Výroky Aloise Jiráska

 

Chléb z milosti je trpký, byť by byl cukrem posypaný.
o životě
Co v srdci nosíme, o to se bojíme.
o životě
Stesky se nic nevymůže, leda politování.
o životě
Kdyby chtěl být člověk s každým vždycky zadobře, musel by často jednat proti svému svědomí a přesvědčení. A ještě by to ničemu nepomohlo.
o životě
Co hledat, honit štěstí. Kdo honí štěstí, sám je štván. Štěstí je sice vzácná květina, často však ji zalévají slzami. A mšice se jí drží, mšice závisti.
o životě
Pomluva - rozlitý inkoust. Utřeš, očistíš, a skvrna přece zůstane.
o pomluvách
Dluhy mají nohy a vodí do Chudobic.
o dluzích
Kdo víc ví, o to je bohatší, ale bohatý se nemá chudému smát pro jeho chudobu.
o životě
Každý myslí, že má pravdu. A já si myslím, že je nejlíp dobře dělat a nikomu neubližovat. Jistotná pravda je u Boha.
o životě
Kdož by se již léta napřed soužil!
o životě
Jako vlny v proudu, tak v životě odchod a příchod, a v tom jenom stálost.
o životě
Kdo se topí, chytne ruku každého.
o životě
Kdo nemá důvěry, prohrál už napřed.
o životě
Dnešku plně neporozumí, kdo nezná včerejška.
o historii
Nezapomínejte, že první podmínka pravého umění je volnost tvůrčí síly umělcovy.
o umělecké tvorbě
Lidé, které často navštívilo neštěstí, nemohou se zplna oddat blaženému citu - zabloudí-li k nim jednou štěstí, nevěří v něj a ulekaná mysl vidí zase již stín nadcházejícího neštěstí.
o štěstí
Nač vzdychat, mluvit, nelze-li tím prospět a pomoct.
o životě
Spojené snažení, byť i několika lidí, může za každé doby způsobit obrat k lepšímu.
o životě
Je povinností každého, kdo může, povznášet bližního z horšího k lepšímu, z nízkého k vyššímu.
o životě
Jsem už v práci a cítím její tíhu. Jeť to namnoze proces a z toho mám něco vyvésti. Než lidé sami a doba dávají mně náhradu, a tak doufám, že něco přece svedu.
o tvoření
Vždyť snad nemám pověst nějakého penězžíznivého člověka? To by mne mrzelo. Snad si to svět myslí, že píšu pro peníze, že poněkud více píšu. Ale mne práce těší a redakce nedají pokoje. A těch honorářů? Nemám z nich nic. Platím z nich cizí dluhy a kupuji dle možnosti nutné knihy, poněvadž jsem na venkově, kde je klopotná práce bez pramenů.
1887 - o práci za peníze
Byly hradby, na nich letní divadlo, kdež se hrávaly Offenbachovy operety a kde slavil triumfy Mošna, ovšem tentokrát jako komik. Chodívali jsme procházkou po hradbách a do polí hned za nimi, kdež se dnes rozkládají Vinohrady. Vyjít si do Nuslí, do Podola, to býval tenkrát už výlet.
o Vinohradech
S krizí tak hlučně všude ohlašovanou, myslím že není tak zle. Pánům nakladatelům není čas zrovna nejpříznivější, ale tak zle jim asi přece není. Jinak je s literáty, jmenovitě, kteří nemají nic jiného nežli pero své. Se slečnou Krásnohorskou jsem se seznámil, paní Světlé hodlám učiniti návštěvu, nežli odjede. Je, jak slyším, velmi roztrpčena nad rozháraností u nás nyní všude panující. Svatopluk Čech cestoval po severních Čechách a dal se na cestu oholiti, aby ho nikde nepoznali. Takto je zdráv, dobře vypadá, roztomilý, jenže vzácný. Nikam nejde. Jen dvakráte za ten rok jsem s ním poseděl a pohovořil. Vrchlický má svou rodinu v Chuchli, kamž každé poledne, odbyv si hodiny kancelářské, jede. Má zase mnoho nového, původního i přeloženého. S mladšími literáty se poměrně dost stýkám, jednak v Umělecké besedě, nebo na pivě u Choděrů.
o životě spisovatelů v Praze
Budu-li zdráv, napíšu časem ještě některé obrazy z oné veliké doby a zase s tou poctivou snahou líčit pokud možná objektivně, bez tendence, aby jen doba byla věrně vylíčena, ať už to komu vhod či nevhod.
o historii v díle
Znám nedostatky té práce, ale mnohých jsem nezavinil já, nýbrž látka sama, nedostatek pramenů. Ale to mohu svědomitě říci, že jsem pracoval svědomitě.
o vlastní práci
Ale to by mně musela ruka uschnout, než bych řádek napsal na doprošování se.
o práci
Že mne v Literárních listech popravili nadobro, to víte, že mně upřeli i to, co jsem myslil, že mně nikdo nemůže upřít, studium doby a kolorit, jak to jen možná u nás, za nynějšího stavu pochytit, to ti chlapečkové, kteří asi z historie víc neznají nežli Gindelyho učebnici, učinili.
o štvavé kampani vůči sobě
Tady je teď veselo, myslím v literatuře. Procházkové, Karáskové, Šaldové mají sólo a kopají a bijou vpravo vlevo. Jenže se to nebere tragicky. Útrpnost, alespoň ve mně, budí pan redaktor Dlouhý, že takové věci do svého listu přijímá. A to vás snad bude také zajímat, do jakých konců to již jde. Předevčírem pozdě odpoledne dal Jaroslav Kvapil panu Arnoštu Procházkovi na Ferdinandově třídě za plného světla před svědky dvě notné facky, a statečný kritik ani nehles a odešel kvapně ze třídy. Tak není veselo?
o poměrech mezi umělci
No, když je člověk na indexu, může se třeba rozkrájet a neudělá nic a nikomu vhod.
o práci
Snažím se, abych nebyl jednostranný, abych nebyl nespravedlivý k někomu, jenž je jiného směru a smýšlení.
o sporech
Píšete, že nikdo nežádá tak uznání jako mladí, a co se jim dostalo a dostává? V žurnalistice a jinde? Dovolte, abych vzpomněl, co jsme měli my, když jsme byli mladými. Toho uznání bylo daleko míň než teď. Žurnalistika si nás po první léta ani nevšimla. V hmotném ohledu bylo daleko hůř, nežli je teď. A z nás přece nikdo proto nepral do starších, nikdo nenapsal, aby se šli starší literáti na nejbližší vrbu oběsit, jak se nám už radilo. Nikomu z nás nenapadlo napsat, že celá naše literatura až do nedávna je jen spousta potištěného papíru, že to všechno nestojí za nic, a jiné podobné líbeznosti.
o sporech s mladými literáty
Sám na svou knihu hledím úplně nespokojeně, u mnohé si i přeju, kdyby raději nebyla. A nejsou to jen nejprvnější studentské pokusy (z těch Skaláky docela nezavrhuju), ale i knihy později vydané, jako Slavný den, Nevolnice a některé kratší, které vznikly nevyzrálé namnoze z redaktorského šturmování.
sebekritika vlastního díla
Teď světlo a den, konec pohádky. Teď jasná, ale přísná skutečnost plná velkých úkolů. Teď jen práce a kázeň. Myslíme na svaté hroby dalekých bojišť a věříme, že nebudou zmařeny oběti padlých hrdinů a mučedníků... Jsem šťasten, že jsem se toho štěstí našeho národa dočkal. Ale toho památného večera 28.tohoto měsíce vzpomněl jsem také na věrné druhy, kteří se toho dne nedočkali a kteří by tak šťastni bývali - Winter, Sládek, Aleš...
na prahu vzniku československého státu roku 1918
Prosím nech toho spisovatele na adrese. Pořád si myslím, že jím ještě nejsem.
1873 – o svém díle
Smrt a jiné příčiny, o kterých v listu rozepisovati nesnadno, rozvedly náš přátelský kroužek. Ujišťuji, že jsem si toho rozejití nepřál a že toho lituji, že přátelé jednoho snažení a stejných cílů, k nimž každý jinou cestou mířil a míří, tak se rozešli.
1877 – o sobě
Tak se stalo, že jsem zanechal tam dluh a nadto někdy nějakou maličkost bratru svému mladšímu musím poslat. Je to capart, ale to a uplácení dluhu zmordovalo mne tak, že jsem se ocitl v velké tísni - nebylo zbytí než nějaký příspěvek sobě vypsat. Nemám psaní za dojnou krávu, nepíšu pro peníze, ale tehdy jsem musil. Nebude-li ve všem práce ta zdařilá, laskavě toto vše a pak přísné studium historie uvaž... Jsou chvilky, kdy má veselost a kuráž mne opouští, bývám mrzut a nespokojeným.
1876 - o práci za peníze
Chceš-li být živ, abys jiným poněkud pomoci mohl, a tedy abys spíše místa dostal - musíš se dřít.
1876 - o práci
Už jsem se rozloučil se svou milovanou myšlenkou, že budu malířem. Toužil jsem po tom a snil o tom. Ani otec, ani matka mne k ničemu nenutili. Ale já cítil a viděl jsem, že ve mne doufají za těch poměrů víc a víc se horšících, že by mé malířství, o němž jsem se jim ani slovem nezmínil, bylo jim velikým a snad bolestným zklamáním.
o sobě
Tenkráte poprvé stanul jsme v sedničce, ve kteréž, dle pověsti, se narodil Hus. Chudá světnička. Ale v úctě a ne bez pohnutí stanul jsem pod jejím nízkým stropem a stál jsem v ní jako v posvátné místnosti.
o Husovi
Kvůli Máchovi chtěl jsem uvidět jeho bratra. Věděl jsem, že Máchův bratr zastával službu hlídače, byl však zároveň jakoby přednostou onoho času nepatrné stanice, tj.vydával také lístky. A tak jsem uviděl Máchova bratra v tmavomodré, železniční uniformě, muže slušně vysokého, přisedlé, ne plné tváře, tmavé a již prokvetlé, plné, husté brady. Zdál se mi zachmuřený a málomluvný. A tak jsem se neodvážil na něj promluvit a zeptat se na jeho slavného bratra. Jen jsem mu řekl o lístek.
o Máchově bratrovi
Psal jsem za kalných, podzimních odpolední, večer do noci. Z toho pak oční choroba. Nesměl jsem ani psát, ani číst. Rozjitřené oči ani světla nesnesly. Sedal jsem večer doma v tmavém koutě nebo chodil jsem, nebylo-li větrno, náměstím, vyhýbaje se světlům podsíně. Byly to zlé chvíle. Prudký ten záchvat přešel koncem zimy. Památka mně však zůstala. Dlouho potom, léta, zůstaly seslabené oči nadmíru citlivy. Občas se zhoršil zrak tak, že nesměl jsem zase za dlouhou dobu večer nic pracovat.
1880 – o oční chorobě
Má milá, drahá Mařenko. Tys mým světlým paprskem, mou nadějí, pro Tebe chci pracovat, po nejvyšším dychtit a Ty budeš mou palmou stinnou.
1878, své budoucí manželce
Umne bývá humoru a peprnosti poskrovnu, než milerád pokusím se o práci, kterou bych snad vyhověl požadavkům Vašeho listu, jemuž přeju upřímně všechen zdar.
1880 - Jakubu Arbesovi
Útok, který na Vás těchto dnů učiněn, pobouřil mne. Těm lidem není nic svato a každý zelota je slepý. Zato nás všechny potěšila Vaše mužná odpověď. To by tak bylo, aby ještě básníci a spisovatelé přibarvovali naši historii a naši minulost po jejich choutkách, když sami v ní dost neplechy natropili.
1883 - Adolfu Heydukovi
Nejde mi to nějak, ač nyní již mysl je klidnější. Chvílemi ovšem, tak v samotě, nebo doma v rodině napadne mne to, až úzko. Ale dost už…
1885, po smrti své dcery
Tak jsem se s Vámi seznámil a od těch časů pídil jsem se vždycky po Vás, po Vašich zpěvech, až pak, když už jsem sám byl tak trochu literát, měl jsem nejvroucnější přání Vás poznati osobně. I to se mi vyplnilo... Nezapomenu nikdy na ten krásný večer, který jsem s Vámi, se Sládkem a Thomayerem strávil. A čeho sobě nejvíce vážím, dostalo se mi Vašeho přátelství.
1885 - Adolfu Heydukovi
Nežárlil jsem na něj. Já žárliti nemohl. Byl jsem literární začátečník a sám s sebou nespokojený. Působilyť mi mé práce často trudné chvíle, kdy mne přepadaly pochybnosti o nich. Šmilovský pak byl už hotový, ucelený literát, obecně uznávaný, jehož prací jsem si upřímně vážil. Šmilovský jistě také nežárlil, neboť hleděl na mé práce, domnívám se, rovněž tak, tj.jako na pokusy. Jemu realistovi, jistě se leccos v nich jako romantické nelíbilo. Sám se o tom nevyjádřil. Nemluvil o mých pracích, až teprve když vyšla povídka U Rytířů, řekl mi, to že je česká povídka. V těch slovech a jak je řekl, cítil jsem uznání. Snášeli jsme se dobře a sblížili jsme se tak, že již o prvních prázdninách přijel k nám do Hronova.
o Aloisu Vojtěchu Šmilovském
Pan Arne Novák napsal, že mé romány a novely odstrašují svou tloušťkou. Novák jistě ví, že některá literární dílka i jiných našich spisovatelů a spisovatelek jsou co do tloušťky také hojně požehnána, u těch mu to však nevadí a neodstrašuje ho. A také napsal, že mé knihy dostaly velmi často ceny dříve, nežli byly dokončeny. To se může týkat jen děl cyklických. Ze 4 svazků U nás dostal jeden díl cenu Akademie a nebyl to skutečně poslední svazek tohoto díla. Není to ovšem neosobní suchopar, ale je to hodně osobní. A tuším, proč to napsal.
o Arne Novákovi
Den před slavností přijel Smetana. Léta jsem ho už neviděl. Čekal jsem na jeho příjezd, dlouho jsem čekal na podsíni, abych jej ihned uviděl, jakmile přibude. Dočkal jsem se. Seděl, drobný, jako by se ztrácející v kočáře, prokvetlý, jeho dvě dcery jej doprovázely. A ne radost sama pohnula mně nitrem, když se Mistr zjevil. Víc soucitu jsem cítil a lítosti nad hrozným osudem geniálního skladatele. Bylť už úplně hluchý.
o Bedřichu Smetanovi
Večer, bylo zrovna před jeho svátkem, zaslechl jsem, že se mu hrozně přitížilo. Chvátal jsem do jeho bytu. Šmilovský ležel už v bezvědomí, pracuje k smrti. Rodina rozrušena. Jen malá dceruška ležela klidně na pohovce, kde usnula. Vzal jsem děvčátko a uložil do kočárku. Když jsem se vrátil, nemocný už ztichl. Chrapot přestal, smrtelná ssinalost rozběhla se po jeho tváři.
o Aloisu Vojtěchu Šmilovském
Přišel jsem z města domů, nic netuše, sáhl jsem po Národních listech, a ustrnul jsem, čta, že Třebízský zemřel. Odešel tak mlád, ve věku 35 let! Upřímně želel jsem vzácné, ušlechtilé duše!
o Václavu Benešovi-Třebízském
Cítil jsem, jak chladně, ano nevšímavě se Zeyer ke mně chová…Ale příčina byla asi jinde, jak jsem později vytušil zaslechnuv z dobrého pramene, jak Zeyer, spatřiv v bytě přátelské mu rodiny sešity mých spisů, jeden z nich vzal, pohlédl na něj a nechutě odložil se slovy: Pořád ten Jirásek. Mohl si nevážit mého díla, mohlo jej mrzet, že se čte, ale tak osobně to projevovat - a básník za tak jemného prohlášený… Později ležel nemocen nade mnou v patře. Ptával jsem se jeho paní sestry, jak se mu daří. Nevím, zvěděl-li o tom. Zvěděl-li, zůstal ke mně nezměněn až do posleda.
o Juliu Zeyerovi
Dočítal jsem Babičku Boženy Němcové. Nevím, kde jsem si ji vypůjčil. Nemohl jsem se odtrhnout od knihy, chtěl jsem ji dočíst. A dočetl jsem ji v samý soumrak. Když jsem knihu zavřel a pohleděl před sebe, kalně jsem viděl večerní červánky za lesy, neboť jsem měl oči plné slzí. Byl jsem dojat babiččinou smrtí, vzrušen knihou tak krásně líčící kraj blízký mému rodnému. Nevím, že bych kdy později nebo předtím zažil při knize tak hlubokého pohnutí, tak čistého, blaživého dojmu.
o Babičce
V Máchovi nalézám novou, krásnou řeč básnickou, v Nerudovi verše znepokojující, zarážející…
o Nerudovi
Poezie a umění není totožné. Ve všem je poezie, ve světě, v přírodě.
1876 – o poezii
Vždy jsem se snažil psát na základě historických pramenů. Nechtěl jsem nikdy psát na žádnou stranu, moje sympatie byly vždy na straně svobody slova, vyznání, proti jakémukoliv útlaku, násilí, potlačování svědomí. To, že některé strany nevyšly v mých románech zrovna nejlichotivěji, nebyla prvotně moje vina. Vzal jsem pouze historický fakt (např. násilnou rekatolizaci po Bílé Hoře) a v románě jsem tuto dobu zobrazil – ale i mezi katolíky v době rekatolizace jsem zasadil postavy mající moje pochopení úctu. Nikdy jsem svoje sympatie neskrýval – ale znovu opakuji, byly jen u těch, kterým šlo o rovnost mezi lidmi, toleranci jiných názorů a vyznání – v mých románech jsem uvedl spoustu katolických duchovních, kteří měli moji plnou náklonnost pro to, co činili a jak uvažovali (páter Havlovický v románu U nás) – ale i tito katoličtí faráři jsou historicky doložitelní – existovalo spoustu katolických kněží, výborných jedinců, kteří v rámci církve bojovali proti jakémukoliv útlaku. V mých dílech najdete postavy husitů i národních obrozenců, kteří rozhodně moje sympatie neměly. V rámci líčení velkých historických okamžiků, které popisovaly skutečné děje – nikdo nepopře rekatolizaci, husitské hnutí – jsem se snažil zobrazit i jedince, kteří by zdůraznili, že žádná doba nebyla černobílá.
o svém díle
Dlouho jsem se loučil s veršováním, a pořád jsem, dlouho ještě, myslil na Pegasa, i kdy mne shodil. Teď když jsem se už dávno s verši rozloučil, a myslím, že nadobro, kdy jsem i s tím, co jsem napsal, se rozžehnal a za zapomenuté měl, připomínka Tvá, upřímně se vyznám, divně mě dojala. Uvadlý, uschlý věnec snů zašustěl.
1883 – o poezii
Vybojoval jsem boj ten dost krušně, cítil jsem, že síly mé nestačí na to, co cítím – jsem poeta v lese. Zanechav veršování nezanechal jsem poezie jako mnozí u nás – milejší mně prožívati básně nežli psát básně a myslit.
1883 – o poezii
Jestliže jsem přilnul k vesnické povídce a v dějepisné ku století 18.a k dobám našeho prvního probuzení, k tomu mnoho přičinily Vaše úchvatné práce.
1886 - o Karolině Světlé
Myslím, že v spisování uváznu as na poli historickém. Mám plány k historickým povídkám i románům.
1876 – o svém díle
Řeč obyčejná jako všední šaty – ale i všední člověk cítí potřebu lepšího, svátečního oděvu, a tak i nutno svátečně se vyjádřit, jisté věci nelze ani jinak, jak k jistým úkonům životním jdeme jen v rouchu svátečním.
1880 - o spisovatelství
Ty časy nejsou, aby nakladatelé měli z našich knih škodu. Jsou to bezohlední, až na čestné výjimky, lidé, kteří kšeftují s naším duchem a mozkem i srdcem.
1881 – o nakladatelích
Povídka je psána na půdě historické, chtěl jsem vylíčiti obraz věrný, ne tak přistřihnutý, jak to činí obě strany. Chce-li býti román či povídka historickou, musí se tendence nechati stranou, jinak to není historická povídka ani román, nýbrž toliko historický paskvil. Není dosti, aby vystupovaly osoby s jmény historickými, ale do úst kladly se jim názory dnešní, nechť již strany konzervativní či liberální. Psal jsem co Čech-katolík. Slova či věty některé vynechati jsem si vyhradil. Ve Světozoru vynechali mi ona místa proti Polákům, a přece je to tak historické, že už povídky-románu historičtějšího býti nemůže.
1876 - o svém díle
Co jsem napsal, za to stojím a to si dovedu proti těm nejučenějším pánům, co mají vědecký Olymp v kapse, výborně ubránit. Povídky tendenční, vyjma snad, ač i to je k smíchu, ony mravokárné, jsou nestvůry, estetické nestvůry jako šestinohé tele.
1876 - o svém díle
Milovníci pravdy se ihned pohorší pravdou, která jim leze příliš do svědomí. Gogolové nebývají vůbec oblíbeni, v kruzích starousedlých jsou nenáviděni.
1878 - o spisovatelství
I nejryzejší úmysl odpudí od umělce všechny pamětníky, všecko starousedle smýšlející čtenářstvo městské, jestli v jejich tradicích něco zkarikoval nebo jestli odhalil světu pečlivě tajené slabůstky a vůbec skvrny minulosti.
o spisovatelství
Mne jen znají, když chtějí ode mne nějaký příspěvek do časopisu. Kdyby toho nebylo, myslil bych sám, že práce mé nestojí ani ne za zmínku.
1884 - o svém díle
Velké bolesti jsou obrovským rozšířením duše. Přílišná radost vraždí také duši.
1876 - o díle V.Huga
Všechno na světě i dobré i špatné dává se člověku ne podle zásluh, ale následkem jakýchsi neznámých, ale logických (smyšlených) zákonů, na které já ani ukázati se nepokouším, ačkoliv se mi zdá, že je smutně cítím.
reakce na Turgeněva
Co poutá nás k Českým bratřím v povídce moderní, její osud as, ale především její čistě lidský směr. Mnohé by se nám nelíbilo, jejich temný názor o světě, v němž umění nemilováno, ale…
o Českých bratřích
Jsem už v práci a cítím její tíhu. Jeť to namnoze proces, a z toho mám něco vyvésti. Než lidé sami a doba dávají mně náhradu.
1883 - o svém díle
Beletrista má v takových věcech právo, nehřeší-li proti pravdě a duchu doby.
1928 - o spisovatelství
Že mnozí a mnozí neznali toho díla, jak jsi psal, nic mne nepřekvapilo. Neznají ti lidé díla jinších Kubíků, nežli jsem já.
1885 - o svém díle
Rád bych vypsal velkolepou dobu husitskou, onu dobu síly, nadšení a vroucího vědomí národního, čehož všeho je nám nyní v těžkém zápasu tak nutno.
1886 - o svém díle
Žasl jsem, žes stoupencem Masarykovým, a strnul jsem, že díš, že na jeho vývody a pochybnosti nemožná ničím odpověděti. Myslil jsem, že jen žertuješ. Koruna všeho je jeho estetický rozbor rukopisu. Co mu říká asi prof.Gebauer, jenž donedávna míval čtení o estetickém rozboru rukopis a posluchačům básně jeho nade vše vychvaloval.
1886 k problematice pravosti rukopisů, jejichž nepravost Jirásek pod tíhou důkazů nakonec akceptoval
Vy nedbáte historických povídek, zavrhujete, neceníte jich, aniž historie stojí na jednom místě – a co je historické vědomí, co může a zmůže, hle, vizte Německo, jak jemu posloužilo! Sjednocení bylo nutno, k tomu by musilo dojíti. Ale ne tak snadno, bez velikých bojů a odporů, kdyby nebylo historického vědomí a národního vědomí. A toho posila je zase v historii.
1886-91 - o spisovatelství
Nedůvěra, pochybnost ve výsledky, bádání leccos opraví – a kdybychom poznali, že minulost na němectví závislejší, nežli myslíme, dobře, poučme se z toho, aby nebylo.
o spisovatelství
V moderní poezii nelze však už beztrestně předstírat idylické iluze. A tak dnes idyla žije jen jako nostalgická nebo ironická parafráze, jako vzdálená ozvěna slyšená z odstupu věku, který nezná smilování.
o spisovatelství
Běží o to – je román, povídka dílem básnickým, básní, může-li v básni býti jen pravda? Nebo zvrhne se román v nějaký nový druh? Či má býti mezi vědou a básní – není-li v tom už jeho slabost?
o spisovatelství
Jsem tu po několik let sám a sám a takové duševní robinsonství někdy velmi člověka tísní.
1887 – o sobě
A pak srdečně ruku tisknu za krásnou Vaši báseň v posledním Lumíru v Tristium Vindobona. To je něco, takových básní mnoho nemáme. To je vlastenecká báseň, silná a vřelá a hluboká. Byl jsem jí velmi dojat, a kdybych Vás tu byl měl, byl bych Vás objal.
1890 - J.S.Macharovi
Jedině potěšitelný je všeobecný odpor, že se lid zase hnul z apatie, která začínala před tím být už děsivou.
1890 - o politice
V té práci mně čas dosti utíká. Ale večer je smutno. Je tu tak pusto. Kůň stojí v koutě, kočárek, a leccos mne na děti připomene. A na mámu také. A všude divný pořádek. Ale to mně nic nevadí, ani že není postel, co jste odjeli, ustlaná.
1894 – o sobě
Myslím na Vás a večer se mně po Vás stýská. Nesměj se, že právě navečer. Za dne jsem zapřažen samým díváním, pozorování, zapisováním. Ale navečer, když je pokoj, jsem s Vámi všemi, má stará a Vy mé milé děti.
1897 – o sobě
V tom kostelíčku si každý zazvoní, taková to už pověra, a co si přitom pomyslí, to se mu prý do roka vyplní. I zazvonil jsem si také a přál jsem si, abys byla jak náleží zdravá, aby Tě choroba přestala už nadobro zlobit.
1900 – o sobě
Šel jsem navečer z domova pracovav až přes sedmou. Na Spálené ulici potkal jsem skladatele Dvořáka. Gratuluju, jste zvolen, zvolal na mne. Z 18 hlasů dostal jste 17.
1890 – o setkání s Dvořákem, po zvolení do České akademie
O vykonané své práci celkově dnes už žádných iluzí nemám. Posloužilo to trochu naší věci, to snad. Jaká budoucnost všeho, to vím, o tom se neklamu. Leccos už teď zabito, mrtvo. Nechal bych už té historie, ale zdá se mi, že lidu, čtoucímu lidu, pořád ještě není zbytečnou.
1891 - o svém díle
Jsem pro největší volnost v umění. Proto také rád uznávám, co mladší a mladí vykonali a v čem jejich působení dobře účinkovalo a účinkuje na rozvoj naší literatury. Chtějí dál, kupředu, hloub, to je přirozeno, ano tj. jejich povinností a úkolem. Já nechtěl nikdy nic jiného a žádný ze starých, myslím, není proti tomu. Chtějí pravdu, a jak píšete, něco poctivě. Ale v pravdě je spravedlnost. A té bych jim více přál.
1895 - o spisovatelství
Dobrý můj přítel prof.Zikmund Winter…Je můj tuze dobrý přítel, hodný muž.
1891 – o Zikmundu Wintrovi
Ale tak se Vám vyznám, že jsem těžce nesl úplnou lhostejnost a nevšímavost k práci tak obsáhlé. A tak jsem se v duchu ustanovil, že kdyby věc byla rozhodně dobrá a včasná, že by ji takový osud nemohl stihnouti. Ale myslím, že obecenstvo i kritika tak staré věci už nechce. Odpadla mi všechna chuť na pokračování, na které jsem se kdysi tak těšil a maloval si je ve velkých rozměrech. Myslil jsem, že národ husitů měl by míti obraz své nejslavnější doby. Snad napíšu jeden obraz o sobě z těch časů, ale víc sotva.
1892 - o svém díle
Pracoval jsem upřímně a udělal jsem, co jsem mohl při škole a nedostatečném zraku.
1893 – o sobě
Srdečné díky za Jarní sonety. Je v nich zvláštní jaro a mnohým se snad nebude dost podobat. Málo skřivanů a jiných květinek, ale zato víc myšlenek. A co skvostných nálad! A přece za leckterý ten sonet Vám naše slavná kritika hodně zatopí. Ale Vám při tom nebude ani horko, ani úzko. Jdete svou cestou a půjdete jí dále na čest sobě i našemu písemnictví.
1893 - J.S.Macharovi
Neměj mou radost za nějakou jen ješitnost. Potešils člověka, který ztrácel důvěru v sebe.
1895 – o sobě
Nemá to být povídka o nějaké osobě či několika, ale obrazy celého kraje, moderní kronika. Práce velmi nesnadná jednak pro svůj rozsah, jedna pro to nebezpečenství, aby se to nezvrhlo.
1895 - o svém díle
Rád bych nejednu knihu z těch, co jsem za těch 25 let napsal, stopil a shladil. Mně to není možná, ale čas to udělá za mne a bude ještě přísnější, nežli já bych byl. Nemám iluzí o tom, co z díla mého zůstane. Ale nadarmo to přece nebylo, když došlo aspoň nějakého ohlasu... To, co jsem psal, není z nějaké strojené skromnosti. Jsem v nitru dost zahořklý, ale klidný. Vím, že mně páni leckdes křivdili, ale také znám své slabiny a vím, co jsem nepořídil.

1897 - o svém díle

Vzpomínka z mládí vidí vše jasněji, ozářené, očištěné.
1901 – o sobě
Vidím v těch bouřlivých hnutích, zvláště v Rusku, mnoho patologického – jsou ubozí a nešťastní ti, kdož mají moc a pronásledují. Nedostatek citu a radosti je skoro příliš patrný v moderním životě.
o revoluci v Rusku
Mistr Kampanus míří proti českým nectnostem – proti kompromisnictví, proti podlézavosti vůči mocným a proti spoléhání v tísni na pomoc zvenčí. Není románem bělohorské doby, ale románem postavy vypodobněné na pozadí historických dějů a v napětí s nimi.
1910 – o Mistru Kampanovi
Ten veliký skutek byla snášenlivost našich spolubratří, kteříž v náboženství nejsou s námi téhož mínění.
1890 – o historii
A před tímto, abych řekl, kvetoucím stářím pojednou kvetoucí mládí, svěží dívčina ve světlých, svátečních šatech, panenka jako květ. Přichvátala naproti, všecka radostí zjasněná vítá tetu, líbají se…a mladá pak shýbá se pro škatule u kola a já s výše kozlíku mám rozkošný nadhled na sličnou, skloněnou hlavičku, na svěží tvář…Ale tu ten šedý postillion – protiva – postaví se ve své ochotnosti mně před oči. Široká jeho ramena zmařila můj utěšený výhled…
o ženské kráse
A ohromná ta válka tísní mysl. Co bude. Smutno tu, mnoho bídy v chudém zákoutí. V továrnách se už nepracuje po celý týden jako jindy. Příbuzné to také zle stihlo.
1914 – o sobě
Jedno udělám hned. Dopíšu musejnímu jednateli prof. Němcovi a vysvětlím vše a povím, kdo je původcem toho prohlášení, aby mi proto nezvdávali pocty, která mně nepatří.
1917 - Jaroslavu Kvapilovi o Manifestu českých spisovatelů, který Jirásek podepsal
Páni chtějí jen trochu toho jména, co mám. Jak uboze bych při tom vypadal. Tak zle to ještě se mnou není. Nastrkovat a postrkovat se nedám.
1917 - k nabídkám členství v politických stranách, nakonec se však stal za první republiky senátorem
Přeji nejkrásnějšího provedení Vaší České rapsódii a všeho zdaru Vašemu uměleckému dílu. Pozdravuje Vás a ruku Vám tiskne Váš oddaný Alois Jirásek.
18.11.1918 - Bohuslavu Martinů za jeho dedikaci kantáty Česká rapsódie
Pak ta Nobelova cena! Je to až nechutné. Jakživ jsem na ni nepomyslil. Když ji Vrchlický nedostal, jak by ji kdo u nás mohl dostat. A dělají ze mě takového rozšlapávače historie bez umění, tak jako nedávno Dyk udělal ze mne spisovatele, jenž popularizuje historii, ale že by v tom byl kousek umění, toho nenapsal.  
o Nobelově ceně
Ale já už mám dost toho srovnávání se světovými autory, s Nobelovou cenou apod. Ať si mne nevšímají a dají mně pokoj. Já vím, co jsem chtěl, komu sloužím, pro koho píšu, na cizí svět jsem nikdy nepomyslil, vím, že se mně všechno nepovedlo, jak jsem chtěl, a vím, že to všecko přece není samá kronika, a že v lecčems je přece trochu umění.
o Nobelově ceně
Smutnější je to, že ve sborech i mezi žactvem se ujímá bolševismus. A co se trpí straně komunistické a co dělají socialisté - i ti národní! Jak se nemá vzmáhat fašismus. Dnes čtu ve Venkově, že Moskva dala rozbít nebo hrubě poškodit sokolský slet. Věřím tomu, ale také tomu, že se naši nedají.
o bolševismu
Jednak není klidu, není chuti. A pořád mne tíží myšlenka, že to bude zklamání vůbec a čtenářstva zvlášť. Titul Husitský král vzbudí očekávání kdovíco pohnutého, heroického, a zatím toho není. Je tu mnoho diplomatického jednání a to je svízel pro autora, zvláště autorovi, kterému se někdy zdá, že by už měl vůbec přestat a mlčet.
1919 - o svém díle
Neduh můj je stejný, tělesně je líp. Říkají, že dobře vypadám. Ale nemohu nikam, jen do zahrady. Procházím se, sedám na lavičkách, dívám se, jak stromy žloutnou a listí padá. A trochu čtu. Dlouhé soumraky a večery dost tíží.
1925 – o sobě
Dosud četl jsem málo, nebylo valného zájmu. Ten se už budí. Chutě jsem přečetl dvě Balzacovy novely a teď začínám číst prezidentovy paměti. Je to kniha nadmíru zajímavá. Člověk čta v ní, leccos znovu prožívá z těch hrozných let. A je tam mnoho pro mne nového.
1925 – o prezidentových pamětech
Má největší radost je, že jsem se dočkal naší samostatnosti. A doufám, poněvadž tak černě se nedívám jako Ty někdy, že ji zachováme.
1921 – o čsl. samostatnosti
Jsou to u nás poměry. Na venkově, pokud mně možná sledovati, vzmáhá se velká nespokojenost a fašistické hnutí i mezi sedláky.
1927 – o fašismu
Je to pro mne a rodinu těžká, bolestná rána. Přes 40 let jsme spolu šťastně žili, šťastně i v různých trampotách. Jaká bude teď má cesta tam a jaký pobyt…Byl to zlý rok, mluvit o něm bylo by renovace dolorem.
1927 – po smrti své manželky