přerušení a nesouvislosti, že svou přítomnost a budoucnost smíme a můžeme budovat jenom na minulosti jejich a na minulosti vlastní.

To všechno Jirásek věděl a to všechno nám pověděl v nesčíslných obměnách a způsobech, ukazuje národu jeho minulost slavnou i žalostnou, ale vždycky tak, aby k ní byla úcta, a aby v ní byla vzpruha pro čas dnešní i pro doby příští.

Oživil nám minulost, aby byl silen náš dnešek - a když národu nastal nejosudovější dnešek jeho života, bylo se v duchu Jiráskově oč opírat, bylo se čeho dovolávat, bylo zač znova zápasit.

I my, kdož jsme za těžkých dob světové války zůstali doma, i ti, kdož v cizině a po celém světě hledali pomoc národu znova mučenému a nakonec nesli slávu českého jména svými činy a na svých praporech celým světem - my všichni byli jsme silní a důvěřiví dílem Jiráskovým a četli v něm jakoby v národní bibli, v národním evangeliu. Dovídali jsme se tam o velkých dějích husitských i o těžkém temnu, jež zalehlo českou zemi před dvěma stoletími, o novém probouzení a probuzení národního ducha českého, a toho všeho dovídali jsme se proto, abychom nedokončené dílo předků svých mohli dokončit a dovršit.

Dnes arci stojíme u mrtvého těla nejmilovanějšího spisovatele národního s lítostí a se zármutkem, ale až přejde dočasno jeho života docela v rozsah a smysl dějin a staletí, pomine tato bolest, a zůstane jen veliká, slavná, požehnaná krása života nejbohatěji naplněného.

Věru, ani u samé rakve Jiráskovy nelze jen truchliti: lze také děkovat osudu, ba lze se radovati, že tento nejvěrnější syn české země, její nejvroucnější buditel a strážce, že tento náš Alois Jirásek dožil se vrchovatě toho, o čem po léta snil, po čem si léta stýskal a nač svůj národ připravoval.

Od rakve Jiráskovy netřeba přinášeti národu těch smutných zvěstí, jaké donesli čeští poslové z Kostnice od hranice Husovy; netřeba zalkati nad nedokončeným dílem, jako se lkalo na poli přibyslavském u mrtvoly Žižkovy; nebylo zde bezútěšného vyhnanství Komenského, jenž věřil a prorokoval, ale dočkati se nesměl - a jestliže většina života Jiráskova byla ještě naplněna týmiž starostmi a úzkostmi, jaké neopouštěly našich buditelů na prahu doby nové, byl veliký náš tvůrce epopejí husitských i dojemných obrazů z dob národního temna na sám sklonek svého života tak šťasten, že se dočkal vykoupení, že se dočkal vysvobození.

Mohutněji a slavněji než v dobách husitských znělo zas české jméno světem, a nad českými vojsky zavlály po celém světě naše prapory. Věštba Komenského se naplnila.

Po nejnárodnějším svém králi, Jiříku Poděbradském, má zas národ v svém čele syna vlastního rodu; všechno to, co viděl Jirásek v dějinách krásným a slavným, vrátilo se jeho životu, a všechno to temno, jež mu českou minulost zastiňovalo, všechno to temno se slunečně rozjasnilo nad sklonkem jeho dní.

Nelkejme, přátelé, u rakve toho, jejž nám odvádí neúprosný zákon přírody; jeho život byl krásný a šťastný přes všechno vezdejší utrpení, krásný a šťastný proto, že se vyžil, a to nikoli sobeckým štěstím osobním, nýbrž štěstím celého národa, miliony spasených srdcí a jejich souzněním. Jeho rakvi přišel se poklonit osvoboditel vlasti, národem zvolený nástupce husitského krále našeho, a nad tou rakví vlají vítězné prapory nových rot husitských.

Jsou odčiněny Lipany, a odčiněna Bílá Hora, odčiněny rakouské žaláře a habsburská popraviště - možno-li ještě truchliti, když tolik světla z díla i z života Mistrova vychází a vycházeti nepřestane?

Odnesme jej tam, kde jej odevzdáme ohni, živlu nejčistšímu a nejposvátnějšímu, a nad námi budou při tom duchové i všech těch, jež on z minula povolal k novému a nesmrtelnému životu.

Kudykoli bychom jej po vlastech nesli, všude by národ plakal, jakož plakal podle slov letopiscových za starodávna po smrti Karla, otce vlasti - ale do pláče tisíců a statisíců všude bychom musili volati:

"Utište slzy, ulevte bolestem a žehnejte nebi za krásný, slavný osud tohoto velikého mrtvého - neboť on se dočkal!"

 

Revue měsíce října 2018

Alois Jirásek

Památná řeč dne 13.4.1918 ve Smetanově dvoraně Obecního domu

(1918)

Celá republika slaví 100.výročí vzniku samostatného Československa. O jeho vznik se zasloužilo mnoho významných osobností, v čele s T.G.Masarykem. Při oslavách by neměly zůstat zapomenuty ostatní osobnosti, jejichž podíl na vzniku Československa není všeobecně známý. Alois Jirásek mezi ně bezpochyby patří. V době, kdy ještě nebylo vůbec zřejmé, jak válka dopadne a jaké budou poválečné poměry, se statečně odvážil burcovat domácí veřejnost, která byla vysílena dlouholetou válkou a všeobecnou bídou. Jeho hlas, hlas všeobecně uznávané autority, měl bez jakýchkoliv pochyb velký vliv na další domácí vývoj, a přispěl tak k vzniku republiky dne 28.10.1918. Nejvýrazněji zaznělo Jiráskovo poselství na velkém shromáždění v Praze dne 13.4.1918.

Slavné shromáždění!

Sešli jsme se v památné době na památném místě tu, kde stával dvůr našich králů, odkud požehnaně vládl koruny české Jiří král, ten "Laskavec lidský", jak jej nazývali, za něhož naše království opět stalo se mocností evropskou.

Sem do králova dvora musila hrdá a mocná Vratislav holdovat svému králi, sem přijížděla cizí vyslanectva, sem přijížděla knížata německé říše, hledajíce spolky s Jiříkem i spříznění, knížata z jihu i severu, bavorský vévoda, braniborský markrabě z rohu hohenzollernského. Odtud z králova dvora vyjelo - a na to můžeme s hrdostí vzpomenouti - slavné poselství ke dvoru Ludvíka XI., získat tohoto panovníka velké myšlence Jiřího krále, jenž, sám válečník výtečný, přece válku nenáviděl a snažil se a pracoval o užší spojení všech mocností světských, aby pokoj a mír byl v křesťanství uveden a zachován, aby všeliké rozepře mezi národy byly urovnány přátelským rozsouzením!

Hle, velká, vznešená myšlenka stálého míru a odzbrojení, která je touhou dneška, která zachvívá v srdci milionů, poprvé uvedena v život před 400 lety naším husitským králem!

Před chvilkou hlaholila touto síní píseň z oněch dob, slavná píseň našich předků, výraz mužné, bojovné síly i tvrdé kázně, která rozněcovala a sílila naše předky, když první v Evropě bojovali o dobro nehmotné, o uvolnění ducha, za ideu demokracie i za život svého národa.

Dnes hlásíme se k dědictví této myšlenky, dnes usilujeme novou silou o staré, neporušené právo českého státu, o spravedlnost, sebeurčení všemu národu československému.

A jest radost a blaží, že všechen náš národ, všechny vrstvy jeho, že staří účastníci a pamětníci prvních zápasů státoprávních, že generace starších i generace mladých jednomyslně, s nadšením přijaly prohlášení našeho poselstva ze dne 30.května a 6.ledna.

Blahořečím, že ve velké, těžké chvíli jsme se našli, že jest jeden, jediný náš cíl, že všichni jsme za jedno v lásce a věrnosti svému právu všem spravedlivému, že jsme si svorně vědomi, čím jsme povinni své minulosti, sobě i svým potomkům a že bohdá zachováme i my, co přikazuje píseň prve hlaholivší: "Nepřátel se nelekajte, na množství nehleďte a hlediž a drž se každý šiku svého."

Přátelé, rodáci!

Ve vás, zástupcích všech vrstev a větví, pozdravuji národ odhodlaný k mužnému boji za právo a šťastnou budoucnost.

Boj je těžký, jsme v hrozném vlnobití světové války, než pevně důvěřujeme, plni odhodlanosti, a vytrváme posíleni také jistotou, že nejsme v boji tom osamoceni, že máme věrné spojence v statečných bratřích národa chorvatského, srbského a slovinského, jejichž vážení a milí zástupcové, naši vzácní hosté, přispěchali mezi nás znovu osvědčiti své spolehlivé spojenectví a přátelství.

Zplnomocněn zástupci našeho národa, navrhuji Vám, abyste jednomyslně přijali tento projev:

Národu československému!

Nesmírná válka celého světa dostupuje svého vrcholu. V bolu a hrůzách stojí nepřehledné zástupy mužů a žen československých. V potocích tryskala a tryská na bojištích krev československá. Nespočítané hroby mrtvých jsou památníky ztrát národa československého. Bědy bez mezí a konců kosí životy lidu a úzkostné zraky matek hledí v zoufalství na usychající generace mládeže československé. Všechny bezměrné tyto oběti byly na nás uvaleny válkou, které jsme nechtěli a za kterou nejsme odpovědni. Nepodlomen, utrpením zocelen věřil a věří národ náš, že v bouři světové války vykvete nakonec také jemu nový lepší život a že touhy jeho všelidské posvěceny budou mírem všeobecným, jenž lidstvo navěky ochrání od opakování katastrofy dnešní.

Nechtěli jsme a nechceme, nežli žíti životem svobodným a samostatným, spravovati osudy své pod vlastní svrchovaností a budovati nepoutáni a volni bytí svoje, jak o to usiluje každý uvědomělý národ po všem kulturním světě.

To je právo naše nejposvátnější, právo národní i mezinárodní, právo národa, jenž má zásluhy o kulturu světovou a jenž svou vzdělaností, svými silami mravními a svým rozvojem hospodářským s hrdostí se postavil prací svou do prvé řady demokratických národů světa.

Taková je jednotná a svorná vůle národa. Na tomto odhodlání nezmění ničeho ani zlovolně rozněcované zášti v národech sousedních, ani zneužité slzy nevinných matek a žen, ani zvyšovaná soustava vyhladovací vůči všem jeho vrstvám. A jsou marny všechny pokusy národ rozraziti nebo jeho pevnost podlomiti hrozbami.

Národe československý!

Shromáždili jsme se zde jako povolaní zástupcové Tvoji, abychom nahoru i dolů manifestovali, že všechen národ, sjednocen tak, jak toho dějiny Tvoje nejsou pamětníky, stojí jako žulová hradba za vším tím, co Tvoje poselstvo v památných svých a historických deklaracích zjevilo.

Tak zde stojíme!

A v pevné, nezlomné důvěře v konečné vítězství nejsvětějších práv svých, v důvěře ve vítězství spravedlnosti, ve vítězství práva nad násilím, svobody nad porobou, demokracie nad výsadami a pravdy nad klamem ve velikém rozhranění dějin světových, zvedáme ruce své, a při drahé památce předků, před očima vzkříšeného národa, a nad hroby padlých v mohutném souzvuku všech duší svých slibujeme dnes a pro všechnu budoucnost:

Zůstaneme, kde jsme stanuli! Věrni v práci, věrni v zápase, věrni v utrpení, věrni až do hrobu! Vytrváme, dokud nezvítězíme! Vytrváme, až pozdravíme samostatnost svého národa! Zdráv buď, národe československý! Zůstávej ratolestí rostoucí, přijdiž čas Tvůj! Rostiž a vzkvétej a rozkvétej svobodný ve vlastech svých a ve velké bratrské rodině národů světa pro štěstí svoje i pro blaho příštího osvobozeného lidstva!

 

Revue měsíce září 2018

Petr Raichl

O Jiráskovi

(1948)

V roce 1948 vydala Místní osvětová rada v Rokytníku u Hronova sborník pověstí Jiráskova kraje "Maternice", který sestavil Petr Raichl a ilustroval A.V.Hrska v druhém vydání z roku 1949 a Vincenc Živný v prvním vydání z roku 1948. Světlo světa tak spatřila krásná kniha, zajímavá a milá svým obsahem a v obou vydáních nádherná svou vizuální podobou. 

Často jsme "punktovali" s panem učitelem Součkem, osobním přítelem Mistra Aloise Jiráska, jak bychom potěšili "pana radu".

"Až rozkvetou třešně a jabloně na Rokytníku, tak koncem května, dovezeme ho s jeho chotí a dcerou Jelínkovou kočárem na Turov," rozhodl p. učitel Souček. A také se výlet podařil. Mistr prohlédl novostavbu chaty. Líbil se mu slovanský sloh podle arch. Novotného z Prahy. Předložil jsem mu návrhy interiérů, které byly skutečně krásné.

(Škoda, že chata vyhořela. Dvakrát byl založen požár. Kvůli tomuto nebezpečí vystavěna zděná.)

Pokochal se také pohledem na nádherné panorama Krkonoš se Sněžkou, Polických stěn, Jílových a Orlických hor s Borem a Hešovinou a nejvíce se mu líbil průhled do Kladské kotliny s Chudobou, Dušníky a Žakšem. Malířka pí Jelínková, choť básníka Hanuše Jelínka, byla nadšena obrysy hor a kopců. Prohlásila, že tak malebný pohled je velice vzácný a je to snad tím, že Turov není příliš vysoký. S větší výše by kopce splývaly.

Mistr pojedl kousek domácího chleba s máslem a sýrem. Pochvaloval si, jak mu chutná, slovy: "Ten horský vzduch tráví."

Dolů jsme sestoupili pěšky po srázné cestě. Šli jsme přes Kolo víl  a Zada. Mistr si vypůjčil ode mne hůl. Při tom vyprávěl své vzpomínky na Rokytník. Název potoka Niva zdál se mu velmi nezvyklý. Povídá: "Když jsem psal Psohlavce, setkal jsem se s takovým názvem na Chodsku a na Blatech, ale vždy to byla buď louka nebo rovina."

Byl jsem ještě několikráte pozván k "panu radovi". Bylo to také kvůli obzorové mapce a I.knize "Turovu", kterou jsme dali dohromady s p. učitelem J.Hurdálkem.

Měl z obojího upřímnou radost a když byla potom otevřena Jiráskova chata na Turově, zakoupeno 30 korců lesa a získán peníz na sokolovnu, obdržel jsem od něho krásný dopis. A to všechno jsme s jeho pomocí pořídili během jednoho roku.

Mistr Jirásek ocenil každou práci ke zvelebení Hronovska.

Sám byl nejlepším znalcem krajiny, kterou prošel křížem krážem. Zůstal až do své smrti věrným hronovským sousedem a celé jeho dílo vyrůstá a je spjato s tímto, tak historicky významným koutem.

Svoji místní znalost spojil mistrně s historickou pravdou, zvláště v románě "Skály". Bájný vrch Turov přirostl Mistrovi k srdci. Zvěčnil jej v divadelní hře "Pan Johanes", této alegorické pohádce, kde Krakonoš, německý duch, pronásleduje princeznu Kačenku, naši vlast, kterou zachraňuje turovské vojsko. I jeho povídka "Divoký rod" je z Turova a ve "Skalácích" píše o Rokytníku a Maternici.

"Staré pověsti české" psal ve Velkém Dřevíči u Prouzů čp. 36. V původním vydání je legenda o turovských rytířích, o původu názvu Turov a pověst "O silném Ctiborovi z okolí Turova".

Celý Jiráskův kraj pod Turovem ožívá v krásné kronice "U nás", kterou psal Mistr pod bukem (nyní Jiráskovým bukem) na Jírově hoře. V knize "Z mých pamětí" se dočteme o všech rodech na Hronovsku. Obdivoval jsem jeho ohromnou znalost všech příbuzenských svazků v širém okolí.

Když se mne Mistr vyptával u nás na různé Kleprlíky, Vepřky, Kříže, Šimky, Klicnary apod., přibral jsem rychle na pomoc svoji matku, která mne zachránila. Pamatovala si i rodinu Jiráskovu a Klikarovu po několik pokolení.

Nejkrásnější Jiráskova selanka "Maryla" se odehrává v Šonově a Provodově. Probuzenecký román "F.L.Věk" je z milého městečka Dobručka, "Temno" ze Skalky u Dobrušky. V "Temnu" a "Sobotovi" cítíme Jiráskův kraj. Bor a Machov ožívá v povídkách "Po letech" a "Na hranicích". Památná Police je dějištěm povídek "Sousedé" (Kovářova rokle), "Emigrant" a "Pandurek".

Náchod a náchodský zámek zříme v plném lesku v povídce "Na dvoře vévodském". Divoké a romantické údolí Peklo u Náchoda je vylíčeno v povídce "V Pekle". Obci Červené hoře věnoval Jirásek celou povídku "Obětovaný", z dob Přemysla II. Ve Slatině a Mečově má svůj děj povídka "Gardista". Tkadlec Kliment ze Lhotských Končin je přinucen pomáhat gardistům, až se roznemůže z toho krvavého řemesla.

Jirásek už jako hoch se poddával kouzlu rodného kraje, což také krásně vyjádřil v "Batarašce". Když napsal r.1875 báseň "K horám", je to jeho nejkrásnější vyznání lásky a cítíme, jak je mu rodný kraj nade vše drahý. A taková hudba ozývá se i ve vzpomínkovém cyklu "Černá hodinka" a "Rozmarinka". I "Povídky z hor" působí na nás stejným kouzlem a snad byly jen přípravou k nejkrásnější kronice "U nás". 

V ní básnickým slohem popisuje krásný rodný kraj: 

"Dolů pod lesy a mezi ně do oupadů, do kotlin zelených palouků tak snivých a poetických, ať dřímají na parném slunci, kdy mlčí i les, ať nad nimi svítí osamělá hvězda, kdy vlhnou rosou a tmějí se v soumraku a tonou ve tmách černých kol a lesů".

Báseň "V rozvalinách" psal pod dojmem selského povstání na Náchodsku z r. 1775. Nevíme ani, které všechny povídky se odehrávaly v jeho rodišti Hronově, jako "Kamenický", ale " V sousedství" je to Poříč (Velké Poříčí n.M.), v povídkách "Host" a "Zámecký hejtman" je to obrana náchodského průsmyku.

Povídky "Markytánka", "Mudrcové" a "V temnu" jsou už z válek pruských, kde Náchodsko je hlavním dějištěm.

I povídka "O lovu" z doby pobělohorské připomíná rodný kraj s kopci a horami. A konečně dějově je spjato s novoměstským krajem a tvrzí Výravou na ohbí Metuje poslední Jiráskovo dílo "Husitský král."

A ostatní jeho díla, nepojednávají-li o tomto kraji, jsou zde napsána. A tak celý kraj je prostoupen Jiráskovým duchem, každá hrouda o něm hovoří. Je to kraj písmáků a Českých bratří.

Nechci popisovat jeho turistické krásy, ale zmíním se jen o jedné zvláštnosti. Vystupte na Bor, Turov, Korunu, Čáp, Dobrošov, Hvězdu, Poledník a uvidíte nádherné panorama Jiráskova kraje. 

Co vás překvapí? Uvidíte Jiráskův kraj vždy úplně jiný, vám dosud neznámý. Byli jste jinde, avšak za několik dnů jste již poznali okolí a zdálo se vám vše stejné neb podobné. Takové dojmy nemáte u nás. Jiráskův kraj je jako umělecké dílo, které stálým poznáváním lépe chápeme a vždy více milujeme.

A Jirásek je tu mezi námi.

Náš veliký krajan trávil poslední léta svého požehnaného života v letním sídle v Hronově na Drahách. A tu chodily k němu celé výpravy i ze vzdálených krajů naší republiky. Měly s sebou spisy Jiráskovy a byly šťastny, když jim Mistr podepsal drahé knihy.

Že by někdo odmítl jeho podpis aneb nevzal si jím darovanou knihu, snad se nikdy nestalo. A přece Mistr Jirásek jednou s humorem vyprávěl doktoru Skácelíkovi zajímavou epizodku.

Jeden občan městečka Hronova pan N. prokázal Mistrovi různé služby a Jirásek nechtěl mu zůstat dlužen. Ale milý soused nich nechtěl.

"Tak vám dám některou svou knihu," rozhodl se Mistr.

Pan N., který měl velikou zálibu v historii války z roku 1866, odpověděl následovně:

"Když mně, pane rado, chcete udělat radost, tak bych vás prosil místo knihy, kdybyste mi dal tu pistoli z roku 1866, co jste vzal těm Prajzům."

Mistr Jirásek překvapen zavolal na svoji choť: "Tak jdi, maminko, na půdu a přines tu pistoli."

Soused popadl celý šťastný starou pistoli. Jirásek se usmíval, vyptával se dále, co s ní bude dělat. Tázaný se rozhovořil o svém koníčku, o bitvě z roku 1866 a když viděl, že Mistr je v dobré náladě, osmělil se a povídá:

"A pročpak jste se, pane rado, nikde nezmínil ve svých spisech o této pistoli."

Jirásek se zarazil (tuto část historie vím už z úst hronovského souseda) a povídá:

"Jak bych mohl, vždyť jsem tu pistoli tehdy odcizil a otec mě za to příkladně potrestal. Nemohl jsem přece psát takové věci o sobě."

A tak se stalo, že tento občánek dodnes lituje, že nemá některou knihu Jiráskovu se vzácným věnováním.

 

Revue měsíce srpna 2018

Vítězslav Markus

Z besed s Mistrem Jiráskem

(1932)

Dnes již zřejmě nežije žádný přímý pamětník Aloise Jiráska. Proto jsou velmi cenné dobové vzpomínky, zvláště ty, které Jiráska ukazují jako člověka z masa kostí. Takovou vzácnou vzpomínkou je vyprávění dnes již neznámého židovského spisovatele Vítězslava Markuse (1877-1942), který tragicky zahynul v koncentračním táboře. Na Aloise Jiráska zavzpomínal na večeru vzpomínek na Aloise Jiráska, který se uskutečnil v rámci II. ročníku festivalu Jiráskův Hronov.

Chodil jsem k Mistrovi na táčky a literární porady. Byly to chvíle srdečné intimity, krásné a nezapomenutelné. Při takových příležitostech měl jsem často možnost nahlédnout i do jeho soukromého života. 

Náruživě rád popíjel silnou černou kávu. Žádná nebyla mu dost silná a dost dobrá, na každé našel nějakou vadu. Těšil jsem se na tyto návštěvy, byly pro mě vzpruhou, osvěžením a poučením. Někdy byly delší, někdy kratší, někdy velmi krátké, několikaminutové, podle nálady Mistrovy. Dobrou jeho náladu rozpoznal jsem, když mně někdy nabídl šálek černé kávy. Mistr dovedl mne vždy, neměl-li času, nebo byl-li ve špatné náladě, elegantním způsobem vypoklonkovat. Nikdy však neopominul mne pozvat na příště a já ovšem rád zase a zase přicházel.

Na ulici jsem si nikdy netroufal Mistra oslovit. Zdálo se mi, že to na svých procházkách neměl rád... Myslím, že chtěl, pokud to jen trochu šlo, být nerušen a sám. Chodil, jak je známo, denně před polednem a k večeru a později ve své chorobě pouze před polednem od nynějšího Jiráskova mostu až k Národnímu divadlu a zase zpět.

To byla jeho denní promenáda.

V zimě ve své charakteristické beranici a obyčejně s doutníkem v ústech. Všude ho znali, uctivě a srdečně pozdravovali a byli zvyklí, že Mistr mnohdy ve své zamyšlenosti na pozdravy nereagoval.

Často mluvil se mnou o Národním divadle. Jeho poměr k Národnímu divadlu byl za režimu Kvapilova velmi srdečný a radostný. Ale na Hillara později si Jirásek často trpce postěžoval. Nechápal, jak je možno, že se Národní, naše nejpřednější scéna, propůjčuje k různým hypermoderním pokusům, kterým upíral jakoukoliv uměleckou cenu. Ovšem, že také bolestně nesl, že za Hillara jeho dramatické práce byly opomíjeny a zanedbávány.

Známá byla Jiráskova neobyčejná přesnost ve všem. 

I v posledních letech jeho těžké a bolestné choroby musil ošetřující lékař přicházet přesně denně v určenou a smluvenou chvíli. Bylo to, pokud mně jest známo, vždy hned ráno po 7.hodině. Jestli se někdy lékař opozdil, již na něho čekal s kapesními hodinkami v ruce a přivítal ho slovy: "Buďto hodinky jdou špatně mně, nebo vám, doktore. Budu vám muset koupit nové a strhnu vám to z honoráře."

Špatně pochodil ten, kdo chtěl Jiráskovi vyprávět nějakou frivolnější anekdotu. Jistě ji nedopověděl, neboť Mistr pikantnější anekdoty přímo nenáviděl a považoval jejich vyprávění za chorobu společnosti.

Ať přišel kamkoliv, všude ho očekávala spousta jeho ctitelů a ctitelek s jeho knihami a žádala autogramy. I do bytu domů k Mistrovi tito prosebníci chodili. Sám jsem byl jedné takové návštěvě přítomen. Mistr vždy vlídně každému vyhověl, jen se velmi zlobil, když někdo mu přinesl najednou několik knížek svázaných motouzem a v rozčilení, že s Mistrem mluví, zapomněl snad provázek rozvázat a Jirásek tak musel učinit sám. Tu se vždy Jirásek rozhorlil a sliboval, že takového žadatele prostě vyhodí, ale ve své neskonalé dobromyslnosti to ovšem nikdy neudělal.

Že byl nadšeným přítelem sokolské myšlenky a Sokolstva vůbec, to jistě netřeba vyprávět, to každému jest známo. I o Sokolstvu jsem s Jiráskem mluvíval. Viděl v Sokolstvu jádro a nedobytnou tvrz českého národa a celou nejkrásnější jeho budoucnost.

Nejhlubším dojmem jsou vzpomínky na můj styk s Jiráskem asi v roce 1900. Tehdy jsem psal právě svoji divadelní hru "Tereza". Ve svém mladistvém nadšení jsem rukopis Mistrovi předčítal. Ale ne najednou. Dobře se pamatuji. Napsal jsem scénu a běžel s ní k Mistrovi, aby mně poradil, opravil, pohanil nebo pochválil. Mistr ve své až dojímavé skromnosti, ale velmi přísné autokritice, snad se sebezapřením a s velkou shovívavostí poslouchal mé deklamace, ale opravovat a kritizovat nechtěl.

Říkal: "Co je vše platno, kdybych Vám i řekl své mínění a vy třebas byste podle toho svoji hru opravil, když nakonec přece jen bude mít hlavní slovo naše neomylná kritika novinářská a pak ovšem i obecenstvo. Poradím vám, vy mne poslechnete a pak najdou právě na tom nějakou chybu a vy třebas, aniž byste mi to řekl, budete se na mne horšit, že poradil jsem vám špatně. Spisovatel, který má určité cíle, a který ví, co chce, musí mít vždy sám tolik sebevědomí a autokritiky, aby se mohl cele za svoji práci postavit a ji obhájit bez cizích rad pokynů."

Tak nějak to řekl a tím mne odzbrojil.

Netroufal jsem si ho ani na premiéru pozvat. Ale on přišel nepozván...

Bylo to ve smíchovské Aréně za dob rozkvětu tohoto divadla, kdy hrála se tam za ředitelství dr. Karla Švandy dobrá činohra. Pozval mne do své lóže.

Blahopřál mně a pravil: "Nu tak vidíte, měl jste úspěch a šlo to i bez mé rady."

A přece jsem vycítil, že leccos se Mistrovi nelíbilo, leccos byl by chtěl mít jinak napsáno a jinak procítěno a promyšleno. A tak jsem později nikdy více s Mistrem o své literární tvorbě nemluvil.

Až teprve jednou při náhodné mé návštěvě začal Jirásek sám...

Četl prý v "Českých listech", které v Pardubicích vydával přední židovský pracovník a spisovatel dr.Viktor Vohryzek, moji povídku "Kočka" a tato nepatrná věcička se mu zalíbila.

Řekl mně přímo: "Vidíte, Markusi, takové povídky vám svědčí. To se zdáte být ve svém živlu. Podobné srdečné věci měl byste psát."

Tedy přece se Mistr odhodlal kritizovat...

 

Revue měsíce července 2018

Viktor Dyk

Sloky k 70.narozeninám Aloise Jiráska

(1921)

Jiráskovy 70.narozeniny byly slaveny opravdu monumentálně - teprve krátkou dobu svobodný národ chtěl vzdát hold svému nejmilovanějšímu spisovateli, který se za doby světové války nebál veřejně vystoupit a podpořit vznik samostatného státu a který i v těžkých válečných dobách přinášel národu naději a víru v budoucí vítězství. Jirásek byl zahrnován poctami a chvalozpěvy, z drtivé většiny upřímnými. Známý spisovatel Viktor Dyk (1877-1931) oslavil Jiráskovy narozeniny nádhernou básní, v níž se vyznal ze svého obdivu ke svému staršímu kolegovi. 

Takové se duše rodí na hranicích, 

kde už příval cizí trhá rodný břeh,

v krajích lidí pohorských, těžce pracujících,

za lopotnou prací jdoucích v úzkostech;

nejsou rozběhnuté, nejsou rozesmáté,

ve vzdálených mořích ony nekotví.

Kořeny však jejich, věrné, houževnaté

v půdě, z které vzrostly, za vichřice tkví.

 

Takové se duše rodí v těžkém čase,

oheň když už hasne, pramen vysychá.

Minulé v nich slovo znovu ozývá se,

slova dávno mrtvých zazní do ticha.

Sláva i trud zašlý mluví jejich slovy,

v tepu srdce jejich generací tep.

A když v shonu chvíle srdce zahladoví,

slova jejich dobrá jak ten boží chléb.

 

Neděkujem stromům, květy obsypaným,

pohled, v němž je radost, dík je nad jiné;

neděkujem polím, klasy požehnaným,

bez kterých co žije, zítra zahyne.

Postojíme němí s obnaženou hlavou

před kmetem, jenž nosí v srdci lásku jar.

Nečeká dík, nechce placen býti slávou.

"Příštím," praví tiše, "předejte můj dar.

 

Vyrostl jsem z půdy milované země.

Naslouchal jsem věkům s okem planoucím.

Stíny velkých mrtvých mluvívaly ke mně.

Kéž tak, jako ke mně, mluví k budoucím!

Z ohně otců mrtvých berte v denním trudu,

nezlomí vás vichr, jenž chce květy rvát.

Na verš jeden myslím, myslím na Nerudu.

Do skonání světa bych byl s vámi rád."

 

Neděkujem stromům, květy obsypaným,

pohled, v němž je radost, dík je největší.

Neděkujem polím, klasy požehnaným;

největší je láska němá, bez řečí.

S obnaženou hlavou skláníme se pouze

před tím, který dával, nechtě odměny.

Stojíme tu němi v jediné jen touze:

Kéž předáme dál dar neumenšený!